Poslední Hyuuga

Neji Hyuuga seděl v potemnělé pracovně svého domu a z části váhavě, z části odhodlaně zíral na rozložený svitek před sebou. Bambusové pero neslo kapku tmavého inkoustu a jeho zkosená špička se matně leskla v měsíčním světle. Když je jednou namočil, musel je použít. Asi o minutu později se pero dotklo papíru a zanechalo na bílé ploše tenkou linku.
Neji byl od mala zvyklý psát. Úřední listiny, formální dopisy, rozkazy podřízeným a aby nevyšel ze zvyku, verše.
Večerní hukot, černá je vrána, vznešeným letem přeruší ticho.
Dřív se to zdálo tak složité, ale jakmile pochopil pravidla rytmu, mohl napsat prakticky cokoliv bez nejmenší námahy. Tedy, prakticky - skoro... Byl to od něho velmi zlý žert, že ani znalec literatury nemohl přijít na to velké tajemství, že Nejiho verše ani dopisy nedávaly prakticky žádný smysl. Šlo jen o abstraktní popis události, seznam jednotlivých rozkazů nebo odstavce okrášlených frází. Dokázal popsat v básni východ slunce, krásu lotosových květů na hladině jezírka nebo ptačí zpěv, ale vše bylo neosobní, stejné a černobílé, jakoby z nich předem sebral barvy. Jeho básně byly tajemné a hladké, elegantní ve své strohé jednoduchosti. Některé z nich se dokonce objevily ve školních učebnicích, po boku starých mistrů. Ale Neji si nevážil jejich chvály.
Dnes se třesoucí rukou pokusil zaznamenat něco zcela jiného: vzpomínku na událost, která se teprve nyní vynořovala z paměti. Stalo se to, když mu bylo osm a Konoze vládl Uchiha Kagami. Svět byl rozdělen mezi Konohou s jejími spojenci - tenkrát to byla Mlžná a velmi krátce i Oblačná - a její nepřátele, v čele s Písečnou. Aby se uvolnilo stávající napětí, země Měsíce uspořádala soutěž pro syny vládnoucích klanů z celého světa. Při této příležitosti mělo dojít ke smířlivé dohodě mezi jejich rodiči. Uchihové poslali své dva nemladší, dvanáctiletého Itachiho a sedmiletého Sasukeho. Hyuugové, kteří nechtěli být za žádných okolností pozadu, neměli jednoduchý výběr. Nový vůdce, Hiashi, měl jen malou dceru a Neji byl z vedlejší rodiny. Ale protože nebylo zbytí, dostal svůj první úkol - odjet do země Měsíce a vyhrát. Celý život se pokoušel zvýšit svůj výkon na maximum, ale teď své úsilí ještě znásobil. Úspěch měl vyvážit značku na jeho čele.
Pamatoval si ostrov Daraten na severním cípu souostroví Měsíce. Pískové pláže, palmy, malé bílé opičky ve větvích fíkovníků. Na první pohled se do tohoto ráje zamiloval a snil, že až vyhraje, navždy tu zůstane. Závodilo se převážně v tělesné zdatnosti. Všichni byli do půl těla nazí a když se sešli v rovné lajně na začátku startovní dráhy, neplatili pro ně žádné hranice, žádná politika, ani rodina. Byl to souboj individuality a úcty. Vedle Nejiho stál černovlasý kluk, jeden z nejsilnějších soupeřů. Neji ho pozorně sledoval a snažil se z něj vysát byakuganem všechnu chakru, aby ho porazil.
Pero hlasitě drhlo o papír a dělalo na něm nevzhledné kaňky. Brzy měl Neji zaujmout čestné místo v první válečné linii a do rána nezbývalo mnoho času. Dnes v noci mu řekne všechno do posledního písmene!

Neji Hyuuga seděl v přijímací hale sídla Uchihů. Byla jako obvykle důstojně tichá a východními okny do ní proudilo měkké ranní světlo. Ještě pořád čekali na Uchihu Fugaku, vládce Konohy a Ohnivé Země. Jeho synové, Itachi a Sasuke, zaujímali místa naproti Nejimu a pozorně jej sledovali. Oplácel jim pohledem plným profesionální hrdosti, ale zároveň cítil, jak ho opouští síla k jeho předstírání. Na krátký okamžik si dovolil delší mrknutí a neslyšitelný povzdech. Probudil ho Hiashiho hlas: „Kde je Shisui? Nikdy u toho nechyběl."
Neji se rychle vzpamatoval. „Poslali ho k hranicím už včera," zašeptal zpátky.
„Hmm," odpověděl Hyuuga senior a znova upadl v ticho.
Co zemřela Hanabi to šlo s klanem Hyuuga z kopce. Hiashi náhle zestárl snad o deset let, Hinata se ještě víc uzavřela do sebe. Jenom na Nejim ona tragická událost nezanechala stopy. Svatba s Hinatou jej učinila členem hlavní rodiny a tak se rád chopil veškeré zodpovědnosti. Vlastně byl poslední, komu na klanové pověsti vůbec záleželo. Několikrát rychle zamrkal. Ano, byl teď poslední skutečný Hyuuga. Nemůže si dovolit psát celou noc nesmysly, nemůže si dovolit spánek, nemůže si dovolit sentiment... Hlavně teď, když je konečně válka. Nenápadně se otočil na svou ženu. Hinata se pod Nejiho pohledem zachvěla.
Chouji, druhý zástupce klanu Akimichi, využil příležitosti a trochu se k ní naklonil: „Ahoj, Hin."
Byl jí na svatbě jako svědek. To bylo naposled, co spolu mluvili v soukromí.
„Ahoj, Chouji."
Posunul se blíž a jeho samurajská zbroj přitom tiše zaskřípala. Chvíli váhal, než se odvážil zeptat: „Neji tě ještě pořád...?"
Raději odvedla řeč jinam: „Vést válku by byla nejhorší chyba. Stejně se všechno pomalu rozpadá."
Oba součastně vzhlédli, jestli je snad někdo nezaslechl, ale místnost stále vypadala, jako by se tu zastavil čas.
„Alespoň to může věci urychlit. Umírající zvíře je silnější než za života," odpověděl.
„Ale nakonec stejně zemře. Otázkou je, kolik lidí vezme Konoha s sebou."
Trochu se zamračil. „Když to bude potřeba, půjdeme všichni. Ukážeme jim, že nejsme žádní zbabělci."
Probodla ho pohledem. „Copak ty v Listovou ještě věříš? Potom, co udělali Ino?"
Chouji potupeně sklopil hlavu. „Klan a vesnice jsou dvě věci. Tohle je můj domov, nemůžu ho nechat jen tak..."
Jejich šeptaný rozhovor skončil - dveře se otevřely a vstoupil Uchiha Fugaku. Čekající se svorně poklonili. Své oblíbené kimono vyměnil za uniformu shinobi - tmavou a s odznaky vrchního velitele, ale přecejen uniformu. Usadil se mezi své syny a začal krátkým proslovem:
„Písečná měla v přípravě armád velký náskok. Nyní tedy musíme zúročit to, na co jsme Konohu připravovali už čtyřicet let. Vy, zástupci klanů, jste počínaje dnešním dnem veliteli vlastních divizí."

