Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 08

„Nikam nechoď,“ řekl a ještě víc jí stiskl zápěstí.
Zabolelo to, až se Nami musela zamračit.
„Pusť mě,“ řekla varovným tónem.
Jednu ruku jí vsunul za záda a přitiskl ji blíž k sobě. Druhou rukou jí pohladil přes tvář, krk, až po klíční kost. Nami zpanikařila, tohle si k ní nikdo nedovolil. Nevěděla, jak se zachovat, protože zatím nikomu nedovolila, aby se tak přiblížil. Sakra! Mysli, Nami, dělej něco, nebo se to fakt zvrtne! No, nemůžu Gaarovi zkazit oslavu, to vím jistě, ale co mám dělat? Naruto… bráško… co mám k***a dělat?
Od té doby, kdy jim Sandaime řekl, že jsou sourozenci, se od sebe nehnuli ani na krok. Vzájemně se ochraňovali a Naruto by nikdy nedopustil, aby se k ní někdo takhle přiblížil.
„Nesahej na mě,“ řekla vzpurně.
„Tobě se to líbí,“ provokoval.
„Dej ty pracky pryč!“ chtěla vykřiknout, ale aby neztropila zbytečnou scénu, rozhodla se to pouze říct tlumeným hlasem.
Ani nevíte, jak je hrozné mít v tuhle chvíli svázané ruce. Člověk, na kterém jí celkem záleželo, slaví osmnácté narozeniny a ona by tady vyšilovala. Rozhodla se, že to překousne a pokud Kurage nezajde moc daleko, nechá to být, ale pokud si zkusí něco víc, prohodí ho klidně oknem, pokud to bude třeba.

To ovšem nevěděla, že osoba stojící o pár metrů dál, uvažuje přesně o té samé věci, až na to, že jí vůbec nevadilo zkazit si tím oslavu. Gaara se díval na dívku, jak si neví rady. A potom uviděl v jejích očích to, co tak usilovně hledal. Náznak rozhodnutí.

„Klid já ti nic špatného neudělám,“ usmál se na ni Kurage.
„Já bych tě ani nenechala,“ ujistila ho příkře.
„Máš na mladou dámu moc prořízlou pusu. Potřebovala bys umlčet,“ řekl a začal se k ní naklánět v úmyslu ji políbit.
I dívky, které mu dlouhou dobu vzdorovaly, se mu po jediném polibku vrhly kolem krku.
Nami se zase oddalovala, ale jeho ruka jí nedovolila moc velký ústup. Vydrž to! Gaara! Mysli na jeho oslavu, a jak bys mu to všechno pokazila!

