Jiné, a přesto stejné 19. díl Mizící členové

„Dobré ráno," pozdravila Mitora celou jídelnu a posadila se ke stolu na své obvyklé místo vedle Deidary. Odpovědí jí bylo jen nesourodé mručení.
Asi o pět minut později se na snídani dostavil i držák *pírsingů*.
„Špatné ráno!" zahřměl, až sebou všichni trhli.
„Ale copak?" přiběhla k němu okamžitě Konan a nechala na pánvi vedle, bez dozoru, plátky slaniny. Zetsu se začal probořovat do podlahy.
„Právě mi přišel vzkaz od Orochimara. A Hádejte, co mi ten hermafrodit zatracený píše, Vjatoro?!" nasupeným pohledem si změřil špinavou blondýnku. Ne, že by měla špinavě blond vlasy, ale spíš si chtěla nabrat odporně vypadající kaši, a někdo ji žduchl.
„Ehh... Že se do tebe zamiloval?" tipla si s nadějí v očích.
„Jak se mi po tom, co jsi provedla, můžeš ještě takhle posmívat?!" Ječel Pein snad ještě víc naštvaně.
„No tak promiň, ale nenapadlo mě, co jiného by ti tak mohl napsat..." bránila se trochu ublíženě.
„Kvůli tobě, kvůli tobě ten zas*aný Oroxicht s náma nebude spolupracovat!" ječel dál, jak smyslů zbavený.
„A proč si s ním chtěl spolupracovat, když tvrdíš že je hm... etoo... zas*aný?" vložila se do toho Mitora
„No proč asi?!" chvíli po tomto výkřiku bylo trapné ticho a pak se zas ozval leader Akatsuki, tentokrát klidnějším tónem. "A jo, já vám o tom neřek, Orochimaru se rozhodl, že dá spoustu peněz, chemikálie, zbraně a takové věci té organizaci vyhostěných ninjů, která se mu nejvíc zalíbí. A já jsem nás přihlásil."
„Peníze!" vykřikl jako smyslů zbavený Kakuzu a vrhl se na Tobiho. Maskovaný ale zjevně netušil, co se děje, protože Kakuzu objal. K obrovskému překvapení všech Kakuzu jeho objetí opětoval a rozbrečel se. Deidara ukázal zrůdičkám zdvižený palec.
Mitora na ně civěla jak na dva... kluky, co se objímají. Tory ze rtů uniklo něco na zbůsob: „No ty vo*e, buď je totálně zdrogovaný, nebo se zamiloval do Tobiho."
Hidan na ty dvě, teda spíš na Tory, hleděl s takovým menším uznáním, on se o to dostat Kakuza na úplné dno snažil roky.
Pein si odkašlal. „Tak vidíte! Dostaly jste Kakuza! Poletíte z Akatsuki!"
„To ne!" vykřikla Mira. Nedostala se sem, aby ji po několika málo týdnech zase vyhodili.
„Peine proč?" zhrozila se i Tory
„Bohužel i jako vůdce této... Organizace..." všem bylo jasné, že místo organizace chtěl říct něco jiného, jako například banda b*bů... „...vás nemůžu jen tak vykopnout, proto bude zítra hlasovaní o tom, jestli pomažete někam pryč, nebo tu...zůstanete."
„Ale no tak! To nám přece nemůžeš udělat!" protestovala dál blondýnka.
„Myslíš?" ušklíbl se na ni nehezky a odpochodoval nahoru. Bez snídaně. Chudák, bude mít hlad.
Několik minut bylo v kuchyni hrobové ticho.
„Zetsu! Ty bastardní, nepovedená, příšerná, úchylná, hermafroditní kytko! Udělám z tebe koření na americké brambory!!" ozvalo se najednou z kuchyně a všichni přítomní sebou poděšeně škubli.
„Ale ta slanina by se ti připálila!" protestoval chabě Zetsu a vycouval z kuchyně rovnou do jídelny.
„Tak jsi je měl jenom otočit, a ne si ji narvat do kompostéru!"