Ráno následujícího dne navštívil Chouji Akimichi naposled sídlo klanu Hyuuga. Palác z šedivých kvádrů s reprezentativní dvoranou jej přivítal bez ovací, které ovšem ani neočekával. S bušícím srdcem vstoupil do hlavní budovy, dál než ke dveřím se ovšem dostat nemohl. Neji Hyuuga, s tmavou zbrojí na bílé kazajce, jej bez pozdravu minul.
„Můžeme vyrazit," přikázal. Víc ani nebylo třeba říci - Neji dobře věděl, že ho Chouji poslušně následuje kamkoliv.
Mladý Akimichi zůstal chvíli nehybně stát. Nejiho následovala Hinata, rozcuchaná a se zarudlýma očima. Nikdo nic neříkal.
Když Neji zaregistoroval Choujiho nerozhodnost, zamračil se. „Chouji!"
Hinata zavrtěla hlavou. Po kulatých tvářích se skoulelo několik velkých slz. Chouji nečekal, až pro mluví, a rychle se vydal zpátky. Musel pryč - pryč od ní a jejích očí, co jej dokola obviňovaly za jeho neskutečnou hloupost. Ale Hinata se tentokrát nehodlala vzdát. Vyběhla ven. Několik sluhů se ji pokusilo zadržet, ale házela sebou tak, že se jí povedlo uniknout. Klekla si před nimi a křičela:
„Copak to nestačí!? Kdy bude konec!?" Natáhla ruku se vztyčeným prstem a namířila ji na Choujiho hlavu, přesně doprostřed čela. „Chceš mi vzít i jeho!? Po tom všem...!"
Zdálo se, že ji Neji vůbec neposlouchá. Bez odpovědi zamířil k bráně a v jeho bílém obličeji bylo patrné jen znechucení. „Zachovej si důstojnost, sestřenko, jestli ještě nějakou máš. Budeš ji potřebovat!"
Rozběhla se vedle něho: „Kiba, Hanabi... Kdy se zastavíš!? Nebudeš spokojený, dokud všechno kolem tebe nezemře!"
Zpomalila a Chouji si s hrůzou uvědomil, že se obrací na něj. Ale bylo to jinak, než předpokládal. Teď ho neobviňovala, ona ho prosila.
„Řekni mu to!" vykřikla hlasem, plným zoufalství. „Alespoň jedinkrát řekni, co si doopravdy myslíš!"
Neji ani nezpomalil. Byl si tak jistý sám sebou, až pro něj ostatní přestalo existovat.
V tomhle stavu byla tak ubohá a ošklivá. Ani nevnímala, jak jí slzy stékají po bradě do výstřihu a jak jí ze zarudlého nosu teče sopel. A Choujiho najednou zalil hřejivý pocit, jako by se vrátil do dětství a utěšoval malou holčičku, co si rozbila koleno. Vytáhl kapesník a pečlivě jí otřel tvář. Beznaděj v byakuganových očích vystřídalo překvapení.
„Neexistuje naděje, že bychom Konohu ubránili. Ale kdybych to vzdal -... Tady jsem se narodil. Tady se ze mě stal shinobi. Listová je celý můj život. Co by si ti venku pomysleli, kdybych za ni nebojoval? Vesnice zbabělců? Zrádců?" odpověděl smutně. „Nejsem jako ty, Hin. Vím, že je tu něco špatně, ale nikdy jsem se to nepokusil změnit. Víš proč?"
Rozplakala se ještě víc, neboť ji - spravedlivou Hinatu Hyuugu, největšího odpůrce systému - dostal. Pohladil ji oběma rukama po tvářích a přitáhl k sobě, až se dotkli čely.
„Protože to po mně nikdy nikdo nechtěl," dodal tiše.
Znova se rozplakala a objala ho.
Usmál se. „Neplač. Bude to v pořádku."
Každý klan si bez výjimky nosil svá prokletí, jenž ho dřív či později zahubila. Prokletí klanu Akimichi se nazývalo podcenění.

