Naruto Musume – část 22 – Láska a obavy

Ráno se probudila jako první. A opravdu, on ležel vedle ní a zcela klidně oddychoval ze spaní. Vypadal tak nevinně, jako by se zcela nic nestalo, ale opak byl pravdou. Věděla, že na minulou noc ani jeden z nich nikdy v životě nezapomene. To co zažili, bylo pro ně oba příliš intenzivní. Když si vzpomenula, co se přesně stalo, rozhořely se jí tváře, až přespříliš se zase styděla. Pamatovala si, jak divoce se dokázala chovat, ale tomu už byl konec.
Naruto nepohodlně seděla vedle Gaary na nemocniční posteli. I když ta postel nebyla z nejmenších, tak nebyla konstruovaná pro dvě osoby. Znovu se podívala na svou levou ruku a opravdu, byla přivázané k pravé Gaarově ruce. Při pomyšlení na to, jak blízko má ke Gaarovi, zrudla ještě více. Nakonec se nad tím musela pousmát, protože si vzpomněla, jak jako malá stále měla z něčeho strach, jak se styděla, když na ni lidé koukají, jak moc byla plachá. Většina z toho se teď vrátila, ale Naruto svou bojácnost konečně začínala překonávat silou vlastní vůle a ne za pomocí démoní chakry.
Dívala se na Gaaru, stále spal a začínal se jí líbit čím dál tím více. A zaručeně ho měla ráda více než kamaráda nebo přítele, musela ho milovat, to byla pro ni jediná logická odpověď.
„Ale od kdy?“ Ptala se Naruto sama sebe, už snad po milionté.
„Na tom přece nezáleží,“ odpověděla si.
Pak jí došlo, že by mohla probudit Gaaru polibkem. Při tom nápadu nabýval její obličej barvu vlasů její mámy Kushiny, ale po několikaminutovém vnitřním přemlouvání se její rty konečně začaly přibližovat k těm Gaarovým. Její srdce bušilo čím dál tím rychleji a začínal se jí rozostřovat i zrak. Ale řekla si, že se toho polibku nevzdá, tak pro jistotu zavřela oči, aby neomdlela.
Jejich ústa dělily pouhé milimetry. Srdce Naruto bylo tak rychle, že se dostávalo na hranice, kdy už srdce přestává pracovat. Nemohla ani dýchat. A pak konečně na svých rtech ucítila ty jeho. Byla schopná otevřít oči a znovu se mohla nadechnout. Srdce už nebušilo jak splašené, ale stále dost vzrušeně.
„Neo-tra-vuj…“ Řekl Gaara ze spaní a přitom se ohnal levou volnou rukou, která stihla praštit Naruto.
Ale to Gaara neměl dělat. Kde se vzala, tu se vzala, nehorázná zloba v Naruto. Tak moc se snažila ho příjemně probudit, ale teď se nevýslovně dožrala. Musela to Gaarovi okamžitě vrátit, jiná možnost nebyla. A jediné možnost, jak Gaaru nepříjemně probudit bylo strčit ho dolů z postele, aby se pěkně praštil o tvrdou studenou zem. Plán to byl skvělý, ale vymyšlený horkou hlavou.
Naruto ho strčila a Gaara padal, ale jelikož jeho ruka byla přivázaná k ruce Naruto, tak ji Gaara stáhl sebou na podlahu. Gaara se okamžitě potom, co začal padat, probral, ale neměl moc času, protože hned po tom na něj padala Naruto. Jediné, co vnímali, byly hrůzou vytřeštěné oči toho druhého. Pak Naruto dopadla do měkkého. Ulevilo se jí, že to až tak moc nebolelo, ale za to Gaara vypadal, že trpí.
Ale trpěl méně, než čekal, protože Naruto nebyla vůbec těžká. Připadala mu neuvěřitelně lehoučká. Hned mu hlavou proběhlo, co všechno Naruto za svůj život prožila. Nechtělo se mu věřit, že všechno to utrpění může být v někom takovém, jako je Naruto. Nebo že někdo takový měl osud celého světa ve svých rukou.
„Nebo právě proto, že je to Naruto,“ říkal si v duchu.
Pár vteřin na to, co dopadli se rozrazily dveře do pokoje. To mohlo znamenat pouze potíže. Potíže pro Gaaru, protože pouze jediný žijící člověk normálně otvíral dveře tímto způsobem. Hned na to viděl závěj rudých vlasů, které v sobě odrážely slunce.
