Akatsuki a Ten jenž si nedokáže vybrat cestu. část 2.

Probudily ho slabé hlasy. Soustředil se, na zachycení rozhovoru :
„...protože umění je výbuch!“ uslyšel, než celou budovou otřásla exploze, která ho shodila z postele. Rychle na sebe hodil svůj plášť s červenými mráčky a s výkřikem : „Kterej kr*tén?!“ vyběhl na chotbu, kde potkal Kakuza.
„To byl Deidara. Asi se zas pohádal se Sasorim.“ pověděl mu maskovaný.
Oba šli do kuchyně.
„Stává se to často?“
„Dost.“
Cestou potkali ještě nadávajícího Hidana a Itachiho. Když dorazili do kuchyně, uviděli nadmíru naštvanou Konan, snažící se uškrtit blonďáka utěrkou.
V pozadí celé scénky stál Sasori a od srdce se smál. Všichni, až na Deavina, který něco takového viděl – co si pamatoval – poprvé v životě a který se překvapením nemohl ani pohnout, šlí zachránit Deidaru. Když byl blonďák zachráněn usedli všichni ke stolu.
„Deavine pověz, co ty považuješ za umění?“ otázal se Sasori. „Moje věčné loutky, nebo Deidarovy bomby, jakožto krása okamžiku?“
Oslovený chvíli přemýšlel.
„Tak, asi by mělo být věčné,“ loutkař vrhl na bombového umělce vítězný pohled. „ale mělo by člověka na první pohled okouzlit. Nic ve zlém ale tvoje loutky by mě okouzlily asi jen tehdy, kdybych chtěl infarktem zabít svou tchýni. Takže oba máte podle mě z části pravdu. Zkombinujte to a bude to dokonalé.“ dopověděl, a šel si najít něco k snídani. Ke stolu se vrátil s miskou Nesquiku zalitým mlékem.
„To není špatný nápad.“ zachraptěl Deaidara. „Pojďte mistře Sasori.“ řekl a odtáhl loutkaře pryč.
Postupně přicházeli další členové organizace : kříženec žraloka a ministra školství ČR, divný lízátko a podivná masožravá kytka. Jako poslední vstoupil Pein.
„Deavine, dnes půjdeš na svou první misi. Můžeš si vybrat, koho chceš za společníka, pak mi řekni a já vám řeknu zadání.“
„Jasně šéfe!“
Mladík s hnědými vlasy se rozhlédl po místnosti. Deidara a Sasori byli pryč, Itachi ztratil brýle a vyhrožoval díře v omítce na cihlové zdi v domnění, že je to loutkař. Hidan si bodal nůž do nohy, při čemž mu Kakuzu vybíral kapsy. Pak tu byl Zetsu a Kisame, ti dva zrovna sváděli bitvu, o akvárko, s Kisameho rodinou. Poslední bylo to divné lízátko. čím déle se na sebe beze slova dívali, tím víc mu připomínalo Samaru. Šel z něj strach.Pak si všiml Konan. Zamyslel se...
„Rád bych šel na tu misi s Konan.“
„Žádný problém. Za půl hodiny přijďte ke mě do kanceláře.“ řekl a odešel.

*****

O půl hodiny později

*****

„Vaším úkolem je jít do země Ohně a ukradnout z chrámu zvaného Narinatsu, svitek Zakázaných pečetících technik. Poloha cíle je vyznačená na mapě.“ ukázal na poskládaný papír ležící na stole, který si Konan dala zrovna do kapsy pláště.
„Cesta tam trvá dva dny, takže si vemte dost zásob. Vyrážíte do hodiny. To je vše, hodně štěstí.“
Rozloučili se a oba si šli zabalit. Deavin si s sebou vzal shurikeny, kunaie, chleba, sůl, co našel v kuchyni, deku a na záda si pověsil svou katanu. Šel směrem ke Konanině pokoji.
Zaklepal.
„Dále!“ ozvalo se.
Dívčin pokoj vypadal, k jeho překvapení, úplně stejně jednoduše, jako jeho. Čekal něco extra.
„Potřebuješ něco?“ zeptala se ho mile.
„Jen chci prohlédnout tu trasu, jestli nás šéf, náhodou nechce tahat nějakou šílenou horskou cestou.“
„Jasně.“ odpověděla a roztáhla mu mapu na svém stole, zatím co si šla dobalit. Když uspokojil svou zvědavost, znovu mapu složil a schoval ji k sobě.
„Můžeme jít.“ Oznámila modrovlasá milovnice origami.
Rozloučili se s ostatními Akatsuki a vydali se na cestu.