Vlak odjížděl z Konohy přesně v osm třicet. Nádraží bylo plné ninjů a jejich příbuzných. Loučili se se svými rodiči a přáteli, nebo jen tak postávali v malých skupinách a nechávali kolovat cigaretu. Z dálky byla nádražní hala tyrkysovou skvrnou, v níž splývaly zelené vesty a odlesky modrých čelenek. Chouji s Nejim byli uvedeni na zadní konec soupravy. Čekalo je několik hodin profesionálního ticha.

Hinata se už víc nebránila. Nechala sluhy, aby ji odveli zpět do domu, kde ji čekala horká koupel. Bez sebemenšího protestu se nechala umýt, učesat a převléknout do čistého kimona. Po zbytek dne úzkostlivě dbali na to, aby nezůstávala úplně sama. V tomto ohledu dal Neji služebnictvu přesné instrukce.
Odpoledne se vydala do jeho pracovny, jindy ostře hlídané. Nezapomněl ji zamknout, ale s tím už měla Hinata své zkušenosti. Odemkla univerzálním klíčem a bez rozpaků, leč s jemností, začala probírat papíry. Nevěděla, co přesně hledá. Na opisování úředních dokumentů už bylo pozdě a válka se zatím odehrávala příliš daleko, takže neměla nic, co by svým virtuálním přátelům z Akatsuki mohla nabídnout. Nakonec však našla víc, než si uměla představit.
Jednotlivé papíry byly vloženy do kartónových desek, které nenesly žádný nadpis ani označení. Text byl jen zřídka dělený do odstavců a psán takovým škrabopisem, že Hinata okamžik pochybovala o Nejiho autorství. Ale z obsahu bylo jasné, že jím nikdo jiný být nemůže:

Když jsme připluli, zuřila kolem Daratenu bouře. Nebyla natolik silná, aby nás vychýlila z kurzu, což však neměnilo nic na tom, že se loď kývala a každé její prkno praskalo, jako kdyby se měla brzy rozpadnout. Zatímco jsme čekali v podpalubí, byl jsem vyděšený k smrti. Otec se hrozně mračil. Musel se zlobit úplně na všechno, nevyjímaje osud, bohy a sebe sama, ale já si byl v tu chvíli naprosto jistý, že je to kvůli mně. Abych mu dokázal svou odvahu, vyběhl jsem na palubu a pokusil se dostat na příď. Srazila mě hned první vlna. Klouzal jsem směrem k pravoboku a zoufale se snažil zachytit, ale kolem byla jen kluzká paluba. Pak mě to odmrštilo do výšky a já letěl přes zábradlí přímo do moře. Bylo úplně černé a zdálo se mi, že křičí. Jen naprostým štěstím se mi povedlo zachytit a držet. Zachránil mě nějaký námořník, kterému jsem ve tmě neviděl do tváře. Klekl si čelem k hlavnímu stěžni, posadil si mě mezi nohy a oba nás tak držel, dokud se vlny trochu neuklidnily. Dodnes vzpomínám na mokré dřevo a nasáklá lana.

Jižní hranice byla krásná. Díky bohaté síti malých řek a potůčků, propletených mezi hraničními skalami, nebyla vhodná k velkému osidlování ani industrializaci. Její obyvatelé žili stejným způsobem už celá staletí a klan do jejich upracovaných životů nezasahoval. Nejbližší železnice končila šedesát kilometrů odtud.
Tábor páté ninjovské divize se nacházel na úpatí hory Sanyongon, která byla spíše kopcem s pískovcovou špičkou. Jednotky, které sem dorazily už minulý týden, postavily ležení nedaleko, s prvním zákopem jen pár metrů od hraničního kamene. Za ním se až k obzoru táhla kopcovitá krajina Země Řeky.
Neji byl naváděn k hlavnímu stanu, kde ho přivítali jouninové a kapitáni jednotek. Povýšili ho na velitele, jak jinak. Obřad to byl krátký, formální a nepříliš vřelý. Všechno to také byli muži po třicítce a ještě nezažili, mít za vůdce někoho tak mladého. Neji však musel řešit mnohem horší problém.
Ten problém se jmenoval Rock Lee a vyznačoval se směšným účesem nad tlustým obočím. Přivítal Nejiho v jeho vlastním stanu hned při příjezdu a představil se jako jeho pobočník a sluha. Neji tím dospěl k rychlému závěru, že kdosi v armádním velení jej zřejmě k smrti nenávidí a snaží se ho přimět ke kapitulaci. Rock Lee neodpočíval, nespal, nebál se. Byl vždy ve střehu, plný chvalozpěvů na svou vlast a Klan. Každý den vstával ještě za tmy, snad jen proto, aby byl ráno všem na očích svlečený do půli těla, jak dělá stojku na jedné ruce a přitom vybroukává nějaký pochodový rytmus. Všechno, co dělal, bylo dokonalé a když už se ojediněle naskytl důvod, proč mu vynadat, Lee přijal napomenutí s kázní a dokonce nadšením. Sám si pak dával nesmyslné tresty v podobě cviků, na které jiný nikdo neměl čas ani sílu. Ta jeho pramenila z jakési slepé oddanosti a neoblomné důvěry. Bylo mu jedno, že na Listovou útočí celý svět, protože vládní propaganda tvrdila, že Listová válku vyhraje. Kdyby to po něm nadřízení chtěli, popřel by i zákony fyziky, což už teď napůl dělal.
Neji zkrátka od prvního dne nenáviděl tu věčně usměvavou loutku v zelené kombinéze, a záviděl Choujimu jeho vlastního pobočníka, rezervovanou a tichou kunoichi. Jako velitel by samozřejmě mohl Leeho propustit a povýšit někoho jiného na jeho pozici, ale to by vyžadovalo byrokracii a on se už z principu nehodlal zabývat ničím jiným, než samotnou válkou. Proto dál trpěl každou Leeho iniciativu, přehnaný perfekcionalismus a dotěrnou všudypřítomnost po několik následujících dnů.

