Prokletí hrdinů

Horký letní vzduch se tetelí nad nekonečnými lány lesů. Panuje zvláštní mrtvolné ticho. Příroda jako by strnula v posmrtné ztuhlosti. Nikde se neozývá zatrylkování ptáků nebo mňoukání kočky či snad štěkot psa. Ani lísteček na stromě se nepohne a ulice, kdysi plné lidí, nyní zejí prázdnotou.
S povzdechem si otřu pot z čela. Vlna úmorných veder trvá už několik týdnů a všichni obyvatelé, co mají trochu rozumu, jsou zalezlí v bezpečí a hlavně stínu čtyř dobře známých stěn. Jen já se jako ten největší blbec toulám prázdnou Konohou v sentimentální náladě a když tak o tom přemýšlím, vlastně ani nevím, proč to dělám. Proč zrovna dnes mě cosi nutí chodit po místech, které znám a vrýt si je do paměti, jako by to mělo být naposledy, co se tudy projdu?
Nevědomky zatočím za roh nevšímaje si ničeho kolem sebe, dokud mi nohy nevypovídají službu a vzdorovitě se nezastaví. Rozhořčeně se rozhlížím kolem, můj vztek se ale brzy vypaří jako pára nad hrncem. To místo se hodně změnilo, ale stejně ho poznávám a v hlavě se mi promítne vzpomínka na původní Tým sedm.
Ach, jak je to dávno…
Znovu vykročím, bez cíle, bez důvodu, prostě jenom jdu, hlavu plnou myšlenek, v nichž se nevyznám ani já samotný. Trvá dlouho, než se zastavím podruhé, ale když to udělám, chce se mi brečet.
To místo, na kterém stojím, se na rozdíl od toho prvního vůbec nezměnilo.
Opřu se lokty o červeně natřené zábradlí a pohledem zabloudím dolů, do nekonečných proudů křišťálově čisté vody. Snažím se na nic nemyslet, jen se nechávám unášet tisíci třpytivými vlnkami a odlesky ve všech možných barvách. V duchu se mi promítnou jejich tváře. Proč se to muselo stát?
„Ahoj.“ Vyruší mě ze vzpomínání melodický hlas. Trhnu s sebou, protože nečekám, že by v tomhle horku ještě někdo riskoval úpal, ale když si spojím ten jemný hlas s osobou, docházím k závěru, že se tomu ani nedivím. Rychle si otřu oči, aby neviděla, že jsem brečel a usměju se.
„Ahoj!“ odpovím jí zvesela. Oči však neodtrhnu od té proudící vody pode mnou. Mám totiž pocit, že by stačil jediný pohled, jen jeden jediný pohled do těch jejích krásných smaragdů, a já už bych se nikdy nedokázal odtrhnout.
Ucítím vedle sebe pohyb a dojde mi, že se právě opřela o zábradlí hned vedle mě. Maličko se zamračím, spíše napětím, než rozhořčením.
„Už je to dlouho, viď?“ poruší ticho její hlas. Na okamžik mě pohltí třas, rychle se ale ovládnu a s pohledem stále zabodnutý do hlubin křišťálové vody přikývnu. Není potřeba, aby to specifikovala. Vím přesně, co tím myslí.
„Jo.“ Odpovím jí, a přestože na sobě cítím její pohled, neotočím se. Mám pocit, že už bych to nevydržel. Koutkem oka postřehnu, jak jen pokrčí rameny a obrací se zpátky k vodě. V tu chvíli se mi uleví. Zároveň se ale cítím strašně. Proč to tak bolí, Sakuro? Proč?
Na krátký okamžik si dovolím odpoutat se od kruté reality a přestavím si, jak ji teď držím za ruku, tisknu ji k sobě, jak se každý den probouzím s jejím úsměvem a jak, když se vracím z mise, na mě čeká s polibkem a čerstvým ramenem ve dveřích.
Ale když se pak vrátím do reality, je to ještě horší.
Protože si uvědomuju, že ji nikdy nebudu moc mít.
Je to jako by se ve mně něco zlomilo, jako by ode mě někdo odtrhl část a nechal jenom jednu, která bez té druhé chřadne a umírá. Pomalu, zdlouhavě.
Ach, tak moc po tom toužím. Tak moc po tobě toužím, Sakuro. A přesto vím, že jestli se neudržím, zničím i to přátelství, co mezi námi je a ztratím tě. Protože třetí šance už není, viď?
Všechno jsem to pokazil.
