Má drahá

Když se včera společně vrátili z mise, neměl už náladu na nic. Prostě jen zalehl do postele a usnul. Na rozdíl od něj se hnědovlasá dívka pustila do práce. Právě kvůli misi neměla vůbec čas na přípravu, zbývalo jí už jen málo času. Její jedinou záchranou bylo, že černovlasý mladík v klidu pochrupkávál o dvě místnosti dál. Tak fajn, tohle zvládne!

Co nejtišeji, aby svého společníka nevzbudila, vynadala ze skříněk a poliček vše, co potřebovala. Dvě mísy, mouka, mléko a pár vajec. Už zbývalo jen najít starou rodinnou kuchařku. Kam ji jen mohla dát? Á, tady je, v knihovně mezi hororovými příběhy. Jak se tam asi dostala?

Nakonec nad tou záhadou jen mávla rukou a pustila se do práce. Několik dlouhých minut jí trvalo, než vůbec přečetla, co má dělat, protože text byl na papíře naškrábaný, jako by ho snad psalo prase. Když tuhle obtížnou lekci čtení měla konečně za sebou, mohla konečně začít s pečením. Nejedno vajíčko se rozbilo a mouky bylo víc všude po místnosti, než v těstě, ale nakonec se jí přece jen povedlo získat to, co chtěla. Stačilo už jen formu dát do trouby a uklidit nepořádek, který po jejím útoku v kuchyni zůstal.

Svoje veledílo dokončila krátce před třetí hodinou ranní. Dort polila čokoládovou polevou a nazdobila ho. Na to, že měla zprvu takové problémy, byla s výsledkem spokojená. S úsměvem na tváři protančila celým domem. Stihla vyměnit ušpiněný ubrus za čistě bílý, každé okno opatřit vázou s růžemi a samozřejmě postavit svůj dort doprostřed stolu.
V půl čtvrté ráno konečně ulehla do postele vedle svého milovaného Obita. Přitulila se k němu a než stihla spočítat, jak dlouho už jsou vlastně pár, usnula hlubokým spánkem.

-

Probudilo ji, když ji jemně pohladil po tváři. Ospale zamrkala a zahleděla se do jeho temných očí.
„Promiň, nechtěl jsem tě probudit,“ omluvil se, ale nemohl si odpustit úsměv. Málem na tenhle významný den zapomněl.
„To je v pořádku,“ nahnula se k němu blíž a krátce ho políbila na tvář. Pomalu se zvedla a zamířila ke skříni. Za tu dobu už si zvykla na jeho přítomnost, takže jí už nevadilo, že sledoval, jak se převléká.
„Věděla jsi, že jsi za ta léta pořád krásnější a krásnější?“ objal ji zezadu, když si přes hlavu přetáhla svoji oblíbenou košili.
„Říkáš mi to pravidelně, takže jistý přehled mám,“ usmála se. „Pojď,“ vzala ho za ruku a vyvedla ho ven.
„Kam bys chtěla jít?“ zeptal se zvědavě mladý Uchiha.
„To je přece překvapení,“ mrkla na něj a vesele ho táhla dál. Schválně zvolila dlouhou a nesouvislou cestu se spoustou odboček, aby mu nebylo hned jasné, kam ho vedla. Po několika minutách pobíhání ulicemi konečně docílila toho, že se Obito ztratil.
„Notak, už mi to pověz, nemám tucha, kde jsem,“ stěžoval si.
„Už tam skoro jsme,“ usmála se a zpomalila. Když společně zašli za roh, najednou Obito naprosto přesně věděl, kde jsou. Stáli u dětského hřiště, kde se před mnoha lety poznali a zašli si sem zavzpomínat i při jejich prvním rande.

