Vzkříšení

Bylo to tady. Písečná se po dlouhé době chladného vyčkávání konečně rozhodla a začala zbrojit proti Konoze. Ostatní země vycítily začátek války a houfně se přidaly po její bok. Stará spojenectví a mírové dohody se ze dne na den staly jen bezcenými kusy papíru, z přátel byli nepřátelé a ze spojenců zrádci. Konoha se octla sama proti celému světlu. Ale na to ji přece připravovali.
Dnes kráčí elita Skryté listové vstříct hrdinné smrti v předních liniích. Všichni, kterým Uchihovská propaganda ještě úplně nevymyla mozek, musí tušit, jak tohle dopadne. Hyuuga, Akimichi... Itachi sám však ještě ne. Jeho si otec šetří na později, až nebudou potřeba stratégové. Zatím má spoustu času.
Seděl u sebe v pracovně a skloněný nad nějakými knihami, očekával návštěvu. Netrvalo dlouho a ninja se stříbrnými vlasy tiše opustil úkryt v rohu nade dveřmi. Jednoduché tmavé oblečení plus maska přes tři čtvrtiny tváře v kombinaci s vypracovanou postavou značily profesionála. „Přál jste si mě vidět?"
„Posaďte se, Hatake-san," odvětil Itachi s úsměvem a aniž by se ohlédl, pokynul rukou vedle sebe. „Tak se tedy povedlo doručit můj vzkaz."
„Váš shinobi je na svůj věk velmi dobrý." Ninja usedl a složil ruce do klína. „Skutečně mu důvěřuteje?"
„Narážíte na to, že byl Sai vycvičený ROOTem?"
„Spíše na Danzovu úskočnost. Měl byste dát pozor hlavně na svého bratra - prý si Saie skoro přivlastnil."
„Už to není jenom zvěst," přikývl Itachi. „Daroval jsem mu ho."
Hatake mlčel.
Itachi odložil knihy a obrátil se k němu. „Sundejte si masku."
Kakashi na vteřinu zaváhal, což bylo vzhledem k jeho ninjovské oddanosti velmi neobvyklé. Pomalým pohybem nadzvedl čelenku a stáhl látku dolů. Objevila se dlouhá světlá jizva přes levé oko a pod ní krví podlitá bulva, zdobená sharinganem - Uchihovskou pýchou.
„Zopakujte mi, co se tenkrát stalo," vyzval ho Itachi.
„Šlo o jednoduchou misi, která se zvrtla a já selhal," shrnul Kakashi hořce. „Obito mi tenkrát daroval víc, než si mohu zasloužit. Proto jsem se přidal k ANBU a zasvětil svůj život jeho rodině. Slíbil jsem, že pro vás udělám cokoliv, i když to nikdy nevynahradí jeho smrt. Je mým posláním chránit klan Uchiha."
„I když bude nepřítelem jeho vůdce?" položil Itachi zásadní otázku. Když Hatake dlouho nic neřekl, obrátil se zpátky ke stolu a pokračoval: „Otec se dost změnil. Nedůvěřuje nám, dokonce ani matce. Prý skoro nespí... Ale to vy víte nejlépe ze všech."
Kakashi přikývl. „Bere prášky proti spaní."
„Jak dlouho?"
„Asi půl roku. Mění ho. Otáčí se při každém šustnutí, všechno považuje za atentátníka. Jestli bude pokračovat, zabije nakonec i mě. Dráždí ho představa, že mě nevidí."
„A co válka? Prospěje jeho stav válečné strategii?"
Kakashi se znatelně zavrtěl. „Omlouvám se, Uchiha-sama, ale vím, kam míříte."
Itachi se dál věnoval listinám před sebou. Jen krátce přikývl: „Skutečně?"
„Mým posláním je chránit klan Uchiha i před klanem samotným. Chránit, ne útočit. A přestože můj názor na věc už znáte, takové zrady nejsem schopen."
Itachi se usmál. „Ne, Hatake-san. Pochopil jste jen část z celku. Ale i to mi stačí. Teď odejděte a zapomeňte na náš rozhovor."