„Co myslíš, že by teď dělali, kdyby tu s námi byli?“ zeptá se náhle a její otázka mě překvapí. V duchu si vybavím jejich tváře a zase cítím, jak mě pálí oči. Vážně už bych s tou sentimentalitou měl něco dělat.
„To netuším.“ Odpovím popravdě a snažím se svému hlasu dodat na jistotě, ale téměř to vzdávám. Ano, já, ten poslední člověk, od koho byste to čekali, to vzdávám. Pohledem zkoumám nejtemnější hlubiny malé řeky a sleduju, jak její hladinu čeří okvětní lístky Sakur a narušují tak už dost rozmazané obrazy nás dvou zrcadlících se na hladině.
Zkousnu si ret a málem se začnu smát. Ale není to šťastný smích. Připadám si tak hloupě, tak zbytečně…
Sakra, proč mi ji všechno připomíná? Proč mi všechno připomíná tu osudnou událost? Copak mi nikdy neodpustí?
Poprvé se odvážím se na ní podívat. Chci vědět jak se tváří. A když ji konečně uvidím, málem to se mnou sekne. Nezměnila se. Vůbec, maximálně jen dospěla, ale jinak je stejně krásná, jako vždy. Malý nosík, nádherné a tak upřímné zelené oči, krásné růžové vlasy lehce nad ramena a vysoké čelo – to vysoké čelo, díky kterému je tak jiná… A ty rty! Malé plné rty, rudé jako krev. Proč, Sakuro? Proč mi to děláš? Líbí se ti mě takhle mučit?
A najednou uslyším jakýsi zvuk. Je slabý, ale protože všude panuje ticho, slyším ho. Ona… Pláče?
„Ach, Naruto!“ vykřikne najednou a dřív, než se stačím vzpamatovat, mě obejme. Nějak se mi špatně dýchá. Cítím, jak se mi rozbušilo srdce, cítím, jak to ve mně začíná vřít. Polknu.
„Tolik mi chybí.“ Její slzy se mi vsakují do trička, ramena se otřásají neovladatelným vzlyky. Toužím po tom ji políbit, ale namísto toho jí jen oplatím objetí. Na mých pocitech přece nezáleží. Ona má přednost.
Pohladím ji po vlasech a snažím si zapamatovat jejich hebkost. Ten pocit úzkosti mě stále svírá. Co se to děje?
Vzlykne a já se jí snažím utěšit. Jako její přítel. Protože jako její kluk bych to nikdy nezvládl. V hrudi mě bodne pocit viny. Bolí to, ale snažím se to v sobě udusit.
Musím pro ní být podporou! Opakuji si pořád v duchu a nakonec se mi podaří zatlačit neposlušné slzy zpět do očí. Před ní prostě nesmím brečet.
„Pššt… To bude dobré… Všechno se spraví.“ Řeknu nakonec ve snaze ji uklidnit a smazat ten bolestivý lesk v jejích očích, dosáhnu však jen toho, že ji naštvu. Vytrhne se mi.
„Ne, nic nebude v pořádku!“ vykřikne, ale není nikoho, kdo by se na ní pohoršeně podíval. Ulice jsou prázdné. Jsme tu sami uprostřed města, jež se dusí pod příkrovem horkého vzduchu. Nemůže dýchat a vzdává se. Umírá. Stejně jako já. Vím, že jsem ji naštval, vím, že přestože říká, že mi odpustila, není to tak, vím, že mě v hloubi duše nenávidí. A přesto, udělám cokoliv, jen aby přestala plakat. Jen abych viděl její úsměv. To jediné mi stačí ke štěstí. Proto vydržím cokoli. Klidně ať mě nesnáší, ať mě vyžene ze svého života, jen ať je šťastná, víc si nepřeju.
„Oni tu nejsou, Naruto, chápeš?! Nejsou!“ křičí pořád dokola. Ta slova bolí a do očí se mi derou slzy.
Promiň mi to, Sakuro, já nechtěl, nechtěl, nechtěl jsem je zabít… Prosím, věř mi! Chci vykřiknout, ale vím, že ať řeknu cokoliv, nic to nenapraví… Nic už nemůže být jako dřív.
Chytnu ji za ruku a přitáhnu k sobě. Brání se, ale nakonec mi opět zaboří hlavu do hrudi.
Obejmu ji, její drobné tělo a snažím se jí dát potřebný pocit bezpečí a přemýšlím, co mám říct, aby přestala brečet. O nic víc mi nejde, protože vím, že ať už mi to promine, kolikrát chce, stejně navždy budu žít s vědomím, že jsem je zabil.
