Jáma (9/14)

„Tak to bylo..."
Kapitán Yamato zvedl oči od sukovité podlahy zahradní verandy, kde jim paní Yamanaková připravila posezení. Bylo teplé, slunečné ráno, a Shikamaru tu mohl svobodně kouřit. V keramickém popelníku s ornamentálním vzorem už doutnaly tři nedopalky a Hokageho poradce k nim vzápětí přidal čtvrtý.
Sedělo jich tu pět, včetně paní Yamankové, která ovšem každou chvíli odcházela s nádobím a nosila další; někdy z vlastní iniciativy, jindy ji někdo požádal.
Kapitán Yamato zaujímal čestné místo u čajového stolku, unavený z předchozích dnů a z vlastního vyprávění. Přesto odříkal celou historii bez záchvěvu emocí a bez explicitních detailů, pokud je nebylo vyloženě potřeba. Chouji seděl na druhé straně v tureckém sedu. Klasickou zbroj nahradil nepříliš používaným haori světle zelené barvy, což dávalo na srozuměnou, že bere toto setkání možná až příliš vážně. Ve zdvořilé vzdálenosti od něj klečela Ino, která se za celou hodinu nehla ze slaměné podložky. Vlastně až na občasné mrkání na ní nebylo znát vůbec žádný pohyb. Její zamyšlený pohled se upíral většinou dolů a doleva, a společně se znatelnou ztuhlostí vypovídal o depresi.
Od chvíle, kdy použila nahlížení ke vstupu do Saiových myšlenek, se k zahradničení už nevrátila. Místo toho obula každé ráno terénní sandály, omotala ruce bandážemi a odešla trénovat kamsi za Konohu. Chvaty a občasný hod kunaiem na cíl vydržela sotva hodinu a pak už jen utíkala, nahoře po větvích nebo po zemi, zkrátka rychle a daleko. Když jí došly síly, svalila se pod nejbližší keře a zůstala ležet s obličejem k nebi, bezpečně stíněným hustým příkrovem zeleného listí. Někdy usnula, ale jako Yamanaka vládla ojedinělou schopností procitnout dřív, než přijdou zlé sny, a to se teď dělo často. Nikdy nespala dlouho. A nikdy nechodila k řece.
„Chci ho vidět," řekla po delší úvaze.

Ležel na sněhově bílém povlečení, přikrytý bílým prostěradlem, a nebýt uhlově černých vlasů a řas, byl by se v té barvě docela ztratil. Na hrudi a spánku měl přilepená čidla elektrod a jen přístroje prozrazovaly, že mu pravidelně bije srdce a dýchá. Málo, povrchně, ale vyrovnaně.
Ino pomalu přistoupila k čelu postele a shlédla na jeho tvář. Oproti předchozím dnům se zdál klidný, dokonce spokojený. Opatrně se dotkla jeho ruky. Ani horká, ani studená. Vše ohledně Saie vlastně benevolentně přiznávalo dosažení absolutní neutrality a Ino napadlo, jestli to není náhodou dobře...
„Jak se to mohlo stát?" Zeptala se neurčité osoby.
„Síla sugesce," ozval se Yamanaka Santa z rohu pokoje. „Uvěřil tomu, že zemřel."
Od příchodu do nemocnice se Ino odmítala podívat Santovi do očí. Tušila, že jí ještě neodpustil použití jutsu na výslechovém oddělení, čímž navždy zklamala jeho důvěru.
Shikamaru pomalu obešel nemocniční lůžko, pohledem fixovaný na dlaze Saiovy pravé nohy. Pod popravčí plošinou zbudovali maskované propadliště, ale jedno z prken nebylo dostatečně nařízlé a Sai si při seskoku dolů vyvrkl kotník. V levém lokti mizela jehla kapačky.
„Jaká je diagnóza?"
„Kóma," odpověděl Santa a se zamračeným pohledem na svou příbuznou dodal: „Nemusíš se namáhat. Není tam."
Ino sebou nepatrně cukla, ale byl to Shikamaru, kdo se tomu tvrzení postavil: „Byl's v jeho hlavě? Co jsi viděl?"
Starší Yamanaka si unaveně povzdechl a založil ruce. „U běžného shintenshinu vidíš očima obětí. Pokud bdí, pak je to vnější svět. Pokud sní, můžeš se dostat do jejich snů. Ale když jde o bezvědomí nebo resistenci vůči genjutsu, dostáváš se do prvního okruhu vědomí. Není tam nic, kromě jejich zhmotnělé osobnosti. A právě o to tu jde – chybí v ní Sai."
„A hlouběji?"
Oba muži se otočili k Ino, stále jemně svírající pacientovo zápěstí.
Santa rezolutně zavrtěl hlavou: „Už jsem řekl. Nic tam není."