Sasukeho dny ubíhaly jako ve snu. Pro ostatní se stal jen zasmušilým, většinu doby trávil tréninkem a skoro nemluvil. Ale ve skutečnosti to, co považovali za klid, byl jen velký souboj Sasukeho nitra prokázat trpělivost. Donutil se vydržet až do dne, kdy konečně přišel Sai.
I poté to ale trvalo dlouho. Připadal si, jako by chodil pod vodou, jak mátožné byly jeho pohyby. Pomalu se převlékl, pomalou chůzí opustil sídlo. Jediné zrychlení by jej činilo podezřelým. Sai jej provedl dlouhou cestou k továrnám, mezi opuštěními domy dělníků, městem duchů uprostřed pracovního dne. Potkali dvojici hlídkujících chuuninů a ti jim s posvátnou bázní ustoupili z cesty. Vnořili se mezi malé boční ulice, plné odpadků a uschlého listí, co jim křupalo pod sandály. Vyšli několikery schody a zastavili u skladištního komplexu, k němuž by Sasuke dorazil přímou cestou asi o půl hodiny dříve. Ale to by bylo příliš riskantní.
Nechal Saie, aby šel napřed a vybavil všechna povolení u malé vrátnice. Dostali mosazný klíč s plechovou visačkou. Jejich cílem byl blok devět, plný klecových kójí. Sem putovaly hory zabaveného majetku, který policie už řádně ohledala, a který neměl cenu. Sasuke zavřel dveře a sledoval, jak se lampy na dlouhých lanech pomalu rozsvěcejí. Byla tu okna, ale malá a vysoko u stropu, ze silného skla. Nasál zatuchlou vůni nevětraných prostor a chladu. Před ním se táhla úzká chodba, tak dlouhá a temná, až se i pro sharingan ztrácela v nekonečnu.
Sai zamířil ke kójím vlevo a odemkl zámek. Kovový řetěz sjel s řinčením dolů. Sai ustoupil: „Nábytek sem přivezli hned po jejím zatčení. Jen osobní věci jsem mohl odnést z policejního archivu teprve před měsícem." Zalovil ve vestě a vytáhl malou obálku. „Jediné, co ve vězení napsala."
Sasuke přijal nabízené a vstoupil do klece z drátěného pletiva. „Počkejte venku."
Shinobi bez námitek poslechl.
Unaveně se posadil na otlučenou židli a po následující čtvrhodinu jen tiše zíral do prázdna. Obklopovala jej pozůstalost mrtvé Haruno Sakury: její skříň se zapečetěnými zásuvkami, malý psací stůl, přikrytý průhledným igelitem, smotaný futon, rozpáraný na boku... Myslí mu probleskla nepříjemná vzpomínka a schoval tvář do dlaní. Uvědomil si, že pořád drží obálku. Otevřel ji a četl.

Itachi sledoval bratra z nedalené střechy. Podmínky k tomu byly mizerné, ale stejně se víc zajímal o osobu, která za ním právě přišla.
„Itachi-sama," pozdravil bývalý ANBU.
„Sai," odpověděl Itachi a krátce se po něm ohlédl. „Jak si vede?"
Sai zaujal místo po jeho boku. „Nikdy na ni nezapomněl."
Itachi přikývl. „Přitom se ji snaží tak cíleně vystrnadit ze své hlavy. Trénuje do úmoru, učí se jako nikdy. Nic jiného ho nezajímá. Alespoň se tak tváří..."
„Jestli mohu," ozval se Sai po chvíli ticha, „myslíte, že je připravený?"
„Na to je ještě brzy. A ani pak, na tohle nemůže být nikdo připravený."
„Je válka," podotkl Sai bez bázně.
„Ano."
„Spousta lidí zemře..."
Itachi si povzdechl. „Od vás bych tuto poznámku právě nečekal, ale máte pravdu. Nezáleží jenom na Sasukem. Toto se týká celého klanu Uchiha a jejich rozpoložení."
Vydali se ke dveřím na střechu a Itachi změnil téma: „Zdá se mu o ní?"
„Myslím, že ano," odvětil Sai zamyšleně. „Ale nejsou to noční můry."