Na ostrov přijelo mnoho klanů a s nimi jejich děti. Pokud to šlo, unikaly dospělým z dohledu a nevadilo jim navazovat náhodná přátelství a hrát si. Brzy se mezi nimi stalo dokonce pravidlem utíkat mimo nám vyhrazený prostor, zatímco se rodiny oddávaly jednáním. Ignoroval jsem je, stejně jako děti z Konožské akademie. Nemohl za to výsměch nebo strach, spíše jsem věděl, co znamená být z vedlejší klanové větve a považoval sám sebe za podřadného. Proto jsem se nezúčastnil žádného z těchto útěků, až do setkání se svým největším soupeřem.
Seznámili jsme se třetí den. Závod byl ve skutečnosti jen malé rozptýlení mezi jednáními o válce a míru. Kdyby nebyli všichni tak plní ctižádosti, nikoho by nezajímal.
Jako první byl běh. Otec mi položil ruku na rameno a díval se jeho směrem. Řekl mi jasně: toho musíš porazit. Hrozně jsem se na něj pak soustředil, aniž bych znal jméno a původ. Vypadal moc obyčejně, černé krátké vlasy a oči, oblá tvář. Všiml si, že ho pozoruji a oplácel mi to. Na čáře jsme si schválně stoupli vedle sebe a při běhu vypustili všechno ostatní. Nakonec z nás ani jeden nevyhrál. Přišel se se mnou seznámit krátce po našem závodě. Otec mi už dal najevo jak moc jsem zklamal, jeho příchod to poslední, co jsem mohl čekat. Jmenoval se Kurotsuchi a byl to Onikiho vnuk.

První střet mezi obránci a písečnými ninji se odehrál brzy z rána. Šiky obléhatelů vypochodovaly zpoza nejbližšího kopce a seřadily se nadohled od prvního zákopu. Zvědové hlásili až na tisíc osob, což byla dvojnásobná přesila. Neji se tedy mohl spoléhal pouze na malý prostor, ohraničený horou Sanyongon a hliněnými hradbami sousedních kopců, které nechal Klan postavit už před desetiletími. Mezi nimi se údolím táhly zákopy, valy a ninjovské ležení.
Jelikož se velitelé schodli na taktice vyčkávání, útok přišel z řad obléhatelů. Píseční chuuninové hromadně napadli první linii a pokusili se probít. Ta však zůstala nepřerušená a díky tomu mohli Konožané odhalit lest - část Písečných obešla údolí a v rozhodujícím okamžiku chtěla zaútočit na hradby a vpadnout pak Konožanům do týla. Toto se nepovedlo a obránci získali na kontě přes třicet mrtvých a stejný počet zajatých nepřátel.
Písečná se stáhla, ovšem pouze nadohled od obránců. Shinobi začali s hloubením zákopů a brzy na území vyrostly dotonové valy. Boj pokračoval na dálku, pomocí jutsu a střel.

Nechtěl jsem se přátelit. Kurotsuchi se mi zdál příliš rozjívený na to, aby bral něco vážně a všechny jeho pokusy jsem považoval za nějaký hrozný žert, co se provalí, až mu uvěřím. Pořád mě ale pronásledoval, vypadalo to, že mi nikdy nedá pokoj. Nechápal jsem proč, stejně jako on nechápal proč odmítám, a to nás oba činilo ještě zatvrzelejšími. Největším trestem pro něj bylo přehlížení, ale to jsem tehdy nevěděl. Kurotsuchi to ovšem překonal. K jeho neustálým otázkám a popichování přidal i oslovení "Neji-kun". Stali se z nás nejlepší přátelé jen proto, že se vnutil do mé pozornosti a donutil mě jej akceptovat.
Poprvé jsme spolu utekli v hostinském domě. Postavili ho v západním stylu a byl tak obrovský, že nám poskytoval se třeba i na celý den ztratit z dohledu. Kurotsuchi mi ukázal pár prázdných místností, jejichž jediná úloha byla v rozšiřování jeho rozlohy. Byla v nich nádherná ozvěna. Tady chtěl poprvé vidět mou pečeť. Přemlouval mě tak dlouho, až jsem se podvolil a nadzvedl čelenku. Pak nás našli a odvedli zpátky. Další útěk byl mnohem lepší. Kurotsuchiho napadlo jít hned po závodech na pláž. Centrum bylo zbrusu nové, jen kvůli nám se sem na malou chvíli soustředila světová elita. Ale směrem k okraji cihlové domy prořídli a vystřídaly je dřevěné chatrče. Všichni místní byli rybáři nebo česáči kokosů. A voda v laguně byla jen o stupeň modřejší, než nebe.

