Láska bez citu 15

„To jako vážně spí jo?“ ozval se namyšlený hlas, který mladíka vytrhl z říše snů.
„Už ne.“ odvětil Tamuiův hlas a definitivně Abumiho probral.
„Děs.“ řekla Ebisu jednoduše a vešla do sálu.
„O co jsem přišel?“ zeptal se nováček trochu zmateně. Ještě zřejmě nebyl úplně probuzený.
„Zavolali si Ebisu kvůli výslechu, jak jsem předpokládal.“ odpověděl Tamui a trochu se pousmál, když si mladík automaticky dal ruku před ústa zakrytá maskou, když zívl.
„A už něco vědí?“ zeptal se Abumi, když se protáhl.
„Ne, pokud vím.“ odpověděl kapitán s pokrčením ramen a bezděky se podíval na zavřené dveře.
Abumi chvilku mlčel, než se rozhodl promluvit: „Když jsme byli v lese, tak jste…“ začal mladík, ale nebyl si asi úplně jistý, jak to říct.
„Myslíš, jak jsem náš rozhovor odložil na později?“ zeptal se Tamui a v jeho hlase zazněly obavy, které ovšem nemohly mladíkovi nezkušené uši slyšet.
„Ano.“ odpověděl jeho chráněnec a nevědomky se trochu schoulil na lavičce.
„No…“ začal Tamui váhavě. Samozřejmě o tom, co mu teď řekne, přemýšlel celou dobu, co mladík spal, ale ani tak nebyl rozhodnutý. „Říkal jsi, že se do ANBU nehodíš…“
„Přesně.“ špitl mladík sklíčeně. Celý život to bylo, jako by byl mrtvý. Jen trénink a učení, aby se z něj jednou stal ANBU. Nikdy po tom netoužil, nikdy jím být nechtěl, ale taky se ho nikdo z té spousty lidí, co se u něj vystřídalo, nikdy nezeptal, co by chtěl on. Nepřipravili ho na život jako takový jen na to, že ho stráví v organizaci, kde nikdo není sám sebou, ale jen částí celku. A i když ho na to celý život připravovali, stejně se jim to nepodařilo, protože on sem prostě nepatřil.
„Vím, že je to těžké…“ začal Tamui znovu váhavě.
„Nezapadám.“ vyhrkl mladík a na chvíli schoval tvář ukrytou za maskou do dlaní.
„To nikdo.“ prohlásil zničehonic Tamui. „Nikdo nezapadá. Je jedno, kam přijdeš, stejně nezapadáš. Každý jsme jiní, nemůžeš čekat, že prostě přijdeš a zapadneš, chce to čas.“
Abumi k němu vzhlédl a jen mlčel.
„Taky jsem nezapadal a dost možná pořád nezapadám, ale stejně jsem tady.“ ujistil ho Tamui jaksi vesele, i když to bylo jen naoko. Nikdy nepoznal nikoho, kdo by se sem tak moc nehodil, jako jeho nový podřízený.
„Vážně?“ zeptal se Abumi s jakousi nedůvěrou, ke které jeho kapitán nevěděl, jak se postavil. Na jednu stranu to byl důkaz, že není takový hlupák, za jakého ho má Ebisu, a dokáže sám myslet, ale na tu druhou by byl kapitánův život o dost jednodušší, kdyby mu mladík prostě uvěřil.
„Jak je to vlastně s tím testem?“ změnil raději Abumi téma.
„No měl by jím projít každý, kdo se hlásí do ANBU. Jde prakticky o předvedení schopností a reakcí, a pokud jsou dostatečné, ninja je přijat do ANBU.“ odpověděl Tamui jednoduše.
„Ale proč jsem jím nemusel projít?“ zašeptal Abumi, ale bylo to spíš pro něj než pro jeho kapitána.
„Pořád sice nevím co, ale něco je na tobě výjimečného, ne?“ zeptal se jeho velitel a postavil se, aby se aspoň trochu protáhl.
„No, ano…“ přisvědčil mladík trochu váhavě a ANBU si domyslel, že o tom má zakázané mluvit. Zřejmě čím méně lidí to ví, tím lépe.
„Nemusíš mi říkat, o co přesně jde, ale můžeš prozradit, že je to něco neobvyklého?“ zeptal se Tamui a začal přecházet po chodbě. Snad kvůli přemýšlení, nebo si jen potřeboval protáhnout tělo.
„Ano, velmi… ehm… vzácného.“ dostal ze sebe nakonec Abumi a trochu nervózně se zavrtěl.
„Pak možná Hokage-sama nechtěl, aby byl tvůj život ohrožený kvůli něčemu tak zbytečnému, jako je ta zkouška.“ navrhl Tamui a opřel se zády o protější zeď.
„Snad, ale možná mě ji měl nechat udělat. Pak bych měl aspoň jistotu, že sem nepatřím.“ zašeptal Abumi a Tamui se jen sám pro sebe zamračil. Snad měl mladík pravdu, ale jeho prací teď nebylo myslet na jeho dobro, ale postarat se o to, aby v ANBU přežil, což dá jistě práci.
„Dám ti pár soukromých lekcí.“ oznámil mu kapitán a jeho zvednutá ruka zastavila všechny mladíkovy protesty o zbytečnosti podobné snahy.

„Jste si už aspoň něčím jistí?“ ohradila se Ebisu, když medici dál jen tupě zírali do papírů s poznámkami.
Ani jeden z nich nic neřekl, až když se Hokage zeptal: „Co už víte, pokud vůbec něco?“
„Upřímně si teď nejsme jistí absolutně ničím. Nic podobného jsme tu nikdy neměli.“ odpověděl hlavní medik víc než jen váhavě. Jeho bezradnost z něj tak vyzařovala, že by si toho musel všimnout úplně každý.
„Vy jste fakt neschopní.“ podotkla Ebisu tiše a nervózně přešla na druhý konec sálu.
„Co jste teda zjistili?“ zopakoval otázku Hokage a podíval se na ženu, která bez řečí či hnutí ležela na stole.
„No…“ začal medik a váhavě se podíval na své kolegy. „Jedno víme určitě.“
„A to je?“ přerušila je znovu Ebisu.
„Je to jiné, než následky boje s Hyuugy. Ona má chakrovody naprosto v pořádku, jen prostě nemá chakru. Pokud by je měla jen poškozené…“
„Tak bych z ní chakru cítila.“ přerušila ho blondýnka a opřela se o zeď.
„Přesně tak. Ona ji nemá, vůbec ji nemá, a nic nenasvědčuje tomu, že by se jí měla vrátit.“ upřesnil to medik a trochu zkroušeně se podíval na svou pacientku, která i teď bez pohnutí ležela a hleděla do stropu.
„A jaký tedy zvolíme postup?“ zeptal se Hokage a znovu se na ni podíval. Ležela tak nehybně, že by klidně mohla být mrtvá, ale Hokage věděl, že není.
„Já nevím, upřímně to nevím. Snad kdyby s námi ještě byla Tsunade-sama…“ začal medik, ale nakonec ztichl. Planá přání jim nepomůžou.
„Takže nemáme nic.“ shrnul to Hokage s velmi jasnou nevolí v hlase.
„Můžeme ji průběžně sledovat a hledat změny, ale jinak nevím.“ navrhl medik, ale v jeho hlase byla jasně slyšet porážka.
„Ano, to uděláme.“ souhlasil Hokage a opustil místnost.