Romantika
[hide=Ahoooj]Zdravím všetkých! 
Dnešný diel, bude troška taký iný,
mierne fillerový, no ja dvojicu KaNaku vyložene milujem 
. Trocha si oddýchneme od Sasukeho a Tanaris a prečítame také niečo ľahšie. Diel mi pripadá, že je trocha inak napísaný ako zvyknem (slová atď.). Možno to bude tým, že som nepísala doma u svojho PC, ale u priateľa. Mali sme herný večer a miesto toho, aby si šiel so mnou ľahnúť o 5, tak hral. O 12 ho vyplo a spal do 5 večera, čiže som mala kľud na písanie :DDDDD.
„...musím uznať, že ste vybrali zaujímavé meno,“ usmial sa doktor na rodičov.
„Ďakujem,“ Seyu si všimla skúmavého pohľadu, smerujúci nie na ňu, „...eh, ďakujeme.“
Obrátila zrak na červenovlasého, ktorý uprene sledoval obraz ultrazvuku a skoro ani nemrkol.
„Tak,“ postarší lekár odtiahol od jej brucha vyšetrujúce zariadenie a znova dvihol kútiky, „môžete poutierať bruško.“
Pomalu se blížil konec svatby Naruta a Hinaty. Pomalu už všichni odcházeli domů, včetně Shikamara, Temari a Choujiho.
"Svatba byla krásná. Co myslíte, lidi?" řekl Chouji, chroupající při tom brambůrky.
"Tak určitě," odkývali to Shikamaru a Temari.
"Achjo, všichni někoho mají, jenom já ne. Já asi nikdy nenajdu tu pravou."
"To neříkej, Chouji! Určitě si někoho najdeš."
"To nemůžeš vědět, Shikamaru. Vždyť se na mě podívej! Jsem tlustej. Žádná nechce špekouna."
"Ty nejsi tlustý a navíc máš spoustu vlastností, které ženy ocení."
 - Copy.jpg "tabulka (3) - Copy.jpg")
Jeho oči ma prebodli a tvár ma vtiahla do seba. Nie pre ten dôvod, prečo kedysi vždy. Líce, brada, spánky sa mu leskli modrinami, podliatinami, opuchmi a výraz v jeho očiach bolesťou. Ako keby som videla samotnú seba, odraz v zrkadle akurát, že nedobitý. Telo sa mi rozklepalo od myšlienok a alternatív, prečo vyzerá ako vyzerá...ale niečo mi hovorilo, že to viem. A vedela som to. Pootvorila som pery a nebránila slzám, aby vyšli.
Bolesť, otočenie vodovodného kohútika, zvuk vody a jej nárazov. Nevedela rozlíšiť, či padá na ňu. Pár dotykov, ktoré vnímala-nevnímala. Pohyby. Netušila, čo je sen a čo skutočnosť. Chlad už len vystriedalo teplo...
„Božee...“ žena s červenými znakmi sa chcela pretočiť na chrbát, no uvedomila sa, že nemôže.
Shiori přivázaná k dřevěné desce v temné kamenné místnosti. Spíše než člověk vypadala jako jehelníček. Tisíce trubek vedli do a z jejího těla. Nad ní se skláněl šedovlasý klučina, který podal další látku do jejího těla. Byla JEHO experiment, Kabutův pokusný králík.
„Jichuuriki… Ono, je to ve mně,“ vydala ze sebe Shiori.
„V tobě? O čem to mluvíš, Shiori?“
„Ono je to ve mně, Deidaro,“ zopakovala ubrečeným hlasem stříbrovláska, jako by to mělo být přece úplně jasné. „To Kabuto ho do mě dal,“ dodala ještě.
„ÍÍÍÍÍÍÍ, JSOU TAM!“
Dosud poklidně spící Kiba se vyšvihl do sedu a levou rukou automaticky hmátl k nočnímu stolku, kde měl schovaný kunai, zatímco pravou ochranitelsky zašátral vpravo, aby si k sobě přitáhl Tamaki. To, co si k sobě však pevně přitiskl, oplývalo dlouhými bílými chlupy a právě línalo.
„Fuj, Akamaru!“ plival znechuceně. Pes si uraženě odfrkl.
„Co se kruci děje?“
Než se nadál, hledaná Tamaki mu sama nadšeně skočila do náruče. „Jsou tam,“ vypískla znovu záříc štěstím.
„Kdo?“ pokusil se ji obejmout, ale sáhl do prázdna, zase vesele vyskočila na nohy.
„No oni,“ prohlásila důležitě, jako by to mělo být okamžitě jasné.
Kibovi pointa unikala.
Zářivý sluneční kotouč, jenž rozpaloval písek v poušti, se pomalu ztrácel za obrovskou písečnou dunou, která chránila tajemství Písečné vesnice, v jejímž čele stál odvážný a životem otlučený Kazekage Gaara. V jeho pronikavých zelených očích se zračila sebejistota, avšak i velká ztráta, která zanechala v jeho srdci stopu, která už nejde nikdy smazat.