Druhý den si Ino oblékla své nejpohodlnější šaty, učesala vlasy a po kratším váhání je sepnula do ohonu, který nosila naposled před dvěma lety. Napsala krátký list na rozloučenou a nechala ho ležet složený na psacím stole. Do zásuvky pak schovala dlouhý dopis na rozloučenou, o kterém doufala, že ho nikdo nenajde a nikdo nebude muset číst, ale jeden nikdy neví.
Pak potichu opustila dům.

Sakura otevřela dveře svého pokoje ještě v pyžamu, s kruhy pod očima a neuvěřitelně rozcuchanými vlasy, které teď připomínaly cukrovou vatu. Podívala se na Ino zaraženým pohledem a pak zkontrolovala prostor vlevo a vpravo, jako by očekávala ještě někoho jiného.
„Tvoje máma řekla, ať jdu dál," vysvětlila Ino.
Sakura zacouvala zpět do místnosti a místo pozvání jen ležérně mávla levou rukou.
Ino vkročila do potemnělého pokoje se zataženými závěsy. Co se týče úklidu, Sakura bývala spíš spořádaná, ale teď tu byla k vidění postel se zmuchlaným povlečením a kolem hromady knih. Některé otevřené na náhodné straně, jiné se kupily na vratkých komíncích. Knihovnička v rohu zela prázdnotou. A mezi vším se válely prázdné obaly od jídla, drobky ze slaných brambůrků a rozsypaná slunečničová semínka. Na nočním stolku se pod lampou tísnila miska s ořechy a tři sklenice, dvě do půli plné.
Sakura zůstala stát uprostřed místnosti, s pohledem upřeným na podlahu. A jako by to v Ino obnovilo stará školní pouta, která měla se Sakurou v prvním ročníku akademie, po dlouhé době se zase dokázala ztotožnit s jejími pocity. Se strachem a úzkostí někoho, na kom leží nesmírná únava a přesto nemůže spát; a touží být sám, ačkoliv jej děsí samota.
Po chvíli tichého přemýšlení se Sakura ohlédla přes rameno a povzdechla si: „Nebudu ti povídat, co jsme zjistili v Kaiganu..."
Ino smetla drobky ze zmuchlaného prostěradla a usadila se na Sakuřině posteli. „Už o tom vím. Viděla jsem to."
Sakura ztěžka dosedla vedle ní, opřela lokty o kolena a přejela dlaněmi přes své růžové afro.„Zavolala jsem Shikamarovi, ať s tím přestanou. I když byl Kiba proti... Bože, tak hrozně se tam pohádali. Měla jsem strach, že si něco udělají... A když jsme se vrátili domů, bylo už pozdě. Co -... co se ten den vlastně stalo? Proč se Sai zhroutil?"
Ino si docela vyrovnaně uhladila sukni, jako to dělávala její matka. „Byla to symbolická poprava. Staré zemře, nové se zrodí... Dali mu hodně dlouhé lano. Ale nepochopil to."
Sakura se neubránila zasmání a rychle si zakryla ústa rukou. „Idiot," utrousila do dlaně.
„Idiot," usmála se Ino a na chvíli se obě rozesmály.
Nastalo několik dlouhých vteřin ticha.
„Nedělám si naděje, že by Sasuke přišel. Ale chtěla bych," řekla nakonec Sakura.
„Měl by," přikývla Ino.
Sakura si začala hrát s vlastními prsty a přitom netečně špulila spodní ret. „Po všem, co jsme mu odpustili, by měl..." Popotáhla.
Ino v té chvíli už dávno zrudly oči a slzy jí kapaly ze špičky nosu. Objaly se.