„Já radši nebudu," pronesla černovláska a stáhla se do ústraní jejich pokoje.
Zbytek snídaně proběhl v naprostém tichu, teda až na občasné vrčení Konan, která se ještě nesmířila se ztrátou slaniny.
Mira slyšela z venku nějaké divné zvuky. Přešla k oknu a vyhlédla z něj, ale ničeho zvláštního si nevšimla. "To je zvláštní," pomyslela si, a vtom to uslyšela znovu... Takové jakoby škrábání na okenní tabule. Znovu přešla k oknu a zahleděla se ven. A potom to uviděla. Na skle se objevilo několik rýh, jako by po drápech nějaké příšery. Už to nevydržela a s křikem vyběhla z pokoje.
Konečně se jí podařilo trefit dveře do jídelny. Reakce lidí... nebo dobře ninjů v místnosti byla různá. Pein jí dokonale ignoroval, Kisamemu se to taky jakž takž dařilo, Sasori na ní hleděl jako by se bál o její duševní zdraví, Deidarovi se ve tváři objevilo stejné zděšení jako jí, Tory hleděla s obočím vytaženým pomalu tak že se jí ztrácelo ve vlasech, Itachi se sám pro sebe usmíval, jelikož se domníval že je opět pouze náměsíčná, Konan právě mlátila Zetsua takže si ani nevšimla že je v místnosti někdo další, Kakuzu zavrčel něco ve stylu „teď mě nerušte, přepočítávám náš rozpočet", Hidan jedl dál a ani nezvedl pohled od snídaně a Tobi, ten si poskakoval po pokoji provolávajíc "Tobi is a good boy".
„Jsi v pořádku, miláčku?" přiskočil k ní okamžitě Deidara.
„Deidaro, nepřeháněj to," zavrčel Itachi, ale blonďáček ho ignoroval a objal třesoucí se Mit kolem ramen.
„Jo, teda NE! Tam nahoře něco je!" klepala se.
„Tak mi to pojď ukázat," vyzval ji a oba po schodech vyšli do Miřina pokoje.
„No tak vidíš, lásko. Nic tady ne-" a vtom to uslyšel i on.
„To jsou jenom větve, víš kolik stromů kolem Akasídla roste," pokusil se ji uklidnit, a tak trochu uklidňoval i sám sebe.
„A co je tohle?" zašeptala Mira a ukázala na okno, kde se do skla opět zdánlivě bez příčiny vyrývaly čáry.
„Miro neplaš, tahle barabizna už je tak stará, že se nikdo nesmí divit občasnému skřípání a takových věcí..."
„Ale-" pokusila se opět protestovat, ale Deidara ji umlčel polibkem.
Zpoza okna se ozval smích. Takový ten jak někomu zlému přijde vtipné jak zoufale se jeho oběť chová. No a ten smích pokračoval, i když venku bylo naprosté bezvětří, takže bylo vyloučeno že za to může vítr. Ti dva se od sebe odtrhli.
„No a jak vysvětlíš tohle?" ptala se znovu bledá Mira.
„No... to... Ááááááááááá!" s tímto výkřikem vylétl z pokoje a za ním vlálo cosi černého.
Už sbíhali ze schodiště, když Miře někdo podkopl nohy a ona se skutálela i se svým milým dolů, kde narazili do zavřených dveří. Vlastně si dřív ani nevšimli, že by tam nějaké dveře byly. A znovu se ozval ten smích. Mit zapištěla.
„Co se to tam děje?" zeptala se zmateně Tory o několik místností dál.
„Netuším," prohlásil otráveně Itachi, který jednak byl naštvaný na Deidaru i na Miru, a částečně i na Tory, že si nepamatuje tu nejpodstatnější věc.
„Co to je?" přitiskla se černovláska k Deidarovi, když uslyšela kroky, ale nikoho po schodech jít neviděla.
„Já...já nevím," přitiskl si ji k sobě blíž. Zničehonic zvuky přestaly.
„Deidaro, to není normální... že se mi to jenom zdá?"
„No já mám dojem, že se mi asi zdá to samé."
