Králíček a Had 01

Dědička klanu Hyuuga seděla na kraji zahrady, schovaná ve stínu stromu, nohy měla přitažené k hrdlu. Kývala se ze strany na stranu, jako kdyby to byl zlý sen.
Ruce měla celé modré, od modřin a škrábanců způsobené tvrdým tréninkem. V hlavě si nechtěla přiznat, že je něco spatně. Přece šlo jen o tvrdý trénink nic víc... že ano?
Otec se změnil. Přísný byl vždy, ale... Od smrti Hanabi se změnil. Uplynulo několik měsíců od doby, co se ji zoufale snažil najít... Tělo nikdy nenašli. Pouze výbavu, kousek oblečení, kunai... Ten poslední střípek kunai, co měla Hanabi použít na svou poslední obranu, nosil na krku jako talisman. Také jeho přístup k Hinatě se změnil. Nutil ji trénovat od brzkého rána do pozdní noci, musela s ním chodit na tradiční setkání a seznamoval ji s vysoce stavěnými muži, co byli zároveň schopní shinnobi. Netrvalo jí dlouho než zjistila, že se ji oficiálně snaží provdat.
Neměla mu to za zlé... Přece jenom přišel o svou milovanou dceru... Bylo jí to líto... Zapomínal však, že i ona přišla o svou sestru... Přesto Hinata neměla čas truchlit.
"Hinato-sama," zaslechla za sebou přívětivý hlas.
"Neji-niisan.." oddychla si Hinata. "Copak potřebuješ?"
"Mám vás odvést do vašeho pokoje," začal pomalu. "Obávám se, že vám Váš otec opět někoho našel..."
"Ach tak.."
Když se Hinata podívala za Nejiho, spatřila dva členy hlavní rodiny, jak si povídají za rohem – kontrolují je. Odevzdaně tedy přijala Nejiho rámě a nechala se vést. Neji ji přitom něžně podepíral.
Šli pomalým krokem dlouhými chodbami podél slunné zahrady.
"Je pro vás připraveno večerní kimono, bude to velký banket..."
Hinata ho tolik nevnímala, věděla že konverzaci udržuje jen kvůli pohledům hlavní rodiny. Jediné štěstí bylo, že Otci záleželo na tom, aby její soukromí nebylo narušeno až do svatby, proto jí směl do kimona pomáhat pouze Neji.
Došli do pokoje. Zavřel za sebou dveře a pomalu posadil Hinatu na postel. Po té odešel a vrátil se s lavórem plným vlažné vody. Ponořil její nohy do vody a obmotal je bylinkovým zábalem.
Konečně měli soukromí.
"Hinato-sama," začal mluvit, mezitím co chystal lékarničku, kterou měl schovanou v hábitu. "Dnešní večer je Váš zásnubní. Neměl jsem vám to říkat ale... Nemůžu dopustit, aby Vás provdali za takového tyrana!"
"Neji-nissan... S tím nic neuděláme.. Nemůžu odejít, jsem dědička.. Budou mě hledat."
"Dnes večer odejdete. Odejdete z vesnice. Za sedm dní vás vesnice prohlásí za nukenina. A za měsíc mě Váš Otec bude chcít adoptovat jako vlastního syna, zatímco Vás za rok prohlásí za nezvěstnou, pokud zůstanete skryta... A až proběhne moje ceremonie, budete se moct vrátit.. Otec na Vás nebude mít žádný vliv."
"A-Ale to je otázka měsíců, možná i let!"
Neji si povzdechl a vzal její ruce do svých. "Jiná možnost není, králíčku. Omlouvám se."
Natáhla ruce a dala je bratranci za krk, zůstali v obětí. Chvilku ji jemně houpal ze strany na stranu, utěšoval ji jako malé dítě. Králíčku už jí neřekl roky. Vzpomněla si jak si jako děti vykládali osudy podle jejich znamení. Pousmála se nad myšlenkou, že by její spřízněná duše měla znamení hada, jako to podle věštby bylo. Had králíčky požírá, nehraje si s nimi.
"Nachystal jsem ti nějaké zásoby... Není toho moc. Nesmíme moc přílákat pozornost.. Nachystal jsem ti i nějaké oblečení... Nejlepší by bylo, kdybys zamířila do nějaké neutrální vesnice, pronajmula si tam pokoj a pracovala..."
"Neji-niisan, to je šílené.."
"Hokage-sama ví o tvé situaci, nebude tě nechávat sledovat... Ovšem nemůže zabránit někomu, aby tě hledali... Určitě po tobě půjde root... musíš dávat pozor, Králíčku."
Hinata jen mlčky seděla a poslouchala... Musel to plánovat hodně dlouho. Neji kroužkoval pár bodů na mapě červenou fixou a něco si mumlal pro sebe. Skopla ze sebe zábaly a začala se oblékat do kraťas, krátkého tílka a mikiny, oděvu fialové barvy, uzpůsobené pro letní horké dny.
Neji dochystal výbavu a napasoval ji do malého batohu.
"Tak," zabrblal si. "Hotovo."
"Kdy mám vyrazit..?"
"Až padne tma..."
Poslední obětí. V tomto momentu jí Neji cosi vtiskl do ruky. "Našel jsem ho pár let zpátky.." Kovový přívěšek ve tvaru králičí packy, obmotaná hadem. Maminka ho kdysi nechala udělat.
"Víc Vám pomoci nemohu, Hinato-sama," řekl oficiálně a odešel z pokoje.

Padla tma. Z druhé strany sídla se už ozývalo hlasité vítání hostů banketu a světla lampionů osvětlovaly cestu. Hinata odložila čelenku na stůl. Do očí si vložila kontaktní čočky, které by měly zabránit tomu, aby ji někdo v cizích vesnicích poznal. Dokonce si i rituálně odstřihla vlasy do mikáda, aby udělala za životem ve vesnici čáru. Jediné co ji k ní pojilo byl přívěšek od maminky.
Otevřela okno a skočila do tmy. Podle instrukcí by měla za rezidencí v klidu projít vesnicí, aby nevyvolala podezření. Nechtěla tudy ovšem procházet, nýbrž proběhnout.. Nechat to za sebou... Odejít.
Prosvištěla kolem střech a sloupů, běžela pomalým tempem, rychleji ani nemohla už jen kvůli zraněním, co si nesla sebou. Ale touhla po přežití ji nutila utíkat dál.
Vrátím se sem, až bude Naruto-kun Hokage... pošeptala si pro sebe, když ucítila vůni ramenu, který milovala. Naruto-kun... Doufala, že se s ním ještě někdy potká.. Bude ji hledat... Se slzami v očích si připustila, že ji najít nesmí, ačkoliv by si to přála. Přála si, aby ji Otec tolik netýral a neprodával ji... Bohužel, měl na to právo.. Ani Hokage nemůže nic udělat se zákony klanu Hyuuga. Klan Hyuuga ji bude hledat. Bude to nejspíš delší doba, než řekl Neji...
Přeskočila vrch brány a vběhla do lesa...
Uběhla pár metrů a uslyšela za sebou křik a běh... Přidala k rychlosti. Neji – nissan je nestihl zdržet natolik, aby si nevšimli hned...
Jen tak tak uhnula několika shurikenům, jeden ji trefil..
Jestli chce žít, musí si to vybojovat...