Vůle ohně, náš osud? - 02. Nekončící bolest pomsty
Vložil Hayashi Tonakai, St, 2014-02-12 16:56 | Ninja už: 3997 dní, Příspěvků: 28
„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ (Autor citátu: Romain Rolland)
NEKONČÍCÍ BOLEST POMSTY
„Sasuke-kun…“ Zašeptala nevěřícně.
„Omlouvám se.“ Někdo jí pohladil po vlasech. Rozhlížela se okolo sebe. Ležela na louce u břehu řeky. S ní tu byl jen Sasukeho starší bratr. Byl zkroušený a zamlklejší než bylo obvyklé. Ona se posadila a zmateně rozhlížela.
„Co se stalo? Kde je Sasuke?“ Na tváři se mu objevil trochu nepřirozený úsměv.
„Bude v pořádku.“ Cítila, že něco skrývá. „Ještě pořád jsem lepší než on.“ Znovu jí pohladil.
„Jak nás našel?“
„Náhodou jsme mu zkřížili cestu. Orochimaru mu nejspíš zadal nějaký úkol poblíž.“ Chápavě pokývala hlavou.
„Bylo to tak brzy…“ zašeptala a snažila se uklidnit. Chtěl jí říci, že vše bude v pořádku, ale sám o tom nebyl přesvědčen. Nakonec vstal a odešel.
„Kam jdeš?“ Otočila se za ním s tázavým výrazem.
„Pro dřevo, utáboříme se tu.“
„Dobře.“ Odpověděla mu a prohlédla si malou hromádku suchých větví povalující se u nedalekého stromu, pochopila, že si nejspíš potřebuje ujasnit myšlenky a už jí nic neřekne, byl už takový. Nikdy si nezvykla na to jeho věčné tajnůstkářství, ke kterému se uchyloval, aby neubližoval více, než je potřeba. Nesl tak v sobě tolik strašných tajemství. A ona byla často jediná, komu se s nimi svěřil.
U každého z tajemství potřeboval hodně času a dlouho se rozmýšlel, než jí něco prozradil. Věřil jí a ona si toho velmi vážila. Ani on už nechtěl žít jen sám se sebou, ale mít v někom oporu. Nikdy jí svá tajemství nechtěl prozradit, aby jí nezatěžoval dalšími děsy, ale když pak neodolal, cítil se o tolik lépe. Cítil se více sám sebou. A ona ho milovala takového, jaký byl. Proto byl šťastný i přes všechny ty hrůzy.
Pohladil si hluboké rýhy ve svém obličeji – vrásky, které pro něj byly tak typické už od dětství. „Ty máš z toho, že v sobě nosíš tolik smutku. Určitě! Nesmíš toho v sobě tolik skrývat!“ vybavovala se mu její slova.
Toulal se mezi stromy a občas našel nějaký použitelný kousek dřeva. Když paliva nasbíral plnou náruč, odložil ho na zem a usadil se vedle něj. Přemýšlel o dnešním setkání s bratrem. Pokoušel se vybavit si každý moment, každý pohled a každé slovo do nejmenšího detailu. Znovu stál na té skále a vybavoval si boj.
Když ji udeřil a omráčil, nenáviděl se, ale nesměl vypadnout z role. Sasuke se nesměl dozvědět pravdu. Zatím ne. Poté, co se jeho partnerka sesunula k zemi, vytáhl zbraň a připravil se k boji. Mladší bratr si jeho počínání vůči ní nechápavě prohlížel. Nakonec promluvil.
„Bojíš se, že by tě zradila? Nebo bych snad mohl odhalit, žes jí do Listové poslal před lety ty?“ Podařilo se mu jen s obtížemi skrýt překvapení z bratrovy úvahy, dřív ho nenapadlo, že to tak mohlo vypadat.
