Web je ve zkušebním provozu. Narazíte-li na chybové hlášení, dejte nám prosím vědět.
Nahlásit chybu
manga_preview
Tlumočení B24

Chyba z minulosti – Ti, kdož tahají za nitky, část 7.

Hinata spolu s otcem pátrali, kdo ještě by měl smlouvu se žábami, jenže po třech dnech marného pátrání mezi všemi shinobi Konohy a přilehlých vesnic, museli odvolat pátrání. Nikdo takový se už v Konoze nenacházel, pouze jeden, ovšem ten žil v Suně. Byl však už tak stár, že mu paměť nesloužila a svoji smlouvu někam odložil. Dokonce už nebyl schopen vytvořit jakoukoli pečeť. Slepá ulička.
Musela na to jinak. Vydala se tedy do utajované knihovny klanu. Otci to neřekla, ten by jí to zakázal. Tato knihovna obsahovala velmi staré a mocné svazky, které napsal ještě sám velký Rikudou na vrcholu sil. Vysvětloval v nich jak dokázal porazit svého největšího nepřítele a jiné své znalosti.
Povolení ke vstupu nepotřebovala, když pocházela z Hlavní větve. Nikdo ji nespatřil jak vjíždí se svým vozíkem do té místnosti. Někteří Hyuugové se jí podvědomě báli a vyhýbali jak jen mohli, už jen z principu ukrytých děsivých tajemství na stranách svazků, jenž v ní prodlévaly.
Jako první ji do očí udeřila kniha bez názvu. Sáhla po ní a nemohla se divit víc. Bezejmenná kniha Nekonečných hrůz od šíleného stoupence Indry. Co tady dělá potom ta kniha? Neměla by tady být, přemítala v duchu. Prolistovala knihou a jen se otřásla děsem. Náhle jakoby v místnosti klesla teplota o patnáct stupňů.
Na jedné ze stran našla odkaz na knihu drženou právě jejím klanem. Aha, proto ji máme, aby se nikdo nepovolaný nedozvěděl obsah. Došlo jí záhy.
Odkaz zněl nějak takhle.

… Jsi-li v koncích s evokačními rituály, nechť se vbrzku obraťiv na Vážený klan Vidoucích. Ježto se zvou mistry.
Majíž to v državě onu pověstnou knihu o Těch druhých. Pakliže splníš-li požadavky na tebe vyřčených. Vyhov jim. Jen oni ti mohou vydati tajemství Dohody a podmínek pro řkoucí zaklínadlo. Musíš znáti slovo od slova…

Zarazila ji i poměrně starší mluva a forma psaní, takže nějaký čas potřebovala na luštění. Se vší vervou se do toho pustila.
To ještě netušila jakých hrůz bude svědkem.

(…)

