3 cesty – 16.

Poustevník ze šesti cest

Čas se snad jakoby zastavil. Naruto nemohl věřit tomu na, co se právě dívá. Myslel si, že je to pouze noční můra. Nebyla. Stál tam sám a byl celý od cizí krve, snad úplně vařící protože byla tak moc teplá. Jeho oči všechno stíhaly, ale jeho tělo se nedokázalo dostatečně rychle pohnout. Proč se nedokázal pohnout, přece věděl, že nemůže nechat nikoho umřít. Nechtěl nechat umřít nikoho, na kom mu záleželo. Ale přesně to se stalo, přímo před jeho zraky. Pochybnosti o tom, že ten, co si oblékal malého tlouštíka, není Juubi, ten strašlivý démon, se rázem rozplynuly. Čas byl zpomalen, či se snad zastavil, tolik myšlenek byl Naruto během toho okamžiku zpracovat.
Hrozivý Juubiho spár, ale stále dále pokračoval, nechtěl se zastavit pouze u jediné oběti. Když to Naruto viděl, okamžitě reagoval. Konečně se jeho tělo pohnulo, musel být zaručeně tisíckrát rychlejší než před okamžikem. Už, už byl tak blízko, ale Juubiho spár byl stále blíž. Věděl, že stačí jeden jediný nepatrný dotek a oba budou v bezpečí. Pařát ťal do masa a ve stejnou chvíli se i Naruto dotkl, okamžitě je oba přenesl na místo, kde se poprvé setkali.
„KEIBIII!“ Vykřikla hrůzou Karyu a okamžitě se svalila na zem, protože v levém boku měla díru od Juubiho útoku.
Naruto, jí zakázal snad milionkrát ve svých myšlenkách umřít. Okamžitě se dal do léčení. Bylo mu jedno, kolik mu to vezme síly. Věděl, že ho sem nemůže nikdo vystopovat.
„Proč jsem ho nezastavil, když jsem mohl?! Proč jsem ho nezastavil, když jsem mohl?!“ Nadával si Naruto.
V tuto chvíli, by klidně obětoval celý svůj vztah, který měl zatím vybudovaný ke Karyu, jen kdyby se jí bývalo nic nestalo. Lomcovala jím zlost nad vlastní hloupostí a silná nenávist k Juubimu. Věděl, že hned jak bude Karyu lépe, jak se jí uleví, ne jak se uzdraví, tak s Juubim něco udělá. Zároveň si sliboval, že se to nebude líbit ani jednomu z nich.
Tělo Karyu bylo téměř uzdraveno, ale neměla klidného odpočinku. Pořád a stále dokola se jí před očima opakoval obraz toho, co se stalo Keibimu. Nic strašnějšího nikdy neviděla. Stačila tak malá chvilka a nezbylo z něho nic víc než hromada masa a kostí. Ale ta krev byla všude. Úplně všude. Na ní na Narutovi i na lordovi, ale on jediný si to očividně užíval.
Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Spala? Nebo byla jenom tak moc vysílená? Netušila co se jí stalo. Naruto to vše na ní viděl a rvalo mu to srdce a duši na tisíce kusů. Musel nějak zasáhnout. Musel to Juubimu všechno překazit, ale nemohl Karyu nechat samotnou. Hned na to mu došlo, že i kdyby chtěl sebevíc, tak Keibiho už zachránit nedokáže. Co udělal špatně, že se něco tak hrozného stalo?
„Musím nám najít nějaké lepší místo! Takhle u cesty nemůžeme zůstat!“ Panikařil Naruto.
Popadl Karyu do náruče a utíkal s ní pryč. Co nejdále mohl od toho prokletého zámku. Někde přece musel narazit na nějakou vesnici nebo alespoň na místo, kde by se mohli nějak ukrýt. Karyu naštěstí pro něj nyní nevnímala okolí, takže nezačala hned panikařit. Byla stále v šoku. Naruto se jí nedivil. Sám taky neviděl nic podobně nechutného. Možná mohl vidět podobně hrozné věci, jako shinobi, ale to co se stalo Keibimu mu zvedalo žaludek.