„Ku-Ku-Kushina-san,“ vykoktal se ze sebe ve strachu o vlastní zdraví Gaara.
„Ma-mami?!“ Byla překvapená Naruto.
„Člověk tě nechá chvíli bez dozoru a ty už na moji Naruto hned něcO ZKOUŠÍŠ?!“ Zuřila Kushina.
Gaara se snažil někde vzadu za rozzuřenou Kushinou najít i svého otce a taky otce Naruto, aby měl naději, že ho Kushina hned na místě nezmrzačí. Ale přes rozevláté vlasy nebylo nic vidět. Kushina okamžitě v tu ránu byla u Gaary a nějakým záhadným způsobem ho tahala do vzduchu za ucho.
„To musí být nedorozumění. Jenom jsem spadl z postele, a jelikož máme svázané ruce, tak to Naruto stáhlo za mnou,“ začal zděšeně a v bolestech vysvětlovat Gaara.
„Copak jseš to za ninju, že padáš z postele, ha?! Co kdyby se jí kvůli tvému pádu něco stalo, ha?!“ Byla stále naštvaná Kushina.
„Sama jste viděla, že spadla na mě, nic, ABSOLUTNĚ nic se jí nemohlo stát, přísahám!“ Snažil se Gaara, co mohl.
„Hmmm!“ Zlověstně přimhuřovala oči Kushina.
„Nic jsem na ni nezkoušel, ani teď ani v noci!“ Řekl s posledními zbytky odvahy Gaara, pravé ucho už drželo jenom tak, tak.
„Já vím,“ řekla po chvíli už klidnější Kushina.
„Hm?“ Reagovali na to Naruto i Gaara součastně.
„Počkala jsem si za dveřmi, až jste usnuli a pak jsem TĚ celou noc hlídala!“ Ukázala Kushina prstem na Gaaru.
„Ha?“ Znovu společně Gaara s Naruto.
„Ale člověk si jenom odskočí na kafe a najdu vás tu takhle!“ Stále zuřila Kushina.
Pak už konečně pustila Gaarovo ucho a ten si ho s úlevou, ale i hrůzou přitiskl k hlavě. Z nějakého neznámého důvodu se Naruto i Gaara začali stydět. Naruto sama pro sebe věděla, proč se stydí, protože políbila Gaaru, ale proč se styděl Gaara? Možná přece jenom byl pod tím vším přetvařováním, jako každý muž, ale Naruto to bylo celkem jedno, dokud se choval slušně, tak nebyl důvod k panice.
Za chvíli po Kushině dorazili i oba otcové, shodou okolností čtvrtí Kagové svých ninja vesnic. Netušili, co se tady stalo, ale když uviděli, jak Naruto s Gaarou sedí spořádaně na posteli vedle sebe a jak nad nimi stojí Kushina, okamžitě se oba zděsili.
„Gaaro, co si to?!“ Děsil se Čtvrtý Kazekage – Gárův otec.
„Kushino, co se stalo?! Jsi v pořádku Naruto?!“ Byl rovněž zděšen Čtvrtý Hokage – otec Naruto.
„Už jsem to vyřešila,“ řekla vítězoslavně Kushina.
Ale ani jeden ze Čtvrtých Kagů se moc neuklidnil. Bylo tomu spíše naopak. Naštěstí ratolest toho druhého vypadala zcela bez úhony, takže, ani jeden z nich se nemusel omlouvat tomu druhému. Nastalo trapné ticho. Jediný, kdo měl chuť ho teď přerušit, byl Gaara. Chtěl se začít okamžitě omlouvat, ale byl dostatečně chytrý na to, aby si ty omluvy nechal pro sebe, protože by ho Kushina mohla klidně zbít. Chtěl se omlouvat za všechno, co si představoval. Naštěstí to neudělal a nevyvolal, tak žádné nedorozumění.
„Tak, co se mnou bude, tati?“ Zeptala se po chvíli Naruto.
„Neboj se. Podařilo se mi všechny přesvědčit, že nepředstavuješ žádnou hrozbu. Vůdci menších vesnic tomu sice nechtěli věřit, ale když se všech pět Kagů, dokonce oba součastní Mizukage, za tebe zaručili, tak to nějak překousli. Ale máme tady ještě jeden problém,“ řekl Minato.
„Jaký?“ Vyděsila se Kushina.