Naproti tomu Madara se skvěle bavil, když svým „loutkám“ zadal příkaz, aby přešli do nejvyššího bojového stupně. Tím úplně potlačil rodící se emoce původních majitelů. Tento krok nešel vrátit. Jakmile tohle jednou vydá, už není cesty zpět. To bohužel platilo i o ostatních, kteří zaznamenali povel a byli „nakaženi jejich dotykem“…
Kabuto mu pomohl jen s udržením těl a myslel si, že pracuje i na jejich „přeprogramování“. Chyba. Tuto práci odvedl někdo úplně jiný. Madara jím byl doslova posedlý. Neřkuli pod jeho vlivem. Dokonce ani on sám si to neuvědomoval. Snad proto, že On si dává moc velký pozor, aby jeho plán vyšel na jedničku. Už se mnohokrát spálil, poučil se, vytěžil z chyb maximum, věděl tedy moc dobře jak hrát na „lidi“.
Madara propustil Kabuta se slovy: „Zatím tě nebude třeba, až tě budu potřebovati, nechám si pro tebe poslati.“
Kabuto neprotestoval, od Orochimara byl zvyklý na cokoliv, ale jen ta jeho mluva ho poslední dny mátla. Asi senilní, logická úvaha ho přiměla se v tomto více neangažovat. Dobře udělal. Život ho naučil dost, aby se naučil nestrkat nos někam, kam nemá.
Madara ovšem neosaměl, „přivolal“ si opět svého mistra. Nyní to bylo snazší než kdykoli předtím…. Madaru ani nenapadlo, proč tomu tak je. Nemohl, jeho mozek se pomalu vytrácel, nahrazeným něčím, co se nedalo slovy popsat. Proto mluva jeho návštěvníka nepožadovala složitý překlad. Madarův mozek přijal jeho řeč za svou. Mluvili tedy v jeho rodném jazyce…
Dokonce i vzhled onoho „tvora“ se dal těžko popsat. Zrodil se v dobách, kdy pověstný posvátný strom teprve rašil ze země. A primitivní lidé neměli potuchy o plodech toho stromu. Tehdy vládla jeho rasa. Říkali si Mocní. Chodili po třech silných srstnatých končetinách zakončenými modravými podivnými kopyty ve tvaru pyramidy. Ocas byl lysý dlouhý tenký, na konci se rozšiřoval na dva menší ostré ostny. Trup byl až pohublé povahy, slizké šupiny neurčité barvy pomáhaly tu podivnou vyhublost maskovat. Vrchní končetiny byly zase o více jak polovinu kratší, a tak ohebné jakoby snad ani neměly kosti. Prsty neměli, jen tři takové tupé zakulacené výrůstky. Skoro je nevyužívali. Od toho měli telekinezi. A hlava? Ta byla nejpodivnější část celé jejich stavby. Krk zcela chyběl, trup ihned přecházel na jemně ochmýřenou hlavu. Jako u hmyzu. Tvarem se podobala zelenkavé kupoli, ústa dominovala tváři. Byl to podivně zahnutý otvor s tolika drobnými pichlavými výstupky, až budila hrůzu, rozeklaný jazyk byl na několik centimetrů načernalý, zbytek nebyl vidět. Hlasivky jim odumřely, jelikož se více spoléhali na telepatii. I kdyby promluvili, znělo by to jako nepříjemné chrčení a otravné bzučení dohromady. Nos a oči byly nahrazeny dvěma dalšími otvory, až se zdálo, že to jsou nozdry. Uši měli zase trojúhelníkové, podobné jako jejich kopyta. Na to s jakým zaostalým tělem žili, vlastnili neobyčejně mocný mozek. Ovládali snad všechno, na co si jen vzpomněli nebo zatoužili… jenže v nynějším shinobi světě ztráceli svoji sílu. Museli mít proto hostitelovo tělo, aby vůbec dokázali přežít déle než den.
„Cítím změnu, to už si dal povel? Není to moc brzy?“ ptal se celkem znepokojeně.
„Věř mi, ó velký K’tueh’ru. Bylo to nezbytné opatření. Loutky začali být znovu Původními.“ Madara se při mluvě uchyloval na co nejmenší počet slov. Bylo to pro oba mnohem lepší. Také si už na jeho podobu zvykl. Jinými slovy, K’tueh’ru se přeměnil na člověka pomocí své mysli.
„Tvoje starost. Hlavně nezapomeň, že teď už je to jen v mých rukách. Až tohle skončí budeš můj, pořád souhlasíš?“ K’tueh’ru sice jednal na rovinu, přesto měl pár es ukrytých všude možně.
„Ano, nevadí mi to, stejně jsem díky tobě žil daleko déle než kdokoli mé rasy přede mnou.“
„Dobře, moc dobře.“ K’tueh’ru se poté „vypařil“. Doslova se rozplynul do prostoru. Tedy spíše se vrátil do své říše a času.

(…)

