Romantika
Bol májový podvečer a ja som išla s TenTen a Ino z nákupov.
„Vysvetlite, čo sa s ňou deje.“ Hiashiho hlas bol až desivo ľadový. Kontroloval sa, no to napätie v miestnosti by sa dalo krájať. Bolo to ako ticho pred búrkou.
Úbohý medik sa potil v tvári a nervózne si žmolil prsty. Jeho pohľad kĺzal po celej miestnosti, plazil sa po podlahe a všemožne sa vyhýbal Hiashiho tvári. Tie chvíle ticha mu pripadali horšie ako posledné minúty pred popravou, hoci to ešte nezažil.
To sa asi čoskoro zmení... zaplakal v mysli. Ak mu nedám to vysvetlenie.
„Tak dajme sa do toho, máme to rozvešať skoro po celej dedine,“ usmiala sa ružovláska, schytila do ruky lampášik a vyskočila na lampu.
Naruto a Hinata urobili rovnako ako Sakura a hneď sa na lampách začali hojdať svietidlá.
„Kamže to máme namierené? “ spýtal sa trocha priblbo Kiba.
„Už som ti spomínala. Sai,“ zasmiala sa Ino a ukázala na Saiov dom, ktorý bol neďaleko.
Ino zaklopala na dvere. Objavil sa Sai so štetcom v ruke a čiernou farbou na líci. Vyzeral celkom unavene: „Ahoj Ino, Kiba,“ zívol.
„Naruto.“ povedala som zaspato. „Daj mi pokoj.“ A prevalila som sa na druhý bok.
„Ale Katema, babča Tsunade nás posiela na misiu!“ skúsil, a keď jeho slová na mňa nemali nijaký vplyv, vzal vankúš a začal ma vyháňať z postele. Otrávene som vstala.
„Dobre, idem. A teraz vypadni, potrebujem sa obliecť.“ vyhodila som ho z izby, počkala pár sekúnd a otvorila som dvere. Samozrejme, dovnútra spadol Naruto nakúkajúci cez kľúčovú dierku.
„Naruto!“ skričala som a strelila mu facku.
„Prepáč.“ začervenal sa a šúchal si líce.
Se znepokojením hleděl Sasuke na Naruta, jenž ležel na nemocničním lůžku. Vypadal hrozně.
„Můžeme z něj tu pečeť nějak sejmout?“ zeptal se Sasuke. Kakashi chvíli mlčel.
To já nevím, vzdychl po chvíli utrápeně. „Gaara už poslal pro pomoc.“ Gaara pohlédl jejich směrem a přikývl. Naruto sebou najednou na lůžku trhnul a prudce se zvedl. Všichni v místnosti se lekli. Naruto ztěžka oddechoval. Přejel pohledem po přítomných.
„Já.. musím zpátky!“ zasípal a chtěl vstát. Gaara mu v tom však zabránil.
„Je tu sice sucho, ale líbí se mi tu,“ broukla Tem a položila mi hlavu na rameno. Nakonec jsem se nechal přemluvit na procházku po Suně, ale vypadalo to spíš jako jedna velká přestávka na lavičce. Seděli jsme těsně vedle sebe, navzájem jsme měli ruce ovinuté kolem toho druhého a povídali si.
Tak ešte pred Vianocami posielam dalšiu časť ^^
Trápne. Nepríjemné. Také to bolo. Mala som sto chutí dať na škripec toho podliaka Itachiho. Čo na škripec? To by bolo málo! Zdrať ho z kože!
Nepríjemne sme jeden po druhom hľadeli. Ja som sedela pri Sasukem v tesnej blízkosti. Hneď ako som si pri neho sadla, obmotal si ruku okolo mňa. Samozrejme, musíme sa správať ako super-duper zamilovaný párik (fakt, že mi to vôbec nevadí netreba spomínať).
Putovali již šestým dnem a konečně v dálce spatřili vchod skryté Písečné. Během pár hodin tam měli dorazit, ale s každým přibývajícím metrem rostlo napětí. Čtvrtý Kazekage nemusel nic říkat, protože i Gaara i Naruto si byli vědomi, jakou mají v této vesnici pověst.
„Třeba na mě už zapomněli… Navíc mám jinou barvu vlasů a trochu mi odrostly,“ utěšovala se Naruto, že možná nebude označena za útočníka, co před několika měsíci zaútočil na Písečnou a hlavně Kazekageho.
Dvě ženy bloudily lesem, byť znaly cestu ke svému cíli. Ale ani jedné z nich se tam příliš nechtělo, obě měly na to místo bolestné vzpomínky a přesto ho rády nazývaly domovem. Obě byly ponořeny do svých myšlenek, právě na toto místo, na jejich domov.
„Jak moc se to místo změnilo, jaká je má sestra? Ovládají ji rodiče nebo je sama jako oni?“ Kladla si otázky starší z nich.
„Musím mlčet! Nesmím Naruta prozradit, nikdo nesmí vědět, že žije! Ale co když poznají, že jim lžu, co pak?“ Strachovala se o sebe mladší.
„Děláš si srandu, že jo?" ozvala se po chvíli ticha Tory.
„Jak se to vezme... Tak napůl."
„Jak napůl?" shodila si svítící vlasy do obličeje, aby nebylo poznat, jak se tváří.
„Tak dobře, spíš vůbec," přiznal Itachi a ušklíbl se.