„Hyuuga-san! Slyšíte mě!?"
Pootevřel oči. V zorném poli mu vybuchovaly a prskaly zářivé ohňostroje, noční obloha byla zašedlá kouřem. Došlo mu, že jde o dělobuchy, a pokusil se vstát.
„Ne, jen ležte! Hned to bude," vykřikl medik v bílém stejnokroji a přiložil modře svítící ruku na Nejiho bok.
Zaslechl řev a povely, těsně okolo něj kdosi rychle proběhl. Matně si vybavoval, která strana zaútočila první. Nejspíš to byl nepřítel, protože si Neji nevzal žádné chrániče a kdyby to byl jeho útok, rozhodně by neskončil v blátivé louži s ožehnutým obočím. Pak se mu před očima promítly poslední události. Prudce se posadil: „Držte pozice! Nechte ten zbytek na starost zadní linii!!"
„Hyuuga-san!" okřikl ho medik a zadržel na místě.
Neji po něm chňapnul a přitáhl si ho blíž: „Poslechli mě!? Udělali to!?"
Vyděšený muž se pokusil neúspěšně vyprostit. „Ano, ano! Řídili se rozkazy. Vytlačují je za jejich pozice... Pusťte, prosím!"
Zatočila se mu hlava a spadl zpět do louže. Ohňostroj pomalu skončil a zanechal po sobě jen dráhy spáleného prachu. Přišli další medici, nosítka, starostlivé řeči, které sotva vnímal. Lékařský stan byl tu noc pěkně nacpaný.

Plavali jsme, dokud nebyl nejvyšší čas k návratu. Aby naše malé spiknutí mohlo pokračovat, rozhodli jsme se spolu před ostatními nemluvit. Další den na pláži se Kurotsuchi rozhodl ulovit opici. Zašli jsme do lesa, ale brzo nás to unavilo a tak jsme jen seděli a sledovali modrou linku oceánu kousek od nás. Kurotsuchi chtěl zase vidět moje znamení a ptal se, k čemu je. Nechtěl jsem o tom mluvit. Slíbil, že mi za to ukáže svoje tajemství. Prý, že opravdový přátelé před sebou nesmí nic tajit. Sundal jsem si čelenku. Znamení jej hrozně zaujalo. Zkoušel ho rozmazat nasliněným prstem a připadalo mu zábavné, že mě někdo může kdykoliv úplně znehybnit. Jeho smích mě nesmírně vytáčel. Abychom se usmířili, odhalil mi své vlastní tajemství. Kurotsuchi byl holka.

Neji byl odkázán řídit následující bitvy nad mapami ze svého futonu. Lékařská chakra sice dokázala zastavit krvácení a zacelit ránu, jeho tělo bylo však ještě slabé a hrozilo, že se zranění při namáhavějším pohybu znovu otevře. Vymýšlením strategií a psaním požadavků o posily alespoň zaměstnal svou mysl natolik, aby přestala vnímat neuvěřitelnou starostlivost Rocka Lee. Ten zatracený zelenáč neustále obcházel kolem, otravoval Nejiho otázkami, jestli něco nepotřebuje a každému kolemjdoucímu dokola líčil svou hrdost nad tím, jak je jeho velitel odvážný. Neji jej schválně posílal na ta nejvzdálenější místa ležení, ať už měl Lee něco donést, vyřídit, nebo zjistit.
Chouji se stavoval jen ojediněle. Byla mu svěřena hlídka nad posádkou návršních hradeb, takže byl nevyspalý a určitě už schodil pár kilo. Ale nestěžoval si. Jen spolu dokola probírali a vylepšovali plány útoku, přestože na nich nebylo co změnit. Občas se zdálo, že se odhodlá k otázce, ale nakonec nepadlo o Hinatě ani slovo. Žádnému z nich neposlala ani krátký vzkaz, Chouji s dopisem pro ni váhal.
Z celé divize byl Chouji jediný důstojník, který měl za pobočníka ženu. Jmenovala se Ten-Ten, vyznačovala se rovnou chůzí a úspornými pohyby a říkali o ní, že je nejlepší bojovnice se zbraněmi v celé Ohnivé. I tak ale zůstávala v záloze. Její prarodiče byli kdysi odsouzeni jako nepřátelé Klanu, svým vstupem do armády se rozhodla vrátit rodině ztracenou čest. Chouji se jen snažil nebrat osobně tu shodu - že jsou 'podceňovaný' a 'nedůvěryhodná' jako pár. Vrána k vráně sedá...

Neviděli jsme se celý následující den. Pořád jsem byl zmatený kvůli jejímu ohalení a alespoň jsem přesvědčil otce, že se držím blízko. Stejně mě ale nakonec přemluvila. Musel jsem na pláži učinit slavnostní přísahu, že její tajemství nikomu neprozradím. Na potvrzení mě řízla kamenem do palce a ten pak ovázala kusem špagátu. Prý se jí nesmím dotknout, dokud mi ho nerozváže. Dlouho se pak otáčela, hlídala mě a několikrát jsem byl nespravedlivě obviněn z doteku. Možná jen nedokázala pochopit, proč tyto příkazy a sliby tak vzorně plním. Nakonec jsme se uraženě rozešli.

Nejiho stav se nelepšil. Nemohl pořádně spát, trápila ho bolest hlavy, ztratil chuť k jídlu. Často si uvědomil slabou bolest pánve, hlavně v místech zranění. Podle mediků však k žádné infekci ani vedlejším zásahům nedošlo a léčba chakrou nemívala vedlejší účinky, takže na své strasti nenacházel odpověď. O svém stavu raději zapáleně lhal, aby mohl co nejdřív vyrazit do dalšího boje a zbavit se Leeho.
Ačkoliv byl zbytek velína proti, Neji prosadil taktiku střídavého útočení. Podle něj bylo lepší, pokud sami překvapí nepřítele, než tiše čekat, až to udělají oni.
Taktika se osvědčila hned pětkrát - tolikrát jim bylo dovoleno ji podniknout. Konožané zvolili vhodný okamžik, provedli rychlý výpad k prvním liniím, poničili jejich zákopy a valy a rychle se stáhli zpět. Počet mrtvých na straně Písečných vždy převyšoval o celé desítky. Během těchto bojů si také Neji získal značnou oblibu a respekt celého tábora - v čele útočníků nikdy nechyběl.