Kiba stál na okraji zarostlého remízku, kterým si místní zkracovali cestu z jedné ulice na druhou, a tak tudy vedla vyšlapaná pěšina. Vysoké křoví a nízké větve ho schovávaly ve stínu a jak byl nehybný, Ino si jej všimla teprve pár metrů od jeho stanoviště. Neodvrátil se od ní; počkal, až k němu dojde. Špičkami sandálů se skoro dotýkal obrubníku, ale to jen umocňovalo dojem, že se něj zdráhá vkročit. Ino si matně pamatovala dávnou Hinatinu poznámku, že když se mladému Inuzukovi něco nelíbí, uteče do lesa. Nejspíš to nebývalo na dlouho a ani příliš často, protože se Kibovi nelíbila spousta věcí, ale rychle na ně zapomínal. Tentokrát z něj však měla stejný pocit, jako ze Sakury, když jí ráno otevřela dveře - nezvyklá odtažitost...
Z remízku vyběhl Akamaru a pozdravil ji ťuknutím vlhkého čumáku o hřbet dlaně.
„Ahoj," oslovila je oba, ale bylo to spíš pro Akamara.
Kiba konečně vstoupil na vyhřátý asfalt a vrazil ruce do kapes. „Vracíš se za ním..."
Neznělo to jako otázka, přesto přikývla.
Vydali se po hlavní ulici směrem k nemocničnímu areálu, ale po chvíli intuitivně odbočili a pokračovali po užších chodnících a štěrkových cestách zapadlejší obytné čtvrti. Kiba nemluvil, což bylo na jeho osobnost nezvyklé a Ino to děsilo, zároveň si však uvědomovala stejnou změnu ve vlastním chování. V tomto se vždy podobali jeden druhému – ve všech ohledech dominantní a upovídaní; tak moc, až se skoro nemohli vystát.
Byl to nakonec Kiba, kdo jako první vklouzl do své obvyklé role, ačkoliv váhavě a se znatelnými rozpaky:
„Viděla's -... Stalo se ti někdy, že's viděla -... Nebo ti o tom někdo říkal -... O něčem, jako... Sakra!" Ztratil nit a nervózně vjel rukama do tmavých vlasů.
Nepřerušila ho.
„Někdy se koukám na vážný filmy. A čtu knihy," začal znovu.
Nedovedla si ho představit s literaturou v ruce a to jí vykouzlilo úsměv. „Knihy? Jaké knihy?"
„Detektivky. My ty zloduchy jenom chytáme, ale tihle lidi je musí teprv odhalit. To mě na tom baví, to pátrání," vysvětlil skoro zapáleně, než se znova navrátil k vážnému výrazu. „Prostě... Když se tam stane něco fakt hroznýho -... dřív jsem se vždycky cítil blbě. Ne kvůli tomu ději, ale protože to se mnou nikdy nic neudělalo. Brutální vraždy a tak. Když to čtu, jsem klidnej. Zajímá mě zápletka, to jo, ale jdu hned dál, nic to vě mně nenechává."
Na chvíli se odmlčel a jeho tvář prudce střídala výrazy podle toho, jak se za ní honily myšlenky. Ino si doteď ani nevšimla, že zastavili na rohu ulice s živým plotem a Akamaru se na ně trochu tázavě ohlíží.
„Občas mi povídají příběhy... Starší jouninové, nebo chlápci, co jsem chytil," řekl Kiba. „Ino... Když víš, že se to doopravdy stalo, že je to skutečný, není ti pak z toho špatně?"
Ino pomalu sklopila oči a poté přikývla. „Je."
Od úmrtí otce pociťovala kontrast mezi fikcí a realitou skoro neustále. Pocit síly a nezlomnosti člověka, pramenící však jen z jeho schopnosti držet si odstup, a padající v okamžiku, kdy k sobě pustí onu "tíhu skutečnosti". A pak zjistí, jak moc je vlastně zranitelný...
Opět zvedla oči a ty se střetly s jeho; zamračenějšími, přemýšlivějšími, temnějšími. Bez mrknutí se na ni díval a najednou to byl pohled dospělého muže, ne neposedného chlapce, kterým Kiba Inuzuka dodnes byl, a kterým nejspíš toužil zůstat. I jeho hlas se změnil. Alespoň o dvě oktávy níže.
„Když jsi to viděla, jak ti bylo?"
Toužila sklopit hlavu nebo se otočit stranou, zkrátka uniknout tomu pohledu, ale nemohla. Rty se jí třásly a v ústech měla sucho.
„Mrzelo mě to," odpověděla po dlouhých vteřinách mlčení, které se Kiba navzdory svý zvykům nepokoušel přerušit. „Bylo mi ho líto... Saie. Lidí, kterým ublížil. Že jsme ho nepotkali dřív."
„Dřív?" Zopakoval Kiba a jeho výraz byl stále hořčí a hořčí. „Když byl u ROOT? Když jsme sami mohli být jeho terč?"
Mohla ses ním o tom na místě pohádat – měla na své straně správné argumenty. Jenže tohle nebyla záležitost faktů, nýbrž válka osobních postojů, morálky a svědomí; a přestože Ino nebyla zrovna psycholog, tušila, že její obhajobu stejně nebude poslouchat a nepokoušela se o ni. Zadívala se na jeho levou ruku, nyní pevně zaťatou v pěst, a tiše, téměř vyrovnaně pronesla: „Miluju ho. Milovala jsem ho, když jsem o ROOTu ještě nevěděla. I potom, když jsem poznala, co je ROOT zač. Miluju ho teď, protože je to pořád Sai. Můj Sai."
„Ale dokážeš s tím žít?" Zeptal se okamžitě. „Můžeš se na něj podívat bez toho, aby's měla před očima tu rodinu?"
„Nevím," odpověděla klidně. „Jen předpokládám, že to Sai právě teď nedokáže."
„Tak proč ho sakra nenecháš být!? I jemu je na blití z toho, co udělal!"
Věnovala Kibovi přímý pohled. „To se právě pokouším změnit."
Ustoupil trochu vzad a pak jeho tvář změkla: „A co mám dělat já? Co mu mám sakra říct, až ho potkám!?"
Dala mu chvíli pro sebe, kdy jen stál se zavřenýma očima a prsty na nosním můstku a zhluboka dýchal. Všimla si šrámů na kloubech pravačky a jemně ho pohladila po rameni:
„Co máš s rukou?"
Nebránil jí vzít jeho dlaň do svých. „Praštil jsem Naruta. Když se snažil uškrtit samuraie."
Objala ho.