„Proto jsi byl tak naštvaný, když jsem se seznámila s Jirayou?" nenechala ho ani odpovědět a pokračovala, „Měl jsi mi to říct."
„Já... nechtěl jsem abys..." hlas se mu zadrhl.
„Abych co?"
„No aby sis myslela že se mnou... jak to říct... musíš chodit?"
Pocítil som, že sa prestala vzpierať a ja som uvoľnil tlak tiež, ale stále som jej držal zápästia. Pomaly sme sa k sebe približovali a zistil som , že ju odrazu chcem pobozkať.
- - -
Keď ma chcel obliať vodou, pripravila som sa a namiesto na mne skončil obsah vedra na ňom. Zaklial a rýchlo si vyzliekol mokrý vrch. Mal až prekvapivo pekné telo. Čo to trepem, je to idiot! Pripomenula som si a vrhla som sa na neho.
Útulným domem se nesla příjemná vůně lahodně se pečícího těsta.
Celý dům byl osvětlen příjemným přítmím, stěny byly ozdobeny, kromě různých fotografií, i zeleně čerstvými keříčky s různobarevnými kouličkami a vesele se houpacími lesklými řetězy, nesoucí taktéž různé barvy duhy. Dokonce i menší palma stojící v rohu kuchyně byla poctěna touhle okrasou.
Nábytek, podlaha, poličky a jakýkoliv jiný kout. To vše bylo do puntíku utřené a vyleštěné. Všude se rozléhala příjemná vánoční hudba.
Tichými kroky se blížili k cíli. Bělovlasý mistr, položil mladíka na zem a zkoumal okolí. Blonďákovi modré oči přeskakovali kolem, nic však zatím neviděli, jen všude pnoucí se tmu.
"Už se blížíme..." Mistrovo oči se zastavili na nenápadném, stromy obrostlém přístřešku.
"Uááá!"
"Minato, co je ti?"
Ahoj, jenom bych chtěla zmínit, že tohle je moje první FF, tak bych byla ráda i za malou kritiku a popřípadě i pochvalu. Doufám, že se bude líbit.
Jednoho krásného letního dne v Listové vesnici seděla jedna dívka s dlouhými rudými vlasy pod stromem a užívala si výhled na překrásnou louku, kousek od které tekla malá řeka. I když tu byla kunoichi pocházející ze Země Vodních vírů na žádost samotného Hokageho, nevěděla, že byla neustále hlídaná elitní jednotkou ninjů ANBU.
Loď v bezvětří IV
Ráno ztratilo něco z kouzla večera. Hinata se probudila v prázdné posteli s nakyslou pachutí na patře a jazyce. Nikdy neuměla pít. Včerejšek nebyl výjimka. Ospale nahmatala Narutův polštář. Načechraný a studený. Matně si vybavila, že se s ní nevrátil nahoru. Netušila, kam se po oslavě vytratil. Nedonutila se k zájmu. Dnes ne.
Nami uskočila doleva, aby se vyhnula loutce, co na ni poslal Kankurou. Přemýšlela, jak ji dostat ze hry, ale to na ni Temari poslala svoje tornádo. Vytáhla katanu, nechala ji obalit svojí větrnou čakrou a rozběhla se mu naproti, když byla kousek od něj, přesekla ho a zneškodnila, ale to se na ni znovu řítila Kankurouva loutka a ta měla na Naminy poměry trochu moc rukou, než by si přála. Kankuro jí říkal: Karasu.
Abumi uklidil nádobí a potom se opřel o kuchyňský dřez, zatímco dívka dál seděla u stolu a dívala se před sebe.
„Už sis někdy dělala jídlo?“ zeptal se Abumi a mírně naklonil hlavu na stranu.
„Můžeš mi to upřesnit?“ zeptala se nakonec po chvilce přemýšlení.
„Upřesnit co?“ vrátil jí otázku mladík.
„Co myslíš tím dělala? Jestli vařila, lovila nebo něco jiného.“ odpověděla, jako by si ani nevšimla jeho odevzdaného otráveného výrazu.
Gaarov kamenný výraz sa začal vytrácať. Menil sa na previnilý, bolestný, zúfalý. Natlačili sa mu slzy do očí a chytil si dlaňou znak lásky.
„Kankurou...ja som chcel...chcel som ju len chrániť,“ hovoril tichučkým hláskom so zovretou dušou.
Brat zostal v pomykove. Nevedel presne, vlastne vôbec netušil o čo mu ide.
„Chrániť? Nerozumiem. Pred kým? Pred čím?“
„Kankurou,“ sa postavil z kresla.
„Áno?“ Kankurou vykoľajene sledoval ako jeho brat kráča k nemu.
Pri rieke s ozvalo cinknutie dvoch kunaiov.
"Nemôžem uveriť, že som sa dal na tréning práve s vami dvoma." zavrčal som ale ani jeden z tých mimoňov ma nepočul. Lee práve útočil na Naruta a kričal:
"Sila mladosti útočí!" Naruto sa stihol uhnúť práve včas, aby mu jeho päsť nepristála na tvári. No nasledujúcemu úderu sa už nevyhol.
"AAAAAAA!" zajačal Naruto a vzápetí čvachol do potoka, ale ihneď sa naštvane postavil.
"V žiadnom prípade sa nenechám poraziť niekým s účesom ako šerbeľ!"
Leeova tvár nabrala farbu paradajky.
