Romantika
Dny plynuly a i když se tomu Sakura bránila, něco jí neodolatelně přitahovalo k ještě jedné osobě v domě. Tou osobou byl Itachi a jí se zdálo, že i ona zajímá jeho.
Jsi úchylná Sakuro, vážně si chceš začít vztah s bratrem tvé lásky?
ANO!
„Ty ještě nejsi hotový?“ řekl jsem bratrovi, když jsem se přemístil mu na pomoc.
„Čekal jsem na tebe, je nuda pacifikovat ocasého démona, když k tomu člověk nemá žádné fanoušky,“ odpověděl mi Hashirama, na kterém už taky byla vidět únava. Doufám, že to vydrží, jinak jsme všichni v kelu.
Mezitím se asi sto metrů od nás bili Osmiocasý a bratrův golem. Osmiocasý měl kolem krku a pravé ruky omotaného dřevěného draka, hlavní golemovu zbraň, démon zase na oplátku měl kolem golema omotaná svá chapadla a snažil se ho roztrhat na kusy.
„...Temari, vravím ti, teraz nie."
„Kankurou, ty ma nepočúvaš!" blondínka naštvane prestúpila z nohy na nohu, „a ja ti vravím, že to nie je normálne."
„Je to jeho vec," muž v čiernom oblečení vzal do rúk pero a začal niečo písať.
„Ach, vidno že ste bratia," povzdychla si pri obdobnej ignorancií, ktorú zažíva niekedy u Gaaru, „Fuu je tu už tri týždne a Gaara jej venuje viac času, než je zdravé."
„Temari," Kankurou dvihol hnedé oči po otcovi na ňu, „koľko krát ti poviem, že mám prácu a nemám čas na tvoje malichernosti."
„Teraz je na mňa nahnevaná polovica ženskej populácie, že som mu pokazil jeho perfektný ksicht, však?“ spýtal som sa. Stavím sa, že patrí medzi ne. Dokonca aj ja dokážem uznať, že jeho tvár je výnimočne symetrická.
„To nie-“ začala, ale zastavil som ju pohybom ruky. No... Nejde to podľa mojich predstáv.
[color=blue][b] Otvoril som oči a do hlavy mi udrela taká nechutná bolesť, že by som vydávil celý obsah žalúdka aj spolu so žalúdkom. Hnus. Ale musel som si dať včera do nosu. Bol to katastrofálny večer a Itachicho návrh vypnúť s niekým normálnym, bodlo vhod. Sakura sa pri Mitsumi uvoľnila a myslím, že má nad čím premýšľať. S Narutom to je už moc divoké a včerajší večer mnohé skomplikoval. Sám som sa dostal do situácie horšej, než som si dokázal vôbec predstaviť.
„Tak,“ odhmkol si Shikamaru a podal misku so šalátom Kankurovi, „pri akej príležitosti si zavítala do Piesočnej?“
Fuu mu venovala široký úsmev, hmýriac paličkami: „Po vojne, keď už je konečne kľud a nikto ma neotravuje misiami, som sa rozhodla cestovať po krajinách a dedinách. Ňo a bola som zrovna v Trávnatej, keď som stretla Gaaru. Povedala som si, že som ešte vašu Sunu nevidela...ňo...a tak som tu!“
„Rozbiješ to ty, nebo já?“ prohlásil bratr, když jsme stáli před červenou bariérou, která nám bránila v cestě dál. Tráva, stromy, i naše klony, které jsme použily jako pokusné králíky, všechno, co se dotklo bariéry, shořelo na popel. Tu zevnitř držela čtyři podivná černá monstra, která měla místo tváří barevné masky. Celý les uvnitř bariéry byl vypálený, uprostřed bariéry sedělo v kruhu šest banditu, a koncentrovali čakru, zbylí dva šli pomalým krokem k nám.
Dni prebiehali stereotypne, ako to jednoducho už s dieťaťom chodí. Mlieko, plienky, plač, grckanie a tak ďalej. Dvojka zosúznená v tomto zvyku prelietavala deň za dňom, no Tanaris neschádzal z mysle večer, kedy z jeho zápästia cítila krv.
V noci jsem nemohl spát, pořád dokola jsem si procházel plán, co jsme večer, po tom co jsem zjistil, že Hashirama utekl nahánět bandity a nechal tu pouze svůj dřevěný klon, vymysleli. Snažil jsem se v něm najít slabá místa a připravit se na to, co budeme dělat, když v některém z nich selže.
Samotný plán byl jednoduchý, až Hashirama dostihne bandity, osvobodí Toutovu rodinu a pokusí se chytit alespoň jednoho z banditů živého, aby ho mohli v Konoze vyslechnout. Já zatím půjdu dál po cestě do Země Železa společně s Hashiramovým klonem, prostřednictvím kterého spolu budeme ve spojení. Až bude po všem, dá mi bratr vědět a já se za ním přemístím hned potom, co označím místo, kam dojdeme, svou značkou. Až budu s bratrem, pošleme s našimi klony zajatce naproti Asumovi a ostatním, my se zatím přemístíme na označené místo. Bude to pro mě sice dost náročné, ale pořád je to lepší, než aby bratr používal ty pečetě, co vzal z mé laboratoře.