„Jak vidíš, miláčku, tak Naruto nemůže bez Gaary, žít a to doslova. Takže můžeme nechat Naruto žít v Písečné s Gaarou a nebo ji nechat celý život prospat v Listové,“ posmutněl Minato.
„Já se, ale Naruto nevzdám!“ Zpanikařila Kushina.
„Kushino! Ani já nechci být bez Naruto! Ale jsme její rodiče, musíme pro ni chtít to nejlepší! A to v našem případě znamená, že bude po zbytek života s Gaarou v Písečné!“ Řekl rázně Minato, ale ani on neměl v povaze být necitelný.
Okamžitě na to přišel ke Kushině a pořádně ji objal, aby se necítila být sama nebo opuštěná, či zrazená.
„Nemůžu nechat Gaaru být v Listové, pak bych neměl dostatek lidí, co by chránili Písečnou. To ale neznamená, že nemůžete navštěvovat Natruto, kdy budete chtít,“ řekl po chvilce Kazekage.
„Ano, ale cesta do Písečné trvá při nejmenším dva dny běhu,“ řekla Kushina.
„Myslíš, že jsme celou noc řešili jenom to, že je Naruto úplně neškodná?“ Řekl Minato.
Naruto, Gaara i Kushina obrátili své zraky na Minata a Kazekageho a střídavě si je prohlíželi. Oba dva se začali usmívat, protože očividně měli nějaký plán a nyní napínali, aby se jím mohli pořádně pochlubit. A pak to uviděli, že kdyby chtěli mlčet ještě o chvíli déle, tak by jim Kushina pravděpodobně provedla něco nemilého.
A tak se pro jistotu dali do vysvětlování, aby jim Kushina neublížila. Čím více toho vysvětlili, tím více se zvětšovaly úsměvy na tvářích přítomných dam. Jediný, kdo neměl z té úžasné správy takovou radost, byl Gaara, protože mu bylo jasné, že Kushina se vždy objeví v tu nejméně vhodnou chvíli. Když se na něj podívala, tak se raději taky usmíval od ucha k uchu.
„Není to skvělé?!“ Radovala se Naruto a zcela nečekaně samou radostí dala Gaarovi pusu na tvář.
Jeho oči byly vytřeštěné hrůzou, co bude následovat. Protože i když to byla očividně Naruto, kdo udělal první krok, tak to bude Gaara, kdo bude trpět. Po chvilce, kdy nic nepřicházelo, opatrně otevřel napřed jedno oko a potom i to druhé. Oddychl si. Kushina byla moc zaměstnaná radováním se, než by si všimla, že ho Naruto políbila.

Za normálních okolností by mu byl v patách i jeho doprovod, ale kvůli tomu že byl odhalen, tak je musel nechat, tam kde se nacházeli. Nijak ho to netrápilo, byli stejně postradatelní jako kdokoliv jiný. Měl však jiný problém, musel si zajistit bezpečí a toho se mu teď nedostávalo.
„Možná se tam přece jenom budu muset vrátit. Myslím, že informace, které jim nesu, prominou mou zradu“ uvažoval v duchu a stále utíkal do své skrýše ve skryté Zvučné.
Aby se ujistil, že není pronásledován, tak se ohlédl. Nikdo tam nebyl, ale stejně pro jistotu přidal, měl zlé tušení, opravdu zlé. Nikdy ještě nezažil, tak nepříjemný pocit. Vždy si všechno logicky odvodil, ale dnes tomu bylo jinak, proto ten špatný pocit.
„Možná mohla znát mou původní tvář, ale zaručeně nemohla znát tvář tohoto těla. Tak jak zjistila, že jsem to já?!“ Ptal se sám sebe už poněkolikáté.
Nad tímto faktem, že byl odhalen člověkem, který měl být naprosto bezmocný, musel neustále dokola a dokola přemýšlet. Ano byl si vědom, že několikrát musel použít svého pravého obličeje i poté, co byla Naruto přinesena.
„Ale nikdy jsem nikoho neviděl, nikoho jsem necítil a ona byla v naprostém bezvědomí. Co jsi zač Uzumaki Naruto?!“ Nechápal Orochimaru.
Běžel celý den, ale to mu nevadilo, neunavil se. Cesta se pomalu, ale jistě krátila, přesto měl stále ten samý zlý pocit. A co hůře s každým přibývajícím kilometrem si byl čím dál méně jistý, jestli chce vůbec do skryté Zvučné dorazit. Neměl se za co stydět, ani za to že byl odhalen a nevěděl, jak. Prostě po spoustě let měl takový divný pocit v žaludku. Něco muselo být zaručeně špatně. Orochimaru pro jistotu ještě zrychlil, aby tak zkrátil čas, který mu měla ještě cesta do Zvučné zabrat.
