Romantika

DIEL JE VENOVANÝ LUNARU Ďakujem za podporu v Reset aj tuto

Zažmurkala som a cúvla o ďalší krok dozadu.
,,Veľmi vtipné.“ Zavrčala som pomedzi zuby a snažila som sa tváriť... ani neviem ako. Asi nahnevane. Stále ma štvalo toľko vecí, ale on ma dokázal tak rozhodiť, že som cítila ako mi proti mojej vôli na tvár vystupuje rumenec.
,,Áno...“ zahľadel sa niekam do hora a potom opäť svoje oči zabodol do mňa. Tentoraz boli skúmavé, ale na perách mal letmí úsmev.

[hide=Posledné komentáre, poďakovania a TENTO DIEL JE VENOVANÝ KAŽDÉMU Z VÁS! :)]
Takže, neočakávam, že sa vám tento koniec bude páčiť, pretože som sa nechala inšpirovať. Určite rátam s kritikou, ale hold, je to len jeden z nich.
Toto je posledný a konečný diel a týmto poviedku Reset definitívne ukončujem. Dúfam, že cesta s našimi hrdinami sa vám páčila a užili ste si to naplno, pretože ja som to prežívala s nimi. Fu... a dali mi zabrať

Hikarin pohľad

„Kohaku! Ak chcete ten zvitok, tak si ma chyťte!“ počula som ako Minari-chan zakričala. Skákala som po konároch stromov spolu s jednou mojou mačkou, ktorá mala na chrbte Kioga.
„Hikari-sama, niekto sa k nám rýchlo blíži. Myslím, že to je ten modrý chlap,“ povedala mačka.
„Do kelu! Shijo, zober Kioga do bezpečia. Ja ho zatiaľ zdržím.“
„Budete v poriadku, Hikari-sama?“
„Áno budem. Choď,“ zastavila som sa a otočila sa smerom, z kadiaľ som cítila Kisameho.

„Dobré ráno," pozdravila Mitora celou jídelnu a posadila se ke stolu na své obvyklé místo vedle Deidary. Odpovědí jí bylo jen nesourodé mručení.
Asi o pět minut později se na snídani dostavil i držák *pírsingů*.
„Špatné ráno!" zahřměl, až sebou všichni trhli.
„Ale copak?" přiběhla k němu okamžitě Konan a nechala na pánvi vedle, bez dozoru, plátky slaniny. Zetsu se začal probořovat do podlahy.

[i] Dívám se na měsíc a tiše obdivuji jeho krásu. V tom velkém stříbrném kotouči, který dnes tak spanile září vidím tvář dívky. Dívky která mě změnila a po které se mi už teď moc stýská.
Smutně si povzdechnu a skloním svou tvář. Chladný pouštní vzduch si začne hrát s mým pláštěm. Ignoruji ho a dál se utápím ve svých vzpomínkách na ní.

V rohu pokoje jsem se už choulila alespoň deset minut, hovor, který začal ihned po mém odchodu, ještě neupadl ani na chvilku.
Tam dole se všichni překřikovali a podle zvuků také zbavovali naší organizaci přebytečného nádobí, případně vytvářeli nové dříví na otop, akorát jsem si nebyla jistá, zda tuto jejich snahu ocení i Konan, jakožto hlavní správkyně domu.

Přestože se to zdálo vzhledem k dění v kuchyni nemožné, má mysl propadala zoufalství, které způsobovalo úmorné ticho v pokoji.

Bylo to tady. Písečná se po dlouhé době chladného vyčkávání konečně rozhodla a začala zbrojit proti Konoze. Ostatní země vycítily začátek války a houfně se přidaly po její bok. Stará spojenectví a mírové dohody se ze dne na den staly jen bezcenými kusy papíru, z přátel byli nepřátelé a ze spojenců zrádci. Konoha se octla sama proti celému světlu. Ale na to ji přece připravovali.

„Tanaris, čo potrebuješ?“ oprel sa do kresla Kazekage.
„Prepáč mi, že ťa otravujem. Chcela som ťa len pozdraviť, no než som čokoľvek stihla povedať, ten ninja sa hnal za tebou...no, tak pôjdem,“ spustila ramená a otočila sa na odchod.
Úmysel odísť jej prekazil. Od rána sa hrabal v papieroch a už ho to nebavilo. Ako bonus – chcel mať pokoj od všetkých až na jednu osobu. Preto niekto, kto mu strážil dvere...

„...Tanaris? “ chytil do ruky pero a začal niečo písať.
Dievča sa otočilo a čakalo, kým sa scéna nejako pohne.

Abumi vyskočil na nohy. Tamui sice také zaregistroval, že Hokage vyšel z ošetřovny, ale nechalo ho to klidným.
„Víte už něco?“ vyhrkl mladík a udělal několik kroků směrem k Hokagemu.
„Medici si nejsou jistí. Chtějí její stav prozatím pouze pozorovat, dokud nepřijdou na nějakou léčbu.“ odpověděl Hokage snad ze soucitu k mladíkovi nebo proto, že pro něj měl jakousi slabost.
„Nechají si ji v nemocnici?“ zeptal se kapitán klidným hlasem.