Gaara to všechno viděl, a jakmile zpozoroval, jak se k ní Kurage naklání, vyrazil. Přišel zrovna ve chvíli, když Nami křečovitě zavřela oči a zaťala ruku v pěst. Vykašlala se na oslavu a chtěla mu jednu vrazit. Svůj první polibek si hodlala nechat pro toho, kdo ukradne její srdce, a ne pro toho, kdo si o sobě moc myslí. Překvapeně zamrkala, když ucítila, jak ji jemně zezadu chytila kolem pasu další silná ruka. Měla pocit, že je jako přetahovací hračka pro psy. Cítila, jak ji osvobozuje od toho proklatého sevření. Viděla, jak se Kurage vražedně kouká za sebe. Sice nechtěl povolit, ale zatím neznámé osobě se povedlo ji od něj odtrhnout, bylo to asi tím, že se Kurage nemohl pohnout, kvůli písku, který mu to nedovaloval. Pud majetnictví se v Gaarovy začal víc a víc prohlubovat. Nami se podívala za sebe, a když zjistila, kdo ji to zachránil od zničení státní budovy, pootevřela ústa.
„V pořádku?“ zeptal se a ruku kolem jejího pasu nechal tam, kde byla.
Nami to nevadilo a nechala se jím vést k protějšímu oknu.
„Díky tobě jo, ale hlavně jemu jsi zachránil kůži. Prohodila bych ho zdí a to by mu na zdraví moc nepřidalo,“ ušklíbla se.
„Tak to jsem bohužel neměl v úmyslu. Hlavně, že jsi v pořádku ty.“
Nami se na něj zvědavě podívala. Slyšela dobře? Ten krvelačný Gaara se zajímal o to, jestli je v pořádku? Musela se tomu usmát, sama moc dobře věděla, jak je těžké být jinchuuriki. Když jí Naruto vyprávěl, jak byl sám, vždycky jí to lámalo srdce, ale co víc, ona to věděla z vlastní... Gaara neměl opravdu nikoho. Ona sama měla jenom jednoho kamaráda a to byl ten hnědovlasý kluk ze vzpomínek. Byl donucen s ní trénovat a po čase se s ní začal i bavit. Pokud něco zlého Gaara v minulosti udělal, mohl za to jedině Shukaku, a tomu věřila.
„Co oslava?“ zavedla řeč jinam.
Zůstal zticha, když došli již k zmiňovanému oknu, zatáhl za kliku. Byly to okenní dveře, které vedly na balkón, když se otevřely a Nami na něj vstoupila, zachvěla se chladem. Sice ocenila čerstvý vzduch, ale byla tu přeci jen zima. Ucítila letmý dotek ve vlasech, a proto se otočila, ale když to udělala, její vlasy se rozvázaly ze složitého drdolu a lávový vodopád se rozlil po jejích zádech. Viděla, že Gaara ve svých rukou drží onu osudnou sponku. Nechápavě se na něj podívala a naklonila hlavu na stranu.
„Sluší ti víc, když je máš rozpuštěný,“ řekl a jeho oči ji propalovaly tím jeho zeleným pohledem.
V takových chvílích jí vadilo, že byl dobře o půlku hlavy vyšší něž ona.
„Hmm… já... nemám pro tebe dárek, Gaaro,“ řekla a otočila se k němu zády.
Přešla k zábradlí a posadila se na něj. Nahoře bylo ploché, takže se na něm dobře sedělo. Sklopila hlavu a pramínky vlasů jí spadaly do očí.
„Nevěděla jsem, co máš rád, co ti mám koupit, nebo…,“ povzdechla si zkroušeně.
„Co třeba ten blok, kde jsi mě kreslila,“ řekl při pohledu na dívku před ním.
„Jestli chc-,“ vyděšeně zvedla hlavu.
Podívala se na něj a zrudla v obličeji.
„J-J-Ja-k o n-ně-m v-í-íš?“ zakoktala zděšeně a rukama si zakryla oči.
„N-No… Kankurou ho u tebe našel a no…,“ taky se mu povedlo trochu zasekat větu.
„Ty jsi ty obrázky viděl?!!!“ rozkřikla se.
„Jo…“
„Ach, ne…“ povzdechla si.
„Nechtěl jse-…,“ nedokončil.
„Máš ho mít, stejně, když už jsi ho viděl, nemá cenu se tím dál zabývat…“ přerušila ho.
Zatřásla se chladem ještě víc. Přehoupla nohy přes zábradlí, takže teď měla výhled na Sunu pod záplavou hvězd. Nechala vlasy, aby jí zakryly tvář úplně. Nechtěla, aby ten blok viděl. Cítila se, jako by odhalil jednu část jí samotné, ale nevěděla proč, a to ji žralo za živa.
Gaara zpozoroval, jak se zatřásla. Nevěděl jak se zachovat, sice tušil, že by se ji měl pokusit nějak zahřát, ale problém byl v tom, že nebylo čím. Přešel k ní a jemně ji objal kolem ramen. Nečekala to a prudce zvedla hlavu. Trochu se od ní odtáhl, protože nevěděl, co má dělat. I přes vlasy zakrývajíc ji tvář bylo vidět, že se pousmála.
„Tohle byla snad moje nejhloupější koupě. Tyhle šaty nezahřejí, ale co víc, nemáš kam si dát zbraně. Je to divné, když je nemáš po ruce. A přitahují až moc pozornosti,“ řekla a přitom si hrála s lemem šatů v ruce.
„Hmm… Tady stejně zbraně potřebovat nebudeš a navíc ti ty šaty sluší.“
„Neměl by ses vrátit? Máš tam hosty,“ konstatovala tiše.
„Ne.“
V rukou se mu začal formovat písek. Nami ho zaujatě sledovala, a když spatřila, co drží, užasle na to pohlédla. V ruce držel tu nejkrásnější květinu, jakou kdy viděla. Byla si jistá, že tahle květina neexistuje, prostě není, protože když se se Sakurou prohrabávala miliony encyklopedií bylin, žádnou takovou neviděla. Jediným vysvětlením bylo to, že si ji Gaara vymyslel. Byla tak zahleděná na tu krásu, že si nevšimla, že ji pomalu začal odhrnovat vlasy z tváře. Když si to uvědomila, střelila po něm pohledem. S květinou jí zastrčil vlasy za ucho. Jeho zelený se střetl s jejím nebeským pohledem. Krev. Chci její krev a já vím, že ji chceš taky. Zabij ji, jsem v tobě, takže moc dobře vím, že si to z hloubi duše přeješ. Jak ji podřízneš hrdlo, jak ti v rukou bude přetékat její krev! Naléhání Shukakua bylo naštěstí přerušeno tichým odkašláním.
„Kazekage-sama, Rada by s vámi chtěla na chvilku mluvit,“ oznámil jeden jejich podřízený.
„Jistě. Nami…,“ začal mluvit na dívku vedle něho.
„Jen běž. Já ti nikam neuteču,“ řekla s pohledem upřeným na Sunu.
Gaara jenom kývl a šel za Radou. Přitom se snažil potlačit tu nechutnou potřebu zabíjet. Zaťal zuby a vešel do sálu.

