Romantika
Jiraiya se tedy rozhodl, že taky vstane a že si udělá snídani. Viděl, že Akyu má dost na spěch.
"Kam spěcháš?" zeptal se a začal si pracně odkrajovat chlebové kůrky, které tak nesnášel.
"Půjdeš zase o dům dál?"
"Jestli narážíš na to, že vypadnu z Konohy, tak ne, nevypadnu."
Neji sa za časného raného slnka vydal so svojím ANBU týmom no záchranou misiu, pre Hanabi Hyuugu. Asi po hodine cesty, sa zastavili na malej čistinke uprostred lesa.
Chystanie mi netrvalo dlho. Ja si totiž moc vecí na misie nebrávam. Zobrala som si teda to čo som potrebovala a chystala som sa na miesto zrazu ale predsa len som mala ešte dosť času a nechcelo sa mi tam na nich čakať večnosť. Prišla som k jednej zo skríň otvorila ju a vybrala som z nej môj jediný batoh ktorý som tu mala. Ani neviem ako sa sem vlastne dostal. Ale ja si nepamätám veľa vecí. Otvorila som ho a začala som sa v ňom hrabať boli tam samé zbytočnosti. A v tom sa na konci toho batohu niečo zablysklo rýchlo som tam strčila ruku a vybrala to.
Chystala se ho pořádně praštit. Úder, který si přichystala, měl být doslova dech beroucí… alespoň natolik, aby poustevníka uzemnil a poslal do mdlob. Po druhém jeho skoro úmrtí by si možná už dal říct a nechal toho neúnavného šmírování. Ovšem o tomhle by se dalo diskutovat pouze tehdy, kdyby nebyla poblíž Ayano, která se v okamžiku, kdy se před bělovlasým ukázala ona blondýnka, neprobudila do reality a nezačala dívku uklidňovat se slovy: „Vím, že je to největší zvrhlý prase na celým světě, ale uvnitř je opravdu dobrý člověk.
Co se skrývá za bolestí
Všichni brzo usnuli. Hinata v Kibově obětí, Gai s palcem v puse, jeskyně se zdála klidná světlo pomalu vyhasínajícího ohně ji dělalo nádhernou. Když spali, zdáli se poklidní, jednou za den je na chvíli opouštěli jejich starosti, jedna kunoichi v koutě ale spát nemohla.
Pokaždé když zavřela oči zdával se jí už čtyři roky ten stejný sen. Vlastně to bylo mnoho snů, ale všechny měli něco společné.
Horký letní vzduch se tetelí nad nekonečnými lány lesů. Panuje zvláštní mrtvolné ticho. Příroda jako by strnula v posmrtné ztuhlosti. Nikde se neozývá zatrylkování ptáků nebo mňoukání kočky či snad štěkot psa. Ani lísteček na stromě se nepohne a ulice, kdysi plné lidí, nyní zejí prázdnotou.
"Asura.. čo to," vydal zo seba priškrtene Kiba, ktorý na mňa hľadel.
Keby som mala oproti sebe zrkadlo, zistila by som, že mám zježené vlasy, špicaté očné zuby. A že mám krvavo červené oči. Ako on. Kyuubi.
"Hej, Shino, Hinata, zavolajte sem Naruta, alebo Jiraiyu! Hneď!" prikázal im Kiba. Otočil sa na mňa, a zdesene sa na mňa pozeral.
"Asura, čo to je s tebou?" spýtal sa Kiba.
"Ahh, dnes som zistila, že je vo mne Kyuubi-ii," zatiahla som bolestne. Chytila som sa za hlavu,cítila som sa ako keby mi po nej prešiel kamión. Začala som kričať ako pomätená.
Holky byly připravené vyrazit. Sešly se u Tokime doma, aby je Kurenai ohodnotila. S ustaraným pohledem si jednu po druhé přeměřovala. Ayano měla dlouhé rudé šaty na ramínka s velkým výstřihem. Hitomi měla krátké bílé volnější šaty s malým rozparkem na levé straně a Tokime měla černé dlouhé šaty bez ramínek. Vypadaly překrásně, až na....
„Co ty kecky?“ přejela dívkám obuv.
„Navlíkli jste na mě šaty, o botech nebyla žádná zmíňka!“ Tokime si prohlédla své oblíbené boty.
„Navlíkli?“ podivila se Hitomi.
„Kdo je tam?“ zařval Gai vztekle a pokusil se postavit.
„To jsme jen my. Tak se uklidni.“ odpověděl mu povědomý hlas a z křoví vyšel muž s čelenkou Listové.
„Kakashi?“ vyhrkl Gai překvapeně a na chvíli zapomněl, že se nemůže hýbat.
„Jo, já.“ odpověděl šedovlasý muž a podíval se směrem ke keři, do kterého se okamžitě stáhl černý stín a Lee tak konečně dokončil krok.
Gai se postavil a podíval se do keře s otázkou: „Ty a kdo ještě, Kakashi?“
Heh, ospravedlnenie za meškanie s týmto dielikom bude v poznámkach. -.-
Enjoy! 
Tak počkaj, nech v tom mám jasno. Vy dvaja spolu chodíte dva roky a po celé tie dva roky ste to pred všetkými tajili.“
Len čo sme vošli do izby, už začala hovoriť. Zavrela som dvere a usadila sa do kresla za stolom. Ona sa usalašila na mojej posteli. Ľahla si na ňu a hlavu si oprela o dlaň pravej ruky.
Páni, moja posteľ je v kurze. Najprv Sasuke teraz aj Tenten.
„Áno.“ Odvetila som.