Půlnoční měsíc v úplňku svítil na lesní cestu. V jeho svitu se třpytil bílý sníh, který padal celý den. V bílé pokrývce byly vidět stopy srnek, zajíců, lišek a dalších lesních zvířat. Normálně by zde byly také stopy koní, povozů a lidí, ale ty zde dnes chyběly. Pod jedním ze smrků u cesty hledala liška něco k jídlu, i když v tomto téměř po celý rok zmrzlém údolí se podobný úkol zdá nemožný. Najednou nastražila uši, naježila srst a utekla schovat se zpět do temnoty lesa, ucítila totiž pach toho nejděsivějšího nepřítele všech zvířat.
Okolie zahaľovala hlboká noc, mesto cez deň rušné odpočívalo a jediný, kto mal nejakú prácu boli, ninjovia na stráži a pouličné lampy, svietiace na chodníky. Pobrežné domy stáli zhasnuté a mĺkve. V jednom z nich taktiež panoval kľud do chvíle, kedy sa po dýchacích cestách malého stvorenia nevyšplhal plač. Zabubnoval do uší dvojice, spiacej na veľkej posteli. Jeho matka sa okamžite prebudila a s námahou vstala. Krivou, ospalou schôdzou sa premiestnila k postieľke a vzala drobca na ruky.
„No tak," pohojdala ho, „ššš..."
Třiatřicátý díl - V bludném kruhu nenávisti
Na něčí popud mi drze zastoupili cestu, tak jsem jim přenechala první tah. Nastražila jsem uši a bystrýma očima zatím spěšně proskenovala okolí, pátraje po případných pastech. Zem byla zarostlá typickým lesním, neuspořádaným porostem, borůvčím a takovou tou otravně chytlavou trávou, do které se snadno zamotáte. Na vypořádávání s přesilou to nebylo právě nejstrategičtější místo; ke všemu ti týpci vypadali sebejistě a zkušeně, zaručeně měli nějaký plán.
„Nechceš pomôcť?" potichu sa spýtal Masashi, hlavou vykúkajúc z dverí.
„Sme v pohode," Hikari sa na neho vyškerila a pomaličky hojdala dieťa na rukách, „bež sa vyspať."
„Sasuke,“ do uší mu udrel jej strach a následne bolestivé syknutie.
[hide=Skrytý obsah] Áno, trvalo to...Moc moc sa ospravedlňujeme! Má to dva dôvody:
1. Diel je špeciálny oproti minulým! 
Takže dúfame, že sa vám dosti-zmena bude pozdávať. Ale nebojte sa, len na tento diel.
2. Sabaku bola tento týždeň vedúcou na tábore a tak som unavená, nebola schopná to seba nič vydolovať. Bola som rada, že som pridala diel zo svojej poviedky. Keby som ho nemala vopred napísaný, nedala by som to.
Takže...prepáčte 
!
„Neznášam rána,“ povzdychol si potichu Kankurou s tvárou v dlaniach.
Opatrne som pozrela na Sasukeho. Musím vymyslieť spôsob, ktorým mu oznámim, že sa potrebujem dostať späť do hlavného sídla. Nemôžem si dovoliť zbytočne čakať. Kiba môže kedykoľvek zaútočiť. Lenže sa nijako nepohnem, keď ma tu bude držať!
„Musím ísť za Mizukage,“ povedala som Sasukemu a potichu čakala, čo mi odpovie.
„Dobre,“ utrúsil napokon. To myslí vážne? Pochybujem, že by ma len tak pustil, pomyslela som si.
Dvaatřicátý díl - Největší jeviště je život
Kýbl se zpěněnou, špinavou vodou jsem vylila do mísy, s pravačkou přiloženou na protestujících bedrech se narovnala, odfoukla na čele přilepený pramen a hřbetem volné ruky si z té nemalé plochy setřela miniaturní kapičky potu. Navzdory slušně vypracované kondici jsem z celodopoledního gruntování byla hotová. Nu, nebyla jsem na tenhle druh práce zvyklá, což se projevilo už při nenáviděném luxování.
Pro klidné domácí ovzduší to však stálo za to.
„Kankurou, miluješ ma?“
„Nemám rád, keď sa pýtaš hlúposti,“ povzdychol si a vlhkú utierku položil na stôl.
„Pretože...“ zmĺkla a oči posadila ešte viac do podlahy.
„Áno,“ venoval jej dôrazný pohľad a pokračoval v upratovaní.
Zamrmlala si popod nos, tak že ju ani nepočul: „Ale ty tak...nevyzeráš moc v poslednej dobe.“
