Konoha vzhůru nohama V. - co se skrývá za bolestí

Co se skrývá za bolestí

Všichni brzo usnuli. Hinata v Kibově obětí, Gai s palcem v puse, jeskyně se zdála klidná světlo pomalu vyhasínajícího ohně ji dělalo nádhernou. Když spali, zdáli se poklidní, jednou za den je na chvíli opouštěli jejich starosti, jedna kunoichi v koutě ale spát nemohla.
Pokaždé když zavřela oči zdával se jí už čtyři roky ten stejný sen. Vlastně to bylo mnoho snů, ale všechny měli něco společné.
Byly to sny o dětech plných štěstí a radosti. Sledovala je svýma hladovýma očima, toužili po stejném pocitu v srdci, ale ten byl dávno pryč. Stratil se v temnotě, spolu s jejími přáteli, domovem, a vším co milovala.
Mladá kunoichi přihlížející z dálky nejprve děti pozorovala s obdivem. Možná si hráli na honěnou, možná na ninji, ale stále to byla jen hra.
Chybělo jí to, chyběl jí každý krok který na své dlouhé cestě sem udělala, každá ztracená vteřina. Jak tak pozorovala ty děti, neustále se jí vzdalovali, až zmizeli v dálce. Zůstala úplně sama.
Neměla kam jít, neměla nikoho kdo by jí pomohl, prázdná vesnice kolem ní začala chátrat. Její proměna připomínala proměnu Konohy po nástupu Orochimara a Kabuta.
Jak ji tak pozorovala, začalo ji bolet u srdce, skoro jako by všechnu bolest, kterou do sebe za ty roky zazdilo cítila právě v tom snu.
Upadla na zem a z očí jí proti její vůli tekly slzy. Právě teď a tady, kde ji nikdo neviděl, kdy mohla dát průchod tomu všemu, protože jinak musela být silná.
Probouzela se se slzami v očích každé ráno.
Dlouho Sakura skutečně doufala, že se jí to jen zdálo. Doufala, že když vyjde ven, uvidí nádherou a hrdou vesnici jakou byla dříve, ale nikdy se to nestalo.
Všechno bylo jako v tom snu. Její okolí se změnilo k nepoznání, Sasuke a nakonec i Naruto ji opustili. Nikdy neplakala, všechnu bolest uzavírala hluboko do sebe, už nebyla dítě, věděla, že tím nikomu nepomůže. Nikdo si neuvědomoval, že právě v její bolesti je síla.
Jen už nechtěla spát, ty sny jí stále připomínaly, jak moc ztratila. Byla v nich všechna její zranitelnost a bolest. Tam se nemohla bránit.

