Nenávist s příchutí lásky 07

V rohu pokoje jsem se už choulila alespoň deset minut, hovor, který začal ihned po mém odchodu, ještě neupadl ani na chvilku.
Tam dole se všichni překřikovali a podle zvuků také zbavovali naší organizaci přebytečného nádobí, případně vytvářeli nové dříví na otop, akorát jsem si nebyla jistá, zda tuto jejich snahu ocení i Konan, jakožto hlavní správkyně domu.

Přestože se to zdálo vzhledem k dění v kuchyni nemožné, má mysl propadala zoufalství, které způsobovalo úmorné ticho v pokoji.
Byla jsem nervózní a plná protikladů, chtělo se mi smát, plakat, křičet, rozběhnout se pryč a zároveň se schovat. Netušila jsem, jestli se někdy ještě dokážu podívat Itachimu do očí. Do tohoto okamžiku jsem si o to moc starostí nedělala, protože dokud to nevěděl alespoň on, mohla jsem předstírat, že se to nikdy nestalo nebo že to nebyl on. Ale nyní to budu pořád vídat v jeho očích, tu připomínku toho všeho, vím jistě, že se jeho pohled změní, poznala jsem to už při té jeho prokleté otázce. Pouze nemám tušení, co v nich uvidím, nenávist, zhnusení, smutek, porozumění, nebo dokonce soucit? Ne, to je nemožné…omyl já jsem nemožná, chovám se jako blázen, odkdy mě zajímá, jak se na mě kdo dívá?

Měla jsem té zpropadené lítosti dost, odlepila jsem se ze zdi a vydala jsem se k východu z mého pokoje s úmyslem vytratit se do přilehlého lesa. Můj úmysl se mi ale rozhodl někdo překazit tím, že se mi postaví do cesty z druhé strany dveří. Já samozřejmě narazila do něj.
Deidara opravdu nevybral dobrou chvíli na ty jeho výzvědy, bohužel to zjistil až po tom, co jsem mu zabouchla před nosem. Rozhodně jsem se nehodlala své procházky vzdát, takže jsem otevřela okno a prostě vyskočila.

„Dnes opravdu nemám štěstí na to být sama.“ to jsem si pomyslela těsně po dopadu na chudáka Zetsua, který se vynořil ze země těsně pod mým oknem. Raději jsem odtamtud utekla dříve, než se stihla bílá půlka domluvit s černou o tom, co se vlastně stalo.

Jakmile jsem se dostala do lesa, začala jsem se automaticky věnovat tréninku se sharinganem. To mi vydrželo asi čtyři hodiny, než jsem se fyzicky zhroutila pod blízkým stromem, musím ještě dodat, že mýtina, na které jsem trénovala, zmizela a nahradil ji kráter.

Klidný vánek mě svou tesknou písní pomalu ukolébával ke spánku, jen okrajově jsem vnímala okrasný zpěv ptactva a pobíhání veverek ve větvích. Jen silou vůle jsem se bránila propadnutí do říše snů, ze které se po mně natahovaly pařáty nočních můr. Krev, beznaděj, bezmoc, utrpení, křik a šílenství to všechno mi tak láskyplně slibovaly.
S velkými obtížemi jsem se pomalu zvedla a rozešla k hlavnímu sídlu, neboť právě v tuto dobu se přidělovaly mise a já nechtěla působit jako slaboch, že jsem se nedostavila. Celou cestu jsem si zakazovala uvažovat o Uchihovi a o věcech, které s ním souvisí.

Asi za deset minut chůze jsem se ocitla v Peinově brlohu společně s ostatními členy Akatsuki, už od příchodu do našeho domu jsem byla středem pozornosti a stálo mě hodně sebeovládání, abych nezačala křičet.
Naštěstí rozdělování misí proběhlo celkem v klidu, Itachi a Kisame šli něco prověřit do skryté kamenné, Hidan a Kakuzu se vydali někoho zabít, Zetsu pro změnu někoho špehovat a já si podle našeho šéfa měla vyzkoušet spolupráci s Deidarou a Sasorim.
Naší misí byl únos jinchuurikiho z písečné vesnice, se Sasorim jsme se domluvili, že se za pět minut sejdeme u mě v pokoji, abychom probrali strategii, mezi řečí jsem se ještě stihla jen tak mimochodem zmínit, že otázky na můj původ jsou tabu a vypadalo to, že oni dva to respektují.

O plánu jsme debatovali dlouho a zvážili co nejvíce různých možností. Trochu nám pomohla obrovská slavnost, která tam bude příští týden, právě teď se do Suny sjíždí všemožní lidé z různých koutů světa, město je nyní méně hlídané. Proto se vypravím napřed a zkusím zjistit jeho slabinu, jak se dostat přes stráže ke Gaarovi. Po tom se domluvíme, jak budeme postupovat. Sraz byl zítra kousek od Konohy.

Sbalila jsem si jen nejnutnější zbraně, abych nebudila přílišnou pozornost, takže svou milou katanu a pouzdro s kunaii a shurikeny. Zbýval vyřešit můj největší problém a to, co si mám vzít na sebe. Věděla jsem, že nemůžu jít na slavnost v plášti s červenými obláčky, sebevrah nejsem, tudíž otázkou bylo kde sebrat šaty.

Ráno jsem byla na místě a s úsměvem vyhlížela své kolegy pro tenhle úkol, byla jsem oblečena v bílých šatech, doplněných zlatým náramkem na ruce, který byl zdoben malým mráčkem…