Romantika

Když z matně průhledných dveří, za kterými byly vidět pouze obrysy postav, vyšel mladý hnědovlasý muž v bílém plášti, Jiraiya vyskočil ze židle, čímž ji shodil na zem.
"Jak na tom je?" zadrmolil ve spěchu a prosebně začal doktora skenovat pohledem. Muž si sundal brýle a poupravil doktorský plášť a potom si důležitě odkašlal.
"Vy jste tu za tou dívkou, kterou jsme právě dooperovali, že?" zeptal se, ale na odpověď nečekal a dál pokračoval.

Nervózně jsem se rozhlédla kolem, mám jít? Zůstat stát? Otočit se a utéct? Teď, když jsem se dostala až sem? Teď, když mohu konečně někam opravdu patřit?
Být opravdovou součástí něčeho se mi nikdy nepoštěstilo, moje rodina žila dlouhou dobu mimo zemi daleko až za oceánem a já jen tajně snila o době, kdy se vrátím.
A k završení mého snu stačí jen jeden pouhý krok. Poryv větru si pohrál s mými vlasy, vzal sebou i cípy rudé stuhy, která se rozvázala. Zručně jsem je chytla a znovu vytvořila mašli v mých vlasech. Už nemůžu couvnout.

Kankurou se ještě před odchodem na misi, kterou mu Gaara zadal, zastavil u své starší sestry. Přestože se její stav mírně zlepšoval, byla stále slabá a většinu dne prospala, jen občas ji někdo zastihl vzhůru. Taky měla ještě pořád vysoké horečky.
Brunet ji něžně chytil za ruku a s bolestným pohledem sledoval, jak jeho sestra trpí. V tom Temari pohnula rty a promluvila tichým hlasem. Kankurou se k ní sklonil, aby rozuměl tomu, co říká.
„Pojď si to rozdat! Hned teď a tady! Svlékni ten plášť ať ti při tom nezavazí…. Shikamaru!“

Prolog:

Bylo asi kolem druhé odpoledne a v baru kousek od nemocnice do sebe házel jednu sklenku za druhou poslední žijící Uchiha. V Konoze něco jako prohibice neexistovalo, takže se mohl zpráskat jako pes.
,,Sasuke měl by jsi přestat. Dlouho jsi takhle nepil,'' snažil se ho krotit Naruto, který se na něj přišel podívat mezi podepisováním dokumentů. Byl tady s nimi i jejich bývalý sensei, ale ten se věnoval jenom svojí knížečce.

Minule: Od poražení Madary uběhlo dvanáct let, Naruto ze své práce Hokageho není zdaleka tak nadšený jak si kdysi myslel a jeho práci v jednom kuse přerušuje Shikamaru. Navíc mezi ním a Sakurou už se dá stěží mluvit o soužití, ani jejich vztah není takový jak ho čekal. Jeho syn Naoki se mu svěří, že jeho špatné chování ve škole a nechuť bavit se s ostatními souvisí s chováním Naruta a Sakury, proto se Naruto rozhodne trávit s ním a Sakurou víc času, aby vše napravil, jenže situace se samosebou znovu komplikuje.

KAPITOLA 1.
Dažďové kvapky

Bol upršaný letný deň v Konohe a mladý človek ležal na posteli v svojej izbe a čítal si knihy a spisy. Keďže bolo vonku úplne ako v dažďovom pralese, tak trávil radšej tento deň doma učením a porozumievaním techník a chakry. Učil sa už snáď aj cez tri hodiny, tak bol pekne prekaprený.
Prečo musí byť vonku hentaká marha ?! Povedal si sám pre seba. V miestnosti už totiž začalo byť dusno jak v konskej ri*i.

Meshiki : Opravdu moc se mi ulevilo, když to vzal Yoru tak s humorem... Ačkoliv mě to možná trošku zamrzelo? Nejsem si jistá. Ale myslím, že je to proto, že jsem doufala... ani vlastně nevím, v co přesně jsem doufala. Větší zájem? Překvapení? Nejspíš jsem divná. Neji je určitě rád, že to vzal tak s klidem a já? Ani nevím, co chci. Alespoň v jednom mám jasno, že Nejiho miluju a chci s ním zůstat do konce svého života. Jo, zní to tak sladce, že by se mi z toho ještě před několika lety zved kufr, ale teď je to pro mě naprosto normální.

„Začni tím, jak to bylo s Danzem.“
„Dobrá, to bych to měl vzít úplně od začátku.“ Řekl Itachi a pověděl jim pravdu, o tom proč vyvraždil klan, že mu to nařídila vesnice, kvůli tomu, že klan Uchiha chystal převrat, až po souboj s Danzem a o tom jak si implantoval Shisuiho oči.
„Zajímavé, ale proč jsi nás tedy přišel požádat o pomoc?“ Zeptal se Kakashi.
„No proto, že se Akatsuki chystá …

Já jsem … Epizoda 4: Itachiho prosba a blonďákovo tajemství

„polapit všechny Bijuu a ovládnout svět.“ Odpověděl Itachi.

Sasuke otvoril oči a čakal, že ho oslepí ranné ostré svetlo. Keď sa tak nestalo, ešte stále zasnívaný si prešiel rukou po tvári. Vstal a polonahý sa vybral ku oknu vo svojej izbe. Cestu mu skrížilo zopár kusov ženského oblečenia rôzneho druhu. Pri spomienke na majiteľku a spoločnú noc sa naširoko usmial. Za oknom ho vítalo sivé a upršané ráno. Ťažké sivé oblaky sa pomalým tempom premiestňovali v smere fúkajúceho studeného vetra. Pri silnejšom poryve sa studený vzduch dostal do domu cez zle utesnené okno. Vietor pošteklil Sasukeho nahé brucho.