Podzim dosáhl svého vrcholu a usínající příroda jakoby odpočítávala poslední dny Konožské suverenity. Uchiha Yashiro, pohodlně usazen v poradní místnosti klanového sídla, se dlouze zahleděl do neupravené zahrady. Z minulého zahradníka se vyklubal člen Akatsuki a jeho život skončil kdesi na předměstí, v kopě výbušných lístků. Od té doby zmítala vesnicí jedna událost za druhou a shánět odborníka na zastřihování keřů nebylo zrovna na programu. Oknem vnikl dovnitř vítr, přinášející pach vlhké hlíny. Yashira pohladil jeho mrazivý dotek po zádech a zachvěl se.
Z klanu byl nejstarší. Jeho předchůdci dávno zemřeli, ať už ve válkách, či jako oběti neznámých atentátníků. Mnoho z nich bylo Fugakovými konkurenty a Yashiro věřil, že jestli za tím nestál Fukagu sám, tak někdo z početného tábora přívrženců. Proč Yashiro sám unikl podobnému osudu bylo, že z něj součastný vládce Listové neměl strach. V klanu hrál vždy zvláštní výjimku. Jeho děd i otec byli cizinci a jen nedovyvinutý sharingan Yashirových očí byl potvrzením vzdáleného příbuzenství. Privilegium, které získali jeho bratranci pouze krví rodičů, si musel sám vybojovat. Jen díky tvrdému tréninku se dokázal přeorientovat na vodní techniky, aby vyvážil genovou nespravedlnost. Ale i kdyby dosáhl stejné úrovně jako oni, nikdy by nezískal vyšší hodnost, než záložní generál. Ano, další důvod, proč ho Fugaku nechával naživu - rodina se vždy schodla na Yashirově vině a odpovědnosti za všechny možné problémy. Nejednou se tak ocitl v hledáčku policie, dokonce párkrát i ve vězení, odkud byl však pokaždé rychle propuštěn, aby situaci napravil. Jeho zkušenosti se v politice cenily víc, než kdejaká jutsu.
Konečně vstoupil Fugaku do místnosti a rodiná porada mohla začít. Snad nikdo už nečekal, že to na bojišti proběhne dobře. Vše, o co šlo, byl Fugaku a jeho zpocená tvář, s kruhy po mnoha probdělých nocích. Neúnavná práce pro vlast - znělo z propagačního oddělení Listové. Pomalý konec - myslely si tmavovlasé hlavičky rodinných příslušníků. Pozorovali jej , červenýma očima a hodnotili každý jeho pohyb. Yashiro měl chuť zatleskat: Jak jen byl Fugaku rozzuřený při každé podobné schůzi! Jak jim nadával do neschopných příživníků a jeho osobní sluha (jediný neuchiha široko daleko) se třásl strachy, protože ho velký vůdce nedávno zkopal téměř do bezvědomí. Jen Yashiro, na svém neviditelném trůnu v zadní řadě, zachovával ten potřebný božský klid, aby nakonec přijmul jednoduchou misi všechno vyřešit a odkráčel hlavními dveřmi jako hrdina.
Ten den to konečně přišlo. Fugaku se po svém posledním výbuchu pomalu uklidnil, vydýchal a nechal dvojici strážců, aby odnesla sluhu s přeraženou čelistí do nemocnice. Jeho pohled, jindy zastřený slepou zuřivostí, se výjimečně vyjasnil a ztvrdl. Zbyla tu sotva polovina rodiny a přece to nebylo dost. Písečná decimovala Listovou pomalu a trpělivě, jako písek zanáší koryto řeky. Další musí z kola ven.
„Yashiro," promluvil tiše.
Všechny zbylé obličeje křičely jasné "ne", ale žádný neměl odvahu to nahlas vyslovit. Půjde Yashiro a co pak? Kdo bude bojovat, až si bude chtít Písečný Gaara nasadit čtyřrohý klobouk? Kdo se vytasí s právnickými tezemi? Kdo jiný, než Yashiro, vypadá důstojně i s bílou vlajkou?
K jeho vlastnímu údivu však přece někdo povstal. Mladý Sasuke, chlapec, co se stal moc brzy mužem. Když se zastavil ve středu místnosti, povšimli si té změny. Zatímco Fugaku slábl a chřadnul, Sasuke rostl a sílil. Jeho elegantní, zamyšlený postoj umlčel publikum a pak se Uchiha s tváří černovlasého anděla obrátil přímo k otci.
„Žádám o povolení nastoupit k jednotkám v přední linii, Otoo-sama."
Jeho bezchybné vystupování a vzhled nechaly Fugaku chvíli docela oněmělého. Nejspíš bojoval sám se sebou; žádostí Sasukeho zabít a zbytky otcovského instinktu. Najednou před ním nestál budoucí dědic, ale nový nepřítel. Konkurent. Yashiro tu myšlenku viděl, jak probleskuje Fugaku z jednoho oka ke druhému. Pak se přidalo zmatení. Vždyť tu válku nemohou vyhrát, Sasuke jistě zemře, pokud se nedá potupně zajmout, což jistě nedá! Nic z toho si ale Sasuke neuvědomoval. Chtěl jít, neboť nedokázal nečinně pozorovat, jak mu ve válce mizí bratranci.
V naprosté chvíli ticha prozkoumal Yashiro výrazy ostatních a zastavil se na Itachim. Itachiho měl rád. Přestože se narodili každý v úplně jiném světě, nějak v něm viděl sebe sama a ať se Itachi pokoušel o cokoliv, fandil mu. Obvykle klidná a prozíravá tvář zvážněla. I Yashiro zvážněl, protože pokud cítil Itachi přicházet něco neblahého, většinou se to vyplnilo.
„Ne," vydechl Fugaku nakonec.
Yashiro zkontroloval Itachiho výraz. Dobře nebo špatně?
Sasuke sklonil hlavu. „Při vší úctě, chci bojovat po boku svých přátel."
Fugaku se zamračil. Schylovalo se k další bouři. „Ty uděláš jen to, co ti přikážu, je to jasné!?"
Sasuke si úžasně zachoval dekorum. „Ano, Otoo-sama."
Dobře - Itachi se uvolnil. Jejich oči se na okamžik střetly. V jeho rudém sharinganu byl zašifrovaný plán, o jehož důmyslnosti se měl Yashiro teprve dozvědět.