„Oni tu s námi ale jsou.“ Dostanu ze sebe. Úzkost mi stahuje krk čím dál silněji. Dělá mi velký problém mluvit dál, ale snažím se, protože je jedno, jak moc to bolí mě, hlavně, když ji uklidním. Zvedne ke mně svoje překvapené oči.
„Sai sedí vedle nás, na klíně má skicák a snaží se vystihnout tekoucí vodu...“
Tekoucí vodu. Myslím, že ji nikdy nezkusil namalovat. Škoda, protože jen kvůli mně, jenom kvůli jednomu špatnému pohybu, už nikdy nic nenakreslí. Proč zrovna on, proč zrovna on na to musel doplatit? Měl jsem to být já.
„Hm. Ale stejně nejradši maloval listy.“ Vrátí mě její hlas do reality. Je tak krásná, ale ta bolest zrcadlící se v jejích očích, ta bolest mě ničí. Jen kvůli ní jsem se ještě nesesypal, ale přesto mám pocit, že k tomu nemám daleko. V hlavě se mi promítne obrázek mé skříně. Co by tomu asi Sakura řekla, kdyby zjistila, že si schovávám jeho skicák?
„Listy?“ zeptám se udiveně. Překvapeně se na mě otočí.
„Ano, ty to nevíš?“
Neodpovídám, jen zkroušeně obráním pohled do těch nekonečných vod. Proč jen jsem jeho tvoření nevěnoval více času? Byl to můj parťák skoro šest let, ale já teprve teď zjišťuju, jak málo jsem ho znal. A už ho nikdy nepoznám. To jsem tak špatný kamarád?
„Doprovodíš mě domů?“ zeptá se najednou. Nečekám to, ale nakonec kývnu. „Ty prázdné ulice mě děsí.“
Oba vykročíme a pod našima nohama křupou kamínky. Můj pohled zamíří nad domy na podobizny Hokagů, a jak je tak přejíždím očima, neubráním se bolestivému píchnutí v hrudi.
Cítili to samé, co já? Měli strach, že nebudou dost silní? Napadne mě a v tu chvíli mě mrzí, že jsem svého otce nikdy nepoznal tak, jak bych si přál. Určitě by mi toho mohl tolik říct.
Podívám se na ni jdoucí vedle mě. Vlasy se jí houpou v rytmu jejích kroků a oči hledí nepřítomně na zem. A přesto mi její krása vyrazí dech.
Je tak osobitá, tak silná a přesto zranitelná. Slíbil jsem, že ji ochráním. Protože prostě musím. Nesplnil jsem slib, co jsem jí dal, a ona přesto souhlasila, že mi dá šanci. Pokud přijmu, že zůstaneme jen přátelé. Já to splnil, i ona, ale stejně jako já bych chtěl víc, ona mi uvnitř nikdy druhou šanci nedala. A přesto jsem se stal hrdinou jen díky ní. Co vlastně znamená být hrdinou?
„To horko je skoro jako prokletí,“ řekne a pak se zasměje nad svým nápadem. Já s sebou ale trhnu. Zděšením. Podívám se na ní snažíc se z jejího obličeje vyzkoumat, jak to myslela, ale po chvilce si oddechnu. Nejspíš to řekla náhodou.
„Už jsme tady.“ Přeruší mě a zastaví. „Díky za doprovod.“
„Nemáš zač.“ Odpovím jí, snažíc se ignorovat ten děsivý pocit úzkosti, co mě neustále svírá… Co se to blíží?
Odpověď na svoji otázku však neznám. Povzdechnu si a teprve teď si všimnu, že tam stále stojí, dva kroky ode mne, jako by na něco čekala.
„Naruto… Já… Ti musím něco říct. Já…“ V jejích očích vidím bolest a hněv.
„Prosím, neříkej to!“ přeruším ji a ona překvapeně zvedne pohled od špiček svých bot. V tu chvíli tam však už nestojím.
Přikývne a já cítím, jak mi vrací objetí. Přál bych si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil, ale… Skočí.
„Naruto,“ osloví mě po chvíli a slabě mě od sebe začne odtlačovat. Podvolím se. Jen díky ní jsem schopen žít dál. Ona mě jako první přijmula zpět. Sice něco za něco, ale díky ní, je Konoha zase mým domovem.
„Jasně, jasně, jen přátelé.“ Zasměju se krátce a ona rychle přikývne.