Neji se náhle zastavil a Tenten kvůli tomu zpozorněla a nenápadně se rozhlédla kolem. Nikoho ovšem nenašla a tak se nechápavě podívala na svého přítele, který sebou lehce škubl, když z křoví vyskočil drobný pes s čelenkou Listové. Tenten sebou taky škubla, ale v porovnání s Nejim ještě o hodně víc. Ani jeden nic takového nečekal.
Oba dva si psa překvapeně prohlédli a když uviděli znak na čelence, pokusil se Neji najít jeho pána.
Použití byakuganu bylo ovšem zbytečné, protože k nim z křoví vykročil Kakashi.

Vyrážíme

Kiba všechny svolal, aby jim vysvětlil plán útoku. Nejvíc nervózní byla Hinata, na jednu stranu byla ráda, že už odtud konečně zmizí, na druhou se to v poslední době silně vymykalo kontrole, všichni se hádali kvůli nesmyslům a ona měla starost, jak to ovlivní chod celé akce.
Všichni čtyři vůdci skupin si nastoupili dopředu, Sasuke se sice postavil nejméně metr od nich a tvářil se, že se ho to netýká, ale stejně jako Gaara a Naruto čekal na pokyny.

005 – Sešněrovaný, spolehlivá a sprostý
Po další hodině („Kakashi říkal za chvíli!“) jsme dorazili na hranice.
„Tak jsme tady,“ oznámil nám Kakashi.
„Uff,“ vydechl jsem vyčerpaně a seskočil z větví několika posledních stromů. Tam, kde jsme byli, začínala poušť.
„Počkáme na okraji lesa, bude snazší se schovat nebo utéct, kdyby se něco zvrtlo,“ řekl ještě Kakashi a všichni jsme si sedli do řídké trávy.
„Cítíš někoho?“ zeptal jsem se Kiby. Zavětřil.

Akyu uhlazovala všem figurínám oblečení a u toho si pískala jakousi písničku. Potom začala ze zadního skladu nosit krabice plné kravat a motýlků, kterýma se neustále prohrabovala a hledala nějaký, který by doladil celý oblek na figuríně. Když vtom uslyšela zvonek.

Tokime : Vyrazila jsem za Shikamarem. Vím, že nebylo hezké, co jsem mu řekla, ale nechtěla jsem, aby si myslel něco, co není, co neexistuje. Jenže jsem to možná přehnala. Představa, že spolu vlastně „chodíme“ a já mu tohle řeknu... Muselo pro něj být příšerné, si to vyslechnout. Došla jsem až za vesnici. Ležel tam pod stromem na trávě a pozoroval oblohu. Přišla jsem k němu a nevěděla, co říct. Podíval se na mě a pohled zase odvrátil. Opovrhoval mnou a opravdu hodně, ten pohled mě ubíjel, ale zasloužím si ho.
„Omlouvám se,“ řekla jsem.
„Nemáš proč,“ vrátil mi.

Orochimaru se již několik hodin snažil uskutečnit svůj plán. Od minule se dokonce i poučil a už nezkoušel něco, s čím neuměl zacházet, i když si tak bezmezně důvěřoval, že dokáže cokoliv a s čímkoliv… Proto se tentokrát nestaral a netrápil s montováním ocelového přístroje, nýbrž o lidskou osobu.

Před dvanácti lety:

Naruto, Sakura, Sasuke a Kakashi stojí na mostě.
„Takže se vážně nezdržíš ani do jmenování našeho nového Hokage?“ zeptal se Kakashi.
Černovlasý mladík jen zakroutil hlavou.

Sakura Haruno naozaj nemala svoj deň. Po prvé: Jej sensei ležal v nemocnici. Po druhé: Do jej tímu pridelili nového člena, ktorého absolútne, ale absolútne, nemohla vystáť. A napokon zlatý klinec programu: Jej matka si zo všetkých možných chvíľ vybrala práve tú najnevhodnejšiu na pranie Sakurinho oblečenia.
„Mami, veď som ti povedala, že kapitán Yamato nám dal len hodinu na prípravu. Na toto nemám čas!“

V minulém díle:

„Jak si to myslel s tím, že víš co je tajemstvím Byakuganu?“ Zeptala se ho Hinata.
„Jednoduše. Vím, jak funguje.“ Řekl blonďák, usmál se a otevřel oči. Jak mile se na něj podívali, okamžitě ztuhli. Jeho oči, už nebyli blankytně modré, ani veselé, byly plné smutku, nenávisti a zloby. Měly tmavě modrou barvu a v nich, černou osmicípou hvězdu s otvorem uprostřed, ve kterém, byl malý černý vzor, ve tvaru shurikenu.
„ Je načase, se do toho konečně pustit.“ Řekl blonďák a vrhl se proti přesile.

Keď som sa dostala do izby, premýšlala som, čo by som tak mohla robiť. Zbrane sa mi nechcelo ostriť, spať tiež nie, čítať si, nie (aj keď neviem odkiaľ by som zobrala knihu), nie, nie a nie.
Nakoniec som to vzdala a vyvalila sa na posteľ. Bola som zahľadená do stropu, a nad ničím nerozmýšlala. Bol to úžasný pocit, na nič nemyslieť. Žiadne problémy, stresy alebo hnev. Konečne sa mi podarilo na tú malú chvíľku na nič nemyslieť.
Asi po polhodine som sa posadila a oprela sa o stenu. Bola chladná.