Romantika
Hanae se zachvěla víčka a začala něco mumlat.
Itachi.......Itachi.....Itachi.....
Konečně otevřela oči , velice pomalu a stálo ji spoustu námahy je udržet otevřené. Itachi se naklonil tak, aby se jí ostré světlo nedralo až doprostřed mozku.
„Zachránils´ mě,“ řekla prostě. Bylo to to první, co ji napadlo.
„Já vím,“ odpověděl.
„Proč?“ zeptala se.
„Vždyť víš, že tě potřebuji, abych zůstal na živu.“
„Aha,“ řekla zklamaně.
„Chtěla bys, abych tě měl rád?“
Shikaku házel nářadí na vůz, aby ho mohla uklidit zpět do stodoly. Zvykla si, že jí mlčky pomáhal a on si zvykl na mlčenlivou sedláckou práci, která mu zaměstnávala svaly a uklidňovala mysl. Poslední dvě noci se neprobouzel trhavými křečovitými pohyby a s promáčeným oblečením.
Občas jeden z nich promluvil. Ostatním by ta řeč přišla vytržená z kontextu, nesmyslná a neuchopitelná, ale jim odpovídala na otázky, co neměli zájem pokládat.
„Kameňáci,“ utrousila jednou, když nakládali dřevo. „Jeho na místě. Poznali, co je zač. Ji jen dorasovali a nechali být.“
Shikakovi strnuly ruce na polenu, než se donutil ho znovu uchopit a zvednout. Pod tím ošemetným slovíčkem dorasovali se mu promítly scény, které si netoužil představovat.
„Ani nechtěla zachránit, ztratila bez něho víru. Tak to řekla, chápeš?“ zvedla hlavu a praštila s polenem na povoz. „Že ztratila víru. Jak si to krucinál mohla dovolit říct nahlas!“
Kakashiho vila v Konoze stála na malebném vrcholku nad přístavem, kde z vody trčely stěžně obchodní flotily jako podmořský les. Zahrada okolo vily byla plná jabloní a sakur. Jak Naruto z doslechu slyšel, tak o ně pečovala samotná Anko, jelikož tady při svém těhotenství měla klid a nikdo ji u toho nerušil.
Ubehlo niekoľko dní od toho, čo Inuzuka sa vrátila do domoviny a aj niekoľko dní, čo Uchihu odviezli do nemocnice v zlom stave. Zápal pľúc ho nakoniec dohnal. Choroba sa ukázala, ako veľmi zákerná, no zase nič, čo by silné antibiotiká nevyriešili. Avšak hospic bol nezbytný.
V Listovej sa za jeden jediný deň rozkríklo, že sa Tanaris so Sasukem vrátili, čo bolo o dôvod naviac chodiť von v prestrojení. Navštevovala Uchihu niekoľko krát denne ešte stále ako Seyu Uzumaki.
„Nejdříve bych vám všem chtěl poděkovat, že jste se dostavili na toto setkání. Jsem rád, že konečně můžeme projednat naše problémy. Zejména jsem rád, že se konečně k problému postavily čelem všechny vesnice. I když se toho posledním roce stalo hodně, a některé věci už nelze vzít zpět, tak vás vyzývám, abyste nemysleli pouze na sebe, ale na celé vesnice a národy, které zastupujete.
„Dobré ráno...“ nad Uchihu sa sklonila žena a v miske držala horúcu polievku.
Rozlepil oči a pošúchal si ich. Do izby sálalo mierne prítmie zo zamračenej oblohy. Vonok disponoval chladom, zatiahnutou oblohou a zo vzduchu prúdiaceho cez ventilačku ste nasávali vôňu prichádzajúceho dažďa. Sasuke si pomaly sadol a prijal do bledých prstov oranžovú misku. Mlčky kývol, lebo pri bôle, ktorý bodavo otravoval jeho krk sa bál prehovoriť. Žalúdok dosiahol stav blaženosti, keď sa do neho začali liať lyžice výdatného vývaru.
„Padají mi z očí!“
Řvala jsem a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy, které babička utírala svými drsnými palci, zatímco mi povzbudivě šeptala: „Vždyť se ti nic neděje, holčičko, to se ti jen zdá, jen se ti všechno zdá, Mito.“ Ale ten sen se další den vrátil a pozítří taky, popozítří a stále a stále. Padalo mi listí z očí a ostatní nechápali můj pláč zaviněný jeho odpornou křupavostí a nechutným hnědým zbarvením.
To listí bylo mrtvé, ksakru! Proč to nikdo neviděl?
Nezáleželo, že mi padá z očí.
V panike a zmätku som sa poriadne brániť nevedela. Chvíľu mi trvalo, kým som znovu nadobudla svoje postavenie. Opätkom topánky som mu buchla po chodidle. Zanadával a ustúpil odo mňa. Najprv som zaťala pravú ruku v päsť, no nakoniec som ju otvorila a vystrelila k jeho lícu. Neskutočne ma potom pálila. Miesto, kde dopadla na jeho tvári začalo silno červenať.
Mladá žena prstami jemne kývala so sklenicou z boku na bok. Alkohol hnedastej farby, ktorý chutil odporne, nebolo zďaleka to najhoršie, čo ju trápilo. Prázdno v hlave za posledných pár dní doladzovalo slabé svetlo v taverne, kde sedela. Sladký fľak od niečoho jej lepil kožu k masívnemu dubovému pultu.
