Jen jeden den...?

„Jsem nikdo.“
„Tak proč se někým nestaneš?“
„Copak nevíš, že pro nás je to nemožné?“
„Ale je, v dnešní den je všechno možné.“
„Prosím tě, čímpak je dnešní den od těch ostatních tak výjimečný?“
„Je přeci svatý Valentýn, svátek zamilovaných.“
„Láska, je jen další cit, který jsem nikdy nepoznala.“
„Možná je čas to napravit.“
„Není a už nikdy nebude.“
„Ale bude, o to se já postarám.“
„Nemám o to zájem, copak to nechápeš?“
„Neboj se lásky, vždyť ona je ta jediná co nám zbyla.“
„Možná tobě, mě jen nenávist zůstala.“
„Ach, tak krutá k sobě a druhým nesmíš být, copak nevíš, že nenávist tě zahubí?“
„Možná to tak chci, to ti to snad nedochází?“
„Ale vždyť láska…“
„Nech si ji, já o ni věru nestojím, je to jen slabost, která tě po celý tvůj život souží. Přenes se přes ni, jen tak silným můžeš být.“
„Jen hořkost z tvých úst zní až mi z ní srdce krvácí. Tak převelice líto mi tě je, že slovy to ani vyjádřit nelze.“
„Přestaň už s těmi sladkobolnými bláboly, na blití mi z nich je. Nedělej, žes jiný, když já cítím, žes býval stejný, ne-li horší.“
„Cítíš?!“
„Cože to?!“
„Řeklas, že cítíš, to už nyní nemůžeš popřít.“
„To byl jen přeřek, z těch tvých věčných řečí, které mi hlavu dokolečka dokola motají, nic víc z toho nedělej a hlavně se už tak blbě neusmívej.“
„Z tohohle se má milá nevymluvíš. Řeklas, že cítíš, tak to je, i když se to budeš snažit popírat sebevíc.“
„Nech mě být a nech mě nikým být. Jen tak mohu konečně nalézt věčný klid.“
„To nemohu a nenechám.“
„Proč ne?“
„Protože tě miluji.“
„Nechtěj mě rozesmát, já k tobě nic necítím a věř mi, že žádné zamilované řečičky to nikdy nezmění.“
„Možná ne, možná ano. To nemůžeš nikdy vědět.“
„Vím to moc dobře a teď už konečně zmiz. Mám už plné zuby tě a nejen ty, dopřej mi konečně věčný klid můj.“
„Žádný ti nedopřeju, dokud ti nesplatím, co ti dlužím.“
„Nic mi nedlužíš, to moc dobře vím.“
„Dlužím tobě a sobě ještě víc, chci ti dát, co jsem dříve nemohl neb oči slepotou moci jsem zaslepené měl, až nyní mi pomalu dochází, o co jsem vlastně všechno přišel. Máš pravdu když říkáš, kdysi jsem býval stejný jako ty bez citů a emocí, ženoucí se jen za mocí a uznáním, ale teď jsem pořád stejný jako ty, copak to nevidíš, jak moc mě tento život změnil?“
„Co to zase meleš za nesmysly, posloucháš se vůbec někdy? Vždyť žádný význam to nedává jen ukrutnou bolest hlavy to u mě vyvolává.“
„Dává to význam věru významný, stačí se jen zamyslet a uzříš pravdu skrytou za zmatenými slovy.“
„Nerozumím ti, i když hluboko uvnitř sebe cítím, že bych měla.“
„Cítíš?“
„Vidíš co děláš, už zase nesmysly blábolím, těmi svými citečky jsi mě doslova nakazil.“
„To nejsou nesmysly, má drahá. Emoce takovou moc mají. Dej jim průchod a konečně uzříš.“
„Nechci prozřít. Chci jen sama být v nekonečné prázdnotě, kam doopravdy patřím.“
