Návrat bílého lva 10

Mito vypadala téměř stejně jako normálně. Kdyby nebylo červených liščích očí a démonického hlasu, nebylo by poznat, že její tělo ovládá devítiocasý.
„Musím přiznat, že jsi mi nechyběl Kyuubi,“ odpověděl na pozdrav Hashirma. „Jsi asi nejhorší společník ze všech ocasých démonů,“ doplnil.
„Nejsem takový slaboch jako Nibi, abych skákal, jak lidé pískají,“ kasal se démon.
„Zvláštní, když jsme se viděli naposledy, přesně tohle jsi dělal,“ provokoval monstrum Hashirama.
Kyubi zavrčel „Nepřipomínej mi toho šmejda Madaru. Nesnášel jsem ho, a ty jeho zpropadené oči taky.“
„Alespoň něco máme společného,“ vstoupil jsem do jejich hádky.
„Vás dva nemám o nic raději. Právě kvůli tobě, První hokage, jsem skončil jako zvíře v kleci,“ pronesl znechuceně Kyubi.
„A podle mě jsi bestie, která do klece patří. Ale z nějakého důvodu jsi nás kontaktoval, tak řekni, o co ti jde, chceš nám snad pomoc?“ popostrčil jsem ne zrovna přátelsky démona.
„Pomoc, no tak bych tomu zrovna neříkal,“ zasmál se. „Chci s tebou uzavřít obchod, hokage,“ podíval se na mně svýma rudýma očima.
„Jaký obchod?“ zeptal jsem se.
„Není to zřejmé, já mám informace, které potřebuješ, abys zachránil svou ženu, a ty mi zase můžeš dát něco, co chci já,“ mluvil s démonickým úsměvem na rtech. Bylo divné vidět Mito takhle se tvářit.
„Co chceš?“
„Svobodu.“
„Jestli si myslíš, že tě nechám zabít Mito a utéct pryč, tak můžeš rovnou zalézt zpátky, protože to se nikdy nestane,“ odpověděl jsem.
„Hlupáku, nemyslím hned teď. Chci tvé slovo, že až přijde čas, abyste mě zapečetili do někoho jiného, necháte mě místo toho jít si po svých. Přemýšlej, hokage, oba dva víme, že ti nikdy sloužit nebudu, takže jsem ti k ničemu, vlastně jsem pro vesnici hrozbou. Na druhou stranu, když mě necháš jít, už o mně nikdy neuslyšíš.“
„Nedělej to, Tobiramo! Přísahal jsi, že na prvním místě budeš vždycky chránit vesnici. Pokud bude devítiocasý volný, kdo ho donutí, aby dodržel své slovo,“ apelovala na mě Momo.
„Copak, Hokage? Váháš? Měl bys mi děkovat, že po tobě nechci víc. Víš moc dobře, že tohle je tvoje jediná šance, jak jí pomoci. Leda že bys to s tou její záchranou nemyslel vážně.“
Co teď, pomyslel jsem si. Momo musím zachránit za každou cenu, a odmítnout pomoc, když se nám nabízí, by bylo jako plivnout štěstěně do tváře. Na druhou stranu Momo má pravdu. Mito může žít klidně dalších třicet let a za tu dobu určitě já ani Hashirama už nebudeme schopni donutit démona splnit své slovo, a nemůžu si být jistý, že někdo jiný takový tu bude, a to ví dobře i Devítiocasý. Samozřejmě bych se mohl spolehnout na dobrotu Kyubiho srdce, ale to bych musel být blázen. Zvedl jsem se od Momoiny postele a poodešel k oknu. Viděl jsem to všechno, co jsme s bratrem vybudovali. Ten klid a mír vykoupený potem a krví nás i našich přátel. To všechno by tahle dohoda mohla zničit, stačí aby Kyubi nedodržel své slovo.
Otočil jsem se a naposledy se podíval na postel, kde ležela má žena. Přišel jsem k ní, abych chytl za ruku. Potom jsem se podíval démonovi hluboko do očí.
