Přání

„Chtěla bych mít kousek nebe.“
„K čemu ti bude?“
„Já nevím.“
„Proč ho teda chceš?“
„Copak nevidíš jak je překrásné?“
„Vidím jen modrou plochu s bílými cákanci. Nic úžasného.“
„To je tím, že nejsi romantik.“
„Ty snad jo?“
„Ano jsem, copak to není poznat už na první pohled?“
„Ne to teda není, spíš to vypadá, že jsi také jedla ty houby, co jsme našli před dvěma dny.“
„Já vám říkala, ať je nejíte, ale vy ne, že se vám nic nemůže stát.“
„A co se nám stalo, jen jsme se pozvraceli, pos*ali a dva dny jsme byli naprosto mimo.“
„Jenže já byla ta, co se o vás musela starat. Nebýt mě, tak už tu možná nejste.“ V očích se jí zatřpytí slzy.
„Promiň, příště budeme opatrnější.“
„To bych vám dvěma radila.“
„Ale na svoji obranu musím říct, že jsme se po těch houbách cítili naprosto skvěle.“
„To jsem viděla. Tys pořád vykřikoval něco o tom, že tě honí růžový slon a ten druhý blb se zase pokoušel vznášet ve vzduchu a křičel něco o tom, že je pán světa nebo či co.“
„Vážně?“
„Jo, vážně.“
„Na to si nějak nepamatuji.“
„Ani se nedivím. Také jsem měla, co dělat, abych vás udržela na uzdě. Dokonce jsem vás musela svázat, abyste nedělali ještě horší kraviny.“
„Tak promiň, že jsme ti tak na obtíž.“
„Mě nejste na obtíž, spíš byste už konečně mohli začít myslet.“
„No, jo, no.“
„Říkal jsi snad něco.“
„Ne nic.“
„To bych ti taky radila. Víš, že tě pokaždé přeperu.“
„To je jen tím, že tě pokaždé ze zdvořilosti nechám vyhrát.“
„AU! Za co to bylo?“
„Ty víš, moc dobře za co. Podívej se na chudáka Nagata, ten je pořád mimo.“
„Stále vykřikuje, že je pán světa?“
„To už ne. Teď pro změnu vidí zelený králíky. A to jen kvůli tobě Yahiko. Kdybys mě poslouchal, tak by se vám to nestalo, ale ne, vy jste museli mít vlastní hlavu.“
„No tak po sté promiň, kolikrát to budu muset ještě opakovat?“
„Tolikrát, dokud si to ta tvá pitomá palice nezapamatuje a neuvědomí si jaký mám o vás strach a jak mi na vás dvou záleží. Copak nechápete, že jste moje jediná rodina?“
„Vždyť mi to moc dobře víme. Jen jako chlapi to nemůžeme dát najevo.“
„Jo, aha, to jsou zase nějaké ty vaše chlapácké řeči, o tom, že nemůžete dávat najevo své city?“
„Možná.“
„Tak já ti povím co si o takových věcech myslím. … … … … *** … *** … … *** … *** … … ***!“
„No, teda Konan, ty nadáváš jako starej dlaždič a námořník dohromady.“
„Fíha, to se mi krásně ulevilo, a ty alespoň víš, co si o vás myslím, ale před Nagatem ani muk, jinak zase budeš jíst hlínu nebo…“
„Nebo co?“
„Prostě nebo. Zapoj trošku fantazie, můj maličký Yahiko.“
„Prosím, přestaň se tak usmívat, mám z toho hrůzu a husí kůže mi naskočí po celém těle. Vypadáš trochu jako žralok, který se mě chystá sníst.“
„Myslíš třeba takhle.“
„AU, TYS MĚ KOUSLA!“
„A kousnu každýho.“
„Počkej na mě zelený králíčku, nechoď do té cukrárny beze mě.“
Oba se otočili na Nagata a rozesmáli se na celé kolo.
„Pověz mi zase něco romantického, Konan, než se náš mlsoun s králíkem vrátí z cukrárny.“
„A copak bys chtěl slyšet, růžový slone?“
„Jaká jsou tvá další přání?“
„Proč tě to najednou tak zajímá?“
„Prostě chci jen vědět, co si přeješ a po čem toužíš.“
„Přeji si mít křídla, abych mohla vzlétnout k obloze a zkoumat ty nekonečné modravé dálavy. Přeji si cítit doteky větru na těle, který si se mnou bude pohrávat jako se svou milovanou. Něžně mě přitom bude hladit po tváři a šeptat mi zamilované verše do oušek a poté mě políbí svými chladnými, žravými neviditelnými rty a já se díky tomuto památnému nezapomenutelnému polibku přenesu přímo do nebe, kde poznám krásy nebes jaké obyčejný smrtelník ze země nikdy nespatří.“
„To jsou hodně velká přání.“
„Já vím, ale nestydím se za ně.“
„Nebo to také můžou být dozvuky těch hub, které ti způsobují tyhle tvoje fantasmagorie.“
„To nejsou žádné fantasmagorie, ty necito. Jsou to sny. Mé sny, tak mi je laskavě přestaň kazit nebo uvidíš.“
„Jediné co tady vidím je přehnaně romantická puberťačka se snovým komplexem hodným velikosti všech skrytých vesnic.“
„Ty si teda děsnej, říkat taková slova před dámou.“
„Jakou dámou, já tu žádnou dámu nevidím, Konan, pojď pomoc mi ji hledat.“
„Burane!“
„Naivko!“
„Blbče!“
„Kozo!“
„Dutohlave!“
„Nanynko!“ Jejich nadávky a urážky se čím dál tím víc stupňovaly, až nakonec utichli. Ne, že by jim došla slova nebo dech, ale vše zpečetil polibek. První nevinný nevědomý polibek. Ztuhli a užasle se na sebe dívali. Jeden nemohl uvěřit druhému co se teď právě děje.
„Ééé nóóó.“
„Jááá tóó.“
„Musím jít zkontrolovat Nagata,“ řekla rychle Konan.
„Jdu cvičit s kunaiem,“ pronesl ještě rychleji Yahiko. Oba dva se bleskově postavili a odcházeli jeden od druhého.
Yahiko se po chvilce otočil a díval se za Konan. „Hej, Konan.“
Otočila se a čekala co z něho vypadne.
„Nepřestávej snít a nezapomeň na svá přání. Mám takový pocit, že jednoho dne ti nebe bude patřit.“
„Jak ty to, můžeš vědět?“
„Copak jsi zapomněla, že se ze mě stane Bůh, který přinese mír tomuto světu?“
„Jen sni dál, Yahiko. Teď je vidět, kdo z nás dvou je tady naivní.“
„Neboj, budu snít za nás za oba.“ Po těchto slovech zmizel jako pára nad hrncem, aby Konan neviděla jak moc se červená.