***

Setmělo se, oblohu zahalila mračna. Nebyla to pořádná bouřka, ale jak s lodí pohupovaly vlny a jak se kývaly závěsné lampy v podpalubí, i ten nejotrlejší námořník začal mít pocit, že slyší kvílení tornáda. Gatou se za nejotrlejšího muže na palubě rozhodně považoval.
Opustil kapitánskou kajutu a prošel po mokré palubě k padacím dveřím. Po cestě málem uklouzl, ale vztek mu pomohl udržet rovnováhu. O chvíli později vstoupil do úzké, přeplněné chodby, která vedla ke kajutám pro posádku a pak dál do skladů. Řadila se tu celá námořnická eskadra plus první důstojník, který mu před chvílí podal referát o tom, co se děje.
Gatou si rukou upravil brýle a narovnal se. Kulaté, daleko přesahující břicho mu rozráželo cestu a kolem celé jeho osoby se vznášela aura potlačovaného vzteku. Mužstvo se poděšeně krčilo co nejblíž ke stěnám, obráceni směrem od hlubin podpalubí. Nahoře seděli, čím níže však Gatou sestupoval, vídával je postávat v semknutých skupinách a tím více strachu bylo poznat v jejich opálených tvářích. Konečně dospěl k příčině všech strastí.
V rozlehlém podpalubí bylo postaveno asi na padesát světlých, dřevěných beden. Nebyly to obyčejné bedny - ty nejsou dlouhé, úzké a nikdo by je nestavěl na výšku, navíc v metrových rozestupech. Loď se znovu zhoupla a Gatou se v duchu podivil, že žádná zatím nespadla. Byl to děsivý náklad, zvlášť když na něj rozkývané lampy vrhaly svůj strašidelný stín. Už od chvíle, kdy bedny naložili v Zemi Řeky, strach posádky chápal. Ale odpustit jim ho nemohl.
Se zaťatými pěstmi přelétl mužstvo výhružným pohledem. „Co má tohle k sakru bejt!? Vzal sem si sem opravdový chlapy a teď sou z nich baby! Kruci! Tohle nejsou strašidla! Co!?"
Nikdo se ani nepohnul. Rozhořčeně se obrátil na dva nejbližší - svalovce jménem Waraji a hubeňoura s tetováním na tvářích, Zouriho. Z pochopitelných důvodů zvolil druhého z dvojice, přitáhl si ho za rameno k sobě a začal do něj s hlasitým sípáním kopat. Námořník přidřepl a stočil se do klubíčka, stále však obrácený zády k bednám.
„Hergot!" dodal Gatou a začal zdolávat schody a paluby směrem vzhůru. Uprostřed se zastavil a střídavě vzhlížel k mužům na schodech nad sebou a pod sebou. „Teď všichni poslouchejte! Ráno doplujem do Konohy a odevzdáme, co sme dostali! Komu se to nelíbí, může si hned teď vystoupit, ale ať se rozloučí s vejplatou! Mluvim vážně! Jestli vás tam venku čeká něco lepšího, jděte si, kam chcete! Mně je to fuk!"
Dal si několik vteřin na oddech. Nikdo, kdo by chtěl opustit loď, se nepřihlásil. To Hanzovi dodalo odvahy a promluvil jako kapitán: „Fajn! Teď se vrátíte pěkně nahoru a postaráte se, ať takhle zatracená kocábka dopluje v celku, jinak si mě nepřejte! Pohyb!"
V mužstvu to zahučelo a pak se celistvá masa svalů, šlach a tetování začala valit ven do bouřky. Gatou záhy osaměl a s povzdechem si upravil brýle. Nevěřil strašidelným historkám a nikdy nebyl pověrčivý, ale tohle nebylo ani jedno. Zpoza beden se náhle ozval potlesk. Hanzem zachvěla hrůza a mimovolně se přikrčil.
Sám velký Orochimaru vystoupil ze svého úkrytu, aby se mu mohl vysmát. „Skvělá řeč, kapitáne."
Gatou sýpavě vydechl. Nenáviděl tu bledou tvář s hadíma očima, černé vlasy jak z duchařských příběhů a bílou tuniku. Děsil jej tento muž, který prý spoustal smrt. Odplivl si. Loď sebou znovu prudce zhoupla. „Jak můžou stát? Jsou mrtví! Vždyť jsme uprostřed...?"
„Mrtví?" zopakoval Orochimaru s nepředstíraným zájmem. Rukou načrtl ve vzduchu podivný oblouk. „Ne, to se pletete. Jejich duše plují v zásvětí, daleko mimo čas a prostor. Osvobozeni od fyzikální hmoty vědí, co se stane. Jejich energie je předchází zpátky do těl, kde pomalu kulminuje."
Pohladil nejbližší rakev a dravě se usmál: „Tahle těla už jsou živá, drahý Gatou, dost na to, aby udržela rovnováhu. Jen ještě zamrzlá v minulosti. Ale to se brzy změní."
Gatou nervózně přešlápl, na čele mu vystoupil pot. „Tohle je šílenství. Vy... Vy a ten váš šéf! Vy jste šílení! Válka, tu chápu! Ale proč tohle? K čemu!? Ne, ne! Mrtví mají zůstat mrtví!"
Orochimaru nasadil výraz učitele, kterému právě řeklo malé dítě nějakou do nebe volající hloupost. „Jak nepochopitelné pro někoho, kdo nezná nic víc, než zabíjení. Jak strašidelné... Vraťte se ke svým mužům, kapitáne! Přijdete na jiné myšlenky!"
Po těchto slovech zmizel Orochimaru za svými tichými svěřenci, jakoby tu nikdy nebyl. Gatou se zařídil podle jeho rady.

***

Bývalý genin Naruto Uzumaki seděl tiše uprostřed prázdného bytu na předměstí Listové a naslouchal kapkám deště, jak naráží do okenních tabulek. Své malé hodnosti se vzdal z vlastní vůle, jednoho tichého večera u Sakuřina hrobu. Sám, beze svědků a úředních potvrzení pohřbil svou ninjovskou čelenku do měkké hlíny. Už pro něj neměla význam.
Pevně sevřel rukojeť otcovy památeční katany, kterou si položil na klín už před hodinou. Namikaze Minato, přezdívaný Žlutý Blesk z Listové - Narutův otec. Pracoval pro Uchihu Kagamiho, třetího vládce Ohnivé země a diplomata, který se pokusil usmířit svět. Jenže právě kvůli tomu Kagami zemřel a Minata zatkli pro podezření z velezrady. Nepopravili ho běžným způsobem - prý spáchal sebevraždu už ve vězení. Kushina Uzumaki podepsala připravené rozvodové papíry a vrátila se k rodnému jménu. Tak Naruto vyrostl tady, na šedivých ulicích mezi oprýskanými paneláky, v stísněném jedna plus jedna. Pro ostatní byl jen obyčejným chlapcem, mluvit o svých rodičích měl přísně zakázáno. Minato umřel příliš brzy na to, aby si ho mohl pamatovat, matka mu ale celé dětství vyprávěla příběhy o jeho hrdinství a oddanosti Konoze. Jenže Naruto vyrostl a uvědomil si rozdíl mezi realitou a pohádkou. Důvod, proč po něm nezdědil ani příjmení... O šest let později zmizela i matka a katana byla tím jediným, co po nich Narutovi zůstalo.
Namikaze Minato spáchal sebevraždu, aby demonstroval svůj nesouhlas. Naruto už od Sakuřiny smrti uvažoval, že udělá to samé. Jenže tehdy by tím nic nezískal, málo kdo by jeho oběť dokázal ocenit. Ale teď byla přece válka. Ninjové byli posíláni bojovat a někdo je musel přinutit k myšlence, jestli je to, pro co riskují životy, správné.