„Ne, tohle já nedopustím. Už jednou jsem tě ztratil, nikdy víc už to nechci zažít.“
„Nech mě! Pusť mě! Jdi ode mě!“
„Nebraň se a vzpomínej. Nitky své, jako vlákna pavučin rozprostři, jen tak uvidíš, kým jsme kdysi byli doopravdy.“
„Ach ne. To není možné. Pryč jen pryč, daleko od tebe. Začínám tušit, pravdu převelice krutou, kdo jsem já a kdo jsi ty, vůbec se mi to odhalení nelíbí.“
„Kdo vlastně tedy jsem, má milá.“
„Jsi, ty jsi… ne nemám odvahu to říct. Bojím se pravdy za tím skryté.“
„Neboj, vždyť s tebou jsem přeci já. Sdílíme stejný osud, který nám byl při zrození dán.“
„Ale vždyť tohle všechno přeci nemůže být možné.“
„Je, i když je to tolik kruté. Tak už to chodí, i my se s tím smířit musíme.“
„Ale já nechci. Toliko se toho teď bojím a za to můžeš jenom ty.“
„Přiznávám svoji vinu, hrdě se k ní hlásím, ale neboj, vím jak to všechno napravit.“
„A jak ty mladý blázne?“
„No přeci láskou, jak jinak.“
„Ach jo, už je to tu zase. Marně jsem doufala, že tomu nesmyslu konce je.“
„Dej mi ruku a přestaň se už bát. Dám ti takový valentýnský dárek, který všechny valentýnské dary světa překoná, budeš koukat, stačí jen, když svoji ručku do mé dlaně dáš.“
„Nebojím se, jen váhám. V tom velký rozdíl je, a abych pravdu řekla, tak upřímně pochybuji o daru, který jako nabubřelé vychloubání zní.“
„Já nejsem ten, kdo se tady strachy třese, podívej se na mě a alespoň jednou mi věř. Vím, těžké to je za ty roky plné lží, být já na tvém místě taky bych mi nevěřil.“
„Tak dobře, ale jest to léčka, tak pak něco uvidíš, můj hněv nebude znát hranic.“
Dvě ruce se dohromady spojí, jedna v láskyplném očekávání, druhá zas v nedůvěryhodném napětí. Oslepující záře, nenadálé vcucnutí, vesmírný tunel, rychlost světla a pak… to už přeci každý ví.

„Páni to byla jízda. Takovou jsem už dlouho nezažila. Doslova jsem cítila, jak se mi tělo obrací naruby, každý sval mám napnutý k prasknutí a kosti se třesou jako při zemětřesení. Ještě teď se mi z toho motá hlava a vidím trojmo.“
„Jsem rád, že se ti cesta z onoho světa líbila. Té závrati se neboj za chvilku odezní, je to jen vedlejší příznak.“
„Počkej, to mi jako chceš říct, že jsme ve světě lidí?“
„Ano, a schválně jestli si všimneš ještě něčeho.“
„No, že mluvíme normálně. Uf, to je nádhera mluvit jako člověk a ne jako nějakej blbec, kterej si hraje na básníka a snaží se mluvit těmi rýmy, které se ani nerýmují a nedávají žádný logický smysl, jen z nich jde hlava kolem.“
„Mě se náhodou líbí.“
„Ty jsi divnej, u tebe to je normální. Ale víš jaká to je krása. Mluvit zase jako člověk?“ Vykřikla nahlas a doširoka roztáhla ruce a přitom se uhodila o kmen stromu. „Au, pitomej strom,“ najednou ztuhla. Podívala se na svojí ruku a potom na strom. Opatrně se ho dotkla a s očima plnýma údivu se podívala na chlapce, který stál vedle ní a zubil se od ucha k uchu.