Když mě znovu vyhledala, bylo už pozdě v noci. Nejspíš utekla oknem a teď tiše klepala na rám papírové stěny mého pokoje. Pomalu jsem otevřel. Za tenkou příčkou spal otec. Ani dnes si neumím představit, jaké by mělo naše přistižení následky. Kurotsuchi chtěla, abych s ní šel na pláž, což jsem rázně zamítl. Asi myslela, že je to kvůli ní a chtěla si mě usmířit. Řekla, že se bojí usnout. Vzal jsem ji dovnitř pod podmínkou, že bude mlčet. Lehla si na futon vedle mě a skoro okamžitě usnula. Dlouho jsem ležel, ale strach mi nedovolil zavřít oči. Bál jsem se, že jestli usnu, ráno nás najdou a vše se provalí. Celou noc jsem pozoroval, jak jí měsíční světlo putuje přes tvář. Ty dlouhé minuty a hodiny se mi navždy vryly do paměti.

Obléhání trvalo už tři měsíce. Zásoby ubývaly, z Listové nepřišly zprávy po několik týdnů. Krysy bylo přikázáno zabíjet a házet do příkopu za pevností, ale mnoho mužů je tajně vařilo a jedlo. U dvou vojáků a jednoho shinobi se objevily příznaky neštovic a byli posláni do izolace. Mezi jednotkami se začalo mluvit o tom, že se ostatní divize vzdaly. Neji všechny povídačky popíral, ačkoliv dobře věděl, že to může být pravda. Píseční se jim to pokusili sdělit určitě hned několikrát, ale Neji každého vyslance zahnal a toho, co sem přišel naposled, nechal exemplárně popravit, aby si to nepřátelé příště rozmysleli. Když zvěsti o kapitulaci přesáhly povolenou mez, nechal vysledovat jednoho z jejich hlavních šiřitelů a odsoudil jej k smrti.
Nadešel čas k šestému útoku na Písečné obléhatele. Neji vyčlenil celou rotu vojáků, aby způsobila na hlavní linii zmatek, další aby pronikla ze strany mezi nepřátele a poslední, která by šla v jejich stopách, ničila valy a zákopy a odnášela kořist. Sám byl jako vždy ochoten vyrazit v čele útoku, ale den předtím jej postihly tak velké bolesti, že musel být odnesen na ošetřovnu. To mu nejspíš zachránilo život.
Útok se nezdařil - možná byly plány předem vyzrazené, nebo si Píseční všimli, že tu Konožané nemají svého obávaného vůdce a dodalo jim to odvahu. Tak jako tak, Písečná armáda vojáky bez potíží odrazila, útočníky zajala a kdo nestačil utéct, toho zabila. Konožani tak během jediného dne přišli o valnou část kvalifikovaných shinobi.
Neji zatím na nemocničním lehátku bolestí skřípal zuby a v duchu proklínal Zemi Větru, dokud mu medici nedali anestetikum.
Když se následující noc probudil, ležení bylo zrovna pod útokem. Určitě by mu to nedovolili, v nastalém zmatku se mu však povedlo uniknout hlídce lékařů a vyrazit na pomoc. Útočníci byli - ačkoliv za cenu velkých ztrát - odraženi. Neji se přitom zúčastnil souboje s jedním kameným jouninem. Vyhrál sice, ale do tábora se vrátil v bezvědomí, se zlomenou rukou a těžkým otřesem mozku.

Pokračovali jsme v našich hrách. Zkoušeli jsme lovit ryby a opice, jednou jsme i pomáhali s trháním ořechů, ale mléko nevypadalo jak mělo a tak jsme zklamaně odešli. Denně jsme pak pořádali soutěže ve sbírání mušlí a vyplavených kusů korálů, s nimiž jsme obchodovali, řadili je podle velikosti a používali místo figurek schougi. Když se jich v díře na pláži nahromadilo hodně, Kurotsuchi mě seznámila s plány výzdoby našeho domu. Našli jsme si dokonce vhodnou chatrč, do které se nastěhujeme, až závody skončí. Našel jsem kus tenkého lanka, s pomocí starého hřebíku udělal díry do mušlí a navlékl je pro pro ni jako náhrdelník. Chtěla pak po mně ještě prsten z korálu, ale nedařil se mi.