Schody opět začaly vrzat. Oba dva se rozběhli pryč, pryč od těch schodů. Pro někoho bohudík, pro někoho bohužel to pryč bylo právě jídelna. Itachi vzteky zrudnul až se přiblížil barvě raka, když ty dva uviděl jak se k sobě tisknou.
„Co se tam stalo?" ptala se se zájmem Tory, která nepostřehla reakci svého kluka.
„To... to..." začla Mitora
„Ono nás to pronásledovalo," dokončil za ní blonďák
„Co je to to ono?" nevěřila, že by mohlo existovat něco co by ty dva takhle vyděsilo a jestli přece jenom existovalo, chtěla se toho zeptat jak se mu to povedlo.
„No... tak se běž podívat..."
Tory se nerozmýšlela moc dlouho a vyrazila ke dveřím. Itachi jí dohnal a jako správný gentleman se nabídl že půjde s ní. Samozdřejmě to bylo proto, že jí chtěl v případě nutnosti chránit, ale do očí by jí to neřekl.
Zamířili do pokoje, o kterém se Mira drkotavě zmínila, když odcházeli. Už stáli přede dveřma, když si Tory něco uvědomila.
„Moment," řekla a zabouchla chudákovi Itachimu dveře přímo před nosem.
„Ale-"
Tory vběhla do svojeho a Miřina pokoje a začala rvát svoje rozházené věci do skříně. Se značným úsilím se jí podařilo dokonce skřín i zavřít.
„Vjatoro jdu dovnitř, a je mi jedno co to tady děláš," oznámil zrovna Uchiha a vstoupil. Na první pohled pokoj ani nepoznal.
„Čeho se ti dva strašpytli asi báli?" zauvažovala nahlas a přešla k oknu. Nic se nestalo. Ale ze skříně se ozval divný šramot. Itachi už měl ruku na klice, když si Tory uvědomila, že skřín obsahuje horu jejího spodního prádla, plyšáčka zajíčka Muchláčka, dinosaura Josefínu a její Pikachu kostým, a to všechno by vyrazilo ven, jako když odděláte na šampaňském zátku.
„Tam nic není," zarazila Itachiho a postavila se před něj.
„Ale já jsem tam něco slyšel," odporoval Itachi a pokusil se ji odstrčit.
„Já ne," ukončila debatu a pokusila se Itachiho do skříně odstrčit. To Uchiha nečekal, spadl dozadu a jako poslední záchrany se zachytil blondýny. A tak se stalo, že na sobě leželi v prázdném pokoji, a ani jeden z nich se nepohnul. Jenom na sebe vyjeveně koukali.
„Tak co?" rozletěly se dveře a dovnitř nakvačil Deidara v těsném závěsu s Mirou a Zetsuem. Jakmile uviděl svoji sestru ležet ne Uchihovi, okamžitě ji popadl za kapucu a trhl s ní směrem k sobě.
„Co si myslíš, že děláš?" vykřikl. A vtom se dveře za ním zabouchly. Mira sebou polekaně škubla. Itachi se i s posledními zbytky důstojnosti sesbíral z podlahy. Ozvalo se zaškrábání na sklo.
„Ne prosím to ne. Já chci pryč," zakvílela se slzami v očích Mitora potom, co asi dvacet vteřin lomcovala dveřmi. Opět se ozval ten smích a tentokrát přešel do čistě ďábelského.
„Ne prosím pusťte mě ven."
„Drž h*bu Mitoro," okřikla jí Deidarova sestra, aby si dodala odvahu, protože i ona byla bílá jak stěna.
„Mit uhni od těch dveří..." prohlásil blonďáček a jeho ruka začala něco přežvykovat. Kuně se ale od dveří nechtělo a tak jí odtamtud sklidil Itachi. Deidara hodil něco na dveře a zašeptal: "Katsu "
Ozval se velký výbuch a objevilo se hodně prachu. Těch pšt ani nečekalo, až se usadí a vystřelili ven z pokoje, teda Zetsu se probořil do země a nechal je tam samotné.