Běžel už moc dlouho a stále mu nezačaly docházet síly. Uvědomoval si to, ale zároveň byl v šoku a jeho mozek nechtěl zpracovávat všechna fakta. Stmívalo se, a mu konečně došlo, kolik času uplynulo od toho, co se stalo. Ale čas nebyl jeho spojenec. Příštího dne se přeci mělo stát něco hrozného, ale i když to věděl a uvědomoval si své povinnosti, tak Karyu pro něj byla přednější. Důležitější než životy tisíců a osud celého světa.
Slunce stále ještě nezapadlo a Naruto si až nyní uvědomil, že je v nějaké vesnici. A pak to uviděl, ty jejich oči, ty oči, které vídal celé své dětství. Nechtěl tomu věřit, ale cítil Karyu na svém těle, stále byla v šoku, ale to jen potvrzovalo, že se jedná o realitu. Naruto si uvědomil, že dělá dobře, když přivírá své oči. Nikdo ho nemohl podezřívat, že je démon. V tu chvíli mu to došlo. Lidé měli nepředstavitelný strach z démonů. Naruto i Karyu oba byli odlišní, jejich vlasy neměly „normální“ barvu.
Naruto se přestal soustředit na nepodstatné, musel najít nějaké místo, kde by Karyu mohla být v bezpečí. Ale nikde nenašel ani jeden jediný normální pohled. Po zhlédnutí toho, co Juubi udělal, se jim ani nedivil. Co když bylo více takových.
„Našlo by se místo, kde bychom byli v bezpečí?“ Zeptal se nakonec Naruto doufaje ve slitování.
Bylo ticho a dav, který se sešel podívat na to, co dorazilo, se začal rozcházet. Odvraceli od Naruta s Karyu své zraky a šli si po svém. Naruto stále zoufaleji hledal, alespoň toho jediného člověka, který by měl minimum slitování. Nikdo takový se nenašel.
„Potomci démonů, tady nemají co pohledávat! Táhněte!“ Ozval se jakýsi hlas.
Naruto to ignoroval a šel skrze vesnici, až k jejímu druhému konci. Vrátit se stejnou cestou totiž nemohl. Podíval se na Karyu a viděl, že její pohled je stále upřený dopředu. Ale pochyboval, že vidí, co se v tom směru nachází. Určitě byla uvězněná v té strašné vizi, co jí zůstala z okamžiku smrti jejího ochránce, jejího strážného – Keibiho, před očima.
Byli už na samotném kraji vesnice, kde na ně upíraly ty studené pohledy, když v tom Naruta někdo zatahal za jeho oděv. Zastavil se. Útok přijít nemohl, tím sibyl jist. Otočil se tedy za sebe a podíval se směrem dolů. Stálo tam dítě. Obyčejné dítě, nepoznal, jestli chlapec nebo dívka, prostě dítě ve špinavém otrhaném oblečení. Stejně jako spousta místních. Děcko se na něj zeširoka usmálo. Naruto by mu rukou rozcuchal vlasy, ale měl ruce plné Karyu, takže nemohl. Místo toho se taky pousmál.
„Možná vám pomůže poustevník ze šesti cest,“ řeklo dítě a utíkalo pryč.
„Počkej? Kdo je to?! Kde ho najdu?!“ Zavolal za ním Naruto.
Dítě se zastavilo a upřelo na Naruta zvědavý pohled. Ono nechápalo, jak ten se zlatými vlasy nemůže vědět, o světoznámém poustevníkovi.
„Žije na kopci, u kterého se kříží šest různých cest. Ale vypadáš jako trouba, takže ti to musím vysvětlit jednoduše!“ Křiklo drzé děcko na Naruta.
„Já že vypadám hloupě?!“ Naštval se Naruto, ale raději poslouchal, aby mu nic neuniklo.
„Prostě půjdeš po cestě, až narazíš na kopec a na tom kopci žije ten poustevník. On pomáhá i lidem jako vy dva,“ řeklo dítě Narutovi a pak už definitivně uteklo.