„Vidím, že sis všimla i dalších věcí.“
„Já mám tělo. Hmotné tělo. Už nejsem duch. Jak je to možné?“
„Šťastného Valentýna, Kin.“
„Ale jak?“
„To je tajemství, které si nechám pro sebe.“
„Počkej to, ale znamená, že ty musíš mít také hmotné tělo.“
„Si piš, krásko. Copak si už nepamatuješ, dnes je díky lásce všechno možné.“
„To tím jako chceš říct, že mě máš rád?“
„No, rád by stačilo jen na to, abys měla hmotnou buď horní nebo dolní polovinu těla. Já ti chci říct, že tě miluju.“
„Aha, no jasně, chápu. Vím, že jsem kost, ale jak bych ti to řekla. Ty nejsi můj typ.“
„Opravdu. Já si myslím něco jiného.“
„Hele, jak tak pozoruju, tak ty jsi nějakej chytrej.“
„Spíš vím víc než ty.“
„Tak si to nech pro sebe, mě to nezajímá. Pro mě je důležité, že mám hmotné tělo, nejsem duch a hlavně, že mám další šanci na nový život, kterou rozhodně nehodlám promarnit.“
„Máš jenom tenhle den.“
„Cože?“
„Říkám, že máš jenom jeden den života.“
„Lžeš!“
„Mysli si co chceš. Až slunce zase zapadne. Oba se vrátíme do světa duchů.“
„Ale proč?“
„Protože jsem dokázal, vykoupit jen jeden den našeho společného štěstí.“
„Sakra, přestaň pořád říkat, našeho, společného nebo my! Jsem jenom já a ty se jdi bodnout! Nikdy tě milovat nebudu. Už když jsme byli v týmu tak jsi mi byl ukradenej. Pochop to konečně, ty pako!“
„Abych ti řekl pravdu, tak jsem tuhle reakci čekal. No, když to vidíš takhle. Tak si jdi, já si užiji Valentýna bez tebe.“
„Taky, že jdu, ty romantickej ubožáku. Když mám na jeden den hmotný tělo tak si ho hodlám pořádně užít než se zase odhmotním,“ řekla nasupeně a vydala se po lesní cestě doufaje, že ji zavede do nějakého města nebo vesnice.
Díval se za ní jak odchází a zálibně si ji přitom prohlížel a potichu počítal její kroky. Když došel k padesáti uslyšel její překvapený křik.
„Sakra, co to má být! Co se to děje?! Já letím!“ Zastavila se těsně u něj až mu hleděla zblízka do očí a jeho horký dech jí hladil po tváři.
„Ahoj lásko, to už jsi nějak brzy zpátky z dámské jízdy? To se ti po mě tolik stýskalo?“ Viděl jak se nadechuje, její tvář pomalu rudne vzteky, pěsti se zatínají a pusa se otevírá k tomu nejzuřivějšímu proslovu, jaký kdy slyšel. Právě v tom uviděl svoji šanci. Pevně ji k sobě přitisknul a dal jí takového francouzáka, za kterého by se nemusel stydět ani rodilý Francouz.
V úžasu na něj vykulila oči. Zmítala se v jeho objetí, bila do něj pěstmi. Ale on ji nepustil a dál ji líbal. Vychutnával si ten vzpurný polibek, na který tak dlouho čekal, a pro který toho tolik vytrpěl. Po chvilce i ona změkla v jeho náručí a nechala se unášet tangem jejich jazyků. Velké finále ovšem patřilo jí, když se svými zoubky plnou silou zakousla do jeho jazyka. Bolestivý řev, který posléze následoval, vyplašil všechny ptáky v okolí.
„AUUUUUU! Tyf si mě koufla.“
„Jo kousla, ty úchyláku a ještě udělám tohle.“
„Bleskově od ní odskočil, protože nechtěl, aby se něco stalo jeho rodinným klenotům.
„Hefe tam se nekofe. To byf jako hofka měfa fědet.“
„Za tu pusu si nic jiného nezasloužíš než pořádně nakopat do koulí.“
„Na sfoji ofrafu do můfu vyfletfit.“
„Jo, tak vyfletfuj.“
„To nefí vfipfý.“
„Záleží na úhlu pohledu. Já se bavím královsky. No tak honem, čekám na to vysletflení.“
„Fá tě filufu.“
„Cože, nerozumím ti ani slovo.“
„Fíkám, že tě filufu.“
„Filufu. Co by to jen mohlo být za slovo? Že by nějaký mořský živočich?“
„Hefe, přeftaň si děfat sfandu. Fá to fyflím váfně.“ Dívala se na něj a nemohla se ubránit smíchu. Smála se tak hlasitě až jí tekly slzy z očí.