Konečně po několika dnech byl pouze několik kilometrů daleko. Celá vesnice byla spíše skrytá pod zemí, takže nemohl vidět, jak vypadá, ale něco opravdu zlověstného bylo ve vzduchu. Ze začátku ten pocit chtěl ignorovat, ale když se dostal dostatečně blízko, tak poznal, že zde opravdu něco nehrálo. V místě, kde měla být skrytý Zvučná, byl pouze kráter, nic tam nezůstalo. Orochimarua popadla zloba, protože tušil, kdo toho byl schopný, ale pak si vzpomněl, na to, co se dozvěděl na setkání vůdců skrytých vesnic.
„Třeba to není Peinova práce,“ řekl si v mysli snad až téměř vyděšeně.
Atmosféra kolem něho houstla. Měl strach? V hlavě se mu honily myšlenky, hlavně ty, ve kterých se objevoval jeho zánik. Co měl, dělat? CO, mohl dělat? Možná měl nějakou svou hrdost, ale nezbývalo mu nakonec nic jiného než utéct. Tak moc se Orochimaru bál. Snad nějaký zapomenutý zvířecí instinkt mu bránil pokračovat dál. Okamžitě se otočil, neváhal nad tím ani chvilku a z posledních sil utíkal směrem k Deštné vesnici. Ani z Peina neměl takový strach jako teď z něčeho úplně neznámého. Z něčeho, co nebylo vidět, ani slyšet, ani cítit, ale působilo to v člověku panickou hrůzu, které se nedalo uniknout. I kdyby Orochimaru cítil nějakou únavu, tak by jej rázem přešla, protože adrenalin rozproudil jeho krev. Mířil k Deštné takovou rychlostí a ani si to neuvědomoval. Hnal ho jeho neviditelný strach.
V tu samou chvíli byl pozorován tím, kdo způsobil takovou zkázu Zvučné vesnici. Plán toho snad člověka se plnil do posledního detailu, vše mu vycházelo. Nakonec, potřeboval přece někoho, kdo pro něj shromáždí všechny bijuu a udělá tím v ninja světě pořádný chaos. On sám to být nemohl, protože by pak měl příliš nepřátel. A i když byl tak moc silnější než oni všichni, tak se mohl stát nějaký zázrak a jeho plán by nevyšel. Sám zažil něco podobného, takže nepochyboval, že komplikace můžou kdykoliv nastat.
Orochimaru znovu utíkal jako o život. Znovu jej nikdo nepronásledoval, ale on věděl, že nyní již nemůže být arogantní a spoléhat se pouze na svou pověst Sanina, která většinu zastraší. Dny mu utíkaly rychle. Čím více se vzdaloval od bývalé skryté Zvučné, tím ho přecházel ten neopodstatněný strach z neznámého. Ale ať už se vzdálil, jak daleko chtěl, ten strach v něm zakořenil, tak strašlivý prožil zážitek. Kolik dní již bez přestávky běžel? Jak dlouho ještě bude muset? Občas se mu v hlavě objevily i takovéto otázky. Odpověď na ně někde byla, ale stále se jí bránil. Nechtěl si přiznat, že možná bude už navěky muset utíkat.
Jak běžel dnem i nocí, tak se krajina začala měnit a ani Orochimaru sám nepostřehl, kdy se dostal do země Deště.
„Ještě několik kilometrů a jsem v Deštné,“ pomyslel si a začal si připravovat plán, jak se nepozorovaně dostat až k Peinovi.
Nepotřeboval, aby mu ostatní členové Akatsuki překáželi. Byl si tak moc jistý, že budou v Deštné kvůli Juubimi. Ale Orochimaru už měl aktuální informace, proto neváhal a vkročil do Deštné. Okamžitě pocítil Peinovu mocnou chakru, kterou byl zdejší déšť prosycen. V porovnání s tím, co zažil u kráteru, který zbyl z jeho ninja vesnice, mu Peinova chakra přišla skoro až směšná.
Vzápětí pocítil, že už je sledován. Vůbec mu to nevadilo. Samozřejmě i v Akatsuki byly horké hlavy, které by se ho na místě chtěli zbavit, ale kromě Peina a dříve i Itachiho, nedosahoval žádný jiný člen Orochimarovy síly. Proto by byl schopný je všechny snadno přemoct, kdyby bylo potřeba.