Ozvali se kroky. Šoupání podrážek o zaprášenou zem, někdo přicházel. Ten který čekal, až všichni usnou. Sasuke se složil kousek od ní na zem, kde měl deku. Dobře si jí všiml, ale netušil, co jí trápí a ani to vědět netoužil, tak co by měl říkat? Nic, nemusel říkat vůbec nic, protože na to ona rozhodě nečekala. Nebála se promluvit, když měla něco na srdci.
„Sasuke?“ zazněl její šeptající hlas.
„Hm.“ řekl stále trochu arogantním tónem.
„Sasuke, přemýšlel si o tom, co se asi stalo s Narutem?“ zeptala se téměř neslyšně.
„Proč bych měl?“ odsekl a otočil se na druhý bok.
„O takových nocích, si říkám kde je mu asi konec.“ nenechala si jedinou myšlenkou pro sebe.
Sasuke dělal, že ji neslyší, neposlouchá a nezajímá ho to. Ve skutečnosti o tom přemýšlel úplně stejně. Bylo mu záhadou, že ten který od dětství prohlašoval, že všechny zachrání, kluk plný energie a odhodlání se najednou někam jen tak ztratil.
Věděl víc než ostatní o Kabutovi a že si uvědomoval, že Naruto by se pro něj mohl stát hrozbou.
Nemínil to nikomu říct, neměl teď nejmenší potřebu brát jim naději, ale dobře věděl, že ho nechal Kabuto před časem všude hledat a nařídil jej okamžitě bez milosti zabít. Bylo to asi ve stejné době, kdy s ním Sakura ztratila kontakt. Nikomu nic neřekl o tom, že by mínil někam utéct.
Ne. Prozatím jí ještě nic nepoví. Otočil se na druhý bok a aniž by dívce věnovat jediný pohled předstíral, že spí, dokud se mu to skutečně nepodařilo.
S bdící dívkou už tak zůstával jen drobný plamínek a i ten se začal brzy ztrácet. Vše zahalila noc svým temným pláštěm, Sakura zůstala ještě dlouho sedět stranou, čekala na první paprsky ozařující obzor a propouštějící dovnitř drobné paprsky světla. Vždyť beztak mohli jednat jen v noci.
Světlo její sny zmírňovalo, odhánělo je daleko pryč. Jeskyně byla ponurá a navíc si ji spojovala se vším neštěstím, které je potkalo. Nemohla ji opustit, byla vlastním vězněm, už několik dní nebyla venku, ve dne nesměli vycházet, přesto toužila podívat se jak slunce jako každý den osvětluje obzor a jeho záře dopadá na střechy jednotlivých domů, až nakonec dojde k obří skále, dřív tak hrdě se tyčící nad jejich domovy.
Od svobody jí dělilo několik kroků, ale chladný vánek na její bledé tváři, jí připomněl, že skutečná svoboda je jiná, že před ní stojící cesta je ve skutečnosti jen falešným přeludem.
S únavou se položila na onu špinavou zem vedle Sasukeho. Přemýšlela, co si ve skutečnosti myslí. Bývali doby, kdy rozuměla každému jeho zašifrovanému pohledu, dnes nevěděla, co jeho oči říkají, co naznačují jeho pohyby, už v nich neuměla číst.
Pomalu k němu natáhla ruku, v náznaku jako by se chtěla dotknout jeho mikiny, chvíli ji tak nechala a němě sledovala jeho tvář, po pár nekončících vteřinách stáhla ruku zpět. Nic se nezměnilo, jestli byl roky na druhém konci vesnice a nechtěl s nimi mluvit, nebo ležel přímo vedle ní, stále byl stejně daleko. Byl tak vzdálený, že se ho zkrátka nemohla dotknout.
Bolestně zavřela oči.

