Souboj o Lásku část 2.

Sakura s klením vylezla z postele, znovu se s hlasitým zívnutím protáhla. Kolébavým krokem došla do koupelny, napustila si do dlaní ledovou vodu a chrstla si ji do obličeje. Podívala se na sebe do zrcadla. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy, vlasy jí trčely do všech stran, vypadala fakt příšerně. Ještěže dneska pracuje v nemocnici a neuvidí Sasukeho s Narutem, propadla by se hanbou, kdyby ji takhle viděli. Vzala si hřeben a sčesala si vlasy do krátkého culíku. Pak si vyčistila zuby a vyšla ven z koupelny. Na židli měla přichystané oblečení na dnešek, nasoukala se do něho a vytáhla si ze skříně brašnu. Rychle do ní naskládala obvazy, mastičky a další věci, co bude dneska potřebovat.
Přehodila brašnu přes hlavu a vyběhla ven z pokoje. Seběhla schody a vešla do kuchyně, kde u jídelního stolu seděl Sakury táta.
„Dobré ráno, krásko,” pozdravil.
„Dobré ráno,” pozdravila Sakura a šla si k misce s ovocem pro jablko.
„Dobré ráno, Sakuro!” zahulákala odněkud z kuchyně její máma.
Sakura si dala jablko do tašky a otočila se směrem ke kuchyni.
„Dneska přijdu o trochu později, musím ještě něco vyřídit po práci,” zavolala do kuchyně.
Sakury máma vylezla z kuchyně s miskou v ruce a zeptala se jí: „V kolik přijdeš domů?”
„Myslím, že tak kolem deváté,” odpověděla.
„Dobře,” řekla její máma a zalezla zpátky do kuchyně.
„Tak já vyrážím, zatím ahoj!” zavolala na rodiče a dala se na odchod.

Rozběhla se rovnou k nemocnici, byla docela ve skluzu. Jestli přijde pozdě, Shizune se bude hodně zlobit. Sakura zrychlila, kolem ní se míhaly budovy a rozesmáté obličeje vesničanů. Začínal další z horkých letních dnů. Celá zpocená a skoro bez dechu se vřítila do budovy nemocnice. Na recepci na ni čekala Shizune. Podívala se na Sakuru a zamračila se.
„Zase jsi zaspala?” zeptala se.
„Jenom o pár minut,” zalhala trochu udýchaně Sakura.
„Tak pojď, dneska máme hodně práce.” Otočila se a pokračovala dál do chodby, Sakura ji následovala.

Sakuře úkoly od Shizune zabraly víc času, než čekala, do devíti jí zbývala už jenom tři hodiny. Rychle posbírala svoje věci a vydala se na cestu. Sakura byla čím dál víc zvědavější na Itachiho, ale jenom opatrnost ji nutila, aby šla pomalu a klidně. Cestou se vyhýbala místům, kde by mohla narazit na spolužáky. Nechtěla se zdržovat vymýšlením pohádek, kam jde a proč si s nimi nemůže povídat.
Kráčela ulicemi, všude kolem ní byl ruch, děti běhaly v hloučkách z místa na místo a hlasitě u toho výskaly. Sem tam se z restaurací ozýval smích, skoro jakoby byla cela Konoha venku. Sakura nic z toho pořádně nevnímala, ponořila se do svých myšlenek. Pořád jí to nešlo do hlavy. Proč ležel na cestě? A proč tak blízko Konohy? Šel snad pro Naruta? Nebo přišel zabít Sasukeho? Muselo se mu stát něco hrozného, když byl tak zraněný.
Z úvah ji vytrhlo až to, že stála před hlavní bránou. Nejhorší část cesty má za sebou, chvíli kráčela po cestě, když konečně byla z dohledu, otočila se a zamířila do lesa. Vyskočila na strom a začala uhánět k místu, kde včera v noci nechala Itachiho. Skákala z větve na větvi, lehký letní vítr se jí opíral do obličeje. Kousek od chaty seskočila na zem a začala se opatrně pomalu přibližovat. Itachi by měl být ještě v bezvědomí, ale i tak byla Sakura opatrná. Přikrčila se za keřem a pozorovala okolí chaty. Nevšimla si ničeho podezřelého. Les kolem ní šuměl. Nad hlavou jí zpívali ptáci a odpolední slunce příjemně hřálo. Chata za denního světla vypadala trochu víc přívětivě, zato ale bylo vidět, v jak moc žalostném stavu je. Sakura se zvedla a pozvolna šla k chatě. Vystoupala po schodech, které trochu zavrzaly. Přistoupila ke dveřím, odpečetila je a pomalu je otevřela.
Zůstala stát na prahu, v paprskách slunce pronikajících skrz poničené okenní tabulky tančila smítka prachu. V zadní části pokoje, hned vedle zdi, ležel Itachi. Přesně tak jak ho tam včera nechala. Vstoupila dovnitř a dveře za sebou jenom trochu přivřela. Šla přímo k Itachimu, pohybem rozvířila další smítka prachu, která přinutila Sakuru kýchat. Jestli tady bude držet Itachiho dlouho, měla by se tu aspoň pokusit trochu uklidit.
Došla přímo k Itachimu, sundala si tašku a položila ji na zem vedle místa, kde si sedla. Itachiho dech začínal být pravidelnější a už nebyl tak mrtvolně bílý, ale pořád na tom byl dost zle. Vyhrnula mu potrhané tričko, aby se podívala na ránu na boku. Vypadalo to, že se rána začíná pomalu hojit. Otevřela brašnu a vytáhla z ní hojivou mast. Namazala ránu a znova ji obvázala čistým obvazem. U všech ostatních zranění udělala to samé. Když skončila, posadila se znova na zem a pozorovala spícího Itachiho, jak měl hlavu nakloněnou na stranu a pár pramínků havraních vlasů mu spadlo do obličeje. Naklonila se k němu a vlasy mu odhrnula na stranu. Prohlížela si Itachiho tvář z blízka. Vypadal tak mile a tajemně, vůbec ne jako nebezpečný zločinec. Potlačila nutkání pohladit ho po tváři. Je to muž, co vyvraždil celý svůj klan a zmlátil vlastního bratra do bezvědomí. Nesmí na to zapomenout.
Sakura se odtáhla a podívala se po místnosti. Ještě jí zbývá asi hodina času, tak by tu mohla aspoň trochu poklidit. Zvedla se a začala pátrat po koštěti, nebo po čemkoliv jiném, co by mohla použít. Podařilo se jí najít v malé komůrce staré, polo rozbité koště. Bylo tak jako okolí plné prachu. Sakura koště vyklepala a dala se do zametání. Hned se ale ukázalo, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Prudkým zametáním rozvířila prach ještě víc, že v místnosti nebylo vůbec k dýchání, zakuckala se a vyběhla ven. Počkala, až se prach zase uklidní a začala pomalu opatrně zametat.
Přes ten omezený čas se ji podařilo dostat alespoň trochu prachu z chaty. Ohlídla se na nebe, kde se slunce už blížilo k obzoru. „Musím už jít, ať je alespoň jeden den klid,“ pomyslela si. Uložila koště zpět do komůrky. Zabalila si věci a ještě jednou zkontrolovala Itachiho. Všechno vypadalo v pořádku. Znovu chatu zapečetila a vydala se domů.
Doma pozdravila rodiče a utíkala do pokoje. Šla rovnou do postele, byla unavená jak blázen.