Rudé slunce se odráželo o moře, ptáci zpívali své písně, vítr si pohrával s korunami stromů. Uprostřed toho všeho leželi na útesu dvě siluety, znaveny dlouhým tréninkem.
„Za chvíli… mě porazíš,“ vydal ze sebe blonďák. Jeho stav napovídal, že rozhodně neměl navrch.
„Říkala jsem to,“ broukla na oplátku jeho stříbrovlasá společnice. „Mám se na tebe podívat?“ nabídla ještě.
„Ahooooj,“ Naku nadšene pozdravila a ešte ani neboli pri ich stole.
„Gaaro, odcházím do Konohy, kde je ples, jehož účast považuji za velmi žádoucí pro naše vesnice. Fuu jde se mnou,“ informovala jedním dechem svého poněkud zaskočeného bratra.
„Bylo mi jasné, že jednoho dne odejdeš, vždyť si to říkala při příchodu.“
„Jen si nečekal jak rychle se rozhodnu, což?“
Shiori zadýchaně vyskočila z díry, která vedla pod kořenem stromu. Díra byla velká natolik, aby jí pohodlně prošel dospělý člověk a očividně vedla dost hluboko. Nebo to alespoň napovídala temnota a chlad, který místo obklopoval. Stříbrnovlasá dívka nasadila jakousi plynnovou masku a přes své vyhublé tělo přehodila černý plášť. Teď vypadala jako pravý zabiják. Z ruky jí vypadlo pár ampulek s jakousi tekutinou. Ty pomalu seskákali až na konec kamenných schodů v díře. Shiori zašeptala nějaká slova.
„Bože, povieš mi ako je možné, že majú takú drzosť?“ krútila hlavou Temari a na rukách číčíkala Shinkiho, „divím sa, že Kenichi nenavrhol, aby Shuhaku bol znova zapečatený do Gaaru.“
„No to by skúsil,“ odfrkol si Kankurou, „Shukaku má predsa s Gaarom a Narutom dohodu.“
Gaara prikývol. Naku si sadla vedľa neho s Arayem na rukách: „Nechceš si ho chytiť?“
Jedenatřicátý díl- V zajetí hříšných myšlenek
„Moc hrubé. Neprodyšné. Kousavé. Příliš květované.“ Nijak zvlášť velkou místností, normálně sloužící coby přijímající salónek, se nesly nespokojené komentáře obtloustlého muže, kriticky se probírajícího stohem látek vyskládaných na spojených stolech, které se pod jejich tíhou nebezpečně prohýbaly.
„A tahle, mylorde?“ podstrkoval mu přičinlivý pětatřicátník na osahání další vzor.
[color=orange][b] Ach. Nechápem, ako niekto môže nemať rád ramen. Jedná sa dokonalosť.
"Ahoj lenochu!"
Nara Shikamaru zavřel oči a předstíral, že spí, když slyšel zvuk známého hlasu. Cítil, jak se k němu někdo přibližuje a blokuje sluneční světlo tím, že stojí přímo nad ním.
"Přestaň předstírat, idiote. Vím, že jsi vzhůru."
Shikamaru si uvnitř povzdechl. Byla znova na jeho místě pro pozorování mraků. Proč musí být tak zatraceně obtěžující?
Otevřel pravé oko.
"Čau," zabručel.
Temari se posadila vedle něj.
"Nemáš opravdu nic lepšího na práci než se koukat celý den na mraky?"
Stříbrnovlasá dívka běžela temně zeleným lesem. Běžela, jak nejrychleji mohla, a přesto ji doháněl. Zastavila, aby nabrala dech. Přitiskla si ruku k boku, odkud se jí řinula rudá teplá tekutina. Pomalu stékala po stehnu až na zem propletenou kořeny stromů. Dívka s obtížemi vyskákala na jeden z nevysokých stromů. Rozevřela potrhaný zažloutlý pergamen a nakreslila na něj orla. Hned jak dokončila poslední tah, zvíře vyskočilo z pergamenu a desetkrát se zvětšilo. Máchlo mocně křídly a vrhlo se na pronásledovatele.
První, kdo se po dopadu Fuu probral, byl neznámý ninja, opatrně ji ze sebe sundal. Při pohledu na ni cítil neznámy pocit, který předtím vůbec neznal. Po uchopení jejího těla vnímal další typ chakry, ne nepodobné jakou má i on. Čekal než se neznámá dívka, která ho srazila, probere. Zdálo se, že mají stejný směr cesty.
Prohlížel si ji takovým zvláštním pohledem. Že by láska na první pohled? Kdo ví?
Neznámá dívka se začala probouzet, pomalu otevírala oči. „Au, kde to jsem?“
Bolo skoré ráno, mladá dvojica zničene a nehybne sedela na gauči. Obaja mali hlavy do stropu otočené, končatiny na všetky strany vyložené a oči tak unavené, že už ani nepotrebovali klipkať. Je tomu už dvanásť dní. Naokolo sa rozprestieralo ticho. Ako dobre.
„Žiješ?“
„Hej.“