Naštěstí pro Naruta, nebyl Naruto hlupák, takže si dokázal dát dvě a dvě dohromady. Už věděl, jak se odlišným lidem v této době říká a taky, že jim jakýsi poustevník může pomoci. Jediné, co jej mátlo, bylo, že to měl být poustevník ze šesti cest. To přízvisko, to jak si jej lidé nazvali, bylo mu to tak povědomé. Měl z toho špatný pocit, a přesto věděl, že to není nic zlého. Tušil, že ten člověk, ať už je to kdokoliv Karyu pomůže.
Rychle se vydal zmiňovanou cestou. Znovu utíkal, co mu síly stačily, musel kvůli Karyu, kterou měl nadevšechno rád. A za chvíli opravdu uviděl nejspíše ten kopec. Ona to byla spíše hora, nežli kopec. Ale Narutovi to ani na chvíli nevadilo. S odhodláním se dostal až na úpatí kopce. Ještě jednou se pro jistotu ohlédl zpátky. Nikdo je nesledoval a u hory se opravdu křižovalo šest různých cest. Muselo to byt toto místo. Naruto se dal do zdolávání příkré cestičky vyšlapané ve svahu. Snažil se udržovat si tempo, ale musel si šetřit síly, co kdyby se něco neočekávaného stalo.
Se svým tempem za chvíli vystoupal dostatečně vysoko. Lesní pěšinka se pomalu rozšiřovala, až najednou uviděl mýtinu uprostřed lesíka na kopci a tam malý domek. Nechtělo se mu ani věřit, že by to bylo až tak příliš jednoduché. A najednou si uvědomil, že s každým krokem narůstá ten nepříjemný pocit, který v něm kdesi hluboko byl. Ale stejně si připadal, že toto místo zná. Tyto fakta Narutova hlava nedokázala pobrat.
Už byl až u toho malého domečku, který tam sám stál v divočině. Naposledy si dodal odvahy a pokusil se otevřít dveře. Karyu však držel v náručí a proto mohl maximálně do dveří několikrát jemně kopnout, tak aby to znělo jako klepání. Zakopal. Z domku uslyšel nějaké zvuky. V hlavě si představoval, jak asi může ten poustevník vypadat. Myslel na nějakého nevrlého staříka. Po chvilce se dveře konečně otevřely. I když měl ten muž přes sebe plášť s kapucí, hluboko zaraženou do obličeje, tak Naruto poznal, že může být tak maximálně stejně starý jako Karyu.
A pak Narutovi konečně došlo, co je špatně, ten muž, ten údajný poustevník, ze šesti cest, on dokázal používat chakru, minimálně stejně dobře jako Naruto.
„Co ode mě potřebujete?“ Zeptal se.
Naruto chtěl okamžitě uskočit, protože tomu kapucínovi nemohl věřit. Jenže pak ucítil známou vůni jídla, která se linula z domu. Okamžitě zapomněl na všechny obavy a jako neřízený se hrnul dovnitř i s Karyu v náručí. Muže s kapucí a vlastníka této poustevny úplně ignoroval.
„Si nějaký drzý chlapečku,“ řekl mu na to poustevník.
„Chlapečku? Vždyť ty nemůžeš být o moc starší,“ odvětil mu Naruto a čenichal, odkud ta lahodná vůně vychází.
„Jsem dvakrát tak starý, co ty a na rozdíl od tebe, já na svůj věk vypadám přiměřeně,“ řekl zahalený poustevník.
„Jestli si dvakrát, tak starý, co já, tak vypadáš moc mladě,“ řekl Naruto.
Nyní přestal původ známé vůně hledat. Raději posadil Karyu na židli, která byla nejvíce vzdálená od poustevníka. Cítil z něho sílu, a proto si uvolňoval ruce k boji, kdyby měl nějaký nastat. Mohl se pokusit s Karyu utéct, ale to, že tedy nějaký člověk ovládal chakru stejně jako Naruto znamenalo opravdové potíže. Proto byl boj zaručeně nevyhnutelný.
„Ne ty vypadáš, moc staře na to, že ti má být dvanáct!“ Přiostřil poustevník.