Uběhly celé dva týdny, než se Neji probral a bylo mu dovoleno opustit polní nemocnici. Lee byl zvláštně zamlklý a vypadal nemocně - prý ho sám celou dobu ošetřoval. Ale to nebyl pravý důvod. Neji to pochopil, až když ho pobočník podpíral cestou k velitelskému stanu.
Ležení se velmi změnilo. Vojáci připomínali šedivé stíny, jak se bezcílně ploužili kolem a sledovali svět unavenýma očima. Zbyl jich sotva poloviční počet. Minulá bouře proměnila mezery mezi stany v hnědou břečku, okolí páchlo potem a močí. Koho si ještě nevzala válka, měl velkou šanci zemřít na neštovice nebo jinou nakažlivou chorobu, jejíž počet přenašečů rostl jako houby po dešti. Jen mlha milosrdně zahalila všechen ten hnus pod svůj bílý závoj, stejně jako i stanoviště nepřítele. Intervaly mezi útoky se stále zkracovaly a i tací, jako Rock Lee, museli bránit stanoviště do posledního muže.
„Chouji...?" vydechl Hyuuga náhle. Obrátil se směrem ke hradbám na kopci, ale ty rovněž tonuly v mlze. Ve svém stavu raději nezkoušel použít byakugan.
„Je v pořádku," ujistil ho Lee, překvapený, že se jej velitel vůbec na něco ptá. „Nebýt jeho, asi bysme je už dávno ztratili, ale Akimishi-san tam vládne ocelovou pěstí. Určitě ho po válce povýší, kapitáni to říkali..."
Neji jej od sebe náhle odstrčil. Tak prudce a překvapivě, až se Lee zapotácel a málem upadl do bláta. Neji ho chvíli tiše pozoroval a přemýšlel, jestli má cenu začít křičet: Ty parchante, ani teď ti nedochází, co se děje? Umřeš, protože už všichni dobří shinobi umřeli a je konečně čas, aby sakra pochcípali ti skuteční idioti! Umřeš, protože Písečná odtud jen tak neodejde a ty se budeš stejně drát do přední linie, aby tě dostali! A nikdo z nás, zatraceně, nedostane frčky!
„Hyuuga-sama? Co se děje?" nechápal Lee a pomalu postupoval blátem blíž. „Udělal jsem něco?"
Neji neodpověděl. Bylo mu jasné, že řvát na Leeho nemá žádný význam. Lee by nepochopil pravdu, i kdyby s ním běhala kolem tábora. A náhle Nejiho napadla odporná myšlenka, že by jej mohl prostě na místě zabít. Naštěstí se odněkud přihnal voják se zprávou, že musí něco vidět, a znemožnil tím Nejimu ji rozvinout.
Neji se postavil na okraj válečné liniie, přímo doprostřed mezi své poddané kapitány. V mlze naproti bylo vidět tmavé siluety Písečných ninjů.
„Přikázal jsem vám, ať s nimi nemluvíte," řekl po chvíli.
„Nechtěli jsme," odvětil nejbližší kapitán a prstem ukázal před sebe. „Ale co s ním?"
Z mlhy vystoupil vysoký muž v černé uniformě a zelené Konožské vestě. Jeho krátké šedivé vlasy a vzpřímený postoj, společně s sharinganem v očích působily důvěrně a nadřazeně. Cestou zvedl obě ruce a takto zůstal stát jen pár kroků od Nejiho. „Hyuuga-san."
„Uchiha Yashiro..." vydechl Neji a chvíli na osobu před sebou zíral jako ve snu. Ano, obyčejného posla mohli odmítnout nebo dokonce zabít, ale člena Klanu? Svého nadřízeného?
Yashiro dal ruce pomalu dolů. Nikdo ho přitom nezastavil. „Velmi mě mrzí, čemu vás Konoha vystavila. Přináším vám ale dobrou zprávu - je konec. Kamenná se Zvučnou už překračují hranice a zbytek brzy padne. Kage přislíbili, že nebudou vyžadovat žádné reparace a zbytek armády Ohnivé svěří do rukou nového vedení..."
Neji zavrtěl hlavou a znova pocítil bolest v boku. Co to znamená? Do poslední chvíle doufal, že je to trik, že je Yashiro zajatec a oni je teď chtějí vydírat, ale tohle ne. Muž před ním byl zcela sebejistý a vyrovnaný - přidal se k nepříteli. „Sklapněte!"
Yashiro zvážněl. „Rozmyslete se, co říkáte -..."
„Jste jen zpropadený zběh!" okřikl jej Neji. „Stojíte proti vlastní rodině! Vy nemůžete ani tušit, co je to věrnost vesnici! Ale řeknu vám jedno - dokud tu jsem, nevzdáme se! Rozumíte? Nevzdáme se!"
Uchiha se na tuto odpověď dlouhou dobu mračil, ale pak se jeho rty roztáhly v posměšném úsměvu. Jako by věděl něco, co oni ne. Obrátil se k nim zády a jen přes rameno dodal: „Dobře, mužstvo s vámi určitě sdílí stejný názor. Nejspíš jste i dostatečně zásobeni. Určitě vydržíte, dokud vám to samé neřekne nový Hokage."
„Jenom lži!" vykřikl Neji za jeho vzdalující se postavou. Palčivá bolest pomalu prostupovala polovinou jeho těla a v uších mu stále doznívalo sousloví: Nový Hokage, nový Hokage, nový Hokage...

Krátce před odjezdem z ostrova mě Kurotsuchi překvapila zvláštní slavností. Celý den byl hodně nabitý, utéct jsme mohli až k večeru. Nastal příliv, slunce se už zpoloviny schovalo za moře. Přivázali jsme si palmové listy k pasu jako dlouhé sukně, Kurotsuchi mi dala svůj náhrdelník z mušlí a vzala si kokosovou skořápku, plnou korálů. Pak jsme šli do vody, dokud nám nebyla po kolena. Oznámila mi, že se teď vezmeme, jen co jí dám znova náhrdelník a ona mě korály. Bylo mi trochu trapně, ale udělal jsem to. Tloukla pak o sebe dvěma dřívky a poskakovali jsme kolem, jak jsme si představovali domorodé tance. Když jsme se vrátili na pláž a sundali svůj slavnostní oděv, Kurotsuchi mi rozvázala špagát na palci. Povolila mi, abych se jí dotkl. Pohladil jsem ji po ramenou. Bylo jí to příjemné a chtěla, abych pokračoval. Leželi jsme v písku a navzájem se hladili po rukou a zádech, dokud se úplně nesetmělo.

