Ztraceno 05

Hleděla jsem na hnědovlasého muže přede mnou, jehož obličej vyjadřoval množství nechápajících pohledů. Ať si na mě hodí jakoukoliv masku, já jsem ho poznala. Už by nemusel dělat chudáčka nemocnýho!
„Přestaň blbnout Sasuke! Poznala jsem tě!“ pohrozila jsem mu, ať už nechá té šarády a řekne mi, proč tu je.
Ve chvíli, kdy se chytil za hlavu a zavřel oči, jsem si jej prohlédla byakuganem. Sasuke se tady celou dobu skrýval pod falešnou tváří, amnézií a za čakrou svých přátel, ale asi ho nenapadlo, že když Kiba je jediný z našeho týmu, kdo není opatrný a opije se, tak že ostatní budou v pozoru a prokouknou jej. Shino byl až moc pod drobnohledem Kibi, který se jej snažil trochu nadopovat a vtrhnout do tance, ale to jsem rezolutně odmítla. A pak najednou cítím známou čakru, která zde ale nebyla již tři roky.
„Já – Hinato, prosím. Já mám opravdu amnézii. Naruto a Sakura se mi… pomáhají mi,“ Sasuke na mě koukal vytřeštěnýma bledýma očima a lapal po dechu. Proč to už nevzdá.
„Vsázíš na to, že čím dýl to budeš hrát, tím víc mě zvládneš oblbnout?“ zeptala jsem se jej s mírnou histerií v hlase a trochu jsem popošla směrem k němu, s rukama stále mírně zvednutýma a připravenýma zaútočit.
„Ne. Prosím, musíš mi věřit. Já jsem Sasuke Uchiha, ale… chtějí mi pomoct, ale nechtějí, abyste viděli moji pravou tvář,“ v očích se mu zaleskly slzy a já tupě zírala, jak mu stékají po lících a dopadají na chladnou dlažbu, „Hinato, prosím řekni mi – co jsem jim udělal? Co jsem udělal vám?“
Nějak jsem si nedokázala představit, že by Sasuke Uchiha, poslední člen tak mocného klanu, brečel. Tím slaným potůčkem si mě získal a ani nevím jak, přeběhla jsem k němu a pokusila se jej uklidnit.
Dřív, než jsem se k čemukoliv dostala, se jeho tělo zhroutilo na mé a on mi nyní bezvládně ležel na nohách. Zrychlil se mi tep a málem jsem začala křičet. Co se to děje? Proč se tu po mě válí přeměněný Uchiha Sasuke?!
Popadla mě panika a celým mým tělem projela spolu s přívalem třesu. Už už jsem chtěla zakřičet do útrob baru a vyřvat si hlasivky, dokud mě někdo nezaslechne, ale zasekla jsem se. Skutečně musím zavolat Sakuru a Naruta, aby jej odvedli a pomohli mu? Co když si budou myslet, že jsem mu ublížila já?
Dřív, než jsem si uvědomila, co dělám, jsem posadila Sasukeho do jakéhosi sedu, zvedla se, podepřela jej a už jsem s ním odcházela k sobě domů. Stačí počkat, až se vyspí a řeknu mu, aby se zase vrátil k Narutovi-kun. Ten bude vědět co a jak.
Tahle párty bude trvat ještě alespoň tři hodiny. Sice se většina z nich tvářila, že tam jde uvítat svého neznámého známého – ze kterého se vlastně teď vyklubal docela dost známý člověk - ale stejně většina z nás, alespoň ti hyperaktivnější, se přišli odreagovat a pobavit se. Bude chvíli trvat, než si všimnou, že zmizel.
Naštěstí restaurace neleží moc daleko od sídla klanu Hyuuga, a tak Sasukeho nemusím vláčet moc daleko. I přesto je těžší než já a jeho svalnaté tělo mu zdá se stále zůstalo. Po pár desítkách metrů jsem již lapala po dechu a jeho nohy se táhly kus za mnou. Už jenom kousek…
Za zatáčkou se objevil honosný dům, zdobený ušlechtilými znaky a překypující elegancí. Takhle může vypadat jen sídlo mého klanu a já si s úsměvem oddechla. V tu chvíli jsem se uvolnila, což mělo za následek Sasukeho pád o metr blíž k zemi a já jej zase s námahou sápala o trochu výš. Došla jsem až ke vchodovým dveřím a neohrabaně je otevřela.