„Říkala jsem si, že tohle místo je už prostě symbolické,“ uhnula nervózně pohledem, když jí Obito věnoval pobavený výraz.
„To je pravda, všechno to začalo tady,“ pustil její ruku a zamířil k houpačce, která už pro něj byla moc malá.
„Vždycky, když jsem přišla, jsi seděl právě tady a čekal jsi na mě,“ opřela se o jeho rameno.
„Jo. A tys vždycky přišla,“ objal ji.
„Samozřejmě, že jsem vždycky přišla, kdo by tě jinak ohlídal, že neuděláš nějakou pitomost?“ zahihňala se.
„Hele, zas tak moc do detailů přemýšlet nemusíš,“ bránil se Obito, ale marně. Rin měla pravdu, bez ní by určitě provedl víc skopičin.
„Vždycky si chodil pozdě, protože jsi pomáhal starým lidem,“ pokračovala, „I když to vlastně stále ještě platí.“
„Já za to ale nemůžu, máme ve vesnici moc staroušků,“ uchechtl se Obito. Hlavou se mu honily vzpomínky na všechna důležitá setkání, kam přišel pozdě.
„No jo, já vím. Ale pojďme už,“ vzala ho za ruku a propletla si s ním prsty.
„Nevím sice, co máš v plánu, ale fajn,“ stiskl její ruku a společně se vydali na další cestu plnou oklik a nelogických odboček.

Pod velením hnědovlasé dívky se vrátili až domů. Rin si dala tu práci, aby Obita znovu ztratila, takže dokud nedošli až k domu, neměl ani ponětí, kde je. Dovedla ho do obývacího pokoje, který před několika hodinami trochu vylepšila.
„Za celých devět let, co spolu bydlíme, jsi nikdy nic neupekla, co tak najednou?“ poškádlil ji trochu.
„Krásného Valentýna,“ stoupla si na špičky a měkce ho políbila. On ale polibek neprohloubil, jak čekala. Možná byla i trochu zklamaná, ale…
„Taky pro tebe mám překvapení,“ usmál se, když se odtáhl, a položil rameno gramofonu na desku. Domem se rozezněly tóny její oblíbené písně. Obito ji vzal za ruku a druhou jí chytil za pas.

Z jejich prostorného obýváku se stal taneční parket. Tančili pomalý waltz, on ji občas nechal udělat otočku. Rin se cítila jako ve snu. Nevěděla, jestli je tohle to, co si pro ni Obito připravil, ale neměla čas o tom přemýšlet. Její mysl byla plná její oblíbené písně a samozřejmě jeho. Proto jí ani nepřišlo divné, když místo jedné otočky udělala hned tři. Obito měl vše naprosto přesně načasované. Jeho signálem byly dva hluboké tóny, které ze skladby vyčnívaly. V tu chvíli ji nechal, ať se zatočí. Mezitím zalovil rukou v kapse a zároveň se svěšením ruky na signál, aby se Rin už dál netočila, poklekl na jedno koleno. Rin měla oči zavřené, ale to jen do té chvíle, než zjistila, že se oba zastavili.

Když ho spatřila klečet na zemi s otevřenou krabičkou v ruce, oči se jí zalily slzami.
„Má drahá Rin, vezmeš si mě?“ zeptal se. Dál už se neudržela. Pustila slzy a naplno se rozplakala.
„Ano, ano, ano,“ vrhla se mu do náruče a zabořila mu obličej do ramene. Jemně ji hladil po zádech.
„Tak už neplač, mám radši, když se směješ,“ odtáhl se a usušil její tváře svým rukávem.
„Když já nemůžu jinak, jsem tak šťastná,“ popotáhla, ale snažila se další proud slz zastavit. Obito ji jemně vzal za ruku a navlékl jí na prst stříbrný prsten se třemi malými blyštivými kamínky.
„Je překrásný,“ vydechla a užasle si ho prohlížela.
„Stejně jako ty,“ usmál se a pomohl jí na nohy.
„Tohle je ten nejlepší Valentýn, jaký jsem kdy zažila,“ objala ho. Obito jí vtiskl polibek na temeno a jemně se s ní znovu roztančil.
„Už mám plány i na ten příští a věř mi, že ten bude ještě lepší," řekl tiše. Dál už nemluvili. Nepotřebovali totiž zbytečná slova. Byli to teď jen oni dva a city, které je pojily.