Ale Naruto byl v tu chvíli už pohybu. Prosmýkl se kolem stolu s židlí, na které seděla Karyu. A přirazil poustevníka ke stěně, tak silně, až mu spadla kapuce z hlavy. K Narutovu překvapení, měl poustevník podobně blond vlasy jako on. Ale to nebyla jejich jediná podobnost. Naruto byl nějakou silnou silou vyhozen otevřenými dveřmi z domu a poustevník ho okamžitě následoval. Naruto konečně v tu chvíli viděl do poustevníkova obličeje. Byl docela pohledný, ale problém představovaly jeho oči. Měly stejný kruhový vzor, jako ty Narutovy, jen neměly nebeskou barvu, ale byly fialové.
„Co seš sak*a, zač?!“ Lekl se Naruto.
„Taky by mě zajímalo, CO si ty?!“ Na to poustevník.
Mezi rozhovorem si vyměňovaly rány. Naruto se jenom nestačil divit, co je to za poustevníka, co umí takhle bojovat. Tak moc dobře. Neměl potom jinou možnost a musel začít používat taijitsu. Okamžitě se objevil za poustevníkem a v ruce měl svůj oblíbený rasengan. A ten téměř zasáhl svůj cíl, ale byl odsát pryč, prostě zmizel. A poustevník přešel do útoku. Vytvořil, cosi co se opravdu velice vzdáleně podobalo Narutovu rasenganu a rovněž rychlostí blesku se tím pokusil Naruta zasáhnout. Ale i poustevníkova technika se setkala se stejným koncem jako před chvílí Narutův rasengan.
Oba od sebe odskočili. Naruto měl naplno otevřené svoje oči. Oba dva se divili, jak je možné, že ten druhý má úplně stejně úžasné oči a ovládá stejné techniky.
„Musíš být démon!“ Řekli oba zároveň. „Já ne! To TY!“ Pokračovali jednohlasně.
A pak bylo ticho. Situace byla komická a oběma se jim chtělo smát, ale nemohli, protože byli moc soustředění na boj. Jenže pak to propuklo. Po chvíli, co na sebe jenom tak zírali, se začali ve stejnou chvíli smát. A smáli se tak dlouho, dokud je nebolela břicha. Když se únavou povalili na zem tak už jim bolo zhruba jasné, kdo by měl být ten druhý a přesto tomu věřit nechtěli.
„Takže?“ Vzpamatoval se jako první poustevník.
„Je to zvláštní, že ano,“ na to Naruto.
„To opravdu je, vůbec se nechováš, jako bys byl dvanáctileté dítě,“ na to poustevník.
„Na tento okamžik vzpomínky nemám, takže celou tu dobu, to musely být tvoje vzpomínky. Ale jak je to možné Rikudou?“ Zeptal se zmatený Naruto.
„Rikudou? Pokud vím, tak se jmenuji Taiyo Nikko,“ na to poustevník.
„Já jsem Uzumaki Naruto a ta dívka tam uvnitř je Karyu pravděpodobně taky Uzumaki,“ na to Naruto.
„Pravděpodobně?“ Divil se poustevník Taiyo.
„Nejspíš, je to krutý žert od Juubiho, nevím, jak to přízvisko vzniklo,“ na to Naruto.
„Takže nejste přímí příbuzní,“ řekl snad zklamaně Taiyo.
„To netuším. A jelikož víš, že nepocházím z téhle doby, tak je dost možné, že ty a Karyu, jste moji předci,“ posmutněl Naruto, protože ke Karyu opravdu něco cítil, ale nemohly to být vzpomínky jeho předchůdce?
„Ale jak ses sem dostal a proč si sem vůbec chodil?! Dobře víš, že tady nemáš co dělat! Nebo se stalo něco, co tě sem donutilo jít?“ Ptal se poustevník Taiyo.
Naruto na to odpověděl kývnutím, ale stejně bylo jasné, že to bude muset během nějaké té chvíle vysvětlit. Rikudou Taiyo se na Naruta podíval a pozval ho dovnitř do svého příbytku. Naruto neváhal ani chvíli a okamžitě šel dovnitř. Když prošel dveřmi, tak uviděl Karyu, jak tam jenom tak sedí stále v šoku. Co jen mohl udělat. Taiyo pomalu přistoupil ke Karyu a položil jí ruku na hlavu.