Nami seděla na zábradlí a pohupovala nohama, když jí někdo zakryl oči rukama. Škubla sebou, protože se hrozně lekla. Neslyšela nikoho přicházet. Myslela si, že je to Gaara, ale jakmile postava promluvila, vyvedla ji z omylu.
„Ahojky krásko, nechtěla bys začít tam, kde jsme posledně přestali, když nás tak neomaleně vyrušil Kazekage?“ zeptal se jí Kurage a jemně ji políbil na rameno.
Ošila se a naskočila jí husí kůže.
„Neměl bys o svém nadřízeném mluvit s větší úctou?“ oplatila mu otázku zamračeně.
„Já se ptal první,“ otočil ji k sobě.
Nami zatnula čelisti. Znovu si ji k sobě přitáhl, ale to už Nami nehodlala zůstat pozadu. Tady byli na balkoně, tím pádem nemusela rozbíjet žádné stěny ani okna. Sevřela ruku v pěst a sladce se na něj usmála. V další vteřině si Kurage užíval vzdušný výlet zakončený tvrdým dopadem, který byl způsoben dobře mířenou ránou pod pravé oko. Měl štěstí, že balkon byl tak prostorný, takže nemusel překročit jeho rozměry. Těžce se začal zvedat. Nami si s bolestí protřela pěst, protože jak ho uhodila, sedřela si klouby na ruce, až do krve.
„To jsi dělat neměla,“ zašeptal.
„To samé bych mohla říct já o tobě,“ řekla a snažila se neušpinit si krví šaty.
„Ty…“ postavil se.
Chtěl to vykonat, již dnes v noci, aby si už nestěžovali, že to trvá moc dlouho. Rozběhl se proti ní a hodil po ní jehlici. V tu samou chvíli přišel na balkon Gaara a nechápavě pozoroval Nami stojící v obrané pozici. Přišel, ale moc pozdě. Aby se ochránila, strčila před sebe ruku. Vřískla tam krev. Její krev. Jehlice prošla skrz její dlaň. Oči jí zaplály a vlasy začaly vlát všude kolem, ale nebylo to zapříčiněno větrem.
„To jsi přehnal. Sice se ty šaty ke mně nehoděj, ale byly hezký! Jak si sakra myslíš, že se ta krev vypere?!“ zakřičela a vrazila mu takovou ránu, že nezůstal při vědomí a znovu odletěl na konec balkonu, kde se praštil o zábradlí do hlavy.
Gaaro vidíš to, že ano? Krev. Její krev. Vím, že jí chceš víc. Stačí si jen říct a já ti s tím pomůžu. No tak… Písek se i proti Gaarově vůli hrnul z tykve. Tak je to dobře, jen mě nech a bude celá naše… Písek postupoval. Gaara stál jako ochrnutý. Opovaž se na ni sáhnout! Nech ji na pokoji Shukaku! Ne. Já ji chci. Chci, aby její krev tekla proudem! Chci ji zabít! A to já jsem usídlený ve tvém srdci. Já vím, že i ty ji chceš zabít! Viděl, že písek na Nami již začal dorážet. Přitiskl ji tvrdě ke zdi, ale Nami se nepokusila ani bránit. Gaaro! Jenom chvilinka a budeme šťastní! Nebude ji to ani bolet, prostě to udělej! Písek jí vymáčkl vzduch z plic, až musela zalapat po dechu. Silně ji přimáčkl ke stěně. Skoro neslyšně zasténala. Já ji, ale nechci ublížit! Nic jí neuděláš! Tentokrát ti to nedovolím! Na oplátku ho zasáhla bolest hlavy. Chytil se za ní a klekl si. Písek povolil a Nami sjela po zdi dolů, ale jakmile nabrala vzduch do plic, pospíchala za Gaarou.
„Nechoď sem!“ vykřikl, když byla skoro u něj.
Nami si ale jenom odfrkla a nedbala na jeho varování. Přiklekla si k němu a objala ho.
„Jednou ty, podruhé já…“ zašeptala mu.
Myslela tím, jak ji tehdy našel, když měla tu noc noční můry. Gaara se od ní nechal obejmout, ale její zkrvavená ruka mu to moc neulehčovala. Jako by to Nami vycítila, proto si rozvázala svoji čelenku Listové a pokusila se z toho udělat provizorní obvaz.
„N-Nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal.
„Taky, že se nic nestalo. Já jsem v pořádku,“ zašeptala nazpátek.
Chvíli byli ticho. Nami se jen mile usmála a snažila se Gaaru přivést do normálního stavu. Nešlo jí to.
„Nechceš třeba zavolat Temari, nebo Kankuroua? Můžu ti pro ně skočit,“ zeptala se ho.
„Ne,“ pomalu začal vstávat.
Ustaraně na něj pohlédla. On jí pohled však neopětoval a odešel dovnitř do vířící oslavy. Když Nami vešla, Kei a Temari se k ní vrhly, protože uviděli skvrny od krve.
„Nami! Cos to dělala? A co to máš s rukama? To musíme ihned ošetřit!“ hysterčila Kei.
„Ne, to vydrží. A navíc je to jen škrábnutí a to druhý je jen odřený,“ ujistila ji.
Gaara jí věnoval káravý pohled. Nami mu ho oplatila. Jenom písečná trojice si všimla, jak se Nami po těle začaly rýsovat pohmožděniny. Jenom oni a ona věděli, od čeho jsou. Když si toho sama všimla, nebo spíš to ucítila, pokusila se rozprostřít si vlasy tak, aby je to trochu zakrylo. Temari se tázavě podívala na svého brášku. Ten si ale jejího pohledu nevšiml, protože právě počítal modřiny na těle dívky vedle něho. To dělal i Kankurou. Nami si toho všimla a oběma rázně dupla na nohu. Mohli být jenom rádi, že na sobě neměla ty předešlé podpatky. Překvapeně na ni pohlédli. Zamračila se a přimhouřila oči. Oběma došlo, že si ji prohlíželi moc dlouho, víc, než jí bylo příjemné.
„Co se stalo?“ zeptala se jich Temari.
„Nic moc, prostě nehoda. No, já nevím jak vy lidi, ale já už bych šla domů. Jsem nějaká utahaná. Gaaro všechno nejlepší, ahoj“ řekla Nami a vydala se ke dveřím.
Temari kývla na své bratry a vydala se za ní s Kei po boku. Nami přes sebe přehodila plášť a vydala se ven z budovy. Holky jí byly v závěsu.
„Nami, co se doopravdy stalo?“ zeptala se jí Temari přísným hlasem.
„Nic moc. Já… jenom jsme měli takový menší problém a no… prostě se to kvůli mně zvrtlo,“ odpověděla s pohledem zabodnutým do země. Pokračovala v cestě a za pár minut už byly u nich doma.
„Půjdeme k tobě do koupelny. Tam tě ošetříme, ano?“ zeptala se jí Temari, i když bylo slyšet, že žádné protesty nebudou brány na vědomí.
Šly tedy nahoru, a když si Nami sundala plášť, obě dvě její návštěvnice ztuhly. Nami se na ně nechápavě podívala, ale když přešla k zrcadlu, rychle pochopila jejich reakci. Co z jejího těla bylo vidět, na sobě mělo samou modřinu a podlitinu, které se stačily za tu dobu pěkně vybarvit.
„Au,“ řekla si pro sebe, jen aby konstatovala svůj stav.
„Až tak?“ zašeptala Temari.
Kei tu hrůzu před sebou překousla a ze skříňky vytáhla lékárničku.
„Ukaž mi ty ruce, ano?“ vzala je do svých rukou a začala je desinfikovat.
Nami se němě koukala do zrcadla. Nepřišlo jí, že by ji Gaara přimáčkl ke zdi až tak. Pokud vypadám takhle, co si zítra vezmu do akademie? Chjo...
„Přinesu nějakou mast, která to hojení trochu zrychlí,“ řekla Temari a rychle odešla do svého pokoje.
Ošetřily ji a nechaly ji si pořádně odpočinout. Udělaly si čaj a čekaly, až přijdou jejich milovaní, a když přišli, rozešli se do svých pokojů. Gaara ještě chvíli přemýšlel, jestli by ji neměl navštívit, ale nakonec se rozhodl, že to nebude dobrý nápad. Zavřel se v pokoji a po zbytek noci se vracel jen k jedinému. K tomu, jak jí ublížil.