„Tak teda čau.“ Řekne, možná trochu stydlivě a už běží po chodníku směrem ke svému domu. Sleduju, jak se mi vzdaluje, jak odchází a já nemůžu dělat vůbec nic. Protože ona to tak chce.
Ještě hodnou chvilku se dívám na to místo, kde se mi ztratila s dohledu a pak se otáčím a odcházím ztracen v záplavě tisíců ulic a uliček a zákoutí. A v duchu si říkám, že je to možná naposledy, co ji vidím.
PRÁSK!
Trhnu s sebou a zmateně se kolem sebe rozhlédnu. Co tu dělají všichni ty lidi? A proč mají zbraně?
Sotva mě ale tyto otázky napadnou, okamžitě znám odpověď… Děsivou odpověď.
Jsi v bitvě, Naruto.
Stisknu kunai ještě pevněji a konečně si uvědomím, co byla ta rána, která mě probrala. Zvedám hlavu k zamračenému nebi a ptám se: Proč pláčeš?
Ale vím, že mi neodpoví.
Kapky začínají s tříštivým bubnováním dopadat na zem a prach, ve kterém jsem až do teď stál, se začíná měnit v lepkavé bláto. Atmosféra kolem houstne. Za mými zády se zableskne a moje uši zachytí hrom. Ozve se sborový šum látky, jak si každý vytahuje zbraň. Znovu zahřmí a blesk ozáří potemnělou krajinu. Oči zachytí v dálce pohyb a mysl napadne jediná věc. Už jdou. A najednou ten strach. Utíkej, křičí něco ve mně, utíkej! Tohle nemůžeš zvládnout!
Ale já jsem jejich hrdina, oni na mě spoléhají, nemohu utéct.
Stisknu zbraň ještě pevněji, až mám málem pocit, že mi odumře ruka. Všichni znervózní, jak ucítí jeho příchod, já ale nejvíc.
Déšť houstne, viditelnost se stává minimální. V tu chvíli, kdy další blesk osvítí potemnělou krajinu a hrom protne monotónní zvuk tříštících se kapek, zachytí moje oči na blízkém kopci pohyb. Pohyb, který je až děsivě blízko. Nejsem jediný, komu unikne zděšený výkřik, když si uvědomíme, proti čemu musíme stát.
Kde sebrali takovou armádu?
Stojím tam a zírám na to, zatímco muži kolem mě umírají. Já ale nezvládnu nic jiného, než jen stát. Zachvacuje mě panika. Tohle je úplně jiné, než ty malé bitvy na misích! Všude kolem je chaos, jedna strana se promíchává s druhou a kvůli šeru a prudkému dešti nerozeznáte nepřítele od přítele.
„Naruto!“ Vykřikl někdo. Otočím se za zvukem. Stojí tam, bojujíc proti přesile. Její růžové vlasy divoce vlají a po těle jí stékají pramínky vody.
„Jestli nechceš promarnit tu druhou šanci, co jsem ti dala,“ křičí namáhavě, hlasitě oddechujíc, „Tak už sakra něco dělej!“
Na krátký okamžik se na mě otočí. Na tváři má několik šrámů, a cákance od krve, ale v jejich očích vidím odhodlání. Chvíli na ni překvapeně zírám, stejně jako na ostatní, oči vyvalené hrůzou z jatek, co se odehrávají přede mnou. Muži panikaří. A pak mi to dojde. Oni čekali, že mě budou moc napodobovat a já co? Já tu jen tak stojím!
Prudce sevřu ruku v pěst a snažím se potlačit nával vzteku a zoufalství. Dělá se mi špatně. Ze sebe.
Znovu sevřu kunai, až se mi jeho chladná násada zarývá do kůže a rozbíhám se. Můj bojový výkřik se ztrácí v záplavě dalších. A teprve až teď si uvědomuju, co to znamená být v bitvě, prát se. Ne za vlast, nebo z nařízení, ale abyste ochránili to, co je vám drahé. A abyste zachránili sebe.
Když jste v bitvě, není čas na přemýšlení, pach smrti a krve prosycují vzduch. A vy si uvědomujete jediné, že i když jste znavení, už nemůžete, stejně se bijete dál, protože s každým dalším protivníkem vás znovu jímá hrůza. V tu chvíli neexistuje nic jako laskavost, milost, je to jen „Zabij, nebo budeš zabit“. Nic víc, nic míň. Tohle je bitva.