„Měl by ses starat o sebe a ne o mou hračku!“ Využil obratem Sasukeových slov k další lži. I druhý z bratrů tasil zbraň a postavil se do bojové pozice. Nakonec se rozběhl proti němu. V ruce se mu začaly jiskřit drobné elektrické výboje, až dosáhly životu nebezpečné intenzity. Itachi uskočil a vyhnul se i útoku klonu, který se ho snažil zasáhnout ze zálohy.
„Řekl jsem ti, že se nemáš vracet, dokud nebudeš mít oči jako já!“ Pronesl chladně, když opět stál na pevné zemi několik metrů od bratra. Ten se pomalu sbíral ze země a zuřil. Jeho tělo začala pokrývat kresba prokleté pečeti. Itachi aktivoval svůj Mangekyō Sharingan a opět mladšího bratra uvěznil v mocné iluzi.
Trýznil ho několika obrazy, ale tentokrát to pro něj bylo mnohem obtížnější, než poprvé. Jeho oči sice sloužily opět jako dřív, ale změnil se jeho postoj k životu. Co dřív bral jako samozřejmou oběť, ho teď ničilo. Neusnadňoval mu to ani mladší bratr.
„To už jsem viděl tolikrát. Tím už mi neublížíš!“
„Dobrá.“ Musel přitvrdit. Připoutal ho do tedy ke kříži stejně jako Kakashiho při poslední návštěvě Listové. Několikrát ho bodl a pak iluzi zrušil. Než se stačil vzpamatovat, stál přímo před ním.
„Vrať se, až budeš dost silný, aby boj s tebou měl smysl. Asi jsem tě měl tehdy v noci zabít také. Jako můj protivník jsi k ničemu.“ Zranil ho krutými slovy, rozplynul se v hejno vran a zezadu bratra omráčil. Vzal do náruče ženu ležící na okraji bojiště. Opět ho opouštěl se slzami v očích. Opět v něm co nejvíce podnítil nenávist, přestože ho miloval.
„Dej si načas, bráško. Prosím…“ Rozloučil se a těžkým srdcem zmizel.
***
Čekala na něj dlouhé hodiny. Několikrát byla rozhodnuta ho jít hledat, ale nemělo by to cenu. I ji souboj obou Uchihů donutil k myšlenkám, které odkládali a nechtěli řešit. Teď je ale nemohla ignorovat stejně jako on.
Selhala. Znovu. Nedokázala Sasukemu zabránit v odchodu a ani ho nedokáže přimět se vrátit. Naruto, doufám, že to dokážeš ty. Ale nebyl to jen Sasuke, co jí trápilo. Jak dlouho může být Itachi silnější a neustále ho porážet? Odhodlá se mu někdy prozradit pravdu? Uvěří mu Sasuke? Odpustí jim?
Uvědomovala si, jak moc je jejich štěstí vrtkavé. Nemohli se vrátit do Konohy a nikdy nemohli najít klid. Ani Akatsuki by je nenechali jen tak odejít. Když se k organizaci přidala, nezáleželo jí na dalších členech, ale teď je nemohli opustit. Ve dvou se to možná lépe táhne, ale také jste zranitelnější. Navíc tu byl Kisame a Deidara, na které už si tak nějak zvykla. Nechtěla, aby proti sobě museli bojovat na život a na smrt. Proti komukoli z nich.
Došla až na okraj břehu a posadila se na něj. Objala si kolena a hleděla do tekoucí vody, uklidňovala ji. Jednu ruku nakonec ponořila do proudu, zavřela oči a nechala ji laskat jeho chladivými doteky. Vrátil se. Slyšela jeho kroky blížící se k ní. Uklidnila se a na tváři se jí objevil nepatrný spokojený úsměv. Sedl si za ní a políbil ji na krk. Pak se přitulil a několik minut jen tak mlčky seděli.
„Není ti zima?“ Ptal se starostlivě. Jen zavrtěla hlavou. On ji pohladil po rukách, zvrátil hlavu a pozoroval první hvězdy, které se na stmívající se obloze začaly objevovat.