Obsah zapovězené skříně se rozprskl po pokoji a některé věci přistáli i na naší čtyřce...
„Fuj, co to bylo?" zeptal se vystrašeně Deidara. Itachi se na něj podíval a chytil šílený záchvat smíchu. Později jeho vzoru následovaly i obě dívky.
„Máš... Máš na hlavě..." dostala ze sebe konečně jeho sestra. Deidara se se zlou předtuchou pohladil po vlasech. Něco v nich měl.
„Toryiny spodáry!!" zavřeštěla Mira na celé sídlo a v dalším záchvatu smíchu se zhroutila k zemi. Tory zrudla. Náhle ale oba Uchihy smích přešel, protože se k nim po chodbě jako nějaký duch plížil obrovský pikachu. Mira se schovala za Deidaru.
„Pikachu vrať se do pokebalu," pokusila se ho zahnat Tory. Marně. Už od nich byl asi na tři kroky, když se přikrčil a skočil. Mira zapištěla. Všichni čtyři se přikrčili a čekali, až na nich krvelačný pikachu přistane, ale nic takového se nestalo. Snesla se na ně jenom žlutá látka Toryina pikapřevleku.
„Jaauuu!" vykřikla najednou Mira. Obě ruce měla rozsekané. A to samé se stalo i Tory.*
„Tohleto už není sranda," prohlásil Deidara a roztrhl sestřin Pikakostým na dvě poloviny. Každou z nich obvázal své holce jednu pořezanou ruku.
„Hej a co já ?" ozvala se druhá dívka uraženě.
„Počkat neříkalas že ses učila lékařské jutsu?"
„Ne to teda neříkala..."
„Tak teď jsme v háji," tímto rozhovor mezi sourozenci skončil a vložila se do toho Mira.
„Možná ne... Kde to jenom bylo... A mám to..." zazubila se na chvilku a v ruce držela malou lékárničku. Tu si od ní přebral Itachi a jal se ošetřovat Tory.
Po tomhle zážitku by si už člověk myslel, že se nic dalšího nestane... ale opak byl v tomto případě pravdou. Opět se ozvalo škrábání na okno ale tentokrát to trvalo jenom chvilku. Pak se totiž okno roztříštilo a střepy vletěly dovnitř. Itachi usoudil že ošetřování přenechají na později a dal povel k opuštění této místnosti.
„Všichni okamžitě sem!!" ozval se Peinův výkřik z jídelny. Ozval se dusot a k naší čtveřici se připojili ještě někteří další.
„Chybí Konan!!" začal zmatkovat zrzek.
„Kdo bude uklízet?" ozval se Kakuzu, ale okamžitě schytal od leadra pořádnou ránu.
„No ale tak co s tím máme dělat..." ozval se Kakuzu dotčeně.
„On... On za to může... On jí unesl..." vypravila ze sebe Mitora.
„Kdo?"
„Peine měl jsi vnímat, co se tohle ráno stalo a věděl bys to," pronesl opatrně Sasori.
„No a co se stalo ? A jak to vy dva vypadáte?" Ano dva, Mit a Tory i nadále ignoroval.
„Někdo nebo něco tady je." pronesla strašidelným hlasem Mit.
„Aha," reagoval sarkasticky Pein, „a kdo? Bubák? Drákula?"
„Pikachu," prohlásila smrtelně vážně Tory. Akatsuki se krátce, vystrašeně zasmáli.
„To vás Jashin trestá, vy ho*ada!!" přišel s novou teorií Náboženský fanatik. "To chce oběť! Tory, mi dva spolu máme ještě něco nedodělanýho, že?" Oslovil blondýnku a rádoby přátelsky ji chytil kolem ramen.
„Ty se od ní drž dál," vrčel na něj Itachi, zatímco ho odkopl do nejbližší zdi, až tam trochu popraskala omítka.
„No takže co budem dělat dál?" ptal se s nervy v kýblu leader.
„No mohli bychom se pokusit jí najít..." řekl s mírným odporem Zetsu, při vzpomínce jak je tu bez ní ticho se musel přemáhat, ale i jemu už přišlo divné co se děje.