Ráno se probudila jako první. A opravdu, on ležel vedle ní a zcela klidně oddychoval ze spaní. Vypadal tak nevinně, jako by se zcela nic nestalo, ale opak byl pravdou. Věděla, že na minulou noc ani jeden z nich nikdy v životě nezapomene. To co zažili, bylo pro ně oba příliš intenzivní. Když si vzpomenula, co se přesně stalo, rozhořely se jí tváře, až přespříliš se zase styděla. Pamatovala si, jak divoce se dokázala chovat, ale tomu už byl konec.

Poustevník ze šesti cest

[hide=PREČÍTAJTE SI! Je to dôležité zdelenie :D]
Takže, toto je posledný diel, ktorý som sa rozhodla ukončiť takto keďže ten pred tým bol iný.
A VŠAK! trochu napätia....
bubny prosím...
Záverečný diel sem pridám budúci týždeň. Nakoniec som sa rozhodla ešte pre jeden koniec, ktorý bude už len na jeden jediný diel, takže bude na vás, kto si to bude chcieť prečítať. Viem, vymýšľam, ale sľubujem, že to už je posledná vec. Ak to neurobím, nebudem môcť v kľude spávať!

Neji Hyuuga seděl v potemnělé pracovně svého domu a z části váhavě, z části odhodlaně zíral na rozložený svitek před sebou. Bambusové pero neslo kapku tmavého inkoustu a jeho zkosená špička se matně leskla v měsíčním světle. Když je jednou namočil, musel je použít. Asi o minutu později se pero dotklo papíru a zanechalo na bílé ploše tenkou linku.
Neji byl od mala zvyklý psát. Úřední listiny, formální dopisy, rozkazy podřízeným a aby nevyšel ze zvyku, verše.
Večerní hukot, černá je vrána, vznešeným letem přeruší ticho.

„To jako vážně spí jo?“ ozval se namyšlený hlas, který mladíka vytrhl z říše snů.
„Už ne.“ odvětil Tamuiův hlas a definitivně Abumiho probral.
„Děs.“ řekla Ebisu jednoduše a vešla do sálu.
„O co jsem přišel?“ zeptal se nováček trochu zmateně. Ještě zřejmě nebyl úplně probuzený.
„Zavolali si Ebisu kvůli výslechu, jak jsem předpokládal.“ odpověděl Tamui a trochu se pousmál, když si mladík automaticky dal ruku před ústa zakrytá maskou, když zívl.
„A už něco vědí?“ zeptal se Abumi, když se protáhl.

Vzkaz pro Gaaru zněl prostě a jasně.

Bez podpisu, o to horší bylo, že to bylo psáno strojově a ještě s tolika chybami. Jenže hrozbu z její smrti nemohl jen tak přehlížet.

"Chci vidět svoji vesnici! Chci vidět, co všechno zůstalo! Jen jestli vůbec..."
Kushiny se zmocnila panika. Dívka se opatrně zvedla z nemocničního lůžka a líně se ploužila ke dveřím. Pak ji však napadlo, že by bylo lepší, kdyby
odsud zmizela až za tmy. Přeci jen se v nemocničním županu potulovat po vesnici kterou ani nezná by bylo trochu nemístné a stejně - hned by ji objevily...
Její jednání, ji však samotnou dost překvapilo. Bylo to úplně proti její povaze, tak proč...?

[hide=dôležitá info xD]Maey: Ďakujem za komentár, už aj ho pridávam
Sabaku no Tanaris: ďakujem, síce dokonalosť nie je moje druhé meno Ale tak dúfam, že po tomto diele ma nezabije nik, pretože je iný ako ostatné, aspoň podľa mňa Ďakujem ti za komentár Nikuš
lunaru: ty si si skrátila meno, či sa mi to len zdá? uľahčila si mi to v tom prípade! Dúfam, že tento diel zodpovedá tvojej predstave

Na Úvod,

tenhle podivný výtvor souvisí s mými současnými stavy ze zamilovanosti.

Nikdy bych neřekla, že jeho slova mě doslova uvězní.
Ani nevím, kdo to je, ale miluji ho celým svým srdcem. Prostě jednoho dne jsem našla na zemi ležet svitek, bylo mi tak trapně, když jsem ho z té země zvedala a ještě více jsem se červenala, když jsem ho četla. Tehdy jsem netušila, že už nyní jsem nadobro ztracena. Ztracena v lásce…

[i]Vážená,
pokud čteš tento dopis, rozhodl jsem se, že změním svůj život. Chci a toužím poznat něco víc.

Minarin pohľad

Dúfam, že Hikari nezabudla, že sa nemá pozerať Itachimu do očí, pomyslela som si.
Kisame zaútočil priamo na Kioga. Nevedela som nájsť Ryuuqa, ale to bolo len dobre, keďže mal zvitok. Stála som tam s Hikari v bojovej pozícii a čakala, čo Itachi spraví.
„Myslím, že má starček Kiogo problém. Čo myslíš Hikari-chan?“ usmiala som sa na ňu s pobavením.
„Aj ja si myslím, že starček už zrejme nestíha.“ usmiala sa a ostražito sledovala Itachiho, aj keď si išla sadnúť.