„Jestli si, démone, myslíš, že mě donutíš, abych porušil svou přísahu. Pak vůbec nevíš, s kým mluvíš. Jsem Senju Tobirama, hokage vesnice Skryté v listí, a nikdy neohrozím mír a bezpečnost této vesnice. A už vůbec ne kvůli takovým jako ty.“ Udělal jsem nakonec to, co jsem musel.
„Rozmysli si to dobře, Tobiramo, až zmizím, zmizí se mnou i naděje na její záchranu,“ zavrčel na mně nenávistně démon.“
„Řekl jsi mi toho již víc než dost. Hlavně to že existuje způsob jak ji zachránit. Pokud mi ještě řekneš, jaký to je, budu rád, ale poradíme si i bez tvé pomoci. Nic mě totiž nezastaví, abych to zjistil,“ odmítl jsem.
S démonem lomcoval vztek, nenávistně vrčel a už to vypadalo, že se na mě vrhne. Hashhirama se už připravoval, začít s obnovováním pečetě, ale potom se z ničeho nic devítiocasý uklidnil, a začal se… smát... Teda spíš pořádně chechtat. Nechápal jsem, o co jde. Co je tu sakra k smíchu?!
„Musím uznat, že máš kuráž, hokage, a to dokážu ocenit. Řeknu ti tedy, co vím. Kdo ví? Třeba až zjistíš, že jsem ti opravdu pomohl, změníš na mě názor,“ prohlásil démon, když se nakonec přestal smát.
Něco tady nehrálo, ale nebyl čas zjišťovat co.
„Pak tedy mluv,“ pokynul jsem mu.
„Řeknu vám příběh, který znají všichni ocasí démoni a který nám řekl náš stvořitel Sennin šesti cest. Když bůh Izanagi šel do světa mrtvých zachránit Izanami, věděl, že i když se mu podaří přivést svou ženu zpět, ještě to neznamená, že si pro ni smrt nemůže přijít znovu. Proto vytvořil šperk, který měl moc kohokoliv, kdo ho nosí, před smrtí ochránit. Tomu šperku se říká Izanamina brož,“ začal vyprávět Devítiocasý.
„Izanami se ale nikdy zpátky nevrátila,“ konstatoval jsem.
„Takže znáš alespoň část toho příběhu. Přesně tak, Izanagi se vrátil s nepořízenou a neměl pro brož využití. Napadlo ho ale, že by se někdy mohla hodit některému z jeho dětí, proto ještě než opustil tento svět schoval šperk v prvním chrámu zasvěceném té, kterou nejvíc miloval,“ pokračoval Kyuubi
„Izanamin chrám v zemi větru, ten je ale už stovky let zničený, jestli tam něco bylo, je to už dávno pryč.“ Skočil mu do řeči Hashirama.
„V tom je právě ten vtip. Člověk tento šperk najít nemůže. Schopni jsou toho pouze ti, kdož jsou Izanagiho krve, tedy jeho potomci, tedy bohové,“ uzavřel démon svůj příběh.
„Pokud jí nikdo z nás nemůže najít, je nám k ničemu. Pochybuji totiž, že některý z bohů sestoupí na zem, aby nám pomohl s hledáním,“ pronesl Hashirama. „Pokud je to všechno co jsi nám chtěl říct, je načase, abys ses vrátil do své klece,“
„Počkej, Hashiramo!“ zastavil jsem bratra, který se už opět chystal obnovit pečeť držící démona na uzdě.
„Říkáš, že brož může najít kdokoliv z Izangiho krve?“ zeptal jsem se.
„Jak je vidět, jsi bystřejší než tvůj tupý bratr, ano, kdokoliv,“ zasmál se opět démon.
Hashirama se na mě nechápavě podíval.
„Klose je z Izanagiho krve,“ vysvětloval jsem mu.
Teď už to došlo i jemu. „Takže stačí dojít pro něj, s jeho pomocí najít brož, a zachránit tak Momo. Musíme okamžitě kontaktovat raikageho.“

Najednou byla všude kolem nás tma.