„Když mě tedy tak miluješ, tak proč mě líbáš proti mojí vůli?“ zeptala se ho když konečně popadla dech a utřela si slzy smíchu z očí.
„Myflef jsef že, fe fa fo fhofná dofa.“
„Tak to ty jsi myslel špatně.“
„A ty byf mě nefafa jifaf fi fát fufu.“
„No to bych ti tedy jinak nedovolila. Ukaž mi ten jazyk, ošetřím ti ho, to tvoje šišlání už je horší než sudoku na nejtěžší obtížnost a já ti pomalu prdlajs rozumím a ještě mi máš toho hodně co vysvětlovat.“
„Jafyf ty neufáfu.“
„Sakra nebuď, jako malej, teď ti chci pomoc, vážně.“
„Fo fasně, fo fnám.“
„Ale už mám toho dost, nemám na tebe celej den,“ přišla k němu, nohou ho přirazila ke stromu div mu nevyrazila dech čímž dosáhla toho, že otevřel pusu, levou rukou mu hbitě vytáhla zakrvácený jazyk, na kterým byly patrné otisky jejích zubů, ze kterých by mohl zubař udělat dokonalé odlitky na umělé zuby, a pravou rukou mu ho začala léčit. Jasná zelená záře pokryla celý jeho jazyk a zacelovala rány, které způsobily její zuby. Po chvilce byl jako nový.
„Tak co ty, bačkoro, lepší?“
„Jo lepší,“ řekl naštvaně, skrývajíce za tím jak moc je jí vděčný, že teď z něj nebude šišla.
„Tak koukej začít s tím vysvětlováním. Už tak jsem s tebou ztratila dost času.“
„Je to jednoduché, drahá Kin. Prostě se ode mě nemůžeš vzdálit na víc jak na padesát kroků.“
„Co je prosím tě tohle za blbost? Říkal jsi, jak mám zpátky hmotné tělo a že si můžu dělat co chci.“
„To ano, ale podmínkou toho kouzla…“
„Žádná kouzla neexistují.“
„Stejně tak jako duchové, ale v našem případě bude vhodné, když tomu tak budeme říkat. Takže tedy, podmínkou toho kouzla bylo, že spolu strávíme jeden den, ve kterém ti vyznám svoji lásku.“
„To myslím, že se už stalo, když jsi mě tady oslintával jako bernardýn.“
„Hele, tak moment, já líbám náhodou skvěle.“
„To vykládej někomu jinému. Vypadalo to jako když se líbáš poprvé.“
Ztuhnul a snažil se nedat najevo jak moc ho ta slova zasáhla.
„Ty v*le. To byla tvoje první pusa. Proto jsi po mě tak vyjel, že jo?“
„To není pravda.“
„Vždyť se červenáš jako rajče, co rajče, jako školačka!“
„Tohle není hezký. Takhle si mě dobírat. Opět jsi ranila moje city.“
„Ale no tak ty jedna chudinko, tu máš vem si kapesníček a utři si slzičky.“
„Mimoto ty taky nejsi žádná přebornice v líbání.“
„Cože si to řek? Já náhodou líbám skvěle. Už ani nevím kolik kluků jsem políbila.“
„Víš, co se říká, podle sebe soudím tebe.“
„Ty jeden mrňavej…“
„Ani se nehni nebo tě odfouknu.“
„Tady si nehrajeme na Tři prasátka. Postav se mi a bojuj jako chlap.“
„Postavím, až když se přiznáš, že to byla tvoje první pusa.“
„Nikdy, to tě radši namístě zabiju.“
„To už se mi stalo, vytas se s něčím lepším.“
„Ty ani nevíš jak mi lezeš na nervy. Odcházím!“
„Fajn tak si jdi,“ pozoroval ji jak nasupeně odchází a přitom počítal. „Jedna, dva, tři, čtyři… čtyřicet osm, čtyřicet devět, padesát.“
„ÁÁÁÁ! JÁ TĚ ZABIJU. TO SES NEMOH ZAMILOVAT DO JINÉHO DUCHA A MĚ NECHAT NA POKOJI?“
„Hmm, jak líbezný hlásek se to ke mě blíží, slavíci začali zpívat. Pojď do mé náruče, má milovaná.“
„Já ti dám náruč, ty parchante,“ a s napřaženou pěstí letěla přímo k němu. V posledním okamžiku se jí však vyhnul, chytnul ji kolem pasu, ruce strhl podél boků a rty přitisknul na její v dalším vášnivém polibku. Teď už se nebránila jako předtím. Možná by se dalo říct, že se jí to i líbilo.