„Sakra… Kde to jen může být?“ ptala se sama sebe Nami, když prohledávala skříň.
„Tady!“ vytáhla Tmavě modré triko a hodila ho na postel ke stejně barevným tříčtvrťákům. Toto oblečení byla přesná kopie toho, co nosil její otec. Výhoda toho trika byla taková, že nemělo žádný výstřih, ba naopak, byl to spíš rolák. Začala se oblékat a hodila přes sebe chuninskou vestu listové. Nakonec si lýtka obvázala obvazy, jak ji to učil Kakashi-sensei. Zkontrolovala v zrcadle, že není nikde vidět, ani jedna pohmožděnina, vyšla spokojeně ven z pokoje a mířila si to do kuchyně, protože měla hrozný hlad. U jídelního stolu seděl Kankurou a udiveně se koukal na její oblečení.
„Co to máš na sobě?“ zeptal se, když jedl jogurt.
„To co vidíš, ne?“ odpověděla a sedla si naproti němu s mlékem a chlebem s marmeládou.
„Tak jak se těšíš na akademii? To co bych fakt nechtěl, by bylo učit ty malý haranty,“ řekl.
„Já bych zase nechtěla hrát v divadle,“ pokrčila rameny, čímž si vysloužila naštvaný pohled Kankuroua.
„No nic, já teda padám. Měj se tu pěkně,“ dopila mléko, špinavé nádobí dala do dřezu a zabouchla za sebou vchodové dveře.