„To nebude nutné, klidně vám s jejím hledáním pomohu, ale nejdříve byste měli vědět něco, o čem se vám démon nezmínil. Smrt nikdy neodchází s prázdnou,“ ozval se mně, Hashiramovi a vlastně i Momo dobře známý hlas.
Už zase jsme zase všichni seděli u ohně, a naproti nám stál Shinigami.
Jen místo démona tu byla zpět Mito.
„Ty jsi ten poslední, čí názor mě teď zajímá,“ sepsul jsem boha smrti. Ten na mě ale vůbec nereagoval.
„Smrt si vždy vezme, co jí patří a když je jí v tom zabráněno, vezme si něco jiného.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Mito.
„Myslím tím, že cenou za záchranu duše, která patří do světa duchů, je smrt toho, kdo je této nejdražší, takový je zákon,“ odpověděl bůh.
„To je mi jedno. Klidně obětuji svou duši, abych ji ochránil. Ale stejně ti neuvěřím, ať se nám tu snažíš říct cokoliv,“ mluvil jsem bez respektu, v tu chvíli jsem ho vůbec nechtěl poslouchat. Bylo mi jedno, kdo to je, neměl jsem strach, pro mne to byl jenom někdo, kdo se snažil vzít život mojí ženě, a já nehodlal skočit na žádný z jeho triků.
„Snaží se ti říct, že pokud si smrt nevezme mou duši, vezme si tu našeho syna,“ řekla polohlasem Momo. „Našeho malého Kloseho,“ vzlykala. „ Tak se laskavě uklidni a začni pro změnu poslouchat, Tobiramo. Říkala jsem ti, že moje duše musí být obětována, aby mohl žít, do teď jsme byli pod ochranou, ale to končí!! Smrt si přijde pro duši, a dostane jí… tak to prostě je, ať chceme nebo ne. Už to chápeš?! Je to pro tebe dost srozumitelné?!“ křičela na mě.
Podíval jsem se na boha smrti ten jenom přikývl... konečně mi to došlo…. celou dobu mi to říkala.
„Chtěla jsem jenom, abys byl těch posledních pár dní se mnou, proto jsem ti to řekla, každý jiný manžel by svou ženu prostě jenom chytil za ruku, a řekl jí, že to bude dobré, a byl by s ní až do konce, Jenom ty musíš hned začít vymýšlet jak před smrtí utéct. Ale já před ní nechci utíkat, nechci jí obelstít, umírám pro svého syna, a není to snad ten nejlepší způsob, jak může rodič, odejít ze světa?“ vysvětlovala mi.
Byl jsem takový idiot.
„Promiň, prostě se nedokážu smířit s tím, že už tu nebudeš, nedokážu si představit, že budu žít ve světě, ve kterém ty nejsi. Monžná v něm žít ani nechci,“ omlouval jsem roztřeseným hlasem.
„Takhle vůbec nemluv, máš tu ještě spoustu práce, musíš se starat o vesnici, a ochraňovat všechny co v ní žijí, a hlavně musíš dohlédnout na to, aby se z Kloseho stal správný muž, který bude stejně statečný, a čestný, jako jeho otec. Až tohle všechno zvládneš, můžeš za mnou přijít,“ uklidňovala mě.
„Je na čase, abych vás poslal zpět na zem, tohle si už můžete dořešit ve světě živých,“ řekl bez špetky emocí bůh.
Duše ostatních postupně zmizely a zůstal jsem jenom já a přízrak.
„Tobiramo!“ oslovil mě. „Teď teprve začíná tvá opravdová zkouška. Ať už v ní uspěješ nebo ne ovlivníš dějiny lidstva více než kterýkoliv kage, nebo feudální pán, který kdy chodil po této zemi. Tak se snaž.“
„Proč ona?“ podíval jsem se přímo do míst, kde jsem předpokládal, že se skrývají jeho oči. „Mohl sis vybrat jakoukoliv ženskou na světě, tak proč jsi musel zničit život zrovna jí.“ Tahle otázka mně zžírala od té chvíle, co jsem se o tom všem dozvěděl. Potřeboval jsem odpověď.
