Romantika

Per Aspera Ad Astra Via

Vešel do pokoje, kde na posteli seděla ona. Usmívala se na něj. On se jako vždycky tvářil neutrálně. Nechápal to, i přesto všechno se na svět směje. Asi je vážně ulítlá jako Naruto.
„Ty se teda tváříš. Sice tě znám jenom tři dny, ale za tu dobu jsi změnil výraz jenom dvakrát. Směješ se vůbec někdy?“ zeptala se ho, protože ji dopalovalo, když si nebyla jistá, co si lidé myslí.

„Co se stalo?" zeptala jsem se a rozhlížela se svýma černýma očima po místnosti.
„Konečně," řekl někdo se strašně povědomým hlasem, ale nemohla jsem si vzpomenout kdo to je. Opatrně jsem zvedla hlavu a viděla jsem, jak u mé postele sedí Kiba, TenTen, Ino, Shikamaru, Shino a úplně vzadu stála moje druhá nejlepší kamarádka Sakura.

„Už jsi se probrala, Kirin?" zaradovali se všichni
„Co konečně?" zeptala jsem se.

Mladá dívka postupně šla až k tomu okraji. Pomalými kroky se blížila ke koci cesty a ke své smrti. Už cítila tu slanou vůni a v srdci žal. Dnes byl ten smutný den, který ukončil život její lásky. Pořád vzpomínala na jeho úsměv, na jeho tvář a na jeho schopnosti. I když byl pro spoustu lidí podivný, pro ni byl výjimečný. Už došla až na okraj, přestávala pod sebou cítit pevnou zem a pomalu se blížila k smrti.

Hikarin pohľad

„Nie, po tom vážne netúžim.“
„Tak, potom si musíš dávať pozor na to, čo si dávaš do pusy,“ po týchto Minariných slovách sa medzi nimi spustila hádka.
„Myslíš, že sa budú dlho hádať?“ opýtal sa ma Ryuuqo.
„Asi áno. Kohaku, môžem si zobrať, prosím, chlieb?“ opýtala som sa ho. Prišiel ku mne a ja som si zobrala chlieb, ktorý som potom rozdelila na dve polovice. Jednu som si nechala a druhú som dala Ryuuqovi.
„Ďakujem,“ usmial sa na mňa a ja som mu úsmev vrátila.

„Prvé a posledné,“ ozvalo sa za mnou. Zamrazilo ma. To nebol Haku a ani Zabuza. Inštinktívne som si stiahla masku z boku hlavy na tvár. Dúfala som, že nebolo neskoro. Okamžite som vyskočila zo stoličky a obzerala som sa okolo seba. V miestnosti okrem mňa a Zabuzu nikto nebol. Nedávalo to zmysel. Hlas, ktorý som počula bol príliš blízko. Oči mi zablúdili k malému papieriku nalepenému pri ráme okna. Nebol výbušný, ale mal na sebe pečať prenosu.

„Hanabi… Hanabi! Kde si? Hanabi!“ Hinata křičela a se slzami v očích hledala svojí sestru. Doběhla až k bráně, kde jako výjev z Tristana a Isoldy stáli Kiba a Hanabi a líbali se. Hinata stála jako opařená a tupě zírala před sebe.
„Hanabi?“ Kiba ji uslyšel a rychle uskočil. Hanabi se jen ušklíbla a s opovržlivým výrazem odkráčela pryč. Hinata došla až ke Kibovi.
„Jak si jenom mohl? Je vdaná a ty to moc dobře víš.“

Pomalu se vracel, aby měl mistr a jeho spolužák čas jí to vysvětlit a aby trochu vychladla. Sotva k nim ale došel, začala na něj znovu křičet: „Div mě nesvlíkáš očima a pak se směješ jako p*ko! BAKA! Příště to opravdu schytáš, -ttebane!“ varovala ho.
Minato nevěděl, co má říct, tak radši mlčel

Pořád byla trochu naštvaná, ale už se celkem uklidnila. Přestože sem tam hodila po Minatovi pohled mnohem naštvanější, než jak se ve skutečnosti cítila, protože to byl jediný způsob, jak se na něj beztrestně dívat.

„Hééj sestrička,“ sarkasticky sa zasmial Kankurou.
„Čo je zas? “ otrávene mu odvrkla štvorcopá blondínka.
„Ide ti Shikamaru...“
Temari sa pozrela do diaľky pred seba a uvidela Akimichiho a Naru skákajúcich z vetvy na vetvu. Kankurou pozorne sledoval sestru a tá sa na pár sekúnd usmievala, no potom zrejme zacítila pohľad lútkara a tak sa usmievať prestala.

