Romantika
Těžce oddechovala, členové jejího týmu na tom byli dost podobně. Jediný, kdo vypadal naprosto v pořádku, byl Kakashi sensei, který seděl ve stínu pod stromem, četl si pořád dokola ten svůj nemravný román a sem tam jim něco líně přikázal. Při každém pohledu na něj dostala vztek. Chyběly jí dny, které celé strávila pomáháním v nemocnici. Podobně bídně na tom byl kapitán Yamato, seděl v kruhu dřevěných totemů a bedlivě hlídal Naruta a jeho klony. Docela by brala pauzu, ale ani jeden z kluků o ní nechtěl ani slyšet.
Čtyřiačtyřicátý díl - Útočiště
Ovšem než se tak stalo, musel jsem připravit vše potřebné, abychom mohli vycestovat na naše letní sídlo, povolat místní služebnictvo, aby vyvětrali, uklidili, připravili nám ložnice, navařili jídlo a podobné nezbytnosti. Dále pak jsem musel dát pokyny našemu hlavnímu služebnictvu, že zde nebudu asi tak pět dní… i když mých pět dní se smrsklo na dva. Nebudu předbíhat událostem.
Probudil jsem se poměrně časně. Stále v mysli náš skutečný první polibek. Vůbec se to nedalo srovnat s tím polibkem z plesu. Ten byl takový zvláštní, kdežto tento polibek byl něco zcela něco jiného. Procítěnější, i přestože zpočátku se Haruno bránila. Bylo to jako sen. Její rty byly tak opojné, měkké, poddajné… úplně jsem cítil reakci jejího těla, chvělo se touhou stejně jako mé. Byl to překrásný pocit, až se mi nechtělo věřit tomu štěstí. Neustále jsem na něj musel myslet. Madaro, jak byla podmanivě svůdná v tom pyžámku.
„Shune-san!“
Nejiho probudil pohyb druhého těla, přitisknutého k jeho hrudi. Zamrkal a jeho ruka se instinktivně napjala a přitáhla postavu blíže.
„Hmmm.“ Ozvalo se z jeho objetí. Jedno bílé oko se opatrně otevřelo.
Byla k němu otočená zády. Její lopatky se povědomě tiskly k jeho žebrům. Místa, kde se ho dotýkaly, příjemně hřála.
„Už jsi vzhůru?“
Stáli před sídlem Yamanaků jako dva sloupy, rozpačitost kolem nich se dala krájet. Kuromaru kolem Inoichiho zmateně kroužil a očmuchával ho, občas mu z hrdla uniklo zamručení. Mladíka to začalo znervózňovat, vidina toho, že po něm vlčák skočí, byla celkem reálná.
„Nemám tě doprovodit domů?“
Ty mrcho!“ řval značně podnapilý muž stojící u jídelního stolu, nalévaje si další skleničku, na plačící ženu opírající se jednou rukou o kuchyňský pult, který stál kousek od něj, a druhou zakrývající si čerstvě zarudlou tvář.
„Jak jsi mě mohla takhle zradit?!“
Třísk! Zazněl zvuk tříštící se skleněné lahve, jež se roztříštila o kachličkami obloženou zeď za vyděšenou blondýnkou, která se na poslední chvíli dokázala vyhnout.
Třiačtyřicátý díl - Vzhled slupky neudává chuť plodu
KAPITOLA XIII – Španielsku inkvizíciu skutočne nikto nečaká
„Setsuko, ó Setsuko, keby som mal jazyky aj na dlaniach, to by som si len s tebou užil, Setsuko.”
„Bohové, tady to vypadá,“ ulevil si Tobirama.
„Celkem slušná účast,“ založil si ruce na prsou Uchiha Madara. „Chlapi, nelezte na ten písek. Možná ta past ještě funguje!“ houkl na své muže, kteří začali ohledávat a vytahovat těla z terénu. Dali si pozor.
„Jestli jsou to všichni a některé neodnesla řeka, bude jich tak padesát,“ počítal Tobirama.
„I kdyby nějaká těla uplavala anebo se zbytek skrýval v lesích, ta němá holka zabila třicet chlapů o hlavu vyšší než je sama. To znamená, že je ninja. Musíme na ni přitvrdit,“
Ve společenské místnosti bylo hodnou chvíli ticho. Bratři z klanu Senju seděli na dvou proutěných křeslech, Megumi seděla na pohovce naproti nim, za ruku držela Mito, která stála za ní a jakoby ji dělala tělesnou stráž. A Uchiha Madara se opíral o trám dveří, které vedly do kuchyně.