Vyrazila již známou cestou do akademie, a když tam dorazila, viděla, jak poslední opozdilci rychle peláší do školy. Pousmála se tomu, a jakmile vstoupila do budovy, vyrazila za ředitelkou.
„Dobrý den,“ pozdravila ženu sedící za stolem, když vstoupila po vyzvání.
„To jsi ty. No, kazekage-sama mi poslal zprávu, že bys pár dní neměla pomáhat s tréninky, prý nějaký úraz, tak ti přeji brzké uzdravení,“ řekla na úvod Botan.
„Promiňte, ale klidně mohu pomáhat s tréninkem. Kazekage-sama si dělá zbytečné starosti,“ ujistila ji Nami.
„No… tak dobrá, ale měla byste vědět, že si kazekage-sama nikdy nedělá zbytečné starosti,“ řekla Botan s pohledem upřeným na dívku před sebou.
Kývla.
„Teď budete mít na starost třídu 3.D., je to hned v chodbě napravo. Přeji hodně štěstí s těmi darebáky,“ popřála jí Botan a už se znovu věnovala papírům na stole.
Nami se jenom usmála a šla rovnou do třídy jí určené. Otevřela dveře a udělala dovnitř jeden krok, když prudce zvedla ruku, a tak zachytila houbu na tabuli nasáklou vodou, jí mířící na hlavu. Stiskla ji a přebytečná voda vytekla. Nami se bavila pohledem na žáky. Byli tak překvapení, že si neuvědomili, jak se jim vysmívá.
„Já vám říkala, že nebude tak hloupá, aby vám na to skočila,“ odfrkla si jedna holčička z třetí řady.
„Jsem ninja dítě. Nejsem hloupá, ani milosrdná. Takže vám radím jedno, už to nikdy nezkoušejte, nebo budete mít otravný celý den. Rozumíte?“ zeptala se chladně Nami a přešla za katedru.
„Rozuměli jste?“ zeptala se už rázněji.
„Hai!“ ozvalo se sborově.
„Ták… Jistě víte, že tu jsem jenom dočasně a budu vám vyprávět o mojí zemi. Zemi Ohně,“ řekla už mile.
„Ukážete nám svoji čelenku?“ zeptal se dychtivě jeden chlapec.
Nami se usmála a sundala si ji z hlavy. Bylo na ní pá krvavých skvrn ze včerejška, ale už bohužel už nešly vyprat, takže si bude muset znak přešít na čistý kus látky. Podala jim ji, aby si to poslaly.
„To je krev, madam?“ zeptala se vystrašeně jedna dívenka.
„Ano, ale je už hodně stará,“ zalhala.
„No, pokud si ji již všichni prohlédli. Můžete se mě zeptat na cokoliv ohledně mojí vesnice. Posaďte se, jak chcete,“ sedla si na zem před tabuli.
Začali se zvedat jednotlivé ručky a Nami s trpělivostí a úsměvem na vše odpovídala.

„Tak, co se teda stalo?“ zeptali se sourozenci naráz nejmladšího z nich.
Gaara jim to chtě, nechtě vypověděl a dlouhou dobu nikdo nepromluvil.
„Já bych toho Kurageho fakt přerazil,“ řekl nakonec Kankurou.
Temari jen souhlasně pokývala hlavou a bezděčně rozevřela vějíř.
„Temari… Jak je na tom?“ zeptal se jí zcela nečitelný Gaara.
„No… …Má hodně modřin, ale nic vážného,“ odpověděla po chvíli nejistě.
Gaara se zachmuřil.
„To proto měla ten úbor Listové?“ zeptal se jich Kankurou, ale odpovědi se mu nedostalo, protože na něj oba dva nechápavě koukali.
„To je jedno,“ řekl Kankurou.

„Tak co byste řekli na to, kdybyste mi ukázali, jak dobří jste v házení shurikenů?“ zeptala se jich potom, co jim dovyprávěla.
Odpovědí jí byl hlasitý křik, na znamení souhlasu. Zvedla se a šla se třídou ven na tréninkové cvičiště. Na něm byly dva dřevěné kůly. Nami jim řekla, aby se postavili do dvou řad a začali házet. Výsledek nebyl vůbec špatný, a tak ji napadlo si udělat takovou menší bitvu.
„ÁÁÁno, prosím. Válku, válku, válku!“ skandovaly děti, když jim pověděla svůj návrh.
„Tak dobře,“ zasmála se a klekla si na vyprahlou zem. Silou do ní udělala díru, až všem přihlížejícím spadla čelist. Nami se bolestně zamračila, ale nebylo to kvůli té ráně, nýbrž z toho, co se stalo včera. Vsunula tam ruku a ostatní už mohli jen vidět, jak se půda mění v bahno. Děti radostně zavýskaly.
„Takže, udělejte dva oddíly. Nebudete používat zbraně, jen bahno a …“ děti už nečekaly a vrhly se do bahna, aby si stihly udělat náboje.
Začaly po sobě střílet dokavaď se neshodly, že budou střílet po Nami. Ta jim jenom s úsměvem uhýbala a je to po chvíli přestalo bavit. Takhle tam probíhala bitva ještě pár minut. Děti byly už celé zablácené a to to způsobilo.
„Hej! Vy tam, co si jako myslíte? Kdo ty děti bude mýt a co teprve to jejich oblečení? To snad nemyslíte vážně,“ přišla k Nami udýchaná žena.
„Mami, ale ona to je zábava,“ zavolalo na ni její dítě.
„Ty mlč! Budu si stěžovat u kazekageho, abyste věděla!“ s tím zase odešla.
„A doháje,“ zašeptala si pro sebe Nami, ale děti nechala ještě hrát.
Pokud si ta žena bude stěžovat, tak už stejně není důvod, aby jim to zakazovala.