***

Slunce nad Ohnivou pomalu vyšlo. Jako zlatá krajka orámovalo okapy a okraje střech, ze skla a vody nadělalo zrcadla. Bylo to teplé, magické ráno.
Na řece, v samotném středu Konohy, se z ničeho vynořila obrovská loď. Pomalu vybočila z hlavního proudu a nějakým zázrakem se jí povedlo vměstnat do malého bočního koryta, metr z každé strany od jeho zelených stěn. Ostatní plavci jí chvatně ustupovali z cesty, prázdné loďky měly smůlu. Hnala je všechny na vlně před sebou nebo drtila přídí, jako malé ryby. Konečně zůstala stát, sotva na dohled od samotného centra. Její chrabrá pirátská posádka, vyvrhelové beze cti a svědomí se schromáždili na palubě, mžourali do oslnivého slunce a na okamžik cítili, jak se kolem nich utváří dějiny. Tetované hrudníky se nadýmaly bezdůvodnou pýchou.
Zelenovlasý muž vynesl z podpalubí malého chlapce v noční košili a posadil ho na příď. Hoch si bledou rukou zakrýval zarudlé oči a ospale mžoural. Bylo to poprvé za šest měsíců, kdy přestal chránit loď svým vrozeným jutsu, iluzí.
Waraji poklepal Zouriho po rameni, ten odpověděl pousmáním.
Gatou si sundal brýle a vzdychal, jako by cítil vyčerpání svého plavidla. „Spustit kotvu! Připravit k vylodění!"
Na břeh dopadly lávky. Zástup bíle oděných postav vystoupil na břeh. Nějaká žena, co stála přímo u nich, omdlela. Další začaly křičet.

Brzo houfy lidí opustí své domovy a každý si půjde ke své práci. Shromáždí se jako mravenci v ulicích Listové, jako každý den beze změny, bez pohledu stranou, bez povšimnutí. Jenže pak dorazí na náměstí v centru města. Každý, alespoň na chvíli, projde skrz. Bude jich kolem tisíce, spatří ho možná stovka, možná méně z nich. Ale to nevadí, i kdyby jich bylo jen deset...
Naruto si uvědomil, že po cestě slzí. Na sobě měl slavnostní kimono, slaměné sandály a katana se mu po samurajském způsobu houpala u pasu. Konečně dorazil na náměstí, velkou kulatou plochu na cestě k sídlu klanu Uchihů. Cestou do jeho středu už pláč netajil. Zatím ho stejně nikdo neviděl.
Neměl ani ponětí, jak se dá zabít takovou zbraní. Katana - příliš dlouhá, se zaoblenou špičkou. Ale copak by to s obyčejným nožem bylo stejně noblesní, stejně krásné? Copak by si někdo z toho neuvěřitelného davu povšiml malé dýky? Zastavil se u černého kamene, největšího památníku klanu Uchiha. Právě tady se před lety ozval Sakuřin výkřik - tady to začalo, tady to skončí. Zástup proudil a tlačil se, ale nikdo se nechtěl přiblížit k památníku pod desetimetrovou vzdálenost. Tato mezera čekala už jen na Naruta.
Zhluboka se nadechl. Když vstoupil do vylidněného kruhu, cítil, jakoby se dopouštěl nejtěžšího zločinu v dějinách. Nadechl se, vytáhl katanu, zavřel oči a obrátil čepel proti sobě. Šlo to těžko, byla tak dlouhá... Už si ho určitě všimli. Odněkud přibíhá shinobi, vždycky jsou nějací poblíž. Musí jednat rychle. Vztekle zaťal zuby. Proč se nehýbe, proč se sakra nehýbe!?
Někdo se dotkl jeho ramene. Pomalu, jemně.
„Naruto."
Překvapeně sklopil hlavu. Katana byla stále venku a její nádherně vyleštěné ostří odráželo sluneční paprsek. Natažené ruce ho začínaly bolet. Není mrtvý, ještě to neudělal! Tak proč...? Něco bylo špatně. Dav se zastavil, lidé na něj hleděli s podivným úžasem. Ještě nikdy v životě na sobě necítil tolik pohledů. Pak se rozestoupili. Na okamžik viděl hlavní Konožskou třídu, na jejím konci sídlo Klanu.
„Naruto," zopakoval hlas, který dobře znal.
Rozklepaly se mu ruce. Katana s řinčením dopadla na kamenné dláždění.
Sakura Haruno stála přímo za ním a jemně se dotýkala jeho ramene. Byla přesně taková, jak ji viděl naposled. Krátké růžové vlasy, stejné bílé šaty. Ale přitom se na něj dívala, jakoby ho už nepoznávala. Její oči byly jiné, plné tmy.
„Sakuro." Chtěl to říct, ale jeho ústa se jen naprázdno pohnula.
„Jsem mrtvá," řekla, jakoby odpovídala jeho myšlekám.
Zase ji viděl stát nahoře na pódiu, když ji všichni ti obyčejní lidé odsoudili k smrti, a pocítil tíhu nenávisti. Stáli tam ještě chvíli a bez přestávky četli z tváře jeden druhého, zatímco je obcházeli další. Desítky mrtvých lidí, s očima plnýma temnoty. Mířili tiše za svým cílem.
„Nebude to dlouho." Prostě jej minula a připojila se do jejich řad. „Pojď."