Cítím, jak mě někdo bodne do ramene, ale na bolest a litování není čas. Otáčím se, a aniž bych o tom přemýšlel, mířím mu na krční tepnu. Vytryskne krev, já však běžím dál. Protože když se zastavím, zemřu.
V jeden okamžik však minu svůj cíl. Překvapeně se otočím, a moje oči se střetnou s rudými. Z šoku málem zapomenu dýchat. Je to on? Ptám se, ale vím, že ano. Téměř se vůbec nezměnil. Bledá pleť, černé vlasy a výraz chladný jako posmrtná maska. Na setinu sekundy jsme se na sebe podívali, ale ani jeden z nás nic neřekl. Nebylo potřeba slov. Nikdy vlastně nebylo potřeba slov.
Stiskl jsem kunai, ignorujíc při tom teplou krev stékající mi po rukách a rozeběhl jsem se naproti smrti. On udělal to samé. Cítil jsem to napětí mezi námi a čekal, až se naše zbraně střetnou, když tu náhle…
„Sa…ku…ro…“ zasípal jsem, zatím co moje krev stékala po ocelové čepeli katany a špinila její ruce. Tak krásné nevinné ruce. Ty ruce, které jsem za každou cenu chtěl uchránit před zlem a krví. A teď je do ruda zbarvuje ta moje. Chci se zasmát, ale místo toho jen vykašlu krev. Osud má zvrácený smysl pro humor.
Vytrhuje ze mě katanu a já klesám na kolena. Bolest mě spaluje, ale jistým způsobem je to osvobozující. Uvědomuju si, že už nikdy se nebudu muset trápit kvůli tomu, že jsem někoho zabil. Už nikdy nikoho nebude trpět kvůli mým činům, už nebudu muset řešit, jak všechno skončí.
Je smrt konec nebo začátek?
„Proč?“ chtěl jsem se zeptat, avšak nešlo to. Tělo mi vypovídalo službu. A přesto mi odpověděla. Ne slovy, nýbrž pohledem. Pohledem plným něhy, který upřela na něho. Pohledem plným lásky, který já jsem u ní nikdy neviděl. Pousmál jsem se. Smutně, zatím co jsem se svalil na zem, kde se moje krev smíchala s krví dalších, jež v téhle bitvě padli. A poslední, co jsem viděl, než jsem navždy zavřel oči, byl jeho krvelačný výraz.

Sakuro, ty jsi mě sice zbavila prokletí, jež náleží hrdinům, prokletí spoutávajícího strachu, že zklamou, ale zároveň si se sama uvrhla do prokletí. Víš jakého? Ne, tak přemýšlej, a až na to přijdeš, bud to já, kdo tě bude čekat. A oba dva konečně tomu druhému odpustíme, protože jediným řešením toho prokletého kruhu je smrt.

Pousměju se. Nesnažím se to oddalovat, protože vím, že přesně tak se to mělo stát. Cítím, že to takhle je správně. Víčka mám čím dál těžší a tak je nechám pomalu klesnout. A v té náhlé tmě si uvědomím, že už na mě čekají. Všichni, na kterých mi záleželo. Přejíždím je pohledem sem a tam, jako bych tomu nemohl uvěřit.
„No tak, pojď!“ pobídne mě žena s dlouhými rudými vlasy. A jí po boku se objeví blonďatý muž, ten nic neříká, jen se slabě pousměje.
„Mami, tati!“ vykřiknu a v tu chvíli už je objímám.
„No tak, máme teď spoustu času, tak dej prostor i ostatním.“ Zasměje se. Ach, má tak krásný smích. Jsem hrdý na to, že jsem jejich syn.
„Jiným?“ zeptám se zmateně a čekám od nich nějakou nápovědu. Dočkám se. Pomalu se tedy otáčím a překvapení se mění v slzy štěstí.
„Kakashi-sensei, Sai, Hinato, Ero-sennin!“ vykřiknu a běžím k nim.
„Hoj, Naruto… Dlouho jsme se neviděli.“ Usměje se nejstarší z nich. Zmůžu se jen na přikývnutí.
„Jaký to tam dole bylo?“ zeptá se, ale když už mu to chci vyprávět, přeruší nás táta. Páni, zní to zvláštně… Táta.
„Už musíme jít.“
„Kam?“ zeptám se, ale když mi Hinata stydlivě nabídne ruku, neváhám a beze slova ji přijmu. A přestože jsem šťastnější, než kdy předtím, neopustím si jeden pohled za sebe.

Budu na tebe čekat, Sakuro. Budu na tebe čekat.