„Co to děláš?!“ Lekl se Naruto.
„Prožila strašný šok, bylo by nejlepší, kdyby na všechno zapomněla,“ řekl Tayio.
„To nesmíš! Rozumíš! Já ji miluju!“ Křikl Naruto.
„Sám si řekl, že jsou to mé vzpomínky, všechno co sis myslel, že musíš udělat. Všechno co si dělal, tak podléhalo těm mým vzpomínkám, ne?! To platí i pro to, co si myslíš, že cítíš ke Karyu!“ Řekl tvrdě poustevník.
„Co ty o tom víš?!“ Na to Naruto.
Napětí mezi nimi dvěma opět rostlo. Naruto začínal zuřit a chtěl něco udělat, jenže tušil, že tento poustevník bude asi schopnější než on, proč tomu tak bylo?
„Nevím přesně, co ale něco se muselo pokazit, že máš tolik mých vzpomínek. Měl bys mít vzpomínky pouze na používání své síly. A té bys měl normálně dosáhnout postupně a ne tak, že necháš strávit své tělo, co se v tvé době stalo?“ Zeptal se Taiyo a položil Karyu na postel protože ji donutil usnout.
Narutovi nebylo zrovna po chuti vyprávět tomuto člověku celý svůj příběh. Ale nakonec musel, věděl že Rikudou zatím Karyu nesmazal žádné vzpomínky. Tak se tedy Naruto dal do vypravování, toho, co se stalo. Co ho přinutilo se takto změnit, co ho donutilo cestovat časem. A celkově o svém dosavadním životě.
„Říkal si něco o ninjutsu, ne? Ale to by nemělo existovat v tvé době, teda měl bys ho ovládat pouze ty a to taky až po tréninku,“ divil se Taiyo, když Naruto domluvil.
„Jediné, co vím je to, že TY jsi stvořil ninjutsu, jak ho v mé době známe, to ty jsi to lidi naučil,“ řekl Naruto.
„Ale to bych neměl. Já ve svých vzpomínkách na mého předchůdce vzpomínám, že něco jako učit lidi ovládat chakru, by mělo být zakázané,“ na to Taiyo.
„Tvého předchůdce?“ Divil se Naruto.
„To sis myslel, že já jsem byl první? NE už bylo nespočet lidí s tímto zrakem a silou přede mnou. Jak bych to řekl… Prostě, když se svět žene do nějaké velké katastrofy, když se zrodí příliš moc démonů, tak se moje i tvoje duše znovuzrodí. Samozřejmě vzpomínky na předchozí život jsou omezeny pouze na to, jak přijít k síle, kterou máme a na to, že vždy existuje, žena kterou milujeme. Díky tobě ji už nemusím hledat,“ usmál se Taiyo.
„Co myslíš, tou ženou?“ Zeptal se Naruto, bylo mu jasné, že se jedná o Karyu, ale celou věc nějak nechápal.
„Ty jsi ještě kluk, kterému se v hlavě objevily vzpomínky, mé vzpomínky, nejspíše kvůli tomu, že snad všichni lidé uměli využívat chakru. Počkat…“ Zarazil se Teiyo.
„Ještě jsi mi neodpověděl,“ řekl Naruto.
„Naruto, jak je to v tvé době s démony?!“ Zeptal se naléhavě poustevník.
Naruto poznal, že není čas na to, aby se on sám vyptával, musel odpovědět, protože to bylo důležité. Hodně důležité.
„Existovalo jenom devět velkých démonů, jednoho démona do mě po narození zapečetili. Těch devět démonů jsi stvořil z jednoho jediného démona, ten tu zatím, ale neexistuje,“ vysvětlil Naruto.
„Samozřejmě, teď to dává smysl! Těch devět démonů do sebe muselo pohlcovat ty malé, kteří vznikali od jejich stvoření až do doby, než se je někdo z mých vzdálených potomků v tvé době pokusil sjednotit, ale tys to překazil a jelikož jsi měl více vzpomínek, než jsi měl mít a ty se ti navíc ještě prolínaly s realitou, tak si přišel sem,“ řekl Taiyo.