„Kroť své vášně, smrtelníku, uvědom si, s kým mluvíš,“ řekl klidně.
„To vím moc dobře, mluvím s vrahem své ženy.“
„Nebo s tím kdo dal jejímu životu smysl, a také konečně to, po čem vždycky toužila.“ Vysmíval se mi.
„Cos to řekl? Na rozdíl od tebe bych pro ni udělal cokoliv,“ vybouchl jsem.
„Teď možná, ale na to jsi měl myslet když to ještě něco znamenalo.“
„Co tím myslíš.“
„Víš dobře, o čem mluvím. Vy lidé! Co jste měli si uvědomíte, až když je to nenávratně pryč. Svou ženu miluješ, to je pravda, ale co chtěla, tě nikdy opravdu nezajímalo. Netvrdím, že jsi sobec, myslíš na ostatní, ale i potřeby toho nejposlednějšího obyvatele Listové pro tebe byly vždy důležitější než její. Přitom toho po tobě nechtěla moc, vlastně jenom jedno. Ke štěstí by jí stačilo jenom dítě. A když konečně náhodou otěhotněla, byl jsi to zase ty, kvůli komu vypila jed, který nejenom že zabil dítě v ní, ale také pohřbil šance na jakékoliv budoucí početí. Mluvíš o tom, že by ses pro ní vzdal všeho, ale stačilo, abys v tu správnou chvíli myslel pouze na to, co chce ona, stejně jako ona myslela na to, co chceš ty celý svůj život, a dnes jsme tu vůbec nemuseli být,“ drtil mě svým pohledem.
Veškerý můj vzdor byl v tu chvíli pryč. Zůstal jsem stát jako zkoprnělý, dýchání se najednou zdálo jako ta nejtěžší věc na světě. Momo kvůli mně potratila? Proč mi to tehdy neřekla, nikdy bych po ní nic takového nechtěl. Mohli jsme to řešit nějak jinak. Věděl jsem, že chce děti, ale nenapadlo mě jak moc. Všichni kolem říkají, že jsem ten nejbystřejší ninja na světě, génius který nemá konkurenci, a přitom jsem nedokázal ani zjistit, co má žena skutečně chtěla.
„Proč mi to říkáš? To mi chceš dokázat, jaký jsem pokrytec, a hrozný manžel?“
„Chtěl jsi vědět, proč jsem si vybral tvou ženu, a tahle část k tomu příběhu patří. Chceš znát pravdu, pak věz, není vždy příjemná a často je i velmi krutá. Přesto je tento příběh o naději pro tvůj druh. Víš proč to Klany Uzumaki a Senju k sobě vždy tak přitahovalo? Důvod je prostý. Jejich síla jim totiž na rozdíl od téměř všech ostatních nebyla darována, ale pochází z jejich krve, která má božský základ. Znáš přece příběh o vzniku tvého klanu ne? Kaguya sice nebyla jednou z nás, ale její síla pocházela ze stromu, který jsme stvořili, a z této síly se také zrodil poustevník šesti cest, který je tvým předkem,“ vyprávěl bůh.

Každý Senju zná příběh o Seninovi šesti cest, Indrovy a Ashurovi. Otec tento příběh miloval, a vždy ho vytáhl, když byl přiopilý, bral ho jako první velké vítězství našeho klanu nad Uchihy. Mě to spíš zase připadalo, jako pohádka, která měla ospravedlnit to, proč spolu naše klany po staletí válčí, když jsi pravý důvod už nikdo nepamatoval. Ale co to má všechno společného s tím co tu řešíme? Navíc nikdy jsem o žádném božském předkovi klanu Uzumaki neslyšel.