„Dále,“ řekl Gaara, a když se dveře otevřely, stála v nich rozčílená žena.
„Kazekage-sama! Ta dívka v akademii, myslím ta z Konohy, dělá problémy!“ žena měla dost slušnosti, že na kazekageho neřvala.
„A co například?“ zeptal se.
„Děti jsou celé od bahna! Kdo to jako bude prát?“
Gaara vstal a pokynul ženě, aby ho následovala. Co to zase provádíš? Po cestě ticha se blížili k akademii, kde se rozléhal dětský smích. Přišli na cvičiště, a když si jich děti všimly, utichly. Nami se podívala směrem, kam se děti koukaly. Úsměv jí ztuhl na tváři.
„Nami, tady paní si na tebe stěžuje,“ přešel k ní Gaara zkoumajíc její oblečení.
Všiml si, že ve vlasech má tu pískovou květinu.
„A proč?“ udiveně se ho zeptala.
Gaara se jen podíval na ženu a odpověděl.
„Poměrně ji rozčiluje, jak jsou děti špinavé.“
„Tak to nebude problém,“ odfrkla si.
Žena se na ni překvapeně podívala.
„Děti do řady,“ řekla a ony to poslušně udělaly.
Nami složila pečetě.
„Suiton: Suihachi!“ řekla a z ruky se jí začala valit voda, která z dětí smyla všechno bahno.
Bylo to jediné vodní jutsu, které uměla, aby mohla dělat ono nenáviděné bahno.
„Tak hotovo. Ještě nějaký problém?“ zeptala se ho.
Znovu se podíval na ženu, ta jen němě zavrtěla hlavou a rozešla se do akademie.
„Taky jsem psal Botan, abys neměla žádné tréninky,“ zamračil se.
Teď se na oplátku zamračila ona.
„To jsi teda vůbec nemusel, protože mně nic není!“ zamračeně si ho měřila.
„A co má teda znamenat ten tvůj úbor?“ zeptal se jí hlasem, ze kterého nešlo nic vyčíst.
„Změna vkusu,“ odpověděla jako by nic.
„Opravdu?“ přešel blíž k ní a dvěma prsty jí trochu shrnul látku z krku.
Modřina vedle modřiny.
„To nic není,“ odporovala.
„Nemyslím si,“ řekl a na důkaz svých slov jí vytáhl rukáv, až k ramenům.
Nami sledovala jeho pohled a všimla si, jak se mírně zamračil. Uvědomila si, že se nekouká na pohmožděniny poseté po celé ruce, nýbrž na malé, ale přesto početné jizvy z vnitřní strany paží.
„Ty nejsou od tebe,“ řekla potichu.
Shrnula si ho zpět a rozběhla se za dětmi, které se mezi tím stihly pohádat. Už byl skoro čas oběda, tak se rozhodla dát dětem přestávku. Děti se s křikem rozběhly do jídelny, když uslyšely zvonění. Nami celkem vadilo to ticho mezi ní a Gaarou, který tam jen tak nečině stál a pozoroval ji. Ne nadlouho.
„Musím ještě za Botan, tak…“ podívala se na něj.
To už ji ale nemohl slyšet, protože tu nikde nebyl. Povzdechla si, nechtěla, aby mezi nimi bylo dusno. Opravdu vyrazila za Botan.
„Ano, zítra děláme takový výlet do pouště, kde přenocujeme a děti se tam tak učí orientaci. Bylo by dobré, kdybys s námi šla, protože jsi přímo mistrovsky zvládla skoro tu nejhorší třídu tady a navíc sebou potřebujeme dobrého ninju a to ty jsi,“ řekla s prosebným pohledem Botan.
Nami si vzpomněla na předešlé hodiny s třídou.

„Madam, já jenom, jestli byste nás na chvilku nepustila ven, protože…“ nedokončil kluk.
„Máte tam připravené pasti?“ zeptala se ho s úsměvem Nami.
„Ano,“ odpověděl nejistě kluk.
Nebyl si jistý, jestli ji to zase nenaštve, ale ona jenom přikývla a kluci ihned vyrazili ze třídy. Vrátili se potom s rukama plnýma jejich nářadí.

„Jistě ráda s vámi půjdu, ale teď už musím jít, protože mi odjíždí kamarád zpět do Konohy, takže bych se s ním chtěla rozloučit,“ Botan jenom kývla na souhlas a Nami pospíchala k bráně.
Běžela, jak nejrychleji dokázala, a když Shikamara uviděla, vrhla se mu kolem krku.
„Neodjížděj, prosím…“ zašeptala.
„Musím. Tsunade mě potřebuje a navíc mi už vypršela dovolená,“ zašeptal nazpátek a pevně ji objal.
Aby nedala bolest nahlas najevo, kousla se do rtu, až jí vytekl pramínek krve.
„Pozdravuj je ode mě všechny. A tady podej moje hlášení Tsunade,“ řekla a do batohu mu strčila papír s hlášením.
Shikamaru ji pustil a v náručí se mu ihned objevila Temari. Nami už tam déle být nemohla, nemohla se dívat, jak se loučí, jak odchází. Nenáviděla loučení, a to proto ji Naruto opustil, když ještě spala. Vrátila se domů a zavřela se v pokoji. Zůstala tam po zbytek dne a nevycházela. Nechtěla nic dělat. Teď byla v Suně úplně sama, protože tu nebyl nikdo z Konohy a dlouho nebude. Sama…

Ráno vyrazila jako rybička ve včerejším oblečení. V tu dobu ještě všichni spali, až na jednu osobu, která byla zalezlá v pokoji. Znovu dorazila na to místo jako včera. Před bránu. Tam se nacházely různé oddíly tříd a už se pomalu vyráželo. Ona byla poslána úplně dozadu, aby kontrolovala případné opozdilce, kteří hlavní skupině nestačí. Celý den se společně s ostatními třídami učila orientovat v poušti. Překvapilo ji hodně věcí. No, každopádně by už dokázala trefit do Konohy i podle hvězd. Bavila se s dětmi a sama je trochu učila základním potřebám pro přežití. Když však po hlídce usínala, nevěděla, jak se to zítra všechno zvrtne.

