Dívám se na tebe, ale vidíš ty mě? 06

Hinata otevřela oči. Nepamatovala si, že by usnula, ale zřejmě ano, protože jí někdo sundal pásku z očí a očistil obličej. Pořád seděla v té samé místnosti, pořád měla svázané nohy i ruce.

Rozhlédla se kolem. Seděla uprostřed ničím nezajímavé místnosti s nudnými špinavými stěnami. Nikde žádné okno, žádný nábytek. Kousek od ní seděla na zaprášené zemi Sakura. Opírala se zády o stěnu a posměšně se usmívala.

„Šípková Růženko, vstávej, už je bílý den,“ pronesla dramaticky a rozesmála se nahlas. Hinata však nereagovala a dál se na ni jen chladně dívala. Jí to neuniklo. Falešný smích rázně utichl a jeho místo zabral klidný výraz. Sakura po čtyřech přelezla až k dívce. Naklonila se až těsně k ní a dýchla jí do tváře, načež pohrdavě povytáhla koutek úst.

„Tak co, co máš za problém… ty špíno,“ vyklouzlo jí ze rtů potichu. Co mám za problém?! Dělá si srandu?! Vždyť mě unesli, už pěkně dlouho mi nedali nic najíst, spím v sedě se zavázanýma rukama a nohama, a vůbec! Co se tu vlastně děje?

„Jen- jen mi řekni, proč mě tady hlídáš,“ promluvila přiškrceným hlasem Hinata. Věděla, že není v příliš dobré pozici a stejně by nesebrala odvahu jí tohle říct do očí.

„Neznám jeho důvody, občas je lepší se neptat,“ prohodila Sakura a vracela se na své původní místo, ale v půli cesty ztuhla. Hinata potichu vyslovila dvě otázky. Dívka věděla, že na ně dojde, a teď, když je vyslovil někdo jiný, nemá cenu si pořád něco nalhávat.

„Ano je to tak,“ vyhrkla rychle a sedla si tak, aby své zajatkyni dobře viděla do tváře, „ale to nic neznamená. On to neví. Nikdy se to nedozví. Ty víš proč.“ Zapíchne pohled do podlahy a naštvaně svraští obočí. „Není to jenom o tom. Kdyby to věděl… vždyť víš… není v pořádku, aby… Podívej se, jak si dopadla ty! Nechci skončit stejně!“ vyskočila na nohy a namířila obviňující prst na Hinatu. Chvilku na sebe obě jen zírali a pak Sakura s prásknutím dveří utekla pryč.

Hinata hlasitě vydechla a pokusila se přesunout blíž ke stěně. Když se jí to povedlo, opřela se o chladnou zeď. Znovu se jí vybavila vzpomínka na ten den, kdy se všechno pokazilo.

-

Neji ji doprovázel cestou za Narutem. Nemá ho sice rád, ale jak sám říkal, nemohl jí nechat jít samotnou. Chlapec pořád po někom pátral očima v davu, a tak Hinata usoudila, že tu není ani tolik kvůli ní jako kvůli Tenten.

A opravdu ji potkali. Seděla na jedné lavičce a zasněně sledovala, jak kolem chodí lidé. Když ji Neji uviděl, maličko zčervenal a přidal do kroku i přesto, že ho Hinata musela neustále dobíhat.

Za chvilku už tou šílenou rychlostí došli až na místo, kde se měla s Narutem sejít. Rozloučila se s bratrancem a dohodli se, že na ní počká v jednom parku nedaleko odsud. Sama si pak stoupla na most přes řeku, opřela se o zábradlí a čekala, až její vyvolený přijde.

„Hinato…“ ozvalo se jí za zádama. Byl tady, přesně jako vždycky. S širokým úsměvem se otočila a vlepila mu pusu. Neji totiž určitě něco tušil, ale nevěděl, že Hinata a Naruto už spolu nějaký ten pátek chodí.

Zadívala se na něj. Dnes byl nějak zvlášť zasmušilý, ale jinak mu to slušelo jako vždycky. V reakci na její přivítání se trochu usmál, chytil ji za ruku a vedl přes most pryč.