„Jasně to uděláme a jestli je to práce vás čtyř..." přeměřil si pohledem čtyři doškrábané osoby v místnosti, "... tak jste v pořádným průs**u,"
„Jo, jasně," odfrkla si Mira a popadla Deidaru za ruku.
„Jdem spolu?" navrhla mu, ani nečekala na odpověď a táhla ho ke dveřím.
„Tobi je kluk, který jde s váma," přidal se k nim s další deb*lní větou pomerančík. Soukromí je v čudu.
„Měli bychom obejít Akasídlo," napadlo Deidaru, takže se všichni tři oblékli do Akapláštů, které vždy visí na věšácích u dveří a vyšli před dům.
„Já jdu vpravo, a vy dva běžte vlevo," navrhla Mit.
„Dobře," její kluk po ní hodil pohled, který jasně naznačoval, že ho zradila.
Ona nasadila totálně omluvný pohled přistoupila blíž k němu stoupla si na špičky a políbila ho . Hned mu z tváře zmizel onen výraz a vypadalo to že jí odpustil. Než se od něj odtáhla stihla zašeptat
„Já… cítím nějaké nebezpečí a proto bude lepší když Tobiho ohlídáš ty. Víš jak by Pein řádi,l kdybych ho ztratila já,"
Zazubila se na něj, zamávala, stihla jenom zaslechnout: "Dej na sebe pozor," a zmizela za rohem.
Hned se jí zmocnil strach.
'Samota, ne cokoliv prosím, jenom samotu už dneska ne...'
***
„Mlč už!" okřikl Deidara Tobiho, který skákal kolem dokola a něco si prozpěvoval.
„Deidara-senpai je na Tobika naštvaný... Tak ať si Deidara-senpai představí že tu není Tobi,ale místo něho je tu Mira-san"
Náhle uslyšeli táhlý výkřik a po něm tíživé ticho. Mira!" uvědomil si blonďák a rozběhl se na místo, odkud výkřik vyšel. Ale objevil tam jenom pustoprázdno.
***
Kisame opět hledal v Itachiho pokoji. Ten gel najde! Na žádné strašidla nevěří a ani by se nedivil, kdyby si Konan prostě sbalila kufry a odešla. A ti čtyři si vymýšlejí, jako vždycky. Hmmm, pod polštářem gel není. Na poličce taky ne. Určitě je pod postelí! Žraločák se sehnul a zašmátral pod postelí, když na něco narazil. „Uááááááá!!"
***
Itachi zaslechl výkřik ze svého pokoj, když ale otevřel dveře, nikoho tam neviděl. Jen pokrčil rameny a dál hledal Konan.
***
Pein se rozhodl hledat kolem jejich společného pokoje. Uvnitř nic nenašel a tak začal prohledávat chodby. Zrovna lezl po čtyřech a nakukoval pod všechny křesla. Už ho z toho ohýbání začaly bolet záda a tak se narovnal. Uslyšel kroky a škrábání. Ozývalo se to z blízka a ho děsilo že nic nevidí.
'Že by si ti čtyři nedělali srandu? To je blbost... Už bych začal věřit na strašidla...' nervózně se zasmál a otočil se že půjde hledat dál. Sídlem se roznesl další výkřik...
***
Co to bylo? pomyslel si Hidan, který se rozvaloval v křesle a nedělal nic aby ztracenou našel, a podíval se směrem odkud ten výkřik zněl. 'Znělo to jako ten zas*aný Pein,' s tímto uvědoměním se otočil na druhou stranu a rozhodl se roznést tuto radostnou zprávu, že Pein je pryč, mezi ostatní.
„Pein zmizel!!" zařval tak hlasitě, že málem popraskaly všechna okna.
Všichni zbývající se rozeběhli za hlukem.
„Hidane víš co by stály ty okna, kdyby je tvůj řev zničil?" zařval na nesmrtelného Kakuzu, který doběhl první.
Jashinista byl ovšem štěstím bez sebe takže takové poznámky ho nevyvedly z míry.
To už přiběhli i ostatní...