Když se blížil k centru Deštné, tak zpomalil, nepotřeboval na sebe zbytečně upozorňovat podezřelým chováním. Bylo jenom otázkou času, kdy se k němu dostane „uvítací výbor“, ale ani Orochimaru nečekal, že přijde samotný Pein. To ho trochu překvapilo, ale nezmátlo a ani nepostrašilo. Přece v několika posledních dnech zažil několik zvláštních věcí.
„Uvědomuješ si, že si zradil Akatsuki?!“ Řekl Pein výhružně.
„Ale samozřejmě,“ na to Orochimaru svým obvyklým klidný a hlavně podlým hlasem.
„Mohl bych se tě ptát, proč jsi tak klidný? Ale řekni, co máš, že si myslíš, že to zachrání tvůj život, když už jsi tady?“ Zeptal se Pein, nehodlal zrovna v této době ztrácet čas.
„Docela dost toho vím o Juubim,“ řekl Orochimaru.
„To má být všechno?“ Zeptal se podrážděně Pein.
Dával najevo svou nelibost nad tím, že si sem Orochimaru jen tak nakráčel a chlubí se tím, že ví něco o Juubi.
„Nemyslím si, že lidé, co jsou zde a očividně nás slyší, by chtěli znát pravdu. Co to probrat na lepším místě?“ Navrhl Orochimaru.
Pein neprojevil sebemenší náznak jakékoliv emoce. Orochimaru dávno věděl, co je tenhle Pein zač. Ale také si to nechával jako poslední záchrannou možnost. Za chvíli dorazili do té nejvyšší věže, která byla v Deštné. O několik pater výše byla obrovská místnost, kde už čekali všichni součastní členové Akatsuki. Orochimaru je pozdravil svým typickým vraženým úsměvem a oni mu na to odpověděli svými.
„A Kdepak je Itachi?“ Zeptal se letmo Orichimaru, když ho zde neviděl.
„Zradil Akatsuki v bitvě o Jinchuuriki,“ na to Kisame.
„Ticho!“ Napomenula ho Konan.
„Hmm. Takže už Vás pro Listovou očividně nešpehuje,“ jakoby si mumlal Orochimaru, ale dostatečně nahlas, aby ho ostatní mohli slyšet.
Intenzivní povahy, jako Hidan, Kisame nebo Deidara by normálně za takových okolností vybuchly zlobou, ale teď, když tu s nimi byl Orochimaru zůstali nečekaně klidní. Po chvíli se vražedná nálada uklidnila.
„Takže?“ Zeptal se Pein, který se mezitím pohodlně posadil do svého křesla.
„Naruto se objevila na setkání vůdců ninja vesnic v Zemi Železa,“ začal Orochimaru a šel se posadit do prázdného křesla.
Nakonec tam párkrát už seděl. Bylo to tak nostalgické, to křeslo bylo jeho.
„Tak na co tady čekáme?!“ Zuřil Deidara.
„Uklidni se, Juubui tak snadno nepřemůžeme,“ řekl Kakuzu.
„Uzumaki Naruto, ale není Juubi,“ na to Orochimaru.
Ostatní na něj valili oči. Sami moc dobře viděli, čeho byla ta holka schopná. Jakou sílu získala a že jí Juubi kompletně ovládl. Ale Orochimaru jim teď tvrdil, že Naruto není Juubi? Nechápal to ani Pein a mohl jenom doufat, že se Naruto nějakým zázrakem nepodařilo Juubiho přemoct. Orochimaru si užíval jejich pohledy. Pak si ale vzpomněl, co se stalo Zvučné, ten strašlivý pocit se mu vrátil.
„Co tím myslíš?“ Zeptal se Pein a rovněž byl trochu rozrušen.
„Neznám detaily, ale stalo se přibližně to, že se Rikudou vrátil k životu a aby to mohl udělat, tak vzal Naruto Juubiho chakru. Všechnu,“ řekl Orochimaru to málo, co věděl.
„Cože?! Pak se nemusíme Juubiho, ale obávat, když byl zkrocen,“ řekl na to Pein a uklidnil se.
Pak si ale uvědomil, že takové informace by mu Orochimaru nešel říct sám osobně, když věděl, že jen co vkročí do Deštné, tak může kdykoliv přijít o život.
„Juubi, ale není ten zlý,“ na to Orochimaru.