Pak se vzpomínky zamlžily. Viděla, jak ji dovedl až ke svému bytu. Hinata viděla samu sebe, jak se snaží vytrhnout z Narutovy náruče. Marně. Viděla, jak jí tečou slzy a cítila jejich slanou chuť v puse. Pamatovala si, jak prosila a křičela, ale nikdo ji neslyšel.

A najednou ležela na zemi uprostřed ulice, s roztrhanými šaty, odřeným kolenem a rozcuchanými vlasy. Brečela, šeptem prosila boha o pomoc, ale zvednout se nedokázala. V hlavě prožívala to samé znova a znova, pořád dokola. Svět se s ní točil jako na kolotoči a ona to nedokázala zastavit. Ale někdo jiný mohl. Nejspíš ji viděl utíkat od Naruta pryč. Teď jí pohladil po vlasech a zašeptal, ať nebrečí.

Podívala se do očí, které byly stejné jako její a hnedka se cítila mnohem líp. Vrhla se mu do náruče a potichu vzlykala. Chvíli ji tak nechal, pak jí nabídl kapesník. Vděčně ho přijala, ale hned znervózněla. Teď byl čas něco říct.

„Já… Neji-kun… omlouvám se, jsem hloupá… měla jsem tě poslechnout…“ začala s vysvětlováním. Věděla, že před Nejim nemusí nic skrývat. Ale on ji přerušil.

„Nemusíš se omlouvat, prostě pro tebe nebyl dost dobrý,“ řekl. Tohle Hinata nečekala, „to se občas stane, víš? V takových chvílích jsem tu pro tebe, i když na to nevypadám, snášet takové utrpení ani pro mě není novinka,“ dopověděl. Dívka byla úplně zmatená. O čem to mluví? Ale ne… on myslí, že… nesmím mu říct pravdu. Jen by si dělal starosti… A taky… Naruto-kun by měl problémy…

Znovu se na něj podívala. Nechtěla lhát, ale co jí zbývalo. Z jejího pohledu, nic.

„Tobě taky, Neji-kun? Taky se ti to stává? Někdo tě odmítl, a ty jsi nešťastný, jako já?“ Viděla, jak sebou trhl. Znala ho dost dobře na to, aby věděla, že ho jen tak něco nerozhodí. A tak na chvíli zapomněla na své vlastní problémy a přijala za své ty bratrancovy. Teď když odhodila růžové brýle… měla o něj starosti.

„Víš, na světě je to občas hodně těžký. Já- no, taky mám někoho, koho mám rád. A ne, neodmítla mě, vlastně se docela bojím, že by mě ani nemusela chtít odmítnout,“ Cože? To nechápu… „Víš, jak jsem říkal, že Naruto pro tebe není dost dobrý? V mém případě, i přesto, jak je pro mě důležitá… Já jsem ten, kdo není dost dobrý pro ni.“

Co je tohle za vysvětlení?

Neji se zvednul a odešel. Chtěla na něj zavolat, ať počká a hezky jí to vysvětlí, ale jazyk jí úplně ztuhl.

Tady se vzpomínky zase trochu zamlžily a pomíchaly. Pamatovala si, jak se pomalu ploužila k domovu. Vplížila se zadním vchodem, aby nikdo neviděl, v jakém je stavu. Pamatovala si, jak se Neji vyhnul jejímu pohledu, když se jí otce zeptal, kde dneska byla. Viděla bílou šmouhu. To byl Neji, který před ní utíkal, aby nemusel nic vysvětlovat.

To vše měla smíchané a propletené s hrozivým snem, který se jí zdál v noci potom. Pořád a pořád dokola si musela opakovat tu chvíli.

Vzpomínky se zamotaly a nabíraly stále větší a větší hlasitosti. Jako hlasy se ozývaly ze všech stran, dorážely na její mysl, dokud je neproťal jako nůž vyděšený dívčí hlas. S hrůzou si uvědomila, že je její.

„Proč?“ řekl ten hlas prostě.

„Protože to tak má být, proto.“

„Naruto… Milovala jsem tě, Naruto…“

„Nebuď naivní, Hinato. To vůbec nic neznamená.“