Všichni se se smíchem vraceli zpět do jejich domova. Vál silný vítr, když… Ucítila jejich čakru, když byli asi kilometr od Suny… Začala se ošívat a neustále se otáčela… Věděla to! Cítila je! Zkusila určit, kde by se mohli přibližně nacházet, ale nebyla senzibil… Byli tady… Uslyšela křik… a viděla je. Byli to nukeninové… ze Země… Země! Nehodlala na nic čekat. Slyšela, jak Botan volá na svých pět ninjů, aby ochraňovali děti.
„Kage Bunshin ni Jutsu!“ zakřičela Nami. Kolem dětí se objevila necelá stovka kopií Nami.
Něco jí napadlo. Z připnuté kapsy vytáhla několik koulí s barevným kouřem, přihodila k nim pár výbušných lístků a vyhodila je vysoko do vzduchu. Větrem jejich výšku zvětšila.
„Kai!“ řekla a ve vzduchu se udělala velká barevná bomba. Měla by být vidět, až v Suně, a tak doufala, že tak upozorní na jejich situaci.
Viděla, že si vedou celkem špatně, tak se rozhodla právě pro to… Uzavřela se v krabici z hlíny a zavřela oči. Vnímala všechno. Zvuky zbraní… jutsu… křiku… Trvalo to tak asi minutu, než se krabice znovu vrátila zemi a ona na své nepřátele pohlédla žabím pohledem. Rozepnula batoh… Znechuceně se podívala na masku, kterou držela v ruce. Maska ANBU z Listové. Nasadila si ji…

Ozval se výbuch. Gaara se prudce otočil a v dálce, odhadoval, tak kilometr za vesnicí, byl vidět hustý barevný kouř. Zpozorněl, a když si uvědomil, že se dnes měla vracet akademie a čas tomu tak odpovídal, rychlostí blesku vyrazil za označeným místem. Dělal si starosti, nejen že tam byly děti a on byl povinen je ochránit, ale byla tam jedna osoba, na které mu záleželo a ani nevěděl proč. Už jí ublížil dost, nechtěl, ne nedovolí, aby dal ještě někomu šanci k tomu, jí něco udělat.
„Temari!“ zakřičel, když po cestě potkal svojí sestru.
Ta, když viděla, jak zběsilým tempem běžel, bez přemýšlení vyrazila za ním.
„Gaaro, co se děje?“ zeptal se ho jeho bratr, když se ho snažil dohnat.
Viděl svoje sourozence, jak uhánějí a docvaklo mu, že se něco musí dít.
„Asi nějaké potíže. Počítám, že napadli akademii, která se dnes měla vracet,“ zakřičel nazpátek a už vyrazili za bránu.
„Tam je ale Nami,“ zašeptala zděšeně Temari.

Sennin mode. Její klony už zde skoro nebyly a čtyři z pěti ninjů byli vážně zranění. Ne… mrtvý. Nami k nim přiběhla a postavila se do bojové pozice. Proti ní stálo asi 25 nukeninů. Nebyli všichni ze Země Země, jak si původně myslela, ale i z jiných zemí. Počítala s tím, že chtěli dostat za ty děti výkupné.
„Bejt tebou holčičko, zdrhal bych,“ řekl muž nejblíže k ní.
„Ten hlas poznávám. Kenta, že? Zdalipak si na mě vzpomínáš. To pískle, které ti nakopalo zadek,“ řekla směrem k muži před sebou.
Byl to nukenin ze skryté mlžné a dřív s ním bojovala.
„Tamto pískle? Ta holka? Je pravda, že ses za ty dva roky celkem proslavila, Červená Liško,“ řekl směrem k ní.
„Koukám, že ses vůbec nezměnil. Tentokrát ti ale nikdo zadek nezachrání,“ uchechtla se.
„Dřív jsem tě chtěl jenom zabít, ale jak tak na tebe koukám, ještě si trochu pohrajeme,“ uvolnil meč na zádech.
Nami trochu nadzvedla masku a odplivla si. Byla to provokace a vyšlo jí to.
„Nemysli si, že tě budu šetřit. Ani ty nemáš na takhle silnou jednotku,“ posměšně ukázal na své muže.
„Zapomněl si, jak ses před lety zachránil? Pořád si myslíš, že přežijete?“
Muži z tváře zmizel úsměv.
„Botan, utečte s dětmi, rychle, já je zatím zdržím,“ řekla směrem k opodál stojící ženě.
„Hej! Nikam nechoďte, já s vámi neskončil!“ zakřičel na ně muž vedle Kenty, když se všechny děti s Botan určující směr s křikem rozeběhly zpět pod ochranná křídla vesnice.
Nehodlala čekat až na ni zaútočí. Byla ANBU ze Skryté Listové a klidně položí život i za děti, které byly z jiné vesnice. Znovu ji opustily city jako před třemi lety… Nami obrovskou rychlostí přeběhla k muži, rozrazila mu hlavu o svoje koleno, až mu pukla lebka a vyvalila se z ní krev. Takový byl sennin mode v jejím podání. Zbytek skupiny neuvěřitelně rozzuřil, až na Kentu, ten zůstal klidný a bojoval s rozmyslem. Všichni se na ni vrhli. Když si předtím nasazovala masku, připnula si taky její bývalou ANBU výzbroj, což byl opasek, který měl na zádech dvě vodorovná pouzdra na menší katany, které měly asi třicet centimetrů bez rukojeti, a začala vykonávat. Byli to hodně nebezpeční soupeři, ale v sennin modu byli pro ni spíše slabí, tedy Kenta patřil k jedné z mála bývalých elit, takže to byl silný soupeř. Uhýbala, a když se dostala dost blízko… Chytla toho nejblíže za vlasy a sekla… Odhodila jeho hlavu a tím je ještě víc vyprovokovala. Kuchala je za živa, sama s nejmenším počtem zranění. Šestý bez hlavy padl k jejím nohám a ona si jen otřepala ruku od té hnusné krve, kterou byla celá pokrytá.
„Katon: Onidourou!“ vykřikl její současný protivník a poslal proti ní několik duchů z ohně.
„Suiton: Suihachi!“ udusila duchy, než se na ni stačily jen vrhnout.
Sice ovládala jenom jedno jutsu vody, ale víc jak perfektně. Zabodla do muže menší katanu a silou trhla. Katana projela jeho tělem a rozsekla ho v půl a to doslova. Meč se dostal na svobodu, když si prořezal cestu od břicha po rameno ven.
Rozhlédla se kolem sebe. Kenta nebyl zrovna v dohledu. Všude kolem sebe viděla prosekaná těla a jejich kusy ležící opodál. Ruce…nohy…trupy…hlavy… Sennin mode jí za chvíli vyprší. Musela to udělat i přes zákaz Jiraiyi-sensei, protože by tady jistě umřela a to se jí teď moc nehodilo. Odskočila od nich pár metrů a začala skládat složité pečetě. Padla na kolena a zem se otřásla. Z písku se začaly zvedat dva masivní sloupy z tvrdé hlíny. Jednu ruku zvedla nahoru a začal tam profukovat hodně silný vítr. Nukeninové se rozhodli počkat, co to na ně pošle a to byla jejich osudová chyba. Jediný, který měl dost rozumu, jako před lety utekl, dokud byl ještě čas. Kenta to už totiž jednou zažil.