Len čo sa na oblohe objavili prvé slnečné lúče a prerazili tak temné nebo, začal sa v sídle ozývať nejaký zvuk. V Hidanovej izbe totiž zvonil budík. A nie hocijaký. Veľký železný budík rinčal ako o život. Zvuk sa ešte zosilňoval, pretože bol v tanieri, kde boli železné lyžičky. Prečo? Pretože Hidanovi sa ťažko vstáva a nezobudil by ho len obyčajný budík. A takto vykúzlil taký zvuk, že to trhalo uši.
„Hidan!“ ozvalo sa silné klopanie na dvere, ktoré však bolo ledva počuť, lebo budík vyvádzal ako divý.
Hinata otevřela oči. Nepamatovala si, že by usnula, ale zřejmě ano, protože jí někdo sundal pásku z očí a očistil obličej. Pořád seděla v té samé místnosti, pořád měla svázané nohy i ruce.
Rozhlédla se kolem. Seděla uprostřed ničím nezajímavé místnosti s nudnými špinavými stěnami. Nikde žádné okno, žádný nábytek. Kousek od ní seděla na zaprášené zemi Sakura. Opírala se zády o stěnu a posměšně se usmívala.
Probudily ho slabé hlasy. Soustředil se, na zachycení rozhovoru :
„...protože umění je výbuch!“ uslyšel, než celou budovou otřásla exploze, která ho shodila z postele. Rychle na sebe hodil svůj plášť s červenými mráčky a s výkřikem : „Kterej kr*tén?!“ vyběhl na chotbu, kde potkal Kakuza.
„To byl Deidara. Asi se zas pohádal se Sasorim.“ pověděl mu maskovaný.
Oba šli do kuchyně.
„Stává se to často?“
„Dost.“
Pevně sevřel skleničku a hodil do sebe zvyšek jejího obsahu. Obličej se mu zkřivil. Vlastně mu whiskey nikdy moc nechutnala, ale většinou spolehlivě zbavovala problémů alespoň do té doby, než vystřízlivěl.
Doufám,že se bude líbit jelikož je to moje první povídka.☻
Kushino, jak sem tě spatři poprvé,
zamiloval jsem se hned.
Minato, když jsem tě spatřila,
tak jsem radši očima uhnula.
Kushino, bylas jiná
já to věděl hned.
Minato, všichni kluci
mě brali za blázna.
Ty jsi byl jiný
věřil jsi mi.
Kushino, když ses na mě
jednou podívala,
odvrátil jsem oči,
abys neviděla,
jak jsem se červenal.
Minato, jednou mě unesli,
tys mě našel.
Potom jsem
málem spadla únavou.
Ale tys mě chytil.
,,No tak, vydrž! Počuješ? Toto mi nerob! Nemôžeš!" počujem hlas Sakury-chan ako na mňa hovorí. Ležím na zemi, vážne ranený, v bolestiach a na pokraji síl. Skláňa sa nado mnou a snaží sa ma vyliečiť, jej slzy mi padajú na tvár a z rúk jej vychádza žiara, ktorou sa snaží zastaviť veľké krvácanie na mojej hrudi. Ale viem, že už je neskoro. Koniec sa blíži.
Sasuke. On má ešte šancu. Choď k nemu! Chcem povedať, ale nevládzem. Moje telo už nevládze. Pomaly sa mi začína rozmazávať zrak a viečka sa stávajú čím ďalej, tým ťažšími.
Běžela zasněženou loukou, která byla za vesnicí, jen aby se dostala co nejdál od něj. Nemohla tomu uvěřit, že jí tohle udělal. Milovala ho, a on si s ní jenom takto hrál. Jak jen mohl? Takhle jí zradit. Vždycky věděla, že nechce, aby se jí stalo přesně tohle, ale ona podlehla jeho citům, a nechala se, aby ji ublížil, jak nejvíc mohl. Nejhorší bylo, že si za to vlastně mohla sama.
"Idem ešte pre Naruta, sľúbila som mu, že dnes pôjdeme na obed do Ichiraku. Tak čau," mávla som Sakure, keď sme akurát prechádzali cez ulicu, na ktorej Naruto býval. Dúfala som, že bude doma.
"Ahoj," usmiala sa na mňa, a išla si svojou cestou.
Zaklopala som teba na dvere Narutovho bytu. Chvíľku na to, som počula, ako Naruto dupoce nohami o podlahu.
"Počkaj chvíľku, hneď som tam!!" zakričal. Povdychla som si teda, a počkala. Obzrela som sa za seba. Často to robievam. Vždy mám pocit, ako keby ma niekto sledoval.
Když se jejich rty konečně rozpojily a Nejiho mozek začal opět fungovat, opatrně nadhodil návrh: „Co kdybys mi ty řekla to o mámě a já ti pak povím o klanu.“
„No tak dobře.“ souhlasila trochu váhavě. Zvědavost byla zřejmě příliš velká.
Mladík prozatím čekal, nechtěl začínat, ale vypadalo to, že asi bude muset.
„Tak?“ zeptala se trochu váhavě.
„Ty první.“ nadhodil Neji a sledoval, jak lehce zrudla.
„A proč né ty?“ zeptala se rozzlobeně, když se barva její tváře vrátila do normálu.
Úvod
Předem píšu, že tato série je psaná na pár NaruSaku a jestli budete chtít tak ke konci i SasuHina. To mi můžete napsat do komentářů – bude demokracie, pište ano i ne 
.
Dále vám chci napsat, že další díly budu vydávat přibližně každé dva týdny nebo dřív. Jelikož jsou prázdniny, mám na psaní povídek čas. Někdy mi to ale nevyjde a to vám v komentářích dám vždy vědět, jestli se povídka zpozdí 
. (Pokud to teda někdo bude vůbec číst 
)
