Souboj o Lásku část 1.

Seděl na houpačce, vzpomínal na jeho životní lásku, už jsou to dva roky, co se to všechno stalo, po tváři mu stékala slza, miloval ji a zároveň nenáviděl za to, že ho zradila. V ruce svíral kunai, už to takhle dál nejde, jen jedno malé bodnutí a bude po všem...

Před dvěma roky...

Bylo léto, uprostřed louky seděla dívka s růžovými vlasy. Za uchem měla kopretinu. Pohrávala si s květinami kolem ní, usmívala se, tohle místo patřilo jen jí. Podívala se nahoru, slunce začalo pomalu zapadat, obloha byla červánkově rudá, měla by už pomalu jít. Dívka se s velkou nevolí zvedla a pomalu se loudala domů. Cesta vedla lesem, šoupala nohama o zem, opravdu se jí zpátky nechtělo, zítra ji čekal těžký den v nemocnici.
Něco najednou upoutalo její pozornost, na cestě někdo ležel, už se chtěla rozeběhnout, když si všimla oblečení, co měla osoba na sobě. Byl to plášť Akatsuki. Sakura vytáhla kunai a pomalu se začala přibližovat. Člen Akatsuki měl plášť hodně potrhaný, skrz díry byly vidět šrámy po boji.
„Co ale dělá tady?“ řekla potichu Sakura. Všimla si barvy jeho vlasů a začínala mít tušení, kdo to bude, už s ním kdysi bojovala. Přidřepla si k němu, odhrnula mu vlasy z obličeje a její domněnky se potvrdily. Byl to Itachi Uchiha, tvář měl zkřivenou bolestí a dýchal tak slabě, že se na první pohled zdál být mrtvý.
Co teď bude dělat? Ve vesnici to nikomu říct nemůže, kdyby to zjistil Sasuke-kun, tak by určitě zas začal toužit po pomstě. Ne! To se nemůže stát. Narutovi dalo takové práce Sasukeho přesvědčit, aby se vzdal pomsty a vrátil se zpět do vesnice.
Měla by ho zabít, to bude nejlepší.

Chytla kunai ještě pevněji, pomalu ho přiložila Itachimu k hrdlu. Začala se jí klepat ruka, chystala se říznout, když najednou Itachi otevřel oči a chytl ji za ruku. Sakura ztuhla, byla to past, je tak hloupá a udělala tu největší chybu. Podívala se Itachimu do očí. Nebyl to sharingan, co spatřila, jeho oči byly černé, tolik podobné Sasukemu. Bylo v nich tolik smutku, až se jí nechtělo věřit, že by někdo tak zlý a krutý mohl mít takové oči. Dál na něj hleděla a Itachi jí pohled oplácel.
„Prosím...“ zasýpal potichu a upadl znovu do bezvědomí.
Sakura byla zmatená, prosil, aby ho ušetřila, nebo zabila? Měla by ho zabít, určitě by ho měla zabít, ale ty oči jí nešly z hlavy. Jak to, že byly tak smutné? Musí zjistit, co se stalo. Už byla skoro tma, okolí lesa začínalo mít zlověstný nádech, neměla z toho dobrý pocit. Otočila Itachiho na záda, měl jednu hodně špatnou ránu na pravém boku. Vytáhla rezervní obvaz z taštičky a opatrně mu ji obvázala.
Kousek od toho místa, kde našla Itachiho, je stará chata, ve které si s Ino jako děti často hrály, vezme ho tam. Dala si jeho ruku kolem krku a pomalu vstala. Itachi nebyl zrovna nejlehčí, díky bohu, že tak tvrdě trénovala s Lady Tsunade, jinak by ho asi neunesla. Cesta jí zabrala ani ne deset minut.

Chata vypadala jako kdysi, měla malou verandu se schody s rozviklaným zábradlím pokrytý prachem a pavučinami. V některých okenních tabulkách bylo popraskané sklo a na střeše chybělo pár dřevěných tašek. Sakura vyšla po schodech, které pod jejich váhou zaskřípaly a otevřela dveře. Vešla dovnitř, jako první ji uhodil pach zatuchliny do nosu, rozhlédla se po místnosti, všude byly nánosy prachu a pár pavučin, vypadalo to, že tady dlouho nikdo nebyl. Položila Itachiho na pár starých dek, rozsvítila petrolejovou lampu a dala se do práce.
Nejhorší zranění vyléčila pomocí čakry, ostatní menší zranění obvázala zbytkem obvazu. Itachi byl na tom hodně špatně, bude mimo určitě pár dní.
Ošetřování Itachiho jí zabralo pár hodin, posadila se na podlahu a podívala se ven z okna. Byla už pořádná tma, měla by už jít, matka ji určitě zase seřve, že jde pozdě. Podívala se zpět na Itachiho, vypadal tak klidně a nevinně, když spal. Zase vstala a vzala kousek starého provazu, svázala Itachimu ruce a nohy, jen tak pro jistotu. Před odchodem chatu zapečetila jednoduchým pečetícím justu a rozběhla se domů.

Sakura otevřela dveře od domova, sundala si boty a potichounku šla po schodech nahoru. Moc jí to nepomohlo, protože ve dveřích jejího pokoje stála její matka.
„Kde jsi byla tak dlouho, Sakuro? Víš, kolik je hodin?“ zeptala se kapku naštvaně.
„Nerozčiluj se, mami, potkala jsem po cestě Naruta a stavili jsme se na rámen,“ odpověděla trošku otráveně Sakura.
„A to jsi mi nemohla dát vědět? Víš, jak jsem se o tebe bála?“ Sakuřina máma zvýšila hlas.
„No jo, no jo, víš, mami, já už nejsem dítě, tak mě přestaň hlídat jak psa!“ vyštěkla Sakura.
„Sakuro!“ zaječela Sakury máma.
„Mami, jsem unavená, zítra musím vstávat brzo do nemocnice,“ řekla už trochu mírněji Sakura.
„Dobře, promluvíme si zítra, dobrou noc, Sakuro,“ řekla a dala Sakuře pusu na čelo.
„Dobrou, mami,“ odpověděla Sakura a zavřela dveře.

„Uf. To prošlo docela hladce,“ pomyslela si Sakura. Šla rovnou do sprchy, převlíkla se do pyžama a zalezla si do postele. Ale nešlo jí usnout, hlavu měla plnou otázek. Co dělal Itachi v lese? Kdo ho tak zranil? Jak to, že je v jeho očích taková bolest? Neprobudí se dřív a neuteče? Co by udělal Sasuke, kdyby to zjistil?
Ráno ji probudil řev budíku, posadila se, zívla a protáhla se. Dneska to bude náročný den.