Oficiálně válka skončila jednadvacátého října, pro dům Uchihů to ale bylo už čtvrtého. Ten den spojenecké jednotky překročily hranice Ohnivé země a vydaly se k hlavní vesnici. Itachiho trpělivost se vyplatila a jeho plán uzrál. Dnes si také Fugaku z nějakého důvodu nevzal své léky a místo podrážděnosti byl jen velmi nevyspalý, ale to věci nijak nepřekáželo. Naopak Itachi doufal, že si s ním může konečně promluvit jako s uvážlivou osobou a ne jako narkomanem.
Na rodinou poradu dorazilo zbývajících sedm Uchihů, včetně Sasukeho s Itachim. Jejich otec si změny nejprve nevšiml. Automaticky se posadil k mapám s nákresy pohraniční obrany, probíranými už minulý týden. Ostatní jej pozdravili úklonou, ale zůstali stát.
„Musíme víc využívat slabin nepřítele," začal Fugaku a přejížděl prstem po mapě. „Kamenná a Zvučná mají hlínu a zvuk, nejlepší je bojovat tichem, větrem a vodou. Yashiro - ano, Yashiro by tam měl být! Mlžná, ti mizerní zrádci! Ale do boje se nehrnou, chtějí slíznout všechnu smetanu až na konec. Hyuuga je na jihu, ten vydrží. A na západ pošleme Shisuiho, ten se vyzná... Kde je Shisui?"
Fugaku se rozhlédl kolem. Tváře zbylých Uchihů mu odpověděly překvapením.
Itachi přistoupil blíž. „Shisui velí druhé západní divizi už dva měsíce. Sám jsi ho poslal."
Fugaku chvíli hleděl do prázdna, pak prudce zavrtěl hlavou a pokračoval ve vytváření strategie. „Pošleme jim nějaké posily. Konoha se bez domobrany obejde..."
„Tati!" Itachi rázně zastavil jeho ruku a přivlastnil si pozornost. „Vesnice už žádnou domobranu nemá. Jsme jenom my."
Chvíli bylo mezi oběma napjaté ticho, než si Fugaku vzpomněl. Podrážděně se synovi vytrhl, vstal a rozčíleně přecházel po místnosti. „Já vím! Jednotky navíc je zachrání! Vždycky je to až na poslední chvíli...!"
„Tati," řekl Itachi.
Fugaku zastavil a s přimhouřenýma očima si ho prohlížel. „Tak to je ono! Něco se nedaří, tak to hned využiješ, co!!?"
Podobných bezobsažných nařčení tu byla už spousta. Ale nikdo před Itachim na ně nereagoval slovem: „Ano."
Jakoby v místnosti zamrzl čas. Sharingan v očích zbytku rodiny doplnila naděje. Čekali na změnu už tak dlouho...
„Hranice padly, je konec," pokračoval Itachi bez jakéhokoliv záchvěvu emocí. „Deštná se Zvučnou dorazí pravděpodobně jako první, většinu si však rozdělí Kamenní s Písečnými. Obsadit sídlo a zajmout vládce bude jejich priorita..."
Už během Itachiho řeči odkráčel Fugaku na druhou stranu místnosti, rozhazoval rukama a opakovaně křičel: „Lžeš! To není pravda! Tuhle válku vyhrajeme!!"
„Už jsme ji prohráli!" odvětil Itachi rázně. Povzdechl si. „Ani to si neuvědomuješ. Kdybys jen chvíli nesnil -... Jestli má klan přežít, zavisí na tvém rozhodnutí. Musíš se vzdát funkce."
Fugaku vytřeštil na nejstaršího syna oči a jeho rty se přitom naprázdno pohybovaly. Pak se jeho tvář skřivila vztekem. „Chceš zvolit nového Hokage? Ano, já vím, koho bys chtěl!" Přiskočil k Itachimu a zasáhl ho pěstí pod žebra. Poté ho srazil k zemi a kopal mu do slabin. „Nový Hokage bys byl samozřejmě ty, co!?"
Itachi neodpovídal, jen bez projevu bolesti snášel otcův útok. Ostatní vyděšeně přešlapovali na svých místech, neschopni cokoliv udělat.
Když Fugaku skončil, Itachi se pomalu vyhrabal zpět na nohy a otřel krev z rozbitého rtu. Hluboce si povzdechl. „Ne. Navrhuji na post nového vůdce svého bratra, Uchihu Sasukeho."
Zraky všech se stočily k Sasukemu. Stál ve vzdáleném koutě místnosti jako zkamenělý. Byl dost inteligentní, aby tušil válečné následky a dokázal si představit konec klanu Uchiha, ale takhle? Takhle ne...
Než stačil kdokoliv z přítomných něco dodat, dveře se otevřely a ustrašený sluha se zhroutil Fugakovi k nohám. „Fugaku-sama! Jsou venku! Dali ultimátum..."
„Kdo?" zeptal se Itachi.
Sluha natáhl třesoucí se pravici směrem k hlavnímu vchodu. „Oni! Mrtví!"

