Romantika

Odklidit suť jim nakonec zabralo několik hodin, ale nikdo si nestěžoval.
Tenten byla dokonale šťastná, když mohli všechny zraněné odvést na provizorní ošetřovnu a ona si mohla konečně sednout.
Neji byl o něco méně šťastný, když se díval na dívku plačící nad bratrovou smrtí, ale jinak se snažil působit vyrovnaně, zatímco Gai jen něco brblal o špatné disciplíně a Lee raději mlčel.
Všichni ostatní vypadali spokojení, že to skončilo.
Jen samotný Hoshi vypadal víc než jen rozzlobeně.
„Je ti dobře, bratře?“ zeptala se Saja opatrně.

Tenten unaveně klesla na svou postel a rozpustila si vlasy. Už to bylo pár dní, co se vrátili z poslední mise, která podle všech očekávání proběhla naprosto klidně. Teď už bylo dobrých pár hodin po půlnoci, když se dívka vrátila z jedné ze svých nočních procházek. A jako vždycky, zase myslela jen na něj. Jak tak vklouzávala do peřin, vzpomínala na jejich poslední setkání…

-

Deidara a Hana práve vstupovali do Suny. Pri bráne ich zastavili dvaja strážnici.
„Dobrý deň. Prišli sme za Kazekagem. Už by nás mal očakávať.“ Povedal Deidara.
„Dobre, môžete ísť.“ Povedal jeden zo strážnikov. Deidara s Hanou vošli do budovy Kazekageho. Deidara zaklopal na dvere od Kazekagovej pracovne, a keď sa ozve ďalej, tak vstúpia dnu. V Kazekageho kresla sedel ten presne ten istý chlap, ktorý pred pár dňami narazil v obchode do Hany. Gaara zdvihol oči od papierov a keď zbadal Hanu tak od nej nemohol odtrhnúť zrak.

…I don´t care. I don´t care about my feelings, my sadness, my hurt…because you are happy.

Kráčela ulicemi Konohy, pramínky tmavě modrých vlasů jí padaly přes levandulové oči. Zakrývali je, jakoby chránili před okolním světem. Kráčela s hlavou sklopenou, dívala se do země. Ochranitelsky se držela za paži. Bránila sama sebe před venkovním krutým, světem. Kráčela tam, kde bylo jeho oblíbené místo. Vlastně druhé oblíbené, až po restauraci Ichikaru Ramen. Tam by asi nebylo moc příjemné prostředí na to, utápět se ve vlastním žalu…

"Pusťte mě!" ozývalo se poloprázdnými ulicemi Konohy. Vesnice byla již zahalená do tmavého pláště noci, většina lidí už spala, nebo se ke spánku aspoň chystala. A ta hrstka opozdilců, co se ještě ve skupinkách procházela ulicemi po nějaké té večerní pijácké zábavě, se otáčela za skupinkou ANBU. Zastavovali se a prohlíželi si muže spoutaného v železných okovech.

Pokoj byl prázdný. Postel ustlaná, noční stolek čistý, jakoby v tom pokoji nikdo neměl být, ale měl.
„Kde je? Sakra kam se poděla?“ začal se rychle rozhlížet. „Jestli se jí něco stalo…“ tolik se o ni zase bál, zase někam zmizela a on neměl tušení kam. Pořádně se rozhlédl po celé místnosti, ale po důkladném prohledání prostoru pod postelí, bylo jasné, že tu není.
Kam se mohla podít?

Během okamžiku odzbrojila jednoho z nich, ani nestihl mrknout a už byl proklát vlastní zbraní, kterou mu stihla zabavit. Spokojeně se usmála, její úvaha fungovala, to ale znamená jednu věc. ANBU zabiti Narutovo rukou, stále nejsou mrtví, jen vysílení neschopní čehokoliv.

Lesný muž z lesa

Keď sme prišli k Saiovi, Narutovi a Sakure, pár minút sme ich pozorovali. Plameniak s Naurtom bojovali a Sai sedel na strome a kreslil si.
Zase.
Sakura akurát udrela do zeme. Páni to bola šupa! Nechápala som, ako môže mať tá ružová, až príliž milá bábika na všetkých okolo, len na Narutovi vybíjajúca si zlosť, toľko sili. Bolo to zaujímavé. Naruto uskočil a vyvolal päť klonov. Štyria sa na Sakuru rozbehli, zatiaľ čo jeden z klonov začal pravému Narutovi, vytvárať akúsi chakrovú gulu v ruke.

Naruto je Hokage a co jsem já?
Můžu být holka, co by moh mít rád?
Jsem snad více, než se zdám?
On už jistě není sám.
Nejsem pro něj víc než vzduch
Víc jsou všichni, zem i luh.

Potkávám ji dnes a denně
Říci se to snažím předně.
Miluju ji věrně, stále
Je tak krásná neustále.
Až ji potkám, řeknu jí
Miluji tě, teď to vím

A jakpak to dopadlo?
Řekl jí to Naruto?
Řekl a teď spolu jsou.
Do Ichiraku spolu jdou.
Hinata a Naruto.
Pár z nejkrásnějších, tisknuto.

Dívka se protáhla a se zakloněnou hlavou hleděla na hvězdnatou oblohu. Seděla na staré, ztrouchnivělé kládě, kdesi stranou od vesnice, od ruchu, spěchu, všeho. Pryč od něj.

Trochu posmutněle si vybavila jeho chladnou tvář, a zeptala se v duchu: „Proč jsi takový?“ Dělal jí starosti, zvlášť od té doby, co zjistil to o Narutovy a Hinatě. Vždycky jsi nablízku, ale přesto na tebe nemohu dosáhnout. Jsi jako měsíc, tak důvěrně známý a tak chladný, nedosažitelný.

Tokime si prožívala svůj obyčejný den v Konoze. Procházela se ulicemi a sledovala ruch okolo.
„Toookime-chaaaan!“ zběsile na ni mávala jakási dívka s hnědými vlasy a usmívala se od ucha k uchu. Doběhla k ní a chytala se za břicho.
„Tak daleko to zas nebylo Hitomi,“ poznamenala. Hitomi k ní vražedně pohlédla.
„Jenže ty jsi neběhala po celý Konoze proto, abys našla svou kamarádku kvůli nějaký podělaný misi, navíc sis při tom málem nezlomila nohu, ruku a vaz,“

Jedná se o spojení dvou anime sérií – Naruto a Fairy Tail.
Takže by možná nebylo na škodu, kdyby ste si FT nejdříve zkoukli než se pustíte do čtení (alespoň několik desítek dílů xD). Není to ale podmínkou, protože vypůjčené postavy jsem dole popsala – údaje, které tak nějak do děje potřebuju.
_______________________________________________________________________________________

Suki ležela v posteli ještě dlouho poté, co Temari odešla, ale nakonec z ní stejně musela vylézt, aby utišila žaludek.
Kroky ji zavedly do kuchyně, kde místo jídla našla na stole lístek:

Dívka ho položila na původní místo a dala se do hledání opravdového jídla.
Bohužel se jí to nepodařilo, protože ji přerušilo zavolání ode dveří: „Shikamaru?“

Ďalší diel a už sa pomaly začíname niekam posúvať, takže budete hádam aj vy taký happy jak ja.
Nuž a opäť som povolila uzdu a tento diel je až nehorázne (o trochu menej než ten predtým) dlhý! XD Dúfam, že sa Vám bude chcieť čítať to.
Enjoy!

„No... povedzme, že aj ja mám pár otázok.“ Povedala som a stále sa dívala do zeme.
Zasmial sa.
„Naozaj nemám tušenie čo by teba asi mohlo zaujímať.“
Zamračila som sa.
A to má čo znamenať?
O tom nepochybujem, máš veľmi... si veľmi obmedzený... aby si to dokázal pochopiť.

„Ayano! Jsi v pohodě?!“ vlítl do její ložnice vysoký, bělovlasý muž.
„Jo… jen špatnej sen,“ odpověděla přespříliš klidně.
Zvrhlý poustevník si hlasitě oddechnul a ruku, doteď opřenou o futra dveří, svěsil k zemi.
„Kde jsou ty dny, kdy se ti nic nezdálo? Mó! Myslel jsem, že už tě nebudou pronásledovat… potom všem.“
„Nápodobně… Po tý době, co jsem se to naučila, jsem měla celkem klidný spaní,“ při posledních slovech se musela pousmát nad tou ironií.

Suki ležela ve své posteli a měla za sebou probdělou noc.
Trochu unaveně se posadila. Necítila se vůbec odpočatá a i když ji v noci trápily tisíce myšlenek, právě teď měla v hlavě dokonale prázdno.
Trochu uvolněněji si zase lehla a převalila se na druhou stranu, ale usnout se jí stejně nepodařilo. Chtěla pokus zopakovat na druhé straně, ale vyrušilo ji zaklepání na dveře a tak se znovu neochotně posadila a houkla: „Dále!“
Do pokoje jí váhavě nakoukla Temari a lehce se na ni usmála.
„O co jde?“ zeptala se Suki a protřela si oči.

„Cítíš nějakou změnu?“ zeptala se jí Tsunade po půl hodině léčení.
„Ne, ale co kdybych… co kdybych zkusila použít své regenerační jutsu zároveň s tebou? Už na to mám dost chakry,“ opáčila Ant.
„Zkusíme to,“ souhlasila Tsunade. A tak ji začala léčit, ale poté… Ant se smekla hlava na stranu a zpomalily se jí životní funkce. Usnula.
Nejprve se Tsunade lekla, ale pak se uklidnila a poklidně odešla.
Následující den ráno se otevřely dveře do Antiina pokoje a dovnitř vešla Sakura. Nesla jí snídani.

Druhý den, brzy odpoledne, dorazili na místo, kde se měl souboj odehrát. Zprvu se seznámili s klanem, který je do Strom-gakure pozval a vyřídili formální záležitosti. Hanabi i její soupeřka musely podepsat formulář, který zaznamenával, že se boje doopravdy účastnily. Mimo to tam stály i pravidla a jiné věci, které si všichni mohli v klidu pozorně pročíst.

4 KAPITOLA
Ve dveřích stála vysoká postava. Hleděla na zraněnou dívku, ležící v bílém nemocničním lůžku, s čerstvě obvázanými koleny. Osoba pomalu zavřela dveře a přešla k vykulené dívce.
Modrovláska překvapeně ale zároveň i vyděšeně hleděla na vysokého muže přibližující se k ní, pomalými, ale dlouhými kroky. Na sobě měl svůj klasický oděv: bílé kimono s červeným páskem u pasu, černé vlasy rozpuštěné a upravené aby spadali na záda pár centimetrů pod ramena.