Naruta našla sedět na lavičce před Saiovým pokojem. Oba současně otevřeli ústa, ale bylo to příliš nenadálé setkání na to, aby si vzpomněli na běžnou verbální komunikaci a tak rozpačitě obrátili své pohledy stranou. Ino se po chvíli mlčení natáhla ke klice, ale zastavil ji jeho hlas:
„Počkej... Lee je ještě uvnitř."
Překvapeně se k němu obrátila. „Kdy se vrátil?"
„Včera odpoledne."
„Řekli jste mu -... Ví, co se stalo?" Zeptala se se zřetelnou váhavostí.
„Jen něco," přiznal Naruto.
Tak jako ráno Sakura, i on měl ruce složené v klíně a nervózně proplétal prsty. Jakmile registroval Inin zaujatý pohled, nechal toho a rázně změnil polohu. Ino se zadívala na dveře a zase zpátky, jako by se nemohla rozhodnout mezi nimi a monoklem, krásně modrajícím na levé straně Uzumakiho tváře. Mírně sebou cukl, když se znenadání posadila vedle něj, ale brzy se zase vrátil do uvolněného posedu.
„Mluvila jsem s Kibou," začala. „Nerozumí tomu. A já mu to nemůžu nijak vysvětlit, protože sama nechápu, co vlastně dělám."
Chvíli oba mlčeli. Naruto se podrbal na monoklu a zašklebil se bolestí.
„Dokážeš s tím žít?" Položila Kibovu otázku. „Být pořád jeho kamarád, i když teď víš všechno?"
Naruto pokrčil rameny. „Já nejsem ten, komu by se měl omlouvat."
Ino zamyšleně stáhla obočí. „Když jsem mu nahlédla do hlavy, viděla jsem jen vzpomínky. Obrazy bez emocí. Já -... pořád se ptám, co si přitom vlastně myslel? Co cítil?"
„Nedávno jsme měli se Sakurou misi," začal Naruto a pohodlně se opřel o dřevěnou opěrku bílé lavičky. „Dva nepodstatní feudálové zkrátka vedli menší válku o kus teritoria; a víš, jací jsou – každej chtěl mít nějakou výhodu. Náhodou si oba dva současně vymysleli, že dají svým samurajům nový typ zbraně. Takový ty píšťaly, co střílí olověný koule, znáš to. Většina obou armád skutečně zamřela v boji, ale jen proto, že jim vybuchly jejich vlastní zbraně. Ti dva lordi si to prostě nechtěli přiznat. Taková jednoduchá záhada, ani na to nepotřebovali organizovat pátrání a najímat ninji. Ale... Šli jsme pak s Yamatem do dílny, kde se ty píšťaly vyráběly. Tady v Ohnivé to dělá jen jedna. Tam... Tam o tom už věděli všichni. Vlastně -... Vlastně se to samé dělo s každou zbraní; vybuchla v ruce, když z ní někdo vystřelil. Bylo to prý levným střelným prachem, nebo tak něco. Stejnej problém měli i s normálníma výbušninama, co se nosí do dolů. A přesto tam všichni pracovali dál. Ženský, co míchaly tu směs. Kováři, co odlívali hlavně. Obchodníci, co je prodávali. Všichni o tom věděli a nikdo si z toho nic nedělal..."
„Peníze," navrhla Ino. „Nebo se báli neuposlechnout."
„Ne. Ne, byli to svobodní lidé. A neplatili jim tolik, aby to vyvážilo cenu svědomí," zamítl Naruto. „Vzali jsme si stranou jednoho toho dělníka, to byl takovej fajn děda. Nedokázal říct, proč v té práci pokračoval, když o těch nehodách slyšel. Proč mu to ani nepřipadalo špatný? Prý to do teď prostě necítil. Yamato-sensei říkal, že se to stává. Když si člověk navykne dělat pořát tu samou práci, ztratí svůj vlastní úsudek. Všichni mu prostě říkali, že je to v pohodě, nikdo to nezpochybňoval. Skutečně neviděl, že dělá něco špatnýho."
Pohlédla na něj skoro obdivně. Ještě nikdy před ní Naruto nevyplodil nic tak hlubokého a skoro zapomněla, že má před sebou potenciální hlavu Konohy.
„Hmm... Být Hokage je asi stejně blbý. Jednou se rozhodneš špatně a všichni pod tebou to prostě udělají," dodal.
Zavrtěla hlavou. „Není to stejný. Ne úplně. Ten děda nevěděl, komu ubližuje. Neviděl jejich tváře."
Naruto si hluboce povzdechl. Klika na dveřích před nimi se zachvěla, ale ještě se neotevřely.
„Pak ti na to musí odpovědět on..."