Ostatním už naštěstí došlo, co tím bylo myšleno a také to, že se dostali do daleko vážnějších problémů, než v jakých až do tohoto okamžiku byli. Pein tomu, ale nemohl prostě uvěřit. Sám měl tu samou sílu, jako Mudrc šesti cest, tak proč ho třeba vůbec nevycítil.
„Takže říkáš, že divoký Juubi není náš problém, ale vypočítavý nesmrtelný stařec, je?“ Na to Sasori.
„Jestli nevěříte, tak se jděte podívat na místo, kde byla Zvučná, už tam není,“ dodal Orochimaru chladně.
„Tak, co tam je?“ Zeptal se kdosi, ale raději se nepřiznal, protože toto byla tak moc očividně hloupá otázka, že ten, co ji vyřkl, se musel nehorázně stydět.
Pein se mírně zapotil, zčervenal a pak si odkašlal, aby prolomil ticho, které nastalo, po té trapné otázce.
„Jen obrovský kráter a pocit, ze kterého mrazí,“ řekl Orochimaru, ale nedával na sobě znát, že se klepe zimou.
Ale nemusel nic říkat. Ostatní Akatsuki to na něm poznali. Trochu to i jim nahánělo strach a to pro nikoho z nich nebylo příjemné. Většinou to byli právě oni, kdo celou dobu naháněl strach svému okolí. Na to, že se mají bát, nebyli zvyklí ani trochu.
„Naše plány se nemění. Musíme pochytat všechny bijuu a tento nesmysl ukončit!“ Rozhodl se Pein.
„To, ale nebude tak jednoduché, jak si myslíš,“ zastavil ho Orochimaru.
„Takže, na čem jste se shodli, na schůzi vůdců ninja vesnic?“ Zeptal se Pein.
„Na společném postupu boje proti Juubimu, ale pak se tam objevila Uzumaki Naruto a když se probrala, tak mě prozradila,“ zasyčel mezi zuby Orochimaru.
„Neukradl jí náhodou Rikudou všechnu Juubiho chakru?!“ Zeptala se Konan, mírně starostlivě.
„Ano, jenže Naruto to přežila a díky jinchuurikimu jednoocasého se i probrala. Samo o sobě je už toto zarážející a téměř nemožné, jenže ona i nějakým způsobem věděla, že obývám toto tělo,“ řekl Orochimaru a na ukázku ukázal obličej původního majitele těla, které mu nyní patřilo.
„Ode mě to vědět nemohla, protože tento obličej vidím poprvé,“ na to Pein.
„Vím, hned jak jsem se dozvěděl, že jsi mě odhalil, tak jsem změnil tělo,“ na to Orochimaru.
„Takže jak to mohla vědět?“ Zeptal se Kakuzu.
„Netuším. Nicméně z ní vyzařovalo cosi strašlivého,“ řekl Orochimaru.
„Většinu svého života byla démon, je jasné, že z toho v ní něco muselo zůstat,“ řekl Pein.
Ostatní pouze přikyvovali, protože věděli, jaké byla Naruto. Ona byla jediná osoba, které jim kdy naháněla opravdový strach. Možná až do teď, kdy se Orochimaru zmínil o jakémsi pomateném nebezpečném nesmrtelném starci zvaném Mudrc šesti cest.
„A v čem tedy spočíval ten společný postup? A co dělal jinchuuriki jednoocasého na tom setkání?“ Zeptal se pro změnu Sasori.
„Všichni zástupci měli vybrat skupinu silných bojovníků. Bylo jasné, že s Juubim bude bojovat pouze několik silných jedinců. A na to setkání dorazili všichni jinchuuriki společně,“ odpověděl Orochimaru.
„Všichni! Tak to bysme je mohli jít chytit,“ natěšil se Hidan.
„To bude nemožné. Nevíme, jak dlouho tahle jejich aliance vydrží a taky pochybuju, že bychom chytili všechny bijuu zároveň. My musíme počkat, až aliance vesnic zanikne nebo se při nejmenším značně oslabí,“ vysvětlil Kakuzu.
Hidan chtěl namítat a ostatní horké hlavy společně s ním, ale nebylo jim to nic platné, protože Pein ukončil schůzi a bez něho nějak nikdo nevěděl, co má dělat. Proto se všichni zase dali plnou pílí do poflakování. Jen Orochimaru se uzavřel ve své bývalé místnosti. Musel vymyslet něco, pomocí čeho by se mohl zbavit svého strachu.