Sendai mezitím zažívala muka, nesrovnatelné s těmi z minulosti. Polibek už dávno skončil. Bodná rána od Itachiho ji pálila, nechtěla přestat krvácet. Už takhle se jí zastíral zrak a sláblo tělo. Měla toho dost. Soustředila se jak nejvíce mohla. Ztráta krve ji v tom úsilí zrovna nepomáhala. Tou trošičkou chakry, kterou uměla ovládat si aspoň zacelila poškozený krevní oběh. Pak se zoufale podívala Itachimu do očí. Zalapala po dechu. Jeho oči získaly mrtvolný nádech. Necítila z něho nic. Naprosto nic. Vůbec necítila tlukot srdce, teplo jeho těla. Jen podivné studené prázdno, vzbuzující děs. I ta hustá chakra kolem zmizela. Bylo to špatné znamení.
Po celou dobu však zůstali zaklínění jeden do druhého. Původní ji držel v šachu s mečem, ona s kunaiem. Věděla, že tento poslední tah ji zabije. Nechtěla zemřít, už kvůli synovi ne. Jen nedokázala snášet nové dny bez toho, aniž by viděla Itachiho. Tolik žila minulostí, až se v minulosti zcela zazdila. Držela se jen toho jak ji Obito roste před očima do podoby otce. Zbytek už byl horší. Ze smrti Itachiho se nikdy nevzpamatovala. Tušila to samé u Hinaty. Milovala ho tolik, že jeho smrt zabila její milující srdce. V těch prvních tíživých dnech litovala dne, kdy vešla do toho proklatého pokoje a spatřila Itachiho na té posteli… pak pomyslela na syna a její svět se smrkl pouze na toto dítě, nesoucí odkaz Uchihů. Dost už bylo minulosti. Teď se soustřeď na přítomnost. Musíš! Mysli na tu větu, kterou ti kdysi řekl Itachi. Minulost patří starým, přítomnost všem a budoucnost mladým. Teď máš přítomnost. Udělej, co je třeba, i za cenu života. Nabádal ji vnitřní hlas. Poslechla ho.
Pořádně se nadechla, uchopila kunai do svých rukou a trhla jak nejvíc dovedla. Prakticky ho rozpárala až k podbřišku. Vevalil se na ní tak odporný puch, až se musela obrnit pocitu zvracení. Zažila šok! Žádné orgány neměl! Dokonale vykuchaný! Prostor vyplňovala jen tlustá žlutá trubice, vedoucí ze všech končetin směřující do hlavy, kterou poškodila natolik, že ta odporná tekutina proudila ven. Další smrdutý zápach už nevydržela. Vyzvrátila žaludeční šťávy. Ten den ještě nestihla jíst. Byla tomu ráda. Nesnášela ten pocit.
Tím „útokem“ Původního zaskočila natolik, že nebyl schopen jakékoliv pohybu či obrany. Zhroutil se na zem. Ovšem jen tím zhoršila postavení meče v jejím těle. Otevřel narychlo zacelené místo a dostal se hlouběji, cítila jak ji malá špička trčí ze zad. To byl konec. Tohle už nedokázala znovu vyléčit.
Nohy již neunesly váhu polomrtvého těla. Zhroutila se hned vedle Původního. Krev nepřestávala téct. Věděla jak na tom je. Bude mrtvá dřív než ji kdokoli objeví. Bylo jí to jedno. Nechtěla už žít. Obito bude muset jít dál. S Hitomi po boku to zvládne. Uronila poslední slzu. Chtěla ještě naposledy pohladit jeho tvář, ale ta se začala vbrzku rozpadat a drolit, jako by byl z písku. Za chvíli z něho nezbylo nic víc než páchnoucí vrstva žlutého slizu…
Ten pohled na rozklad milovaného ji na sklonku života dohnal na pokraj čirého šílenství. Křičela by, kdyby mohla, jen její třeštící oči dávaly znát pohnutí její umírající mysli. Děsivý zážitek ji i připravil o řeč. Uchiho Itachi, tys rozhodně nebyl chybou, poslední myšlenka patřila jen a jen lásce jejího života. Pro ni bylo jen dobře, když za pár chvil zavřela ochotně oči, propadla se do milosrdné temnoty, zbavené všeho zlého. Následně na to se jí zastavilo srdce. Navždy.
Uchiha Asahi Sendai zemřela.

(…)

