Láska bez citu 16

Abumi vyskočil na nohy. Tamui sice také zaregistroval, že Hokage vyšel z ošetřovny, ale nechalo ho to klidným.
„Víte už něco?“ vyhrkl mladík a udělal několik kroků směrem k Hokagemu.
„Medici si nejsou jistí. Chtějí její stav prozatím pouze pozorovat, dokud nepřijdou na nějakou léčbu.“ odpověděl Hokage snad ze soucitu k mladíkovi nebo proto, že pro něj měl jakousi slabost.
„Nechají si ji v nemocnici?“ zeptal se kapitán klidným hlasem.
„To jsme neřešili.“ přiznal Hokage. Jediné, co ho ohledně jí zajímalo, bylo, jak to vyléčit, aby ta technika neohrozila jeho vesnici.
„Takže nejspíš ano.“ zašeptal Tamui a trochu zvědavě se podíval na mladíka.
„To přece nemůžete! Ona není vězeň!“ vykřikl Abumi dle kapitánova očekávání.
„Ne to není, ale musíme ji hlídat.“ namítl Hokage trochu překvapeně. Reakce mladého ANBU ho zaskočila.
„Může třeba docházet na pravidelné kontroly, ale jinak může žít normálně.“ navrhl Tamui, aby Abumiho uklidnil.
„To ano, ale kdo se o ni postará?“ namítl Hokage a utnul tím Abumimu radost.
„Někoho pověřte. Myslím, že s ní zas tolik práce nebude.“ odvětil starší ANBU a trochu nevzrušeně pokrčil rameny.
„Já to udělám.“ řekl tiše Abumi a získal si tak jejich plnou pozornost.
„To nepřichází v úvahu.“ prohlásil Hokage pevně a vydal se pryč. Pro něj rozhovor skončil.
„Ale…“ namítl zaražený Abumi, ale Tamui ho umlčel, když mu položil ruku na rameno.
„Počkej tady, já si se Sandaimem promluvím.“ zašeptal jeho kapitán a zmizel.
Abumi ho nechal a jen se posadil, musel pro ni něco udělat, prostě musel. Ona nikoho jiného neměla.

„Hokage-sama.“ oslovil Tamui svého nadřízeného, když vyšel ven z nemocnice, kde už na něj čekal.
„Chceš mi snad něco říct?“ zeptal se stařec nevrle. Tahle situace se mu nelíbila, oni prostě museli zjistit jak tu techniku zvrátit.
„Jen se chci zeptat, proč jste Abumiho návrh tak rychle zavrhl.“ odpověděl Tamui a naznačil úklonu.
„Copak ty bys to povolil?“ odpověděl Hokage otázkou. Jeho překvapení, bylo jasně znatelné.
ANBU byl chvilku potichu, než odpověděl: „Kdyby se nabídl třeba Amon tak ne, ale v Abumiho případě bych to zvážil.“
„Proč prosím tě?“ vyhrkl Hokage zaraženě. Bylo jedno, kterého ANBU tam pošle, vždycky to bude zbytečná ztráta.
„Protože není připravený.“ odpověděl Tamui naprosto jistě a klidně.
„Chceš tím říct, že ho mám vyhodit z ANBU? Protože to neudělám, ani kdybych chtěl!“ prohlásil Hokage tak jistě, že to Tamuie až zamrazilo.
„Nechci, abyste ho vyhazoval, jen abyste mu dal čas, aby se dal dohromady. Tahle mise pro něj byla těžkou zkouškou, kterou neprošel. Když mu dáte čas, aby se přes to přenesl a lépe se připravil, tak možná příště nebude jen na obtíž.“ vysvětlil kapitán trochu váhavě. Nebyl si jistý, jestli to zformuloval správně.
Hokage se nad tím zamyslel a potom se zeptal: „Ty skutečně věříš, že mu tahle dovolená pomůže?“
„Ano. Potřebuje čas, aby si v hlavě udělal pořádek, protože v ní má pěkný chaos.“ odpověděl Tamui tak neochvějně, že mu Hokage uvěřil: „Dobrá, ať se o ni stará, ale ty na ně dej tajně pozor. Na ně oba!“
‚To snad ne, já přece nic neprovedl!‘ proběhlo mladému veliteli hlavou, ale ubránil se jakémukoliv povzdechu, nebo svěšení ramen a odpověděl: „Jak si přejete, Hokage-sama.“
Sandaime jen přikývl a s hlavou plnou starostí nechal Tamuie samotného.

Ebisu ještě pořád zůstávala na ošetřovně a trochu nervózně sledovala práci mediků, kteří zapisovali a skládali všechny poznatky o stavu bývalé členky Rootu. ANBU věděla, že i ona bude muset napsat několik zpráv o jejím stavu a nejspíš bude muset vždy být nápomocna medikům při jejích pravidelných prohlídkách a vyšetřeních, ale překvapivě necítila vztek, nechuť ani nic podobného. Až do teď si její stav nějak nepřipouštěla. Bylo to pro ni, jako by měla ta nehybně ležící dívka jen zlomenou ruku nebo tak něco.
Ebisu čekala, že všechno bude zase v pořádku a že ji vyléčí a tahle záležitost se tím uzavře. Necítila k ní soucit to ani náhodou. Necítila ho předtím a necítila ho ani teď. Vždy se pyšnila tím jak lhostejná je k trápení ostatních a ani teď ji nějak netrápilo, co ta žena cítí, pokud vůbec něco cítila, o čemž Ebisu pochybovala.
Cho ležela na stole jako mrtvá a jen zvedající se hrudník vypovídal o opaku. ANBU s ní nesoucítila, ani na ni vlastně nemyslela. Uvnitř sebe cítila jen strach. Strach, že by na tom stole mohla ležet ona.
Zatřásla hlavou. Nemohlo se to stát. I kdyby to byli oni, kdo dorazil na místo jako první, Root by je nechal umřít, tak jak to chtěl její velitel pro ně. Nikdo by ji nezachránil. Nikdo by ji nepřivedl zpátky a nikdo by se nad ní neskláněl s tím bezradným výrazem, který měli ve tvářích všichni medikové.
Ebisu neřešila, co s ní bude dál, bylo jí to jedno, ale uvnitř sebe si zoufale přála, aby jí dokázali pomoct. Aby to vyléčili a ukončili tak veškeré strachy, které v sobě cítila.
Věděla, že kdyby byla na jejím místě, pokusila by se o sebevraždu znovu, ale nebylo by to z nějaké rozumné úvahy o tom, že už není pro své pány užitečná, jako u ní. Bylo by to z beznaděje a ze zoufalství. Bez svých schopností nebyla nic. Jistě i žena před ní bez těch svých byla ničím, ale ona se znovu nepokusí zabít. Bude trpělivě čekat, až jí pomůžou s klidem, který by si nedokázal v její situaci udržet nikdo s výjimkou jiných členů Rootu.
To jí teď Ebisu záviděla. Byla to jen prázdná skořápka. Nic necítila. Netrpěla. Ebisu by si přála být stejně prázdná jako ona, ale nešlo to a ten tíživý strach, který cítila jen při pohledu na ni, nechtěl ustoupit. ANBU si nemohla pomoct, musela hned pryč. Musela opustit ošetřovnu tak rychle, jak to jen bylo možné.
Vyběhla ze dveří a pacientka se na ni ani nepodívala. Bylo jí jedno, kdo tu je a kdo odchází. Ebisu měla pravdu. Netrpěla, nic necítila, jen čekala, až jí někdo řekne, co má udělat teď, a do té doby bude nehybně ležet.