Druhý den ráno se Sakura probudila s výbornou náladou. Dnešek měla celý volný, může si dělat, co chce. Oblékla se do svého normálního oblečení, naházela věci, co bude dneska potřebovat do tašky. Podařilo se jí sebrat matce pár hadrů a nějaký prostředek na prach.
Seběhla dolů, pozdravila rodiče, vzala si topinku a zase vyrazila. Ulice Konohy byly prázdné, spousta lidí ještě vyspávalo, venku byli jen ti, co pospíchali do práce. Kráčela svižně. Ranní sluníčko příjemně hřálo, až měla Sakura skoro chuť si poskakovat a zpívat.
„Hej, Sakuro-chan!”
„Achjo, zase on,“ pomyslela si Sakura a s velkou nevolí se otočila. Přímo k ní se řítil Naruto s obrovským úsměvem.
„Co je, Naruto?” vystřelila, když k ní doběhl.
„Nic, nic, jenom jdu trénovat se Sasukem, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jít taky."
„Já dneska nemůžu, musím něco vyřizovat pro mamku.”
„Hmmm, a jaký věci?” zamračil se Naruto.
„Do toho ti nic není!” vyštěkla.
„Dobře, dobře, nerozčiluj se. A večer máš čas?” máchal rukama Naruto.
„Proč?”
„Chceme jít pak se Sasukem na rámen, přidáš se?”
„No, večer bych možná mohla.”
Naruto se na Sakuru uličnicky usmál a pádil dál. Sakuře se nálada zvedla ještě víc s vědomím, že večer bude trávit se Sasukem. Musí nějak zařídit, aby si mohla sednout vedle něho.
Zamířila nejdřív na louku, napadlo ji, že by mohla dát pár květin do vázy, aby trošku oživila vnitřek chaty. Natrhala kopretiny a pár fialových kytek. Svázala je provázkem a vedla se k chatě. Když tam dorazila, zkontrolovala okolí. Nikde nic zvláštního neviděla. Odpečetila dveře a šla dovnitř. Položila květiny na stůl a šla rovnou k Itachimu. Dneska už vypadal mnohem líp, zkontrolovala mu zranění a i dech už začal mít pravidelný.
Nechala Itachiho spát. Stáhla si vlasy do culíku a dala se do úklidu. V místnosti bylo tolik prachu, že hadry, co přinesla, musela několikrát vyprat v nedalekém potoce. Po pár hodinách stála Sakura ve dveřích, měla ruce v bok a prohlížela si svoje veledílo. Ještě tomu k dokonalosti něco scházelo, naplnila starou dřevěnou vázu, kterou zázračně při úklidu objevila a začala do ní aranžovat květiny. Samou spokojeností si začala nahlas broukat.
„Přitáhla jsi mě sem, abys mě mohla mučit svým zpěvem?”
Sakura ztuhla. „Jak to, že je vzhůru? Měl být mimo ještě minimálně dva dny,“ projelo jí hlavou. Pomalu se k němu otočila. Snažila se dívat spíš na zeď než na něho. Musí být opatrná, nesmí se mu v žádném případě podívat do očí.
„Nemusíš zírat na tu zeď, momentálně nemám dost sil, abych na tebe použil Sharingan.”
Sakura ještě pár vteřin koukala do zdi, pak ji ale začala ovládat zvědavost a pomalu se podívala na Itachiho.