V hlavní chodbě se nikdo nenacházel, což znamenalo, že většina je již zalezlá v posteli nebo medituje v klidu naší rodinné zahrady. Vzduch by měl být čistý a s tou malou dávkou jistoty jsem se vydala i s nebohým Sasukeho tělem do pokoje. Mít pokoj v druhém patře byla většinou má výhoda, neboť jsem se mohla kochat východem slunce nad Konohou již z pokoje a bylo zde klidněji, než v přízemí, nyní mi ale tak trochu znesnadňoval - proboha ne, žádný únos, to je jen… malá… výpomoc. Ach, co si to namlouvám, jsem hrozná. Takhle se Narutovi-kun nikdy nezvládnu podívat do očí a to už to do teď dalo sakra práci.
Konečně jsem byla nad schody a krůpěje potu ze mě stékaly v proudech. S přidušeným funěním jsem jej odnesla až k sobě do pokoje, horní polovinou těla položila na postel a zavřela jsem dveře.
A co teď. Docela zajímavá otázka. Popošla jsem pomalu k tělu hnědovlasého chlapce a stále jsem tomu nevěřila. Sasuke mohl být sebelepší herec, ale slzy by nedokázal předvést tak nefalšovaně a pravděpodobně by se k nim ani nesnížil. Tenhle člověk přede mnou má amnézii a je to Uchiha Sasuke.
Když jsem si to řekla takhle pohromadě, udělalo se mi nevolno a raději jsem zaběhla do koupelny. Opláchla jsem si obličej sálající horkem a narychlo si rozčesala vlasy. Vrátila jsem se ke svému společníkovi a prvně jsem mu sundala ošuntělé boty, které si asi ušpinil, při naší malé procházce. Ksakru. Proč jen jsem to udělala. Tohle přece nejsem já, takhle přehnat situaci a udělat neuvážený krok!
Sundala jsem mu špinavé tričko a koutkem oka jsem se zastavila na jeho hrudi. Byla propracovaná a hladká, s pevnými svaly a nepatrně se mu zvedala v pravidelném tempu jeho klidného dechu.
Na chvilku jsem strnula, kdy jsem se vracela pohledem zpět dopředu, a zrak mi zavadil na něčem zvláštním. Na krku se mu rýsovalo tetování, které měl pouze a jedině pravý Sasuke. Vzhlédla jsem a opět si prohlédla jeho tvář, která již neměla ono strniště zdůrazňující dospělost, a černé vlasy zakrývaly část čela. To ta technika vypršela?! Ne, ne, ne! Protože nebyl v blízkosti těch dvou to ano, ale stejně, takhle… nedostávalo se mi slov a zjistila jsem, že se mi celá situace vymknula. Co budu dělat? Naruto-kun si o mě bude myslet bůhví co, že jsem únosce nebo tak. Proč to řekl pouze Sakuře a ne i ostatním? Alespoň těm, kteří proti němu nemají žádné komplexy a neřekli by to celé vesnici. To jsem tak nedůvěryhodná? Nebo jsem pro Naruta skutečně tak nezajímavá a otravná, že si se mnou nechce špinit ruce?
Tělo se mi opět roztřáslo a z oka mi vytekla slza. Doufala jsem, že se dnes trochu odreaguji a místo toho se mi dnes všechno rozpadá před rukama. Jsem k ničemu!
Klesla jsem vedle postele, schoulila si ruce k tělu a rozplakala jsem se. Nyní nepláču jen kvůli Sasukemu a jeho stavu, nebo kvůli tomu, že o něj Naruto-kun a Sakura budou mít strach, ale hlavně ze sobeckých důvodů. Už jen to mě nutilo brečet víc a víc a stále jsem přemýšlela, jak jeden večer může všechno takhle zkazit. Vzduch se mi do plic dostával po malých, přidušených částech a dlaněmi jsem křečovitě svírala rukávy mé mikiny. Z úst mi vycházel zvuk tlumeného pláče, zasekával se, abych se mohla opět nadechnout a vše se zopakovalo.
