Zápisky ticha

Dny první

Vidí ji po dlouhých letech. Před tím se znali a moc se nebavili, ani ji neměl moc v lásce. Jde mlčky vedle ní. Tak jako vždycky si jej nevšímá. Proč? Vždyť ostatní jej mají rádi, tak proč jej ona ignoruje a zdá se že jej nenávidí? Vždyť kdysi jej milovala, šíleně moc jej milovala, nebylo těžké si toho všimnout. Tak proč je teď tak chladná?

Dny druhé

Už je to nějaký čas a mezi nimi je jakési tiché příměří, dalo by se říci. Za tu dobu vyrostla a zkrásněla. Netváří se tak popuzeně, jako předtím. Zvykla si na něj? Nebo jen nemá náladu na to, aby jej vůbec brala na vědomí?

První měsíc

Jen pokyne na cestu a vyrazí. Stále mlčí, ale už nevypadá že by jí vadil. Znovu se jejich cesty rozchází a další den je jako ten předešlý. Mlčenlivé pokývnutí přes hlasitou hudbu z jejích sluchátek a stejné ticho, jako předtím.

Druhý měsíc

Pokyne a vydává se na cestu. Ale co to dělá? Dává si jedno ze sluchátek na stranu a stále mlčí. Kašlání a její ruka podávající kapesník.
"Díky." Mlčí a se stejně kamennou tváří jako vždy, jde na jinou stranu. Jen na její tváři se něco změní. Krátký úsměv když ji nevidí a pak znova její chladná maska. Stále je ticho.

Třetí měsíc

Zase pokývnutí, zase mlčení, zase má jen jedno ze sluchátek. Ovšem jsou si blíže, již je nedělí půlmetrová mezera. Ale vůči němu je stále tak chladná. I když se dřív znali pořád mlčí. Proč je tak protivná osoba?

Čtvrtý měsíc

Jsou od sebe na krok, kdo by je neznal, myslel by si, že jsou pár nebo přátelé. Stále jde slyšet její hudba, jenže o něco tišeji a stále má jedno sluchátko dole. Odhodlává se a promluví.
"Proč ti tak vadím?"
"Proč si myslíš, že mi vadíš?"
"Za celou tu dobu jsi nikdy nepromluvila."
"Neměla jsem důvod, ty jsi také nebyl nijak hovorný." Další ticho.

Pátý měsíc

"Jsi otravná."
"Tak proč mě nenecháš být a nejdeš jinudy?"
"Jsi pořád stejně nepříjemná jako tehdy!"
"Ty taky!" Má špatnou náladu, a nejde svým tempem. Něco ji tíží a on neví co. Přiblíží se k ní ještě blíž. Chytá ji za ruku. Vysmekává se mu a zrychluje.
"Nezměnila ses ani trochu!"
"Za to ty jsi úplně jiný!" Křičí přes rameno. Dohání ji. Dívá se na něj a pak jde tiše znovu svou cestou.

Šestý měsíc

Co se to s ní stalo? Zase má obě sluchátka a ignoruje ho.
"Co ti zase přelítlo přes nos tentokrát? Zase máš jen tak bezdůvodně špatnou náladu?" Otáčí na něj konečně svůj pohled a v jejích očích je bolest.
"Nech mě být." Tak ledový tón u ní ještě neslyšel.
"Jak jsem říkal, jsi stejná jako před lety." Koukne se na ni.
"Hmm." Zrychluje, aby neviděl, co se děje. Nechce, aby viděl, že je slabá a že dopustila, aby se na její tváři objevily ty zrádné slzy. On se za ní po chvíli vydává.
"Proč se takhle chováš? Myslel jsem, že jsi z toho už vyrostla, ale dneska jsi zase stejná, jako když jsi tehdy odešla! Přišla jsi pozdě, chovala ses hnusně a nemáš k tomu důvod! A neříkej, že ne! Já to sledoval, a tvé chování dnes bylo jiné než za posledního půl roku, co jsi byla milá!" Konečně jí vidí do tváře a zaráží se. Vidí u ní něco, co v životě neviděl. Jí, co byla vždy tak silná, bezcitná a sebejistá. Jí stékají po tvářích slzy. Vždy, ať už se stalo cokoliv, byla to ona, kdo se pořád smál i když vše vypadalo beznadějně. Pak znovu uteče a on ji nechává být.