„Tešila si sa naňho, čo? “ opäť do nej rýpol.
„Počuj ma, ty jeden-“ rozčúlená Temari bola prerušená, „radšej sa staraj o to, aby ti nezmrzli ústa, keď nimi toľko melieš.“

[hide=Niečo z tvorby Meštekovej a Sabaku no Tanaris:]Takže, ľudia, táto poviedka, ktorú píšeme spolu so Sabaku no Tanaris nás núti siahnuť až na dno našej predstavivosti, spôsobuje záchvaty smiechu či hnevu a kradnú nám hodiny spánku, lebo píšeme do neskorých nočných hodín, aj keď ja sa mám učiť na skúšky a potíme pri nej krv. Hádame sa pri tom ako starý manželský pár, no stojí to za to, pretože sa večne nasmejem a zbožňujem ju!

Prechádzala sa po lese a hviezdy osvetľovali jej postavu. Až teraz som si všimol, aká je z nej krásavica. Zatajil som dych a pozoroval ju. A vtedy ju Murashi pritisol k stromu.

- - -

Bola som úplne prekvapená a vystrašená. Murashi ma oboma rukami priprel k stromu a blížil sa ku mne ešte viac. Perami mi začal prechádzať po krku a jednou rukou podoprel moju hlavu.
„N... Nie, Murashi, nechaj ma.“ zašepkala som vydesene. Vôbec ma nepočúval a druhou rukou mi pomaly zašiel pod tričko. Rozplakala som sa.

Ako tak trielili k tomu hlúčiku, začali sa nevedomky pretekať, kto sa k Hinate dostane ako prvý. Keď ich zastavil rad tiel, dobre, že neskákali jeden druhému po chrbte v snahe dostať toho druhého k zemi.
„Čo je s ňou?“
„Zase odpadla?“
„Hinata? Hinata, počuješ ma?“
„Kam ju nesiete?“
Odpoveďou im boli iba podráždené a nervózne pohľady. Zalial ich studený pot. Kiba nahnevane drgol do Naruta a naznačil mu, že je to jeho vina, na čo Naruto len zúfalo vypleštil oči a ukázal na seba odpovedajúc otázkou, ako to už len môže byť jeho vina...

„Takže už mi povíš, co se to děje?“ zeptal jsem se jemně Temari. Už mi to došlo, ale musela mi to potvrdit.
„Jistě že povím,“ skoro odsekla, „já jsem totiž těhotná!“ Zářivě se na mě usmála. Polkl jsem. „To znamená, že... jsem otec?“ zeptal jsem se rozpačitě a opatrně po ní pokukoval s rukama v kapsách.

A je tu posledná časť prvej série. Som rada, že ste vydržali týchto dvadsaťpäť častí s Hinatou a so mnou.
Avšak, ako zistíte, nie je to ešte koniec. Prvá časť druhej série tu bude už čoskoro.

Jeho ruky putovali. Prstami skĺzol pod moje tričko a mňa prekvapil i pošteklil ich chlad. Nezastavovala som ho, vedela som, že by nezašiel priďaleko. Alebo.... nie je už toto priďaleko? Ja skutočne neviem, ale páčilo sa mi to. Páčil sa mi každý jeden jeho dotyk. Páčilo sa mi ako sa ma dotýkal. Páčil sa mi ten pocit, že mu patrím.

[hide=Úvod :)]Tak, prosím pekne, toto je FF, ktorá vznikla v noci z 23. 12 na 24.12 Túto poviedku píšem s mojím pred tým vzorom a teraz kolegyňou mestekovou. Romča...som veľmi šťastná, že sme sa spojili a začali písať túto poviedku Ďakujem.

Sedela som na svojej posteli v izbe v úkryte. Po dlhej dobe som sa cítila odpočinutá a tak som len civela do steny a pozorovala ornamenty.
Z blúdivých myšlienok ma vyrušilo vŕzganie otvárajúcich sa dverí. Dopadol na mňa lúč svetla z chodby a tak som sa chtiac, nechtiac musela otočiť na prichádzajúceho.
,,Nelly, máš sa obliecť a dostaviť sa von.“ Zableskli sa jeho okuliare popri tom, ako strčil hlavu dnu.

Západ slunce se blížil a ptáci proletěli nad jídlem vonící Konohou. Začala nemilosrdná zima a zvířata se uchylovali ke spánku s rozzařující se hvězdou na nebi. Jen medvěd hladový a divoký pohazoval mocně svou srtí jak trhal kusy masa hubeného zvířete, kterému chyběli žeberní kosti a střeva. Oči vyhublé srnky byli zaplněny krví a hleděli směrem k hradbám chránící lid netušíc, co děsivého ve světě žije. První sněhové vločky byli zkrvavené teplou krví a se začínající nocí se ozývalo drsné vrčení mohutného zvířete.

Je krásný. Je šarmantní. Je chytrý. Je odvážný. Je tajemný. Je silný. Je prostě…dokonalý. Ano, je to tak, mluvím o legendě jménem Sasuke Uchiha. Legendě, kterou já, Sakura Haruno, mohu titulovat přezdívkou ´moje drahá polovička´. Těžko bych na něm hledala chybu, ostatní jich však vyjmenují dostatek. Až nadbytek, řekla bych. Já však nevidím na svém milovaném jedinou chybičku. Každé jeho společensky nepřijatelné chování má naprosto logické vysvětlení.