Slyšeli jak si andulky čechrají peří.
A jak zlatí kapříci šplouchají venku v jezírku.
„Tohle už byla sedmá,“ započal Tobirama, „začíná to být alarmující,“
„A předtím to nebylo alarmující?“ odsekla Megumi.
„Sien, počkej!“ zašeptal jsem, jak nejhlasitěji to šlo, na blonďatou kunoichi, která se bezmyšlenkovitě hnala směrem k hradbám druhého ze tří prstenců opevnění pevnosti, v němž se nacházely ubikace vojáků a jejich rodin. V této čtvrti kromě kasáren byly také řadové domky, krámky a dlážděné ulice, které spíše připomínaly podhradní městečko než část vojenského objektu.
„Buď opatrnější, nebo nás někdo uvidí!“ dal jsem najevo své obavy.
Díl dvaačtyřicátý – Bít se za lásku přináší dorty
S na hony vzdáleným pohledem seděl vysoko na větvi, levou nohu měl pokrčenou a přitaženou k hrudníku, kdežto druhou nepravidelně komíhal ve vzduchu. Zády se opíral o kmen stromu, v jehož koruně si dopřál přestávku na jídlo zakoupené v nedaleké, malé, přátelské vesnici.
Reiko už chybělo k poli jen pár desítek metrů. Musela jen projít malou zalesněnou oblastí mezi loukami a poli. Byla na sebe pyšná, řekla mu, že při něm bude stát. Najednou se zarazila. Naježily se jí chloupky na rukou. Tasila svou zbraň, kterou nosila u pasu.
Než popíšu události následujících dní, které mi ještě dnes působí bolest, tak vám musím říct, že jakmile se objevila první vážnější překážka, dovolil jsem svým emocím převzít vládu a přestat logicky uvažovat, znovu jsem byl tím starým já. Tady jsem totálně selhal. Měl jsem věřit Sakuře a ne tomu důkazu… možná by to nezašlo tak daleko.
Než byla neděle, byl jsem pořád nervózní, dokonce jsem z toho dva dny nešel na vyučování. Nemohl jsem se pořádně soustředit a potkávat Sakuru na chodbě by to všechno ještě zhoršilo. Nemohl jsem se toho dne dočkat. Už tři dny dopředu jsem se domluvil s Kaiem na vhodném oblečení.
„Máme vás čekat na večeři?“ ptal se mě Kai na ten den.
„Ano, stihnu to,“ Kai se uklonil, byl na odchodu, když jsem ho ještě zastavil. „Kaii?“
„Co si račte ještě přát?“
Hashirama se spolu se svými kolegy vrátil po třech dnech do Konohy. Mise byla neúspěšná. Mito se o jeho návratu dozvěděla velice milým způsobem. Když vešla do svého pokoje, našla na konferenčním stolku ležet zbrusu nový čistý malý svitek. Z radosti si zavýskla, ale rychle se otočila, jestli ji náhodou někdo neslyšel. Svitek byl klasický, určený pro psaní a ne pro udržování ninjovských pečetí. Ale i tak stačil. Navíc, kdyby své přání definovala konkrétněji, mohlo by to vyvolat otázky. Dostala i kalamář a psací potřeby.
Nečekala ani sekundu a rozběhla se k dvojici stojící před ní.
„Naruto! Stalo se něco Sasukemu?“
Kamarád se zastavil a otočil se směrem k ní. Volnou rukou se chytil zezadu na hlavě a nervózně se zahihňal.
„Nic hrozného. Trénovali jsme tu naší techniku a Sasuke to trochu přehnal, a asi se kapku popálil. Ale říkal, že mu je fajn,“ snažil se to nadlehčit.
Podívala se na bezvládně visícího člena týmu. Byl celý bledý a pomlácený. Ruce měl poškrábané, se spoustou drobných popálenin.
„Musí do nemocnice!“ razantně rozhodla.
Doprovázela Noharu cestou na hřbitov. Při zakládání Konohy se prázdná louka za vesnicí bohužel hodila. Bylo tu už pár náhrobků. Nohara měla za úkol chodit odemykat každé ráno hřbitovní bránu a večer zase zamykat. A také kontrolovat jestli je všechno v pořádku. Bylo to logické. O Noharách se vědělo, že mají blízko k smrti. Blíž než kdokoliv jiný.
Reiko pusu nezavřela. Pořád mluvila o jarní slavnosti, komu se narodilo dítě, o tom jak probíhá stavba ninjovské akademie nebo že Nara je možná v očekávání, ale že to není jisté.