„Co se přesně stalo?“ odvážila se konečně znovu zeptat, ale odpověď nepřicházela, jen ji k sobě přitiskl blíže a zabořil svůj obličej do jích vlasů. Dlouho tak seděl, než se rozhodl odpovědět.
„Musel jsem použít měsíčního čtenáře. Musel jsem ho znovu ublížit.“ Prozradil nakonec smutně. Čekala pokračování, ale mlčel.
„To není všechno… poznám to.“ Musel se usmát. Mělo by ho to štvát, ale měl radost, nikdo ho nezná lépe. Občas má pocit, že i on sám díky věčnému lhaní neví, kým je.
„Myslí, že tě ovládám. Že jsem tě před lety poslal do Listové já.“ Odmlčel se a pak pokračoval: „Nikdy mě nenapadlo, že to tak může vypadat. Doufal jsem, že se třeba jednou budeš moci vrátit, ale takhle… To kvůli mně! To já…“ Chtěl toho říci víc, ale zastavily ho její prsty položené přes jeho rty.
„Mlč! Není to tvoje vina!“ pokárala ho a následoval i trest. Věnovala mu něžný polibek, který mu vzal veškeré argumenty. Nezmohl se na odpor, jen jí její lásku oplácel. Po chvilce se odtáhl a díval se jí do tváře.
„Bál jsem se, že budeš naštvaná kvůli tomu, že jsem tě omráčil.“
„To bych asi měla… Ale možná má Sasuke pravdu… Jsem pod tvým vlivem, jen jinak než myslí.“ Usmála se a věnovala mu další polibek. „Nejspíš si mě trošku zkazil.“ Pošeptala mu do ucha a něžně mezi zuby skousla jeho ušní lalůček. Lehce sykl překvapením a vzrušením.
„Myslím, že mám ještě dost práce, než tě úplně zkazím…“ Uchvátil jí rukama kolem pasu a položil ji na záda.
„S tvojí pověstí by ses měl víc snažit. Takový zlý kluk…“ Provokovala dál.
„Dobrá, sama sis o to řekla!“ Sehnul se nad ní a zahrnul jí přívalem polibků. Byli tak zabráni do vzájemných něžností, že na chmurné myšlenky, které jim dnešní střet se Sasukem přinesl, vůbec nezbylo místo.
Poznámky:
Komentujte, kritizujte. 
Doufám, že Vás kapitola nezklamala. Čekám, že se nějaká ta chybička vloudila a neodhalila jsem ji, tak mě na ni, prosím, upozorněte, pokud ji objevíte.
Odkaz na předchozí díl:
01. Prohraný bojOdkaz na další díl:
03. Poslední bitva (11 hlasů)
Mise L4: Moc hezké, návrat k první kapitole je povedený. Prvně jsem si myslel, že se jedná o Sakuru, ale teď už si nejsem tak úplně jist. Moc hezky jsi vyobrazila ustaraného Itachiho, který v sobě doslova pohřbívá tolik hrůz a jeho něžnější polovička se mu snaží pomoct ze všech sil. Stejně tak i konflikt obou bratrů je moc hezky popsán. Líbí se mi, že využíváš i skutečných postav a reálií. Opět a znovu velice hezky napsáno.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
*Přihlouple se chichotá a není schopná odtrhnout pohled od monitoru* Zase si mi vyrazila dech, vzala všechny slova a zlepšila mi o něco víc náladu. A že jsem to potřebovala.. Jinak super, úžasné jen tak dále
"Nachystejte květináče do Vánoc jsem zpátky."
"A sbaštíme jim kočku" mimozemšťan Alf
https://www.youtube.com/watch?v=EHSWLY6XZoE Tohle zbožňuju
Opět děkuji.
Áááááááách, to bolo kráásne :3 Najviac sa mi, samozrejme, páčil ten koniec
Inak, prepáč, že tak neskoro to čítam, ale lepšie neskoro, ako nikdy, no nie?
Veľmi sa teším na ďalší dielik
Môj FC od Joshiny
Katemine poviedky
Děkuji. Jsem ráda, že se to alespoň někomu líbí.