Mrtví občané Konohy se seřadili na rozlehlém nádvoří sídla Uchihů, kde je obklopily stráže. Místo v jejich čele zaujal Sarutobi Hiruzen, mladý muž s hnědými vlasy bradkou, kterého Uchihové den po ovládnutí vesnice odsoudili k sebevraždě. Kdyby ještě žil, bylo by mu přes sedmdesát let. Přetlumočil sluhovi požadavek mrtvých: chtěli okamžitou demisi Klanu a s ním i válečnou kapitulaci.
Uchihové zůstali stát přede dveřmi a chvíli jim trvalo, než tomu byli ochotni uvěřit. Nikdo se však neodvažoval jít blíž. Konečně přistoupil Fugaku k Tekkovi a postrčil ho kupředu. „Jdi! Zeptej se, jak toho chtějí docílit."
Pověřený Uchiha se odšoural váhavým krokem a bylo vidět, jak spolu oba vyslanci tiše rozmlouvají. Když se vrátil, jeho tvář ztratila barvu a hlas se mu třásl. „Je to Sarutobi. Řekl, že jsou přivedeni k životu pomocí Edo Tensei..."
„Co to znamená?" vydechl jeden ze sluhů. Jindy by si takové otázky nedovolili, ale strach teď dokázal zničit každou překážku mezi nadřízenými a podřízenými. Veděli, že dokud jsou v jednom domě, hrozí nebezpečí jim všem.
To si zřejmě uvědomoval i Tekka, když na to odpovídal: „Reinkarnace do nečistého světa. Dokud je naživu tvůrce jutsu, nemohou zemřít. I když budou jejich těla zničena, znova se obnoví." Náhle se jakoby probudil a bez bázně pohlédl na svého vůdce: „Co máme dělat? Řekli hodinu...!"
Fugaku se znatelně rozstřásl - spíše zato ovšem mohly abstinenční příznaky, než strach. Dlouze sledoval malý počet strážných kolem padesáti duchů. Velmi chabá hranice pro nesmrtelného. A oni mu pohled opláceli... Aniž by vydal rozkazy, otočil se a zmizel zpět v domě.

Že jde Sasuke směrem k oživeným si ostatní všimli až moc pozdě. Většinu z nich nepoznával - šlo o významné osobnosti z éry vlády jeho předků, jejichž jména i podobu nechala jeho rodina z historie navždy vymazat. Byli mezi nimi vysocí úředníci a ninjové věrní klanu Senju, nepohodlní velitelé, kritici režimu, spisovatelé a nakonec poslední oběť veřejných poprav, jinak nedůležitá kunoichi, Haruno Sakura. Naruto mezi nimi zářil ve svém černém kimonu a tvářil se víc zaskočeně, než sami Uchihové.
Strážní se rozestavili kolem v bojové formaci, ale Sasuke poručil, aby složili zbraně a vrátili se na svá místa. Chtěl s mrtvými mluvit sám.
„Vy jste nás nepřišli pozabíjet," konstatoval krátce. Kdyby ano, věřil, že by to dávno udělali.
„To nevíme," odpověděl Čtvrtý Hokage. Vypadal přitom klidně a uvolněně, jakoby se vůbec nic nedělo.
Docela ochotně mu uvolnili cestu k Sakuře. Netušil, co by jí mohl říct - stačilo mu být alespoň krátce v její blízkosti. Na sobě měla jednoduché bílé šaty, ve kterých i zemřela. Pamatoval si je - koupil je těsně před její popravou. Nebylo to ze sentimentu nebo rozloučení. Jen si přál, aby se od ostatních vězňů nějak lišila. Všiml si také jejích ztemělých očí, ale to byla jen malá část celkové změny. Ta lpěla v jejím rázném postoji, v tom, s jakou systematičností si Sasukeho prohlížela. Byla to Sakura, ale zbavená reflexů, emocí a možná i citů samotných. Po tomto zjištění si docela oddechl. Nesnesl by, kdyby jej vinila nebo naopak litovala.
„Nevím, proč jsem tady," zavrtěla hlavou. Nejspíš čekala, že se na to bude Sasuke ptát.
„Jsi poslední," odpověděl. „Lidé si tě pamatují. Víš, kdo použil Edo Tensei?"
„Ne. Slyšíme jen přímé rozkazy." Na chvíli se odmlčela. „Chce kapitulaci... takže je válka."
Přikývl. „Skoro čtyři měsíce. Je otázka dnů, kdy Píseční dorazí do Konohy. Nikdo ve vesnici o tom neví, lžeme jim o vyhraných bitvách."
„Co budeš dělat?" V této otázce slyšel kupodivu i nějaký vnitřní zájem. Takže nebyla úplně bezcitná.
Nestihl odpovědět. Z domu se ozval pronikavý ženský výkřik, vyděsil většinu přítomných a ihned zanikl. Nastala dlouhá chvíle ticha, během níž pocítil Sasuke zvláštní změnu, jako mrazivý vánek. A pak, skoro ve stejné chvíli, se těla oživených počala dělit kousek po kousku na malé šedivé odštěpky.
„Ne!" vykřikl nahlas Naruto a pokusil se celý proces zastavit tím, že chytil Sakuru v ramenou. Pod jeho dotykem se však celé dění jenom urychlilo. Pomalu šedla a rozpadala se, jako hořící kus papíru.
Naposledy věnovala Sasukemu bezobsažný pohled: „Vrať se domů. Tvůj otec zemřel."