Po chvíli mi z onoho zvuku bylo špatně stejně jako ze mě samé. Chvilku jsem se uklidňovala, říkala si, že se zítra všechno vyřeší, a že Naruto nebude tak naštvaný, jak jsem si do teď myslela, a s touhle prchavou nadějí jsem se zhluboka nadechla, ukončila pláč a zvedla se.
Vysvlíkla jsem Sasukeho i z jeho kalhot, načež v mé posteli ležel jen v trenýrkách. V tu chvíli jsem se zarděla a okamžitě jsem sklonila hlavu dolu, jen abych se špatně nekoukala. Nemotorně jsem zpod něj vytáhla peřinu, narovnala jej do postele a přikryla.
Unaveně jsem se došourala ke skříni, kde se v horní poličce nacházely deky, pro případ velké zimy, jednu jsem si hodila na zem a druhou jsem se přikryla. Oči se mi po chvilce přemítání, co budu dělat, zavřely a usnula jsem na delší dobu, než jsem plánovala.
***
„-nato. Hinato!“ vzbudil mě hlas, který volal mé jméno. Pomalu jsem odlepila víčka a spatřila, jak je Sasukeho tvář pár centimetrů nad mým obličejem. Vytřeštila jsem oči a preventivně zrudla, načež vyjekla a rychle jsem se chtěla posadit. No místo toho jsem jej praštila čelem do čela, takže s bolestivým zakňučením odklopýtal pár kroků ode mě.
„Pr-promiň, Sasuke-kun, nechtěla jsem tě zranit, ale byls… strašně blízko,“ omlouvala jsem se schovaná za dekou a po očku jsem jej pozorovala, jak si šmudlá místo, kde jsem jej udeřila.
„To bolelo…“ tiše si bručel sám pro sebe a očima se snažil zaregistrovat bouli, která by se mu mohla objevit na čele. V tu chvíli vypadal roztomileji, než kdy dřív a já si v tu chvíli uvědomila, jak velký je rozdíl mezi jeho pravým já a nynějším. Potichu jsem se zasmála, avšak on to postřehl.
„Čemu se směješ?“ zahučel a přestal se svojí dosavadní prací. Překvapeně jsem vykulila oči, ale hned na to jsem se usmála a zalezla níž za deku.
„Byls vtipný,“ odpověděla jsem popravdě a prohlížela si jeho reakce.
„Ale bolelo to,“ postěžoval si mi, ale stejně se usmál taky.
„Kde jsem se tady vzal?“ změnil téma a já se vrátila zpět k včerejší noci.
„Ksakru, ne!“ vyjekla jsem a vyskočila na nohy, „Naruto se Sakurou o tebe budou mít starosti.“
„Počkej, počkej, uklidni se,“ přiběhl ke mně a chytil mě za ramena, abych přestala běhat po pokoji jak splašená.
„Promiň,“ omluvila jsem se a vydechla, „Včera jsem zjistila, kdo ve skutečnosti jsi, a když jsem se k tobě dostala, omdlels.“
„Aha… Vyděsila jsi mě. Víš, Naruto se Sakurou mi skoro nic neřekli, takže když jsi na mě začala mluvit, tak – tak naštvaně a vyděšeně a hlavně ochranářsky, myslel jsem, že sem udělal něco hroznýho,“ vysvětlil a sednul si na kraj postele. Byla ustlaná.
„Jsi už v pořádku?“ zeptala jsem se, abych se ujistila o jeho stavu.
„Ano. Je mi líto, že si kvůli mně musela ležet na zemi, to jsem nechtěl. Ale díky tomu jsem se vyspal mnohem líp, než v nemocnici, nemají tak příjemné postele,“ ujistil mě a já poznala, že nelže. Ale co teď?