Poslední bitva mezi Písečnou a Listovou zmátla dosavadní válečnou praxi a odehrát se o století dříve, jistě by předčila nejeden hrdinský epos. Hlavní postavou byl on, Neji Hyuuga. Ten, který dokázal obstát zkouškám osudu, i přes bolesti oblékl zbroj a postavil se před své muže s tasenou zbraní. Tehdy vedl nádhernou řeč, plnou oněch vznešených slov, jako je víra, naděje, síla a věrnost. Řeč o tom, že i ten nejposlednější voják Konožské armády je potomkem legendárních ninjů, že nebojovat znamená zapřít otcovskou krev a jen ten, kdo se nevzdá, bude navždy zapsán do historie. Proslov to byl tak krátký, přímočarý a upřímný, že mu všichni, včetně Nejiho, uvěřili. Každý tehdy zapomněl na svá zranění, na hlad a beznaděj.
Byla to jedinečná bitva, jako ze starých časů. Dvě armády se jednoduše rozběhly proti sobě, k nebi zaznělo tisíc výkřiků a pak se spojily v jednu. Začal boj muže proti muži, boj cti.
Jen pro něj skončil až příliš rychle. Od střetu mohly uběhnout sotva dvě minuty, kdy se úspěšně probíjel řadami nepřátel a povzbuzoval tak své vlastní lidi. Alespoň do chvíle, kdy znovu uviděl Kurotsuchi. Nejdřív si nebyl jistý - jen stál a sledoval tu černovlasou dívku s mandlovýma očima, v barvách Skryté Kamenné. Měla na to věk, rysy a - ač nepravděpodobnou - i příležitost. Tak přestal Neji na chvíli bojovat a místo toho přemýšlel, jaká krutá náhoda je mohla svést dohromady právě teď a proč. Probuzením mu bylo obyčejné dřevěné kopí, kterým mu ještě obyčejnější Písečný voják zezadu probodl hruď. Ucítil, jak se mu do úst vyřinula krev a klesl na kolena.
A náhle byla Kurotsuchi u něj a zachytila ho právě ve chvíli, kdy měl dopadnout tváří do bláta. Snad, aby ho ušetřila té nedůstojnosti, bezeslov kolem něj natáhla obě ruce a vytáhla hrot ven. Za celou dobu nepromluvila, jen jej obdařila omluvným úsměvem, když jej pokládala k zemi a rozepínala mu opasek s pochvou, aby do ní nakonec zastrčila jeho katanu a odešla s ní pryč. Byla to její válečná kořist.
Také nic neřekl. Krev v ústech jej dusila a zasychala mu na tváři, když ji vyplivoval. Boj kolem byl příliš zuřivý aby si jej vůbec někdo všiml, natož aby sem přiběhl medik a vyléčil ho. Ne, Neji věděl, že zemře.

Když jsme se naposled viděli, povídala mi o zimě v Kamenné a začala plánovat naše stěhování na Daraten. Přiznal jsem, že mi nikdy nedovolí opustit klan. Navrhla, abych s ní utekl z domova. Neodpověděl jsem. Lehli jsme si vedle sebe a usnuli.
Hned po našem návratu Tsuchikage a jeho skupina opustili ostrov. Kamenná nehodlala uzavírat s Konohou žádná spojenectví.

„Neji. Neji..."
Jedno staré moudro říká, že když člověk umírá, opustí jej všichni jeho démoni a teprve pak vidí svět tak, jaký skutečně je. Někomu se to nepoštěstí, Neji měl však na umírání spoustu času. Jakmile se Pátá divize Konožské armády oficiálně vzdala, medici se jej pokusili zachránit. Jejich snahou a chakrovými zábaly dostal celých deset minut navíc, takže přivolali Choujiho, aby se rozloučil. Dlouho se neviděli, dokonce ani během posledního útoku. Možná se Akimichi naschvál skrýval, kvůli propadlým tvářím a zsinalé pleti. Položil si kamarádovu hlavu na kostnatá kolena a styděl se, že v takové smutné chvíli vypadá jako želva s příliš velkým, červeným krunýřem. Neji se nesmál. Nikdy se nesmál.
Zamžoural na Choujiho ztmavlým byakuganem a polknul krev. „Řekni to... Co si doopravdy myslíš."
„Jsi hrdina," odpověděl Chouji a mírně se usmál. „To tebe si bude historie pamatovat."
„Ne, nebude," odvětil Neji. „Kolik jich zbylo?"
Akimichi na chvíli odvrátil pohled. „Padesát. Možná víc."
„Je Rock mrtvý?" vypálil Neji nečekanou otázku.
„To nevím," odhadl Chouji překvapeně. Snad, že chtěl zaplácnout mezeru v hlášení o padlých, pokračoval: „Ale Ten-Ten... Zasáhli ji větrnou technikou. Prý byla skvělá."
Všiml si ovšem Nejiho nehybného pohledu a raději ztichl.
„Poslal jsem je na smrt. I tebe," řekl Neji po chvíli ticha. Hlas se mu začínal třást, do očí vstoupily slzy. Poprvé za spoustu let. Ztěžka zvedl ruku a otřel je do špinavého rukávu. „Oni mě nenávidí! Všichni, všichni mě nenávidí...!"
„Neji," řekl Chouji, protože ho nenapadalo nic, čím by to mohl vyvrátit.
„Hinata mě nenávidí..." dodal Neji a bolestivě vydechl. „Má na to právo."
Ale Akimichi rázně zavrtěl hlavou a chytil ho za ruku. „To není pravda!"
Nejiho překvapení přebila jen bolest. Se směsí obojího se zadíval do tváře svého jediného přítele, jako by zkoumal, jestli mluví pravdu. Ale jeho oči se mezitím pomalu zavíraly a tmavly, jak to u byakuganu bývá.
„Možná, že sis to nezasloužil, ale my oba jsme tě měli rádi! Věř mi, Neji! Přese všechno tě milovala! Neji! Slyšíš? Neji!"

Hinata dočetla poslední řádek a zaklapla desky.