Lee opustil Saiův pokoj se zarudlýma očima, ale nevypadalo to, že by ztratil elán. Objal Ino se stejnou razancí jako obvykle a nabídl jí veškeru podporu, za což upřímně poděkovala. S Narutem se rozloučili jen krátce, rychlým stiskem ruky.
Počkala, až se zeleno/oranžová dvojice ztratí za rohem chodby a dopřála si hluboký nádech.
Pak otevřela dveře a překročila práh.

Sai poklidně ležel na tom samém místě, jen v trochu jiné pozici. Levý loket měl otočený dlaní vzhůru a pravou nohu mírně ohnutou v koleni. Nechala ho tak, ať je alespoň jednou v životě neuspořádaný; jen hlavu podložila polštářem a natočila ke stropu. Lehla si pak na bok vedle něj; dost blízko, aby z něj cítila vůni nemocniční dezinfekce, ale stále dost daleko, aby se jej nedotýkala. Následujících pět minut strávila tichou reminiscencí, ale nechala toho, když už to začalo být příliš temné; příliš blízko posledním dvěma týdnům.

Seznámili je Naruto a Sakura, u toho velkého stolu v restauraci, který Chouji ke konci dne jako vždy tradičně zdemoloval. Z nějaké divné náhody seděli vedle sebe a Ino si pamatovala, jak byl Sai rovný a ztuhlý, a jeho bílá pleť a černá košile působily o to nápadněji, jako by tu byl pouhým nevědomým cizincem a ne někým, kdo se v Konoze narodil a v jejímž jménu plnil mise. Tenkrát to nebrala vážně, stejně jako jeho stálý úsměv a občasné pomlky v řeči, včetně té, která se vyskytla před její novou přezdívkou.
„Krásko." Řekl to, jakoby šlo o normální zdvořilostní příponu, a obrátil se zase jinam, aniž by se zabýval reakcemi svých spolustolovníků.
Nemohl tušit, že tím stvořil menší milník Inina života, kdy nejmladší Yamanaka změní svůj dosavadní názor na lidstvo. Do té doby nevědomně rozdělovala lidi kolem sebe na dvě poloviny - 'průměr', kam spadali všichni včetně jí samé, a 'idoly', kam patřila Pátá Hokage, Kurenai-san a ostatní kunoichi předchozí generace; a taky Sasuke, nehledě na to, jak moc ho z této tabulky toužila vyškrtnout.
Ale Sai -... Sai nepatřil do žádné z nich. Jeho minulost u ROOT ho automaticky řadila mezi elitu, ale v týmu sedm nikdy nedostal možnost zazářit a tak skutečnou míru jeho schopností nikdy neviděla. Dokázal být v jedné chvíli bezstarostný a lehkovážný, aby se vzápětí proměnil na bezchybně kalkulující bojový stroj, a zatímco jeho kresby budily zdání kreativní mysli, jeho způsob života vypovídal o tom, že nevidí absolutně žádný důvod ke změnám. Sám o sobě byl zkrátka protiklad a to zbortilo Ininy vize ohledně světa, obzvlášť v případě opačného pohlaví.
Mužské pokolení pro ni náhle přestalo být objekty – ať už touhy a nenávisti, jako v případě Sasukeho; nebo úcty a trapnosti, jakou chovala ke svému otci. Začala si všímat detailů na Shikamarovi a Choujim - věcí, které jí byly známé už od dětství a nepozastavovala se u nich. Začala se ptát na důvody jejich a nakonec i vlastního chování, a tato náhlá přemíra empatie způsobila Inin nečekaný přerod do dospělosti.