*****

Když už byli na cestě nějakou dobu, zeptala se Konan :
„Proč jsi odešel z Konohy?“
„Já ti ani nevím. Prostě mě to jejich omezováni otravovala. Navíc jsem vzal Byakugan a Sharingan, myslím, že by mě za to moc nepochválili.“
„Proč jsi je chtěl?“
„Chci větší sílu. Nepamatuju si svou minulost a chci být schopen ji změnit, kdybych zjistil, že mi nevyhovuje.“
„Chápu. Já se jen obávala, že by nás to mohlo postihnout taky.“
Byla ráda, že to konečně řekla. Pein její varování ignoroval.
„To se nemusíš vůbec bát. V akatsuki se konečně cítím, jako doma a svůj domov, nikdy nezradím.“
Oba s úsměvem šli dál. Cestou mu Konan vyprávěl různé příhody a s potěšením v Deavinovi objevila skvělého poslouchače. V Akatsuki ji většinou, jakož to ženu, ignorovali. Brali ji jen, jako uklízečku a kuchařku. Dokonce ji ani nebrali na mise. Měla v plánu udělat vše pro to, aby tento úkol splnili, protože pak by s Deavinem mohla pracovat vždycky.
Zeptala se ho, co si o tom myslí a odpověděl ji, že klidně. Co Deavina se týkalo, vůbec nelitoval, že vzal Konan. Byla to pohledná, příjemná osoba, se kterou cesta plynula mnohem příjemněji.
Dřív, než si to uvědomili, začalo zapadat slunce.
„Měli bychom najít místo na přespání.“ rozhodla kunoichi. Po chvíli našli nevelkou louku, obklopenou lesem. Deavin složil pečeť : „Byakugan!“
„Nikdo tu není.“ řekl po chvíli. Žena už chtěla něco říct, když muž před ní najednou ztuhl a naznačil ji, ať je zticha. Potichu vytáhl kunai a odplížil se k lesu. Zbraň zachvízdala, listy zašuměly a ozval se bolestivý výkřik. Nezněl však jako lidský, spíš jak trpící zvíře.
Z křoví triumfálně vyšel Deavin s mladým kolouchem přes rameno.
„Ty jsi měl ale vyděsil. Myslela jsem, že je to nepřítel.“ oddychla si Konan.
„Promiň, nechtěl jsem, aby utekl.“ podal ji kořist. „Mohla bys ho prosím stáhnout z kůže a vykuchat? Já půjdu najít suché dřevo.“
„Jistě.“
Mladík se na ni usmál a zmizel v lese. Po chvíli uslyšela kunoichi nadávky a něco co znělo jako „Trní!“
Asi za půl hodiny se ninja vrátil s oblečením plným trnu, počkrábanýma dlaněma, kupou dřívi pod pažema a nějakýmy rostlinkami v dlaních.
Společně vyskládali ze dřeva menší hranici, přidělali koloucha na dlouhý prut, který položili na dvě – praku podobné – větve, pod kterým nakonec Deavin zapálil oheň katonem.
V hromádce listí poznala Konan bylinky, tak s nima průběžně maso kořenila.
„Škoda jen, že nemáme sůl.“ povzdychla dívka.
„Máme, máme.“ řekl Deavin a vytáhl ze své brašny železnou krabičku s vyobrazeným Kyuubim. „Vzal jsem ji z kuchyně.“
„Hidan a Kisame tě zabijou.“
„Proč?“
„Hidanovi slouží, jako nenahradidelná součást při jeho rituálech a Kisame jinou, než slanoíu vodu nepije...a tohle byla poslední v celém sídle.“
Oba se zasmáli Deavinově neblahé budoucnosti, a aniž by to kterýkoliv z nich zpozoroval, na několik momentů se jim propletly prsty na ruce. Když smích ustal, pokračovali v dělání večeře.

*****
Později.
*****

„Myslím, že už by to mohlo být hotové.“ řekla Konan.
Vzala kunai a odkrojila z pečínky kousek a rozpůlila ho. Jeden si vzala ona, druhý Deavin.
„Mě to chutná.“
„Mě taky.“ potvrdila.
Každý si tedy vzal kolik chtěl, osolili to poslední solí v Akatsuki, mladík vytáhl z brašny chleba, jehož půlku dal Konan. Po večeři si ještě dlouho povídali, než šli spát. Deavinovi se ale nedařilo dostat se do říše snů. Nějakou dobu jěště koukal do zkomírajícího ohně. Kouknul na spící dívku a spatřil, že je schoulená do klubíčka zimou.
Neslyšně přešel k ní a v záři ohně zjistil, že má husí kůži. Vzal tedy svou deku, pod kterou měl v plánu spát a něžně s ní kamarádku přikryl. Trochu ji zasunul po ni, aby se neodkopala a ve slabém světle si prohlížel její spící tvář.
„Děkuji.“ Vyklouzlo ji ze rtů.
Při zjištění, že nespí s sebou lehce trhnul, nakonec ji však lehce pohladil po tváři a do ucha zašeptal. „Dobrou noc.“
Lehl si vedle ni na trávu a okamžitě usnul.