Příběh měsíční noci

Dívám se na měsíc, jak si líně pluje po noční obloze poseté zářícími hvězdami. Jeho svit je dnes tak jasný a překrásný. Opřu se rukama o dřevěnou podlahu, nastavím mu svoji tvář a nechám jeho stříbřité paprsky dopadat, přitom si představuji, jak mě láskyplně laská.
Sním o tom jak společně plujeme po nebi a díváme se dolů na zem a zvědavě nakukujeme do oken, co lidé dělají. Smutně si povzdechnu, když si uvědomím, že to vše je jen můj sen, má představivost, kterou bych chtěla, aby byla skutečná.
Otevřu víčka a svýma mléčně bílýma očima se opět zahledím na měsíc, který se v nich odráží. Usměji se, začnu si představovat, jak mám měsíc ve svých očích, jelikož jsem ho omylem spolkla, ne to je špatné slovo, že jsem ho svedla. Z mých romantických představ mě vyruší známý hlas.
„Sestřičko, sestřičko, jsi tu někde?“ ozve se otevření dveří, v nich vidím stát svou starší sestru. Na sobě má bílé kimono s vyšitými znaky žlutých kamélií.
„Ach, tady jsi, všude jsem tě hledala.“
„Děje se něco?“ zeptala jsem se, otočila se na ní.
„Otec měl o tebe starost, poslal mě, abych tě našla, pokud možno v pořádku.“
„Myslím, že poslední dobou si o mě dělá až moc přehnané starosti.“
„Nemůžeš se mu divit, když se máš stát hlavou klanu.“
„Když já se jí, ale stát nechci. Není to můj sen. Pročpak se toho nemůžeš ujmout ty, sestřičko, nebo bratránek?“
„Otec mě neshledává dost silnou, důvěryhodnou na rozdíl od tebe a také je proti mému sňatku s Hokagem, zvláště potom, co jsem mu řekla, že z toho nebudou žádné výhody pro klan a nechci, aby mého snoubence využívali. Sama víš, kam to vedlo. K naší hádce a kvůli tomu musím opustit i dům.“
„Já vím. Bylo to strašné. Ještě nikdy jsem neviděla otce tak rozzuřeného a nepříčetného. Co bratránek, máš od něj nějaké zprávy?“
„Nemám. Naposledy, co mi psal tak to bylo z Oblačné vesnice, chystá se na cesty po té zemi. Od té doby jsem od něj žádnou jinou zprávu nedostala.“
„Ani se mu nedivím. Také bych chtěla být jako on. Svobodná, volná a ne tu být zavřená jako v kleci se spoustou povinností a s pocitem, že mi můj život pomalu utíká před očima.“
„Nebuď tak smutná. Vždycky mě můžeš přijít navštívit. Uděláme si dámskou jízdu, s holkama vyrazíme do vesnice za zábavou,“ řekla konejšivě, přisedla si k ní, objala ji kolem ramen.
„Hezky se to říká, ale pochybuji, že by mě otec pustil.“
„Neboj, o to se postarám já, předtím než odejdu ti dám plánek mých tajných únikových cest.“
„To budeš moc hodná, určitě se mi bude hodit,“ obě dvě se na sebe usmály a objaly se.
„Copak tu vlastně děláš, takhle sama, krom toho, že se skrýváš před otcem?“
„Dívám se na měsíc a sním o tom jaké by to bylo cestovat po noční obloze spolu s ním.“
Její sestra zvedla hlavu, zadívala se na kulatý stříbrný kotouč.
„Dnes je opravdu nádherný. Jeho světlo je až kouzelně romantické. Připomíná mi to časy, kdy jsme se na něj dívaly s mámou,“ nostalgicky se usměje, když si na to vzpomene. Najednou však vedle sebe uslyší tichounký pláč.
„Copak se děje, sestřičko? Pročpak pláčeš?“
„Ale to jen jsem si vzpomněla na maminku a na to jak mi chybí. Možná, že kdyby tu byla, nemuselo by to všechno takhle dopadnout.“
„Pojď ke mně a neplač už, ty jedna trumbero. Co se stalo, už nezměníme. Minulost už nejde vzít zpátky. Mě se po ní také moc stýská, chybí mi, ale jedno ti můžu říct. Nepřála by si, abys plakala. Chtěla by tě vidět šťastnou a usměvavou.“
„Myslíš?“
„Nemyslím, já to vím a přísahám na holej pupek jestli lžu, tak ať mi vypadají všechny zuby a vlasy a vypadám jak bezzubá stařena.“ Dívala se na ní jak si utírá slzy, ale přesto pořád cítila jak je smutná. Podala jí kapesník, aby se vysmrkala, utřela si slzičky.
Poslední dobou toho na ní bylo moc. Všechny ty přípravy na jmenování, zkoušky, kterými si musela projít, věčné narážky, příkazy a nátlak od otce, který od ní očekával jen to nejlepší. Věděla, že si potřebuje odpočinout dřív, než se tady z toho všeho sesype. Z myšlenek ji probral, až její hlas nebo spíše zatahání za rukáv kimona.
„Sestři, vzpomínáš si ještě na příběh, který nám vyprávěla maminka?“
„Mohla bys mi ho trošku připomenout, vyprávěla nám jich tolik, všechny byly nádherné.“
„Víš, jak jsem se jí kdysi ptala, proč jsou naše oči bílé na rozdíl od ostatních?“
„Ano, to vím. Byla jsi celá dychtivá znát odpověď.“
„To máš pravdu. Pamatuji si její milý okouzlující úsměv, když se nad mojí otázkou zamyslela. Pak nám řekla, ať si vlezem k ní do pelíšku, že nám poví, proč to tak je. Odtáhla závěs z okna, zasněně se přitom dívala na měsíc v úplňku, který byl stejně nádherný jako je ten dnešní. Přikryla nás, přitulila se k nám, začala nám vyprávět tu překrásnou pohádku.“
„Pamatuješ si ji ještě celou?“
„To víš, že ano. Na ní se přeci nedá zapomenout, stejně jako na maminčin hlas.“
„Povíš mi ji, prosím? Máš stejný hlas jako ona, já bych ji po těch letech ráda opět slyšela.“
„Tak dobře, ale když něco spletu nebo něco nebude správně tak se ozvi, už je to přeci jenom dlouho, co nám ji říkala.“
„Neboj, ozvu se. Mohla bych si přitom položit hlavu do tvého klína, abych se mohla dívat na měsíc?“
„Ale jistě, sestřičko.“ Usmála jsem se na ní, uhladila si kimono, položila si sestřinu hlavu do klína. Pomalu ji začala hladit po jejích dlouhých černých vláscích, spolu s ní se dívala na hvězdy a měsíc.
„Hmm, jakpak jen ten příběh začínal?“
„Ale sestřičko, ty nevíš jak začíná každá pohádka? Styď se, za chvilku z tebe bude maminka, tohle bys měla vědět.“
„Tak mi napověz, ty jedna vševědko,“ řekla jsem s milým úsměvem.
„No přeci: ‚Bylo nebylo…‘.“
„Jsem já to, ale zapomnětlivka. Co bych si bez tebe počala?“
„Tak to nevím, ale začni už, prosím, vyprávět, jsem nedočkavá.“
Usmála jsem se na ní, nadechla se olízla si rty, začala vyprávět.
„Bylo nebylo…“