Kakashi s Kibou seděli právě na okraji jeskyně, Hinata řešila s Tenten co donesli k jídlu, zatím co Chouji už organizoval frontu.
„Je třeba aby šla malá skupina nejvíc pět lidí, místo kde se současný Hokage schovává je ukryté a nesmíme být nápadní.“ přemýšlel nahlas Kakashi, zatím co Kiba přikyvoval.
„Jediný víte kde to je a jaké schopnosti bysme mohli potřebovat.“ odvětil pak.
„Ano, píše je o to, abychom byli nenápadní, bude to asi znít trochu zvláštně, chtěl bych sebou Sakuru, ne pro to, že jsem ji měl na starost, ale pro její schopnosti.“ navrhl
„Nevidím v tom problém.“ souhlasil Kiba.
„Viděl bych to tak, že půjdu ještě já, Gaara a Temari.“ dokončil Kiba návrh. Kakashi souhlasil.
Zadíval se směrem, kde seděla Sakura. Zdála se v pořádku, mluvila s Leem, kterého taky dlouho neviděla, ale jejich debata nabírala jeden jistý směr. O kousek dál v tmavém koutě seděl Sasuke a i když mu právě nebylo vidět do obličeje, bylo znát, že se mu něěco rozhodně nelíbí.
„Počkej, až se objeví a zjistí o co přišel.“ usmíval se Lee.
„Možná, že je dobře, že je teď někde mimo. Znáš přece Naruta, hned by se na Kabuta vrhnul.“ odpověděla s klidem Sakura.
„Jasně, ale stejně, představ si jeho výraz až se vrátí a zjistí, že je po všem.“ řekl jako obvykle optimistický Lee.
Neji je poslouchal, nejprve nechápal, jak si v jejich situaci může Lee udržet stále tolik dobré nálady, on přece viděl umírat vlastní klan.
„Jaká je šance, že by Naruto...“ pak mu to došlo, všichni už měli pochybnosti o jeho životě. Jenže teď nebyla vhodná doba přidělávat si starosti. Museli si uchovat alespoň zbytky naděje.
Tak to alespoň viděli ti dva, bohužel Sasukeho pohled na věc byl trochu jiný. Nechápal, jestli jsou vážně tak naivní, nebo tak zoufalí, že potřebují falešné naděje. Prudce vstal a podíval se vražedně na Sakuru.
„Jsi opravdu tak pitomá? Mluvíš jako naivní dítě! Nevím, jestli si se už úplně nezbláznila, protože alespoň mě to tu leze na mozek, ale sakra měla by si se vzpamatovat. Naruta nechal hledat Kabuto po celé vesnici s příkazem ho zbít! Zmizel a nikomu už se neozval, nenechal ani vzkaz tobě, nemyslíš, že je dávno mrtvej?!“ seřval dívku a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech.
Najednou ho zamrazilo. Sakura na něj dívala pohledem, jako by s těmi slovy zemřelo něco v ní. Uvědomil si, že tentokrát to přehnal. Pozorovala ho pohledem, který dával jasně najevo, co si o něm myslí. Že je zlý, bezcitný, že je mu jedno co se s jeho bývalými přáteli stane, ale nebylo to tak, nechtěl už zkrátka sledovat, jak si odmítají přiznat pravdu, přesto co řekl bylo kruté.
Čekal snad, že na něj začne křičet, vyčítat mu nebo, že se snad rozpláče a uhodí ho jako to dělávala když byla dítě. Nehodlal jí uhnout, tentokrát, by to přijal, byla už přece taková odjakživa, nedokázala se stavit problémům.
Sakura vstala se stále stejně kamenným výrazem. Lee strnule pozoroval co udělá, měl obavu, jak moc jí to co řekl vzalo a ještě víc se staral, aby jí neublížil. Co mohl, podle něj tak bezcitný člověk udělat?
Dívala se mu zpříma do očí a pak, aniž by na jedinou vteřinu uhnula se usmála.
„Ne, Naruto je v pořádku, uvidíš, že se vrátí.“ řekla zcela klidně, čímž vyčarovala na tvářích všech uvnitř překvapené výrazy. Tohle nejspíš vážně nikdo nečekal.
Dívka se od něj odvrátila a zamířila k Tenten s Hinatou, aby jim pomohla s rozdělováním zásob. Zatím co největší překvapení zažíval Sasuke. Zůstal tam stát jako přikovaný.
„Vážně se usmála?“ ptal se sám sebe, jelikož to byla poslední věc, kterou by právě od ní čekal. Od téhle Sakury, malé ufňukané dítě které znával, jako by před jeho očima právě dospělo, nebo možná se to stalo už dřív a on si jen nevšiml?
Přes to všechno dokonce přehlédl Leeho, který se tvářil, že by ho stejně nejradši zmlátil, ostatní to nekomentovali, jen děvčata podpořila Sakuru přikyvováním a souhlasem, že má pravdu.
„Shino, vyrážíme najít Hokageho, prosím, dohlédni, aby se tu zatím nezabili, mám pocit, že situace je čím dál napjatější.“ povzdychl si Kiba.
„Co bys čekal, zavřít tolik lidí na tak dlouho do jeskyně.“ odpověděl mu Shino a víc nic nenamítal.

Kiba, Kakashi, Sakura Gaara a Temari se opatrně vyplížili ven z jeskyně. Všude byl obvyklý noční klid, až to překvapovalo. Kiba podezříval dokonce i cvrčky ozývající se z dáli. Nevěřil už nikomu a ničemu.
„Cíl cesty je severní brána.“ oznámil Kakashi.
„Copak Hokage není ve vesnici?“ zeptala se Sakura.
„V ní? No v ní tedy vlastně ne.“ zatvářil se Kakashi tajemně jako obvykle a dal povel k zahájení mise, jejíž velení tentokrát od Kiby přebral.