„Vítáme vás v Zemi železa, už jsme si mysleli, že nedorazíte, Hokage-sama,“ řekl starý samuraj s bílými vlasy v zeleném brnění, který nás přišel přivítat k hlavní bráně pevnosti.
„Děkujeme za vřelé přijetí, bohužel nás zdržela sněhová bouře, která tudy v posledních dnech prošla,“ poděkoval za přivítání Hashirama. Domluvili jsme se, že o příhodě s bandity a Osmiocasým pomlčíme. Na setkání musíme vypadat silní jako nikdy předtím, a nemyslím si, že by tomu poslední události nijak zvláště pomohli.
Každý z nás hledá spřízněnou duši
Někdo má ji blíže než tuší
Ono sledovat svět kolem nás stačí
Všimnout si touhy krásných očí
Každý z nás prázdnotu zaplnit by chtěl
Zahojit tu ránu, na kterou obvazy nestačí
Najít toho, za kým do pekla by šel
Zažít ten žár, kdy všechny ledy roztají
Ztichlou školou zněla tichá ozvěna kroků. Kdosi v podvečerních hodinách narušoval posvátné ticho školy. Šel středem chodby, nepřibližoval se k oknům, aby ho nebylo tolik vidět. Přesto se nenamáhal více skrývat. Prošel až na konec budovy, vystoupal po schodech do vrchního patra a stanul před nenápadnými omšelými dveřmi. Nezaklepal, jemně stiskl kliku a potichu vstoupil dovnitř.
Čtyřiatřicátý díl – Milosrdné lži
S nečitelným výrazem vypochodoval z hlavního vchodu kage budovy, zastavil na široké podestě a zahleděl se na shrbená záda dívky sedící na spodku schodiště. Měla sklopenou hlavu a obličej v dlaních. Že by ji tížilo svědomí?
Nenadšeně si povzdechl a vláčným krokem sestoupil až na prašnou cestu, kde po krátkém zaváhání zůstal stát. Nehnutě koukal do dálky, a přestože ani u rusovlásky nezaznamenal náznak pohybu, věděl, že jeho přítomnost vzala na vědomí.
[hide=Tanaris blaboce]Dobrý večer všetkým... 
Zase som letela jak šialená zo školy (opakujem to znova - neznášam utorky!), ale nakoniec som stihla diel. Pôjdem ho ešte prečítať a keď tak dačo opraviť.
Je možné, že presuniem vydávanie na iný deň, lebo fakt mám rozvrh šialený a ešte som začala pracovať na jednom projekte s naším fyzikom (Ále...bude z toho publikácia a možno budem ocenená!)
Takžeeee hlava úplne mimo! :D
Konec. Konečně byl konec válkám. Všechny národy se spojily a všichni jsme spolu žili v míru. Byl jsem toho velkou součástí, ale stále mi něco chybělo. A nebyl jsem to jen já.
Sasuke. Zase byl pryč. I když už nebyl tím, kdo se chystal Listovou zničit a bral ji zase jako svůj domov, byl všude možně, jen ne tady. Bohužel nás musel opustit vzhledem k nedávným událostem. Více než mě to však zraňovalo ji. Chtěla být s ním, ale nemohla. Měl bych se jí více věnovat, než se zase Sasuke vrátí. Ale počkat… Co já? Koho jsem měl já? Na koho jsem čekal já? Jasně, všichni mě již uznávali, brali mě jako jejich přítele. Měl jsem najednou tolik přátel, byl jsem hrdinou Velké války ninjů. Ale stále… Stále mi něco chybělo. Nebo snad někdo? Láska? Nevím, v těchhle věcech se já nevyznám. Celý život jsem si myslel, že miluji Sakuru. Ale bylo to tak doopravdy? Ne. Měl jsem ji spíše rád jako svoji nejlepší kamarádku. A i ona mě tak brala. Vždyť celý život milovala Sasukeho. Pane bože, já musel bejt tak otravnej, chudák Sakura.
„...dúfam, že stihneš prísť načas,“ Gaara si napravil klobúk kage.
„Neboj sa, dlho sa túlať nebudem. Nenechám robenie štedrej večere len na teba,“ Fuu sa usmievala od ucha k uchu, „som vďačná, že môžem mať v tvojej dedine útočisko.“
„Kedysi si ma pomohla zachrániť, som ti dlžníkom. Kedykoľvek, Fuu.“
[color=purple][b] Keď sme prišli na cvičisko, Kiba namosúrene sedel na zemi. Pristúpili sme k nemu a oslovila som ho: „Si v poriadku?“ Tvár otočil na nás a krátko sa zasmial.
„Neviem, či mám byť nasratý alebo smutný,“ odpovedal nám. Sadli sme si k nemu a čakali, kým bude pokračovať.
Sasukeho oči mlčky tikali po miestnosti. Nohy prepletené do tureckého sedu boli poličkou pre pevne stisnuté prsty. Pásiky bolesti na žilách mu za tú noc až príliš rýchlo zoschli. Koža natiahnutá na ich okrajoch bola dosť cítiť, keď toľko napínal svaly na celom tele.