„Tak co, už se tvůj bernardýn zlepšuje?“
„…“
„Nedělej, že se mnou nemluvíš,“ špitne něžně a přitom ji pohladil po jejích dlouhých hebkých havraních vlasech.
„No, je to o něco lepší, ale pořád se máš ještě co učit.“
„Máme na to celý den. Pokud bys chtěla.“
„Chtěla, ale pamatuj si, že to říkám pod nátlakem.“
„Já ti dám nátlak, to uvidíš,“ řekne s úsměvem a opět své rty přitiskne na její a v pomalém tanci plném láskyplné touhy se ti dva líbají. Pro někoho to může být obyčejný polibek, kterým si dva lidé vyjadřují svoji náklonnost, ale pro ně, zvláště pak pro něj je to splněný sen, okamžik, na který nikdy nezapomene a jediná věc na světě, které nikdy nebude litovat.
„Máš i jiné nápady na dnešek než mě takhle nestydatě oslintávat v lese?“
„Vlastně, abych řekl pravdu tak mám. Kousek odtud je malé městečko, ve kterém se slaví Valentýn. Měli by tam být kolotoče, střelnice, soutěže, hospody a jiné kratochvíle.“
„Proč mám takový převelice divný pocit, že ty jsi tohle všechno plánoval dopředu?“
„Co tě němá. Copak nevíš, že na plány mě neužije?“
„Dobrá, zkusím ti věřit, ale stejně mi to přijde až moc náhod najednou.“
„I ty jedna, detektivko.“
„I ty jeden, šibale.“
Oba se na sebe usmáli a Kin mu nabídla svoji ruku. Bez váhání ji přijal a cestou do městečka jí povídal o kraji a přírodě kolem nich, protože to bylo místo, kde se narodil.

V městečku spolu strávili nádherné chvíle. Chvíle, které nikdy předtím nepoznali, protože jejich životy byly naplněny jen bolestí, utrpením, strádáním a zradou. Užívali si je plnými doušky, protože oba věděli, že tyto chvíle už nemusí nikdy nastat.
Kin si plnými hrstmi užívala všechna možná jídla a sladkosti, na které jenom narazila. Běhala od krámku ke krámku a od každého musela něco ochutnat. Užasle se přitom na ni díval a žasnul nad tím, jak málo stačí k tomu aby byla šťastná. Méně šťastný už ovšem byl on, když Kin narazila na obchody se šaty. V ten moment jeho láska procházela největší zkouškou, když musel schvalovat, posuzovat a soudit všechny možné modely, kimona a módní výstřelky, které se letos, loni, předloni, předpředloni a možná v budoucnu urodí. Jeho trpělivost v té chvíli byla jako parní hrnec před výbuchem.
Když se už Kin konečně dosyta najedla a pokochala stovkami, co stovkami tisíci šatů, z nichž si vybrala temně černé s růžovými a červenými srdíčky, které bily přímo do očí, ale on nenašel žádnou odvahu jí říct svůj názor, neboť džentlmen nikdy nic neříká pokud si chce udržet všechny zuby v puse, místo toho řekl, jak jí ty šaty sluší a nádherně zvýrazňují její postavu a oči a je v nich přímo k nakousnutí.
Kin byla z jeho slov tak nadšená, že další cíl jejich cesty byly kolotoče a střelnice, na které jí vystřílel všechny růže a plyšáky, že prodavač musel s pláčem zavřít.
Kinina veselá nálada se, ale pomalu vytrácela, čím víc se blížil večer a s ním nezastavitelný konec dne.