Situace kolem Původního druhého nešla vůbec dobře. Ba naopak, zhoršovala se každým okamžikem, až příliš pozdě kolemstojící zareagovali. Pořád zabráni do scény odehrávající se jim před očima.
Už se zdálo, že ho mají nalomeného, když ho Hitomi objala a pak se to stalo. Hutná chakra se dostala do jeho těla. Oči ztmavly do té nejhlubší černi. Čišela z něj chladná nicota, až se Hitomi zarazila, odtáhla se. Její kroky se vzdalovaly od těla jejího otce. Chtěla něco udělat, když v tom se z lesa a keřů počaly vynořovat ohyzdné stvůry, šířily kolem sebe neskutečně odporný mrtvolný puch. Bylo jich na dvacet. Ano, byli to obyvatelé oné vesnice, kteroužto oba Původní vyhladili. „Přišli“, tedy spíše se šourali a pachtili v prapodivném průvodu k Původnímu, jakoby je zavolal… ta dvacítka byla schopná chůze, ostatním chyběla končetina či je roztrhal onen mocný výbuch. Nacházeli se v různých stupních rozkladu. Maso mizelo a nabízelo pohled na bílé jasné kosti, doslova vás přitahovaly pohledem.
Jako jeden muž se zastavili. Zřejmě čekali na povel.
Kankurou, Sai, Temari, Obito a Hitomi se v tu ránu ocitli v těžké pozici.
„Co jako budeme dělat?“ špitl Obito, nechtěl mluvit moc nahlas.
„To se ptáš těch pravých,“ broukl Kankurou.
„Umřeme mezi blbečkama,“ postěžovala si Hitomi polohlasem k Temari. Na to ostatní neměli co říct. Možná tato tři slova pomohla, aby se vzchopili a připravili se tuhý boj. Přišel záhy, sotva si Sai stačil nakreslit dostatek krys a potkanů, už se na ně valila první vlna útoku.
I těch prvních deset bohatě stačilo. Na každého připadli dva cíle. Ovšem zvolili zajímavou techniku, Sai, Temari, Obito a Hitomi chránili Kankura z každé světové strany, aby svými loutkami mohl nerušeně likvidovat nepřátelé. Do toho Saiovy krysy s potkany se účinně činily. Hryzaly kde se jen dalo. Snažily se oslabit ty stvůry. Tato taktika se ukázala jako ta správná. Vyhráli by, deset padlo poměrně rychle, kdyby se z ničeho nic neobjevilo takové množství dalších mrtvých. Museli jich být desítky… Odkud se, bohové, berou? společná otázka jimi probleskla.
Pak se stalo! Na scéně se objevil ten nejméně pravděpodobný člověk. Tedy lépe řečeno žena. Neseděla na svém vozíku! Stála hrdě, připravená bojovat! Upřeně se dívala na svůj cíl…

Poznámky: 

Tak v pořadí už druhá série, kterou dopisuji do konce. Smiling
Nevadí, když si ji nebudete pamatovat. Píši to hlavně pro sebe a také pro povídku. Bylo by smutné nedokončit ji, i třeba po takových letech... nemám ráda nedokončené věci. Tak touto cestou se snažím o nápravu.
Snad vám zvraty nebudou tak vadit. Přeci jen je to velké odhalení, s kterým jsem čekala tak předlouho.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Hatake Kakashi269
Vložil Hatake Kakashi269, So, 2018-03-31 01:03 | Ninja už: 212 dní, Příspěvků: 402 | Autor je: Prostý občan

Výborný diel už sa teším na pokračovanie.

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2018-03-06 19:16 | Ninja už: 547 dní, Příspěvků: 1184 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Kaze, si fakt zlatíčko, že nenechávaš nedokončené príbehy ladom Kiss! Aj tejto série by bola škoda, keby nepokračovala. Vždy som sa cítila hrozne frustrovaná, keď dobrý príbeh ostal useknutý Sad Hinata s otcom sú ozaj neúnavní a staré knihy nás dokážu prekvapiť. Odkaz v knihe bez mena, to je tvoja typická špecialita, je úžasný Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Hmhm „Vážený klan Vidoucích“ – necháme sa prekvapiť. Madara spolupracuje s Kabutom, ktorý asi nie je do tajomstva bábok zasvätený. Hehe, starodávna reč ako prejav senility hihihi Rasu Mocných si opísala vynikajúco. Panenka skákavá, čo sú to za monštrá a pre svoj geniálny mozog potrebujú hostiteľa Whááá Takže Madara je hostiteľom K’tueh’ru-a. To aj Ity bol anektovaný? Chudák Sendai bojuje s obludou. Ťfuj, „Původní“ je hnus. Muselo byť pre ňu desné, že sa musela dívať na rozhlad milovaného Itíka a aj umrela Cry „Původní druhý“ tiež spôsobil paseku aj so spolkom ďalších ohýzd Shocked Kankurou, Sai, Temari, Obito a Hitomi majú teda pekelnú situáciu. Oooo, prichádza nečakaná pomoc, som zvedavá ako opica, čo sa bude diať Laughing out loud Vďaka Kaze za skvelé čítanie Ino ti gratuluje!

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek