Zrada nebo láska?

Běžela zasněženou loukou, která byla za vesnicí, jen aby se dostala co nejdál od něj. Nemohla tomu uvěřit, že jí tohle udělal. Milovala ho, a on si s ní jenom takto hrál. Jak jen mohl? Takhle jí zradit. Vždycky věděla, že nechce, aby se jí stalo přesně tohle, ale ona podlehla jeho citům, a nechala se, aby ji ublížil, jak nejvíc mohl. Nejhorší bylo, že si za to vlastně mohla sama.
Vždycky věděla, že o ní nemá zájem, pořád se v jeho společnosti červenala a omdlévala, a to ho asi od ní odrazovalo, ale ještě víc toužil po té zatracené růžovlásce. To ona za všechno může.
Bylo jasné-už od akademie, že On jí chce, a rozhodla se toho využít, aby modrovlásce ublížila po tom, co dívka nechtěně obvinila Sasukeho za napadení její malé setry a Hokage-sama už neměla jinou možnost a nechala ho prohlásit za zrádce. Tím pro něj všechny přístupy do Listové byly ztraceny a on se nemohl nikdy vrátit a Sakura zešílela. Nenáviděla klan Hyuuga, pořád se snažila vymyslet něco, čím by jim ublížila, až na to nakonec přišla.
Svedla svého parťáka z týmu sedm a omotala si ho kolem prstu. Viděla na něm, že pro ni udělá cokoliv, a jednou ji napadl skvělý plán, když viděla, jak se na něj modrovláska dívá. Zamilované a smutné pohledy najednou, to bylo ono.
On pro ni udělal vše, tak pro ní nebyl problém, přesvědčit ho, aby ji svedl a potom nechal. Moc dobře věděla, jak moc jí to ublíží. Ztratí svojí lásku, a začne ho nenávidět.
Blonďák nic nenamítal, a začal si více všímat drobné červenající dívky. Šel na všechno rychle, potom začal zpomalovat, až nakonec zůstal stát, protože si něco uvědomil. Viděl u ní úsměv, který byl naprosto odlišný od růžovlasé dívky.
Modrovláska měla úsměv upřímný, bavila se s ním o všem, a on se jí začal svěřovat, když viděl, že ona mu naslouchá a se zájmem hltá každé jeho slovo, věděl, že to co slíbil Sakuře, neudělá. Rozhodně ne, kvůli její pomstě.
Po několika týdnech se s ní opravdu hodně sblížil, neustále spolu někam chodili a bavili se, poslouchali zpěv ptáků, sledovali západ slunce, prvně se políbili… Byl to polibek sladký a jemný-alespoň ze začátku. Po chvíli se proměnil v hladový a tvrdší, až nakonec skončili u Naruta doma.
Naruto položil Hinatu opatrně na postel a zasypával ji polibky na každém kousku jejího těla, až skončila jenom v podprsence a kalhotkách. Celou dobu ležela pod Narutem, ale rozhodla se to změnit a překulila ho pod sebe a sedla si na něj obkročmo.
Jemně ho políbila na rty, zajela mu rukou pod tričko, začala mu ho vyhrnovat na horu, když v tom se zastavila a pohlédla směrem ke dveřím. Cítila na sobě něčí pohled a nemýlila se. Opravdu je někdo sledoval.
„Sakuro,“ vyjekla šeptem dívka a okamžitě slezla z Naruta. Ten jen překvapeně hleděl na usmívající se dívku u dveří.
„Hinato,“ řekla růžovláska jméno modrovlásky s odporem v hlase ale zároveň s potěšením. „Jak vidím, tak přece jen, to Naruto dokázal.“ Hrozivě se usmála.
Dívka pohlédla z jednoho na druhého, “co-co dokázal?“
„Nehraj si na hloupou. Víš, o čem mluvím, konečně tě dostal do postele. Beze mě by ho to nenapadlo a nebýt pár pomocí,…“ větu nedokončila, místo toho se začala z celého hrdla smát.
Dívce začala docházet slova její bývalé přítelkyně, a bezmocně zavrtěla hlavou. „Ne…ne to by mi neudělal,“ pohlédla na Naruta zírající na ní s omluvou v očích.
„Ne,“zašeptala, rychle popadla své věci a hodila je co nejrychleji na sebe.
Zhnuseně se podívala na blonďáka, který jen ležel na posteli, bez jediného hnutí. S pláčem k němu zavrčela: „Celý roky jsem se v tobě pletla. Zastávala jsem se tě, když o tobě říkali, že jsi jen zrůda s Kyuubim v těle, ale nakonec jak vidím, měli všichni pravdu. Jsi Kyuubiho zrůda.“ Ze všech sil mu pohlédla do blankytně modrých očí, s tolika emocemi najednou. Zračila se v nich lítost, překvapení zuřivost.
Naruto se najednou posadil na posteli a následně vstal, udělal jeden krok směrem k modrovlásce, už stála skoro u dveří, místo růžovlásky, která nyní stála vedle Naruta a pořád se usmívala. Udělal další krok, ale dívka ustoupila.
„Užijte si společné trápení dalších lidí, doufám, že při tom, budete konečně šťastní.“ S těmito slovy se otočila a vyběhla z Jeho bytu. S třísknutím dveří slyšela, jak volá její jméno a Sakura se šíleně směje.
Rozběhla se směrem k louce, bylo to těžké, protože cesty byli namrzlé a klouzali, ale nakonec se jí podařilo zdolat je a dostat se k louce, která byla zakrytá nejbělejším práškem.