„Kdo další ví o tom, že jsi ve vesnici?“
„Hokage, sensei a ty. Jo a ještě dva další, kteří mě našli s Narutem a Saky, jen nevím, jak se jmenují,“ oznámil mi a já si oddechla. Tsunade bude vědět co a jak. Zavedu ho k ní a všechno se vyřeší.
„Sasuke, přeměním tě do jiné podoby a zajdeme k Tsunade, ano? Potřebuju jí všechno vysvětlit, nechci, aby si mysleli, že jsem ti ublížila nebo něco,“ vysvětlila jsem a on přikývnul.
Nahromadila jsem čakru a dotykem ruky jsem jej přeměnila na naprosto nezáživného a obvyklého kluka, jaký by se mohl objevit kdekoliv. Držela jsem se v jeho blízkosti, aby byl zakrytý mou čakrou a vyšli jsme z pokoje. V tuhle chvíli nám přálo štěstí, neboť jsme nikoho nepotkali. Rychle jsem odběhla do kuchyně pro dvě jablka a jedno jsem dala Sasukemu. Poděkoval a vyšli jsme ven.
***
Mířili jsme rovnou k vysoké rudé budově a nikde se nezastavovali. Snažila jsem se vypadat nenápadně, stejně jako Sasuke, který si jen se zájmem prohlížel okolí, ale nezvládala jsem. Všichni kolem mě mi přišli podezřívaví a vzduch mi houstl před očima. Cítila jsem se vina a onen pocit se na mě snášel s každým krokem víc a víc. Začínala jsem se potit pod dopoledním sluncem a z rychlé chůze, kdy jsem často škobrtala o vlastní nohy. Co když mě chytí? Co když si někdo bude skutečně myslet, že jsem mu ublížila?
Zabočili jsme vlevo a před námi se táhla dlouhá ulice, avšak jen pár desítek metrů od nás se již nacházel vstup do budovy Hokage. Oddechla jsem si a s úsměvem na tváři nepatrně zpomalila.
„Hinato!“ hlas volající mé jméno mě přimrazil na místě. Oči se mi rozšířili zděšením a srdce mi vynechalo jeden úder. A druhý. A třetí. Před očima se mi zamlžilo a spadla jsem k zemi.
***
„Už se probírá,“ šeptl něčí hlas, který mi ovšem zněl jako rozechvělí z několika mikrofonů. Otevřela jsem oči a hleděla jsem na hnědý kruhovitý strop. Pohnula jsem hlavou vpravo a spatřila Tsunade s Narutem, Sakurou a… to ne.
„Sasuke…,“ vyslovila jsem jeho jméno, když opět vypadal jako on. Do očí se mi nahrnuly slzy a neschopna slova jsem se schoulila víc do křesla, ve snaze splynout s jeho béžovým potahem.
Přes slzy jsem spatřila Narutův nechápavý a ukřivděný výraz a Sakura mě propalovala pohledem, který by vyděsil každého, kdo se cítil alespoň trochu vinný. Ve mně vina přímo tryskala a bobtnala, až jsem se nahlas rozvzlykala.
„Om – omlouvám se.“
Strašně se omlouvám.
„Tak dost!“ zaslechla jsem vzdorovitý hlas a kroky, když se ona osoba postavila přede mě.

Poznámky: 

Pro vás milý čtenáři - neukamenujte mě! Nechtěla jsem takhle zbrblat Hinatu, ale tohle ze mě prostě lezlo, tak je to tady. Pokud je tam něco nepochopitelného, ptejte se, ale snažila jsem se všechno udělat tak, aby se to dalo pobrat. No ne vždycky to vyjde. Díl je jen o trošku delší, než prolog, ale snad to po minulém sáhodlouhém nudném moc nevadí, když tady to je taková malá vystresovaná akce
Z Hin jsem udělala malou hysterku, ale uznejte přeci, že kdyby se před vámi objevil Sasuke s amnézií, tak by to s vámi taky nešvihlo

Příště

Nó, tak to je zajímavá otázka - s jistotou vám řeknu, že to bude někdo z lidí, kteří se nacházejí v místnosti Hokage A to je vše

Přeji příjemné počtení a děkuji všem, které čtení povídky stále neomrzelo