Krásko...
Byla to její nejmilejší vzpomínka.

Pomalu složila pečeť – natažené palce a mírně ohnuté prsty do tvaru lipového listu – a zhluboka se nadechla. „Shintenshin no jutsu."

Santa mluvil pravdu, když Shikamarovi popisoval rozlehlý prostor Saiova podvědomí, který nesl oficiální jméno Niji no sakuru - druhý okruh. Nebylo tu zdánlivě nic. Žádné stěny; dokonce i země se zdála být raději nouzovým výmyslem Inina mozku, než skutečnou oporou. Přestože si uvědomovala, že není ve skutečném světě, její mysl kategoricky odmítala vypustit reflexy a fyzikální zákony. Pořád měla potřebu dýchat. Slyšela ozvěnu vlastních kroků a cítila tlak z došlapu. Vnímala bílé světlo okolního prostoru, ačkoliv se tu kromě ní nenacházelo nic, co by mohlo osvětlovat.
Říkalo se, že je Niji no sakuru místem představ a snů. A taky mostem, přes který se duše odpoutává od těla... Prudce zavrtěla hlavou. Sai nebyl mrtvý. Naopak, nacházel se příliš hluboko na to, aby mohl most překročit.
Vydala se náhodným směrem prázdnotou, protože tu neexistovaly světové strany, ani nahoře a dole. Zdánlivý pohyb pouze roztočil neviditelná kolesa mechanismu její představivosti, nyní přímo napojené na Saiovo podvědomí. A jestli Ino potřebovala průvodce, nebyl nikdo zkušenější a zasvědcenější, než právě její učitel; její otec. Brzy jej spatřila, neskutečně detailního a v ucelených myšlenkách. Jako by stál přímo před ní a říkal:
„To je na tebe ještě moc komplikované, že? No, představuj si to takhle – první jsou oči, druhá je hlava. Obě mají vzpomínky a představy, co se neustále pohybují. Jako smyčka." Významně si poklepal na spánek. „Ichiji no wa, Niji no wa."
„A co je třetí?" Zeptala se malá Ino – šestiletá holčička s culíky a velkýma očima.
„Třetí je srdce. Ale tam nikdy nechoď."
„Proč ne?"
Inoichi vzal svou malou dceru do náručí a zůstal stát u čehosi na podlaze, co zdálky připomínalo tmavý ovál.
„Srdce jsou zrádná. Alespoň, dokud tě do nich někdo nepozve."
Ino se k té vzpomínce ještě natáhla, ale přízrak zmizel dřív, než jej zvládla zachytit. Zůstala tedy sama v bílé pustině a rty se jí ještě pár okamžiků chvěly dojetím z té scény. Pak se podívala dolů – na to, co vypadalo jako hluboká tmavá jáma s kamenitými stěnami. Z jejích hlubin šel chlad a dno neviděla přes hustý závoj šedivé mlhy. Když se pořádně zaposlouchala, připadalo jí, že je odtud slyšet vzdálené hučení větru. Viditelné kameny na okrajích byly černé a hrubé, zkrátka působily nepřátelsky a asi to v ní probudilo náhlý pud sebezáchovy, ač se nenacházela v bezprostředním nebezpečí. Všechno v ní jako by najednou křičelo, ať s tím přestane, že to stejně nestojí za to. Povzdechla si.
„Možná toho budu litovat. Ale to budu i když to neudělám," řekla a vkročila do nicoty.