„Poslouchej a za chvíli ti to začne dávat smysl,“ vytrhl mě z myšlenek bůh „Historie klanu Uzumaki sahá daleko před Kaguyu. Když se Izanagi rozhodl odejít ze země a přenechat starosti o ní lidem, zklamal tak několik svých potomků. Jedna z nich bohyně Tennin se svému otci vzepřela a odmítla odejít, jelikož život na zemi milovala nadevše. Tomu se ji zželelo a vytvořil pro ni kimono, které jí umožňovalo cestovat mezi světem duchů a zemí. Jeho užívání ale mělo jeden háček. Aby předmět nemohl být využit žádným bohem k ovlivnění událostí ve světě živých, odebralo kimono každému bohu, který s jeho pomocí odcestoval na zemi jeho schopnosti a udělal z něj obyčejného smrtelníka. Navíc pouze s ním se zase mohl vrátit zpět do světa duchů. A tak se jednoho dne stalo, že jeden rybář v zemi vírů, který se do Tennin zamiloval, odhalil toto tajemství, počkal si, až se bohyně půjde koupat do moře, a kimono jí ukradl. Ta tak uvízla ve světě živých a onoho rybáře si vzala. Ten se jí po letech přiznal a kimono jí vrátil. Tennin ale byla se svým životem na zemi spokojená a svého muže milovala, a tak zůstala na zemi s ním. Každopádně asi už tušíš, že právě z jejich potomků se později stali představitelé klanu Uzumaki.“ Vysvětloval mi.
„Pořád ale nevím, jak to souvisí s Shishim.“
„Už se k tomu dostávám. Nebudu tě zatěžovat detaily, ale přivést Shishiho zpět na zemi je dost složitá procedura, může být oživen pouze jako hostitel v lidském těle, a i tak je to dost na hraně Izanagiho zákonů, ale k lidskému tělu je zapotřebí lidská duše, v tomto případě nenarozeného dítěte. Navíc se musí jednat o extrémně silnou duši, která se dokáže srovnat se sílou boha. A takovou sílu mají pouze lidé, kterým v žilách koluje krev jak Hagoromova, tak Tenninina. Ovšem taková krev je velmi vzácná, jelikož jen zlomek Senju je opravdu z rodu Hagoroma, a to samé platí pro klan Uzumaki, takže najít někoho kdo má obojí je jako hledat zrnko rýže uprostřed pouště. Ptáš se mě, proč jsem si vybral tvou ženu? Odpověď je, že jsem jinou možnost neměl. Zasáhl osud, a já se jen chytl příležitosti, kterou mi nabídl. Je to totiž duše právě vašeho nenarozeného dítěte, která umožnila návrat Shishiho mezi živé, a byla to právě Momo, která jako jediná mohla toto dítě porodit. Zbytek už znáš. Cenou za život je smrt, takový je zákon, a ten nemůže porušit ani sám bůh smrti.“
To byla spousta informací, které jsem potřeboval zpracovat. Poustevník šesti cest, Kaguya. To jsou postavy z mýtů a pohádek. A najednou jsem měl věřit, že jsou skuteční, ale to nebyla ta nejpřekvapivější zpráva z celého vyprávění.
„Takže Klose je ve skutečnosti opravdu můj syn?“ zeptal jsem se nakonec.
„K jeho vytvoření byla použita duše vašeho nenarozeného dítěte, takže částečně ano, ale není to tak jednoduché. Řekl bych to asi tak, že jeho otcové jsme já i ty, a Momo je matka,“ odpověděl mi.
„Momo jsi řekl, že proti lidstvu povstal silný nepřítel, kdo to má být, a jakou roli v tom hraje Shishi?“
„Shishi je ochránce lidstva, to je jeho role a vždycky bude. Kdo je nepřítelem na to budeš muset přijít sám.“
„Je to nějaký démon, nebo snad zlý bůh?“ nenechal jsem se odradit.
„Nepokoušej se mně vyslýchat! Už jsem ti řekl víc, než si zasloužíš. Teď se vrať domů, a věnuj alespoň těch pár posledních dnů své ženě, zaslouží si to. To mi věř.