Přestože venku ještě stále svítilo to teplé zlaté slunce, v rozhlehlém sídle Uchihů panovalo přítmí a nepříjemný chlad. Sasuke kráčel pomalu skrz dům, následován zbytkem rodiny, jenž si však udržovali náležitý distanc. Široké dveře do ložnice rodičů byly z masivní dřevěné desky, natřené na tmavě zeleno. I přes jejich cizí vzhled však fungovaly tradičním způsobem, tedy se odsouvaly stranou. Okamžik zaváhal.
Jak mohla Sakura vědět, že se to stalo? Jak to mohl vědět uživavatel jutsu? Netušil.
Dveře se otevřely lehce a nehlučně. Ve vzdáleném rohu místnosti seděla Uchiha Mikoto. Jindy okouzlující a elegantní dáma teď bez hnutí hleděla před sebe v němém šoku. V prostřed pokoje ležel otec. Na zádech a docela klidně, jak si Sasuke záhy všiml. Jen jednu ruku měl tak nějak hozenou od sebe, což kazilo celkový dojem. Dokonce ani ta široká karmínová louže pod jeho zády tolik nevadila.
Hned vedle spatřil klečet jeho osobního shinobi, Kakashiho Hatake. V levé ruce držel svůj sai, čistý a zřejmě nepoužitý. Pravou opatrně sevřel ruku otce a něžně ji položil vedle těla. Tak, jak to mělo být.
Nakonec, nejblíž dveřím stál Itachi. Jeho slavností černobílé kimono s širokými nárameníky dělalo jeho postavu nezvykle majestátní, o to víc s katanou, jejíž ostří, sklopené z zemi, zdůrazňovalo přímku jeho postoje. Až když se otočil, všiml si Sasuke malinkých červených teček, po celé ploše Itachiho těla. „Sasuke," vydechl a mírně se přitom usmíval.
Ten zvláštní entuziasmus Sasukeho skoro vyděsil. Stál na místě, nedovedl se pohnout a přemýšlel, jestli je to sen, nebo jestli se všichni kolem něho prostě zbláznili... Jakmile se Itachi přiblížil, zmocnil se jej úzkostlivý pocit, ačkoliv představa, že by ho vlastní bratr dokázal zabít, byla něco nemyslitelného. Itachi - ten, o kterém si byl vždy naprosto jistý, že ho miluje víc než vlastní rodiče, že mu na něm skutečně záleží, který znal Sasukeho nejlíp ze všech. Ten, který fakticky vedl rodinu...
Itachi se zastavil přímo před Sasukem a stále se usmíval. Sasuke se neodvažoval pohlédnout stranou, periferním viděním však sledoval katanu a čekal, až se zvedne a připraví jej o život. Ale Itachi to neudělal. Špičkou prstu pohladil bratra po čele a zanechal na něm červenou linii. „Jednou to pochopíš."

***

Hlavní Konožské náměstí zůstalo neútěšně přeplněné i během poledne. Strážní shinobi se snažili přimět vesničany k odchodu do zaměstnání, ale byli rychle umlčeni hlasem národa. Něco se dělo a vesnice se začala zajímat o důvod. Konečně se brána sídla Klanu otevřela a vyšel z ní blonďatý chlapec v černém. Někteří si ho pamatovali jako toho kluka s katanou, co se připojil k oživeným. Kráčel se sklopenou hlavou a nepřítomným pohledem, v ruce držel rozdělanou obálku. Většinou mu ustupovali z cesty, ti odvážnější požadovali, aby jim vylíčil, co se přesně stalo. Nic neřekl.
Na cestě z náměstí mu někdo přinesl otcovu katanu, kterou na náměstí zapomněl. Ani ji neschoval. Nesl ji v ruce celou cestu až domů, kde se k davu jeho pronásledovatelů přidali i sousedé a pár náhodných chodců. Okupovali pak domovní schodiště celé dvě hodiny, než je to přestalo bavit.

Naruto vklouzl do svého bytu a zamlkl za sebou. Zbraň opřel o stěnu v předsíni, obálku - jenž mu ještě v před odchodem ze sídla Uchihů předal nějaký shinobi - položil na kuchyňský stolek. Třikrát se pro nic za nic podíval do ledničky, nakonec vytáhl misku s nahnívajícím salátem a postavil ji před sebe. Jejím sledováním strávil následující čtvrthodinu. Papír v obálce rozdělal nakonec rychle, jakoby šlo o účetní výpis. Přečetl první řádek a došlo mu, že text nedokáže vnímat. Raději ho odložil na později a šel se natáhnou na futon v ložnici. Potřeboval se vyspat.

Drahý Naruto,
jsem si docela jistá, že tento dopis nikdy nedostaneš. Přesto, kdyby jednoho dne všechno špatné skončilo a lidé se začali ptát, proč jsem musela zemřít; kdyby někdo našel tento dopis a donesl ti ho; chci abys věděl, že jsi pro mě vždy znamenal víc, než jsem kdy přiznala. Snad tu bolest překonáš a půjdeš dál, jak jsi měl vždycky ve zvyku. Bože, prosím, nevzpomínej na to, a postarej se o moje rodiče. Sakura.