Oba dva seděli v osamoceném koutku parku na lavičce, držíce se za ruce a dívaje se na slunce. Každý z nich chtěl něco říct, ale báli se. Báli se toho, co by si v tento kouzelný den řekli, a co by hned mohli zapomenout až by poslední sluneční paprsky ozářily jejich těla a z nich by se opět stali duchové.
„Děkuji ti za všechno,“ prolomila nakonec mlčení Kin.
„Nemáš vůbec za co. Jsem rád, že to moje věčné otravování nepřišlo na zmar.“
„To máš pravdu, otravný jsi ažaž. Ani nevím, jestli jsi byl víc otravnější živý nebo mrtvý.“
„Myslím, že to vyjde nastejno.“
„O tom by se dalo polemizovat.“
„Mám pro tebe dárek, Kin.“
„Nebylo už těch dárků dneska až moc?“
„Vždyť už přeci žádný nemáš. Všechny jsi je rozdala.“
„Ještě mi řekni, že ty bys odolal té malé holčičce, které se tolik líbil ten obří medvěd.“
„To víš, že neodolal. Vlastně jsem jí zapomněl poděkovat za to, že se s ním už nemusím tahat.“
„I ty jeden, slabochu,“ řekla s úsměvem a něžně ho přitom políbila na rty. „Copak je to tedy za dárek.“
„Ty jsi mi najednou nějaká zvědavá.“
„No já s tím dárkem nezačala.“ Pomalu vytáhl z kapsy malou krabičku a položil jí ji do otevřené dlaně.
„Nemyslíš, že žádat mě o ruku v naší situaci je trošku ošemetné?“
„Otevři to a uvidíš, ty můj blázínku.“ Pomalu otevřela krabičku a s překvapením v očích koukala na její obsah.
„Rolnička?“
„Ano, sám jsem ji pro tebe vyrobil. Vím, že to není nic moc, ale říkal jsem si, že když je používáš při svých technikách tak se ti jedna navíc třeba bude hodit. Vím, je to obyčejné…“ Najednou mu skočila kolem krku, pevně ho sevřela v náručí a začala ho vášnivě líbat.
„Tak tohle jsem nečekal,“ podařilo se mu říct mezi nádechy.
„Míň keců, víc líbání,“ řekla rošťácky a opět se přitiskla na jeho rty.
Jejich polibky byly čím dál vroucnější,vášnivější a naléhavější, stejně tak jako jejich doteky a laskání až nakonec… drazí přátelé nechme našim milencům trošku toho soukromí, vždyť oni si ho zaslouží, každý z nás kdo byl někdy zamilovaný, ví jak tohle přeci skončí.

Byli vzhůru už dávno před soumrakem. Oba pozorovali západní obzor se směsicí smutku a zklamání. Čekali až poslední sluneční paprsky dnešního dne ukončí jejich překrásný sen. Sen o dni plném života a lásky, který jim přinesl svatý Valentýn.
„Nechci, aby to skončilo,“ řekla Kin a pevněji se k němu přitiskla.
„Víš co se říká, všechno krásné jednou končí.“
„Nejde to nějak obejít, každé kouzlo přeci musí jít nějak prodloužit.“
„Je mi líto, lásko. I když, tě miluji víc než je vody v oceánech i já jsem malým pánem nad zákony světů.“
„Nechci, abychom se opět stali duchy. Byla to prázdná a smutná existence.“
„Na začátku jsi po ničem jiném netoužila.“
„To bylo předtím, než jsem dala na tvoje řeči a nechala se tebou svést na scestí.“
„No já nevím, kdo koho svedl na scestí.“
„No, jo no, typickej chlap. Hned myslí jen na to jedno.“
„A ty jsi zase typická ženská, abys neodolala tomu vmést mi to do tváře,“ řekl s úsměvem, něžně ji vzal za bradu a políbil na rty, vědom si posledních slunečních paprsků dopadajích na jeho tvář, která se při jejich doteku začínala pomaličku vytrácet.