„Ano, no samozřejmě, tak to muselo být,“ řekl Naruto.
„Jo, jenže to pořád odporuje pravidlům. Protože jsem lidi nikdy neměl učit používat chakru,“ řekl poustevník Taiyo.
„Ano, ale co když si naučil lidi používat chakru, aby z nich nevznikali démoni. Přece, když dokážeš vyžívat chakru, tak většina ninjů umírala, když už byli naprosto vyčerpaní. Žádný démon z nich vzniknout nemohl,“ vysvětlil Naruto.
„To máš naprostou pravdu,“ souhlasil poustevník.
„To je dobře, že jsme na to přišli, ale teď bys mi mohl odpovědět na mou otázku,“ na to Naruto.
„Je to jednoduché. Tak jak se znovuzrodí naše duše, tak stejně je to i s duší Karyu, to je ta žena, která je naším osudem, kterou milujeme a vlastně ani nevíme proč. Ale až získáš postupem času svou sílu, tak ti dojde, že ona je ta pravá. Samozřejmě v tvé době bude vypadat jinak, bude mít jiný hlas i vůni, ale ty poznáš, že je to ona,“ na to snad až nepřirozeně zamilovaný Taiyo.
Naruto se jenom divil, jak takhle může mluvit, když poznal Karyu před několika minutami, ale vše, co se točilo okolo něj, bylo svým způsobem zvláštní.
„Vidíš, tak jak tebe ovlivnily moje vzpomínky, tak mě i Karyu teď ovlivňují ty tvé z jiné doby, které sem nepatří,“ řekl Taiyo.
„Rozumím, ale to se mám jenom tak vrátit? A i kdybych chtěl, tak na to nemám dostatek chakry,“ řekl Naruto.
Taiyo se zamyslel. Naruto měl přece jenom pravdu. Na to cestovat v čase bylo zapotřebí nepředstavitelné množství chakry. Ale Naruto se musel vrátit, protože jinak by se svět dostal do neodvratitelné katastrofy.
„Jak je to s tím Juubim?“ Zeptal se po chvíli ticha Taiyo.
„Na toho jsem úplně zapomněl! Musím ho zastavit!“ Lekl se Naruto.
„Ne Naruto, to já ho musím zastavit!“ Upozornil Taiyo.
„Ale když ho nezastavíme hned, tak spousta nevinných lidí umře!“ Děsil se Naruto.
„Jenže když Juubi nevznikne, tak vytvoříme paradox! Kdo ví, co by se pak stalo!“ Upozornil Taiyo.
„To chceš nechat ty lidi jenom tak zemřít!“ Rozčiloval se Naruto.
„Jenže TY už jsi mi přece řekl, že jsem vytvořil z jednoho jediného nepředstavitelně silného démona, devět slabších! Chápeš?! Už není cesty zpět, prostě ho musím porazit! A udělat, cos řekl!“ Rozčílil se rovněž Rikudou Taiyo.
Naruto posmutněl, protože ho to mrzelo. Chtěl to nějak napravit.
„A co kdybys ten paradox vytvořil, co kdyby si Juubiho porazil ještě dříve, než se stane jediným démonem. Pak bych se sem já nikdy nedostal,“ řekl Naruto.
„A já bych nikdy nepotkal Karyu a nedozvěděl se, že má Juubi vzniknout a svět jak ho znáš ty nebo já mám poznat, by zanikl,“ na to Taiyo.
„Takže, říkáš, že já jsem se sem, do této doby měl dostat?“ Zeptal se překvapeně Naruto.
„To, že je to nepravděpodobné, neznamená, že to není možné. Dokonce je možné, že kdysi v minulosti už podobná situace nastala, ale to asi ani jeden z nás nemůže pamatovat,“ usmál se konečně Taiyo.
„Dobře, takže bychom se měli raději soustředit na Juubiho,“ řekl Naruto.