Sedmý měsíc

Zase jdou pospolu, jakoby se nikdy nic nestalo.
„Myslel jsem, že jsi se nezměnila.“
„Ačkoliv to tak nevypadá, lidé se mění.“ Odpovídá neutrálním hlasem aniž by na něj pohlédla.
„Ano, ale ne tak radikálním způsobem.“ Co se to s ní stalo? Už je to měsíc a ona nezměnila svůj výraz. Je chladná a nepříjemná a dalo by se říct, že i mrtvá. Od doby, co viděl ty jediné dvě slzy na jejích tvářích neměla nic než kamennou tvář sochy.
„Někdy prostě unaví být tak skvělým hercem. Někdy už je prostě moc zlého na to, aby to mohl člověk zvládat s úsměvem.“
„Vážně? Ale pokud vím, vždy jsi byla věčná optimistka.“
„Ne, vždy jsem byla jen skvělá herečka. Už mě nebavilo hrát, ale jak vidím, upřímnost se ti nějak nezdá.“ Koukal na ni jako na blázna. Za celou tu dobu neprojevila jedinou emoci. Jak? Jak to, že je z ní teď takový člověk?
„Proč?“ Neodpovídá.
„Ptám se tě, proč jsi se tak změnila?“ Zpomaluje, až se zastaví a koukne na oblohu.
„Protože už to moc bolí.“ Pořád se dívá k obloze.
„Kdybys měl křídla, říkáš mi, letěl bys k modré obloze... Jenže jak bys chtěl létat, když ti je vzali?“ Šeptá k obloze.
„Co tě bolí?“ Stále ji nechápe. Stále má kamennou tvář a nic neodpovídá.
„Všechno. Všechny ty sny které nemůžu mít, všechna přání která se nesplní, všechna zklamání která přichází tak náhle. Všechny zrady, které mi život do teď nachystal. Všechno to tak moc bolí...“ Konečně se na něj podívá a maska je shozená. Vše, co ji trápí, se jí zrcadlí v očích ve spoustě pocitů. Vidí v ní bolest, zmatek, smutek a strach. Obejme ji a stírá kapku slané vody, co jí stéká po tvářích.
„Proč to tak bolí?“ Opětuje mu obětí a pro tuto chvíli je v bezpečí. Teď k ní nic nemůže. Strach, bolest ani smutek. Už nemusí být mrtvá. Cítí, jak jí pomalu buší srdce, jako by chtělo ustat ve svém rytmu.
„Myslel jsem, že jsi stejná jako tehdy. Jenže ty jsi jiná. Tak moc jiná. Promiň, že jsem tě nechal čekat.“ Šeptá jí uklidňující slůvka do vlasů a doufá, že tím dokáže něco spravit. Že tím dokáže spravit vše. Odtahuje se od něj.
„Děkuji.“ Otře slzy a odchází znovu s neutrálním výrazem svou cestou.

První rok

Tak dlouhou dobu ji neviděl. Najednou ji vidí, jak jde po té samé cestě jako předtím. Zrychluje a srovnává s ní krok. Ona zpomalí. Jdou zase tak blízko. Zase je ticho. Nicméně teď je to jiné. Chyběla mu a doufal, že i on jí. Každý den se ptal sám sebe, jak se asi má. Pomalu proplétá své prsty s těmi jeho. Kouká na něj. On jen překvapeně zírá.
„Promiň, že jsem tě nechala čekat...“