Sníh jí křupal pod nohama, jak usilovně běžela skrz závěje. Na pole nikdo teď nechodil, tudíž zde nebyli vyšlapané pěšinky, a běh byl náročný. Slzy v očích způsobovali mlhavé vidění a ona si neustále rukou stírala slzy.
Konečně doběhla na místo, kam se toužila dostat. Stála na vrcholu skály, ze který byl dlouhý sráz a pod ním silná ledová řeka. V létě to tu bylo nádherné na koupání ale v zimě nebezpečné. Lehce se tu dalo uklouznout a spadnout do ledové řeky. Zemřít se mohlo hned několika způsoby. Při pádu byla možnost rozbití hlavy o různé výběžky ze skály, nebo si zlomit vaz při nárazu do vody, pokud by se vám ale podařilo vyhnout se těmto možnostem, bylo jasné, že pod hladinou by jste nevydrželi. Utopil by se zde i ten nejzdatnější plavec, jelikož řeka byla ostrá a nebezpečná. Silný proud a ledové prameny, nebyla dobrá kombinace pro tělo.
Sesunula se na okraj skály do ledového sněhu, a nechala slzy téct volným proudem. Nesnažila se nijak zastavit hlad ledového sněhu, který jí štípal přes oblečení na jemnou kůži.
Rukou začala přejíždět po zasněženém povrchu, nabírala si do dlaní hrsti sněhu a postupně tvořila sněhové koule, které různě vedle sebe postavovala, až z nich vznikla otázka, která si ji utkvěla v hlavě a pořád na ni musela myslet, jelikož neznala správnou odpověď.
Jediné po čem toužila, bylo zbavit se té bolesti, kterou jí způsobil a věděla jen o jedné možnosti jak toho docílit a konečně najít to po čem tak touží. Klid a mír. Žádné války, žádný strach, panika, hladomor, žádné zrady… jen mír a klid.
Zvedla hlavu, mokré vlasy od sněhových vloček se jí lepily na obličej a slané slzy jim dodávali chuť nejčistšího modrého moře.
„Takové má oči,“ pomyslela si trpce. „Ty oči, které jen lžou a klamou ostatní. Ty oči, do kterých jsem se beznadějně zamilovala, a budu je milovat i přes tu bolest kterou mi způsobili.“
Pomalu vstala, dávala pozor, aby neuklouzla, rozhlédla se okolo sebe. Nikdo tu nebyl, až na jednoho ptáka, který ji poletoval nad hlavou a pořád dokola vydával krásné tóny. Přišlo jí to, jakoby se jí snažil zastavit, jelikož se snášel blíž k ní, a mával křídli tak, že dokázal vytvořit docela silný vítr.
„Mě nezastavíš, já to musím udělat. Už nemám proč žít, nemám tu nikoho, kdo by mě miloval, opětoval mojí lásku. Jsou tu jen ti, kteří mi neustále ubližují,“ vykřikla na dravce.
Orel znovu zamával křídli, ze kterých se mu uvolnilo jedno hnědo černé peříčko. Pomalu se snášelo k modrovlasé dívce. Spadlo ji přímo do dlaně.
Pomalu peříčko zvedla do výše očí, usmála se a sevřenou dlaň s pírkem si přitiskla pevně k srdci.
„Děkuju,“ zašeptala k dravci, který na ní shlížel ze své výšky se smutnýma očima.
Naposledy se nadechla, věnovala svoji poslední myšlenku své lásce, která ji zradila a…
„Hinatooo,“ ozval se zděšený výkřik tolik známého hlasu, ona však na to nedbala.
SKOČILA.

Doběhl ke srázu a pohlédl dolů, jediné co viděl, byly vlny narážející do stěn mohutných skal. Očima pátral po hladině, ale nikde nezahlédl tělo, bylo pozdě na dívčinu záchranu.
Něco uvnitř Naruta vědělo, že už jí nikdo nepomůže. Je mrtvá, skočila a za její smrt může jen on.
Bezvládně se sesunul na okraj s hlavou v dlaních a plakal.
Najednou jakoby vše utichlo. Orel zmizel, šplouchání vln bylo neslyšné, bíle vločky přestaly padat. Jediné co bylo slyšet, bylo naříkání blonďatého chlapce, který kvůli hlouposti ztratil svojí nalezenou lásku.
Pěstí naštvaně bušil do sněhu, nabral hrst bílého prášku a mrskl jím před sebe, když v tom dlaní o něco zavadil.
Pomalu zvedl hlavu a natočil jí směrem, kam hodil sníh, ale zrak mu utkvěl na zmačkaných sněhových koulí. Jakoby tu byli připravené na sněhovou bitvu plnou dětských výkřiků, mokrého oblečení a neustáleho smíchu, ale to by byli naskládané ve velké hromadě u sebe a daleko od tohoto nebezpečného místa, zatímco tyhle, byli různě poskládané přímo u svahu.
Tvořili slova.
Blonďák si stoupl před Ta slova, která zahalila jeho stín. Zmateně na ně hleděl, četl si je pořád dokola a dokola, ale odpověď na ně nenašel. Ať se snažil zapojit mysl sebevíc, nic mu nedocházelo-nechtělo mu to dojít, nechtěl si to přiznat.
Odtrhl zrak od seskládaných vločkových koulí a podíval se na čistou oblohu, tváře měl mokré od slz, potůčky se občas zaleskly od silných paprsků slunce.
„Odpust mi,“zašeptal prosbou tak tichou, až se sám zalekl svého hlasu.
Otočil se a odešel, odešel od ní a od slov, které tu pro něj připravila.
ZRADA NEBO LÁSKA?