V tu chvílí jsem se probral v nemocnici. Asi po vteřině jsem si uvědomil, že se na mě z postele upřeně dívá pár smaragdových očí. Ač trochu zarudlé už v nich nebylo tolik zoufalství jako předtím. Spíš se v nich lesklo očekávání. Podíval jsem se do nich a řekl. „Neboj, to bude dobré… Jsem tu s tebou, a vždycky budu.“

…
Chvíli na to Momo opět usnula. Ještě dlouho potom jsem seděl u její postele a držel jí za ruku, jako bych doufal, že jí tak udržím na živu, ale už jsem věděl, že ji musím nechat jít, a já pro ni můžu udělat už jenom jednu další věc.
Asi po dvou hodinách jsem opatrně pustil její ruku a vyšel ven z pokoje. Na chodbě seděl na lavici Hashirama, na jeho klíně měla položenou hlavu Mito, která tu spala.
„Potřebovala si na chvíli odpočinout, měla taky náročný den.“ Hlásil mi bratr. Když zaznamenal, že k němu jdu.
V tu chvíli to ve mně cuklo. Úplně jsem zapomněl na démona.
„Hashiramo zapečetil jsi zpět devítiocasého,“ obrátil jsem se rychle na bratra.
„Nemusel jsem,“ odpověděl mi.
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Podívej se sám,“ Hasirama opatrně vyhrnul Mito halenku, aby se nevzbudila. Na jejím břiše se objevila pečeť, kterou jsem v životě neviděl.
„To je tvoje práce?“ zeptal jsem se bratra.
„Ne, vůbec tuhle pečeť neznám, musel jí vytvořit Shinigami, než nás přenesl do svého světa,“ zakroutil hlavou.
„Nejspíš jo, Jak jí budeme říkat?“
„No název se sám nabízí, co takhle Pečeť boha smrti,“ navrhl nakonec bratr.
„Třeba. Prosím tě, dáš na chvíli pozor na Momo? Teď spí, ale chci aby jí byl někdo na blízku, kdyby se probudila dříve, než se vrátím.“
„Samozřejmě, kam jdeš?“
„Potřebuji si něco zařídit v Oblačné.“
Hiraishin no jutsu!
….
Za čtyři hodiny jsem se vrátil i s Klosem. Nebylo to zadarmo, Raikage nebyl moc rád, když jsem se v šest ráno objevil bez ohlášení u něj doma, a už vůbec se mu nelíbilo, že chci odvézt Shishiho, ale nakonec po nějakém tom vyjednávání povolil, a sjezd Kage i oslava Kloseho narozenin se přesunuli s několikadenním zpožděním do Konohy, a náš syn tak mohl strávit poslední dny své matky s ní. A když se Momo znovu probrala, stáli jsme už u její postele oba dva.
Uzumaki Momo zemřela přesně o půlnoci v den Kloseho narozenin. Smrt se už asi nemohla dočkat, až odnese její duši, která jí byla po tak dlouhou dobu upírána. Když přišel její čas, byl jsem s ní. Dodnes před sebou vidím, jak z jejích smaragdových očí vyprchával život, jak slábl stisk její ruky, jak společně s ní umíral i kousek mně. Také si pamatuji výraz v očích našeho syna, který proklínal bohy, osud, sebe i mě za to, že musí jeho matka odejít. Stejný výraz jsem už dříve viděl v očích Hashiramových i svých. Když jsme znovu a znovu museli pohřbívat své přátele a bratry.
Hashirama chtěl, abych Momo vystrojil velkolepý pohřeb, na kterém by jí mohla celá vesnice vzdát hold, ale to jsem odmítl. Pohřbil jsem ji na místě, kam jsme společně chodili ještě jako milenci a kde jsem ji požádal o ruku. Zúčastnili se toho kromě mě a Kloseho pouze Hashirama s Mito, a její nejbližší přátelé, tedy lidé kteří byli pro Momo důležití, a zasloužili si mít možnost se s ní naposledy rozloučit.