Taiyo jenom kývnul na znamení souhlasu. Z rozhovoru s Narutem vytušil, že Juubi by měl být ten zmiňovaný démon. Popravdě se na setkání s ním vůbec netěšil, protože se pak celý jeho život měl otočit o sto osmdesát stupňů. Jediné, co jej těšilo, byla jeho osudová láska, která se z ničeho nic objevila s jeho další reinkarnací, která nebyla ve své době.
„Jakmile tedy získám Juubiho, vrátím tě do tvé doby,“ řekl Taiyo Narutovi.
Naruto se mohl klidně začít radovat, ale z nějakého důvodu vůbec radost neměl. A za chvíli také přišel na to proč tomu tak je. Nemohl být s Karyu. Sice věděl, že to co k ní cítí, není úplně pravé, ale zároveň to bylo skutečné. Mohl z toho šílet.
Byla noc a Naruto i Taiyo začínali cítit ve vzduchu, že se to blíží. Ta zkažená démoní síla stále více a více rostla. Ale stále to ještě ani zdaleka nebyla přesně to, co si Naruto pamatoval. Jenom se hrozil, jak moc silný se Juubi ještě má stát, než dosáhne svého maxima. Za to Taiyo vypadal, že už by chtěl každou chvílí vyrazit. Poohlédl se na Naruta, ale ten zakroutil hlavou. Taiyo se na to netvářil zrovna nadšeně, ale nezbývalo mu nic jiného než věřit Narutovi, že si přesně pamatuje Juubiho sílu.
Musela být snad půlnoc, možná o několik minut později a Taiyo i Naruto začínali cítit lidské obavy, kterých každou vteřinou přibývalo. Taiyo vytřeštil oči, ještě nikdy necítil tak koncetrovaný strach na jednom místě. Ne bylo to na dvou místech, které nebyly zase tam moc vzdálené.
„Naruto, jak vlastně chce ten Juubi získat svou sílu?“ Zeptal se s obavami Taiyo.
„Požene proti sobě dvě obrovské armády, ani nevím, kolik lidí tam může být. A on se postará, že všichni do posledního zahynou,“ odpověděl smutně Naruto.
„To je strašné, mám sto chutí mu to okamžitě zatrhnout!“ Rozčílil se Taiyo.
„Já taky, ale bohužel s tím nemůžeme nic udělat, mohlo by to způsobit ještě větší katastrofu,“ na to Naruto.
„Já vím,“ řekl smutně Taiyo a podíval se na Karyu.
„To proto je Karyu tady, aby mi pak dodávala síly,“ řekl Taiyo.
Naruto se v tu chvíli definitivně vzdal výhledu na život s Karyu. Taiyo to poznal.
„Ale na tebe v tvé době, taky čeká, jen ji musíš najít,“ snažil se Naruta upokojit Taiyo.
„Ano, ale budeš mě muset vrátit o dvanáct let dál do mého času, aby se moji sourozenci nedivili, že jsem o tolik starší než oni,“ řekl Naruto.
„Ty máš sourozence?!“ Téměř se lekl poustevník Taiyo.
„Mám, jsme trojčata,“ řekl Naruto.
„Trojčata, to je ale nemožné!“ Valil oči Taiyo.
„Opravdu jsme trojčata. Nikki můj mladší bratr, ovládá všechny elementy a nejmladší sestra má zase výdrž pro mě nepředstavitelnou,“ usmál se Naruto.
„Naruto, ale ty bys neměl mít sourozence, měl bys být jedináček,“ řekl nechápavě Taiyo.
„Ale mám, což znamená, že musejí být mnou nějak ovlivněni, nemám pravdu?“ Zeptal se Naruto.
Taiyo přikývl. Musel s Narutem souhlasit. Pořád bylo lepší diskutovat o něčem, než jenom netrpělivě čekat, až to všechno začne. A pak za nějakou chvíli usoudili, že by vhodné vyrazit. Oběma z toho cizího strachu běhal mráz po zádech. Když byli v půli cesty, tak ten masakr propukl. Bylo to prostě šílené. Ale měli svou povinnost, nemohli od toho utéct, i kdyby chtěli, protože jejich činy přímo ovlivňovaly další generace, minimálně Taiyovi činy.