Pevně se k němu přitiskla a začala mu polibky oplácet ještě naléhavěji než on jí. Tiskla se k němu vší svojí silou, jak chtěla naposledy cítit teplo jeho těla. Prsty pomalu pronikaly jeho tváři jak se z něj opět stával duch a ona věděla, že to samé se děje i jí. Snažila se zastavit příval slz, ale bylo to nemožné jako snažit se zastavit tsunami.
Najednou ji přestal líbat. Byla z toho v šoku myslela si, že jejich rty budou spolu až do konce, alespoň tak to viděla ve filmech. Místo toho se na ní usmál, vytáhnul z krabičky rolničku, která byla uvázaná na dlouhé rudé stuze a z posledních sil jí ji uvázal kolem krku.
Podívala se na rolničku, kterou zalévaly paprsky soumraku, stejně tak jako její tělo. Nechápavě na něj pohlédla.
„Copak se děje, ty můj hlupáčku. Nechápavost s překvapením se ti zračí ve tváři. Určitě máš otázky, které potřebují odpovědi.“ Nechápala co se děje. On mizel, ona ne. On se stával duchem, ona zůstávala člověkem.
„Ty jsi mi lhal?!“
„Lež je slovo velice ošklivě, řekněme pouze, pravdu pravdoucí trošičku jsem poupravil, aby tvá překrásná hlavička žádné starosti nemusela mít.“
„V tom není žádný rozdíl, ty podvodníku.“
„Možná není, možná je, schválně jestli odpověď nalezneš.“
„Přestaň s tím blbým rýmováním, stejně se ti to nerýmuje. Raději mi řekni o co tady k sakru jde.“
„Dávám ti dárek nejvzácnější, ten o který jsi v poslední okamžiky stála nejvíc.“
„Ale já ho nechci. Bez tebe nemá žádný smysl.“
„Každý život smysl má, to mi věř, má milovaná.“
„I tohle jsi plánoval.“
„Ano i tohle v plánu bylo, věř mi, že srdce mé bolestí krvácelo, když lži jsem ti říkat musel, abych tě v nevědomosti udržel.“
„Říkal jsi něco o zákonech, které se nedají ošálit.“
„To máš pravdu, ošálit se nedají, proto jsem zaplatil víc, než po mě chtěli.“
„Cos jim dal?“
„Pšššt, to je mé tajemství, schválně jestli na něj přijdeš, pak mě možná z nicoty zpátky k sobě dostaneš.“
„Ne, ne, ne, takhle to nesmí skončit!“
„Neplač maličká, jsi přeci holka dospělá a taky převelice drsně drsná.“
„Takhle tě nenechám odejít. Půjdu až na konec světa, do nebe i pekla a všem nakopu ty jejich zadky jestli mi neřeknou kde tě najdu.“
„Tak se mi líbíš, to je moje holka, pro tu jsem bojoval, abych pro ni vyhrál den plný živoucí lásky, po boku jednoho blázna, na kterého jen tak nezapomene do konce druhého života.“
„To já děkuji tobě.“
„Díků netřeba, má milovaná Kin, důležitě nejdůležitější je to, že už Nikdo nejsi, tak jako sis to myslela dřív.“
„To ani ty ne. Ty přeci nejsi Nikdo, jsi…“
„Pššš má maličká, jména mají velkou moc, jenom kvůli tobě se teď Nikým stávám, abych ochránil čest jedné krásné dámy, kterou tu osamocenou zanechávám.“
Pronesl slavnostně kostrbatými verši a s posledním úsměvem na rtech, se slzami v očích, ji pohladil duchovitou rukou po tváři a rozplynul se v měsíčních paprscích.
Kin jen udiveně stála na místě a proklínala měsíc, který jí vyrval jejího milého ze života. Stála tam a plakala, i když věděla, že slzy jí ho nevrátí. Sklonila hlavu a zadívala se na stříbrnou rolničku, která se jí houpala na krku. Na svoji duši by přísahala, že ve slunečním světle byla zlatá a ne stříbrná. Ve svitu měsíčních paprsků si všimla, ale ještě něčeho. Jemně ji uchopila do prstů, až zacinkala a pomalu si pro sebe v duchu četla slova, která do ní byla vyryta.