…
Jak už jsem řekl, všechny tyhle vzpomínky mi jenom vrací zpátky bolest, kterou jsem se rozhodl v sobě pohřbít. Hashirama nemá pravdu, že jsem se odcizil od Kloseho, protože ho viním ze smrti Momo. Odcizili jsme se, protože se mu nemůžu podívat do očí, aniž bych necítil, jak moc jsem selhal v ochraně svých nejbližších. Ale v tom ostatním se nemýlí. Je načase, abych se svým démonům postavil, a splnil poslední slib, který jsem své ženě dal. Tedy že se postarám o našeho syna.
„Hashiramo,“ oslovil jsem bratra, který již sahal po klice od mé pracovny.
„Co je?!“ štěkl po mně naštvaně. Ani se ke mně neotočil.
„Pomůžeš mi s Mito uklidit náš… teda… můj dům? Chci, aby v něm bylo čisto, když se do něj má vrátit můj syn,“ zeptal jsem se.
Bratr chvíli moje slova zpracovával, ale potom přece jenom se otočil. „Samozřejmě, Ale mám jednu podmínku,“ řekl dramaticky. „Necháš Mito, aby ti na zítřek vybrala oblečení,“ dodal se svým typickým úsměvem.
„Co je špatného na tom jak se oblékám.“
„Nic, pokud jsi majitelem pohřebního ústavu, ale od normálního člověka se očekává, že bude nosit i jinou barvu než je černá. Tím spíš pokud reprezentuje celou vesnici.“
„A nechceš mi rovnou diktovat, co si mám dát k večeři, mami?“
„Začneme u toho oblečení,“ smál se Hashirama.
…
Druhý den ráno jsme společně s Hashiramou, Kagamim a Shikaharem čekali u brány do vesnice na delegace z ostatních vesnic. Mito mě nakonec navlíkla do bílého kimona, na kterém byly zlatou nití vyšité znaky konohy, pouze na zádech byl jeden velký znak klanu Senju. Během dopoledne dorazily všechny delegace až na jednu. Tsuchikage, a jeho doprovod se pořád neobjevoval.
Až po obědě k nám dorazila zpráva, že se konečně blíží k vesnici. Netrvalo to dlouho, a z poza horizontu vykoukl hnědo bílý klobouk Tsuchikageho, a vedle něj… hříva bílých střapatých vlasů. Byl to on Klose. Najednou jsem znejistěl. Jak se s ním mám vůbec bavit? Co když už mě vůbec nebere jako otce? Nebo hůř, co když mně nenávidí?
Mé nervozity si všiml vedle mě stojící Hashirama.
„Neboj, určitě se domů těší stejně, jako ty na něj. Dej tomu volný průběh a ono se to nějak vyvrbí,“ povzbudil mě.
Přikývl jsem.
„Zdá se, že si Kamenná zvolila nového Kage a není jím nikdo jiný než Muu,“ pronesl po chvíli bratr.
„Už je to dva měsíce. Starý tsuchikage Rinne sama zemřel kvůli nemoci, tak zní alespoň oficiální verze.“ odpověděl starý Nara.
„Jak zní neoficiální,“ zpozorněl Hashirama.
„Podle zprávy Anbu byl tsuchikage jeden den zdravý jako rybička a druhý ležel v bedně,“ zapojil se do debaty Kagami. „Jinak řečeno už Muu nevydržel čekat na to až se stařík Rinne rozhodne odejít do důchodu, a pomohl mu k věčnému klidu,“.
„Kagami!“ napomenul ho Shikaharu. „Neměl bys vynášet takovéto soudy bez důkazů.“
„Důkazy možná nemáme, ale nastávající události, jsou minimálně dosti podezřelé. Tsuchikageho tělo ještě ani nevychladlo, a Muu už nosil jeho klobouk. Navíc ještě ten den začaly rozsáhlé čistky jak mezi členy rady, tak mezi významnými ninji ve vesnici. Do týdne byly všechny významné posty obsazeny jeho lidmi. Když si k tomu přidáme Muovu pověst, tak máme v celku jasný obrázek, o tom co se stalo,“ argumentoval Kagami.
