Přes to všechno

"Jsem Uchiha Sasuke. Orochimaru říkal, že mě tu máš provést. Tak začni."
Když tohle pronesl, opravdu nevěděla, zda se začít smát, nebo ho praštit. Pak mu ale pohlédla do tváře - do té krásné jemné tváře s hlubokýma, uhlově černýma očima - a druhou možnost musela zavrhnout. A co víc, nedokázala se ubránit rozpačitému úsměvu. Cítíla, jak jí hoří tváře a za to se proklínala.
To bylo podruhé, co se s ním setkala.
V temné uličce působil nepatřičně, příliš sebejistě a nadřazeně, jako by tu byl pánem, ač sem dle jeho vlastních slov dnes zavítal poprvé. Jeho černé vlasy splývaly s všudypřítomnou tmou v ostrém kontrastu s bledým obličejem a tenkými rty pevně sevřenými v zamračení. A co víc, vypadal, že dostat se sem ho stálo dost sil. Bílou košili měl místy šinavou a pokrytou tmavými rezavými fleky, které jí podezřele připomínaly krev. Slyšela, jak se kdesi za zdmi syčivě pochechtává její pán a vyvodila si, že tenhle kluk není jen jeho dalším úlovkem - on je zlaté jablko, chladný diamant, který se Orochimaru rozhodl vybrousit ke svému obrazu, vzácný druh, oproti kterému jsou všichni ostatní včetně ní jen nahraditelnými poskoky. Mohli být asi tak stejně staří, a přesto se od ní tolik lišil.
Bezděčně si posunula brýle na nose.
Tenhle kluk byl důležitý.
"Já jsem Karin. Pojď za mnou."
Pomalu se vydala temnotou. Všude to vypadalo navlas stejně, i ona by tu mohla snadno zabloudit. Ani si nechtěla představovat, co by se stalo, kdyby vybočila ze svých důvěrně známých uliček. Občas zaslechla výkřiky, táhli se zdmi v mučivé ozvěně, a přestože si na ně už dávno zvykla, pořád se nemohla zbavit strachu z toho, co by mohla spatřit za dalším rohem.
On byl ale dočista klidný. Slyšela za sebou jeho kroky, pravidelný klapot ve všudypřítmoném tichu. Nic neřekl, na nic se neptal. Ona na druhou stranu nepřestávala mluvit. Vysvětlila mu, kde najde svůj pokoj, jak se dostane na cvičiště a hlavně, kam naopak nikdy nesmí vkročit. Odpovědi se nedočkala, věděla však, že poslouchá každé její slovo a všimla si, jak si zapamatovává okolí soustředěným pohledem svých ledových očí. Analyzoval vše, co viděl a ukládal si to do paměti, aby mohl veškeré informace později využít.
Byl úžasný.
Ta myšlenka jí znovu bleskla hlavou, stejně jako tehdy v lesích, kde jej potkala poprvé. V myšlenkách se vrátila o pár let zpátky, mezi vysoké stromy Skryté Listové. Tehdy se oddělila od svého týmu a Les smrti jí připadal jako nejděsivější místo na světě. Stromy vrhaly strašidelné černé stíny a každou chvíli se odkudsi ozýval křik nějaké zvěře. Kdykoli na ni mohlo něco vyskočit. A byla sama. To především.
Vtom se na ni najednou vyřítil medvěd. Byl obrovský. Otevřel tlamu a zařval. Viděla, jak mu z obrovské mordy plné lesklých tesáků, které by ji mohli roztrhat jako bezbranného králíka, odkapávají sliny. Rychle se loučila se životem. A tehdy se objevil. Snesl se z nebe jako hrdina a šelma pravděpodobně ani nepostřehla, co se stalo. V mžiku medvěda zneškodnil, a ji tak zachránil. Černé vlasy se mu leskly ve slunci, tmavé oči s pobavenými jiskřičkami si ji zvědavě měřily. Ještě než promluvil, věděla, že je ztracená. Cítila jeho sílu, hřejivou a nezkrotnou zároveň. Jako plamínky ohně.
Ten stejný kluk teď kráčel jen kousek za ní, přesto jako by tu s ní byl někdo dočista jiný. Protože šel za ní, nemohla mu vidět do tváře. Ale cítila ho. Chakra, která z něj vyzařovala, měla známý tmavomodrý nádech, ale oheň uvnitř něj už nesvítil laskavostí, už neplál jistotou, nesliboval ochranu. Pálil.
Asi si to měla uvědomit už tehdy. Jeho cíl vždy ležel v nejhlubší temnotě a on se nebránil oddat se jejím zlým pařátům. Měla poznat, že ten milý kluk, se kterým se setkala při Chunninské zkoušce, je už dávno pryč, pohřbený hluboko v tomto cizinci, co si ji nejspíš ani nepamatoval. Měla se ho vzdát, dokud mohla.
Přesto šla s ním, když ji požádal, ať ho tu provede - ne, tak to nebylo. V jeho tónu bylo cosi, co nemohla odmítnout. On jí rozkazoval.
Nevadilo jí, že jen využívá její schopnosti. Stačilo být prostě s ním. Ale Sasuke neváhal obětovat nahraditelný nástroj, aby se zbavil těch, co mu stáli v cestě, bylo mu jedno, že by ji, Karin, mohl zabít. Na ní samotné mu nikdy nezáleželo.
Mohla si to říkat, kolikrát chtěla. Mohla se pořád sama sebe ptát, proč ho stále následuje, proč jde vstříc další bolesti, kterou kvůli němu určitě zakusí. Tolik let se na to ptala a nedostávala odpověď.
Teď, s posledními údery jeho srdce, ji našla.
Řítila se bojištěm k Sasukemu a bylo jí jedno, co se s ní stane. Všude kolem ní byla vřava, ale ona jako by neslyšela nic jiného než "buch buch", tichý zvuk, který slábl s každým jejím krokem. Za sebou vnímala Suigetsa, šel jí na pomoc. Nakonec nebyl až tak k ničemu, jak si myslela. Bylo na něj spolehnutí.
Nechala bitvu na něm a Juugovi, musela se rychle dostat k Sasukemu. V očích cítila slzy, šimraly jí po tváři, ale přinutila sesoustředit na na cestu. Nemůže ho tam nechat ani o chvilku déle! Musí to stihnout!
Protože už znala odpověď.
Chtěla zachránit toho milého kluka, kterého potkala kdysi v lese, chtěla ho znovu spatřit. Protože on v něm stále byl.
Chtěla znovu vidět jeho úšklebek a sebevědomé oči, chtěla slyšet jeho hlas, který by potvrdil, že je v pořádku.
Chtěla mu vrátit život, i kdyby to mělo znamenat, že ztratí svůj vlastní.
Chtěla, aby žil.
Prosím! Vydrž!
Teď, když tu byli ti dva, ten blonďák s hřejivou chakrou a růžovláska, která pro Sasukeho chovala silné city, mohla být klidná. Možná bylo na ní, aby mu vrátila život, ale znovu v něm probudit světlo už byl jejich úděl. A ona si byla jistá, že to dokážou.
Pak Sasukeho srdce utichlo. Kolem ní zbylo jen nesnesitelné ticho. Ticho, které bylo horší než vše, co doposud poznala.
Chtěla jen zachránit muže, kterého milovala.
A modlila se, aby to stačilo.

Poznámky: 

Vážně, proč pořád dělám povídky na páry, kterým vlastně ani nefandím? Nějak jsem se nechala inspirovat

POZOR! Spoiler!

nejnovějšími díly mangy,

takže tak. =D Doufám, že se vám to líbilo a vydrželi jste až do konce.