„Tys to věděl, a nic jsi neudělal,“ podíval se na mě pobouřeně Bratr.
„A co asi? Oficiálně ani nevím, že je Muu tsuchikagem. Poslední zpráva z Kamenné nám pouze oznamuje úmrtí a Anbu oficiálně neexistuje, takže informace od nich nemůžeme použít. Navíc Kagamiho úsudek je sice bystrý, ale to neznamená, že je pravdivý. Shikaharu má pravdu, Všechno co víme je, že Tsuchikage zemřel za podivných okolností, nejspíš ho někdo otrávil, rada na to okamžitě zvolila Muua a ten do důležitých pozic dosadil lidi, kterým věří. Všechno ostatní jsou jenom domněnky zakládající se na předpokladu že Muu je parchant. Stejně dobře to mohlo být tak, že Rinneho zabil někdo jiný, ať už z jakýchkoliv důvodů. Rada měla spoustu důvodů něco takového nepřiznat, ať už je to klid ve vesnici, nebo její prestiž která by tím utrpěla. Nového Tsuchikageho je potřeba zvolit co nejdříve aby mohlo začít interní vyšetřování. Volba je jasná Muu radu ovládá již roky, takže je zvolen. Ten se ocitá v nelehké situaci. Jeho předchůdce byl zabit, a je pravděpodobné, že on sám je teď cílem jeho vraha. V následujících hodinách nelze vyloučit ani pokus o puč. Proto reaguje tak, jak reaguje, každého o kom má jenom stín pochybností, zbaví funkce a nahradí ho někým, o kom ví, že mu bude loajální. Konec konců jenom idiot by to v takové situaci neudělal,“ přednesl jsem své myšlenky
„To ale neznamená, že to tak bylo. Jak říká Shikaharu na soudy prostě nemáme dost informací,“ doplnil jsem.
„Kdybys ale měl soudit, co bys řekl,“ nenechal se odradit bratr. Bylo vidět, že mu na odpovědi hodně záleží.
Zamyslel jsem se.
„Znáš Muua stejně dobře jako já. Je to ten nejchladnokrevnější a nejvypočítavější šmejd jakého znám,“ začal jsem. „Ale je chytrej, a všechno co dělá má svůj účel, v tomhle ho nevidím. Smrt Rinneho mu sice pomohla k titulu kage, ale to je asi tak všechno. On moc dobře ví, jakou má pověst, a že v případu je hlavním podezřelým v očích všech, kdo si umí dát dvě a dvě dohromady. A i když ho nemohou obvinit přímo, budou se na něj ostatní Kage dívat skrz prsty. Což dost ovlivní vztahy mezi Kamennou a zbylými vesnicemi. Navíc odvoláním klíčových ninjů si nadělal spoustu nepřátel. Riskoval bys ty tohle všechno proto, aby ses stal hokagem o pár let dříve?“ položil jsem řečnickou otázku.
„Ale když ne on, tak kdo?“ zeptal se Kagami. Chtěl jsem mu odpovědět, ale Shikaharu mě zarazil.
„Zkus na to přijít sám, Kagami. Já ani hokage tu nebudeme věčně, abychom opravovali tvůj úsudek,“ řekl Starý Nara. „Napovím ti. Infiltrace vesnice na nejvyšších místech. Dehonestace jejích nejvyšších představitelů, kteří nemají ve světě příliš dobrou pověst.“ Vysvětloval mu muž s šedivými vlasy staženými do koňského ohonu.
„Prohloubení, nedůvěry a nevraživosti mezi vesnicemi,“ začal se chytat mladý Uchiha. „Pokud je to ale takhle, potom bude následovat,“ podíval se na mě zděšeným výrazem.
„Pokus o rozpoutání velké války ninjů,“ potvrdil jsem jeho obavy. „Ale jak už jsem řekl, máme jen velmi málo informací, a zbytek jsou jenom spekulace, takže zatím můžeme být v klidu. A teď pánové, nasaďte úsměvy, musíme přivítat hosty.“