„Botan!“ zakřičela Temari, když v dálce uviděli blížící se skupinu dětí.
„Jste v pořádku?“ zeptala se, když je doběhli.
Děti plakaly a třásly se strachy. Gaara se rozhlížel, ale neviděl ani jednoho ninju, který jim byl přidělen, včetně ní. Botan se s dětmi zase vydala na cestu, když jim rychle a stručně řekla, co se stalo a oni také pokračovali. Gaara jen doufal, že nepřijdou pozdě.

Obrovské tornádo. To vzniklo ze silného větru. Dostalo se až k sloupům a to byl konec. Sloupy začaly praskat a malé ostré úlomky létaly v tornádu a vytvářely smrtící zbraň.

Viděli, jak se něco obrovského rozkládá pod náporem větru, ještě přidali na rychlosti, aby tam byli co nejdříve.

Zvedla pohled ke svým protivníkům. Věděla, že je to jejich poslední pohled na svět. Vpustila do justu všechnu svou zbývající chakru. Sloupy se už úplně rozpadly a její protivníci už viděli jenom hnědý poryv větru. Pomalu nechala tornádo doznívat a tím úlomky ostré jako břitva, protože byly ošlehané větrem, začaly rychlostí světla odlétat. Trefovaly každého, až na ní, protože byla v oku tornáda, kde byla jakž takž chráněná. Jeden to schytal do zátylku, čímž byl ušetřen bolesti, která by pak následovala, když mu jeden zbloudilý úlomek usekl ruku. Odlétaly tam kusy těl a její protivníci byli po pár minutách mrtví do posledního z nich. Z poslední sil se postavila, schovala masku a výzbroj do svého batohu a potom se skácela k zemi. Už nemohla. Slyšela hlasy, ale nevěnovala jim pozornost. Cítila něco teplého na zádech, jenom matně si uvědomovala, že ji někdo nese.

Přiběhli tam. Temari se chtělo zvracet z toho, co tam viděla.
„To vypadá jako by tu byla snad celá jednotka ANBU,“ zašeptal Kankurou.
Gaara se rozhlížel. Panikařil. Nemohl ji najít, ale pak to zahlédl. Pohyb. Její vlasy vlály ve větru jako maják a zrníčka písku se do nich neúprosně zamotávala. Přiběhl k ní a zkontroloval tep. Nepravidelný, ale měla ho.
„Jak je na tom?“ zeptala se Temari, když za ním přišli.
„Žije,“ řekl prostě, pomalu a opatrně ji vzal do náruče a sám se až teď rozhlédl po tom pohřebišti.
Překvapilo ho, že jsou všichni v takovém stavu, když Nami na sobě má jen škrábance a jednu trochu větší ránu na rameni. Takže zpět do vesnice, tentokrát, ale jenom šli. Temari, ještě rychle vzala její batoh a doběhla svoje brášky.

Bolí… Bolí… Celé tělo… bolí… Pomalu začala vnímat okolí. Nejdřív hlasy a potom i světlo a obrazy.
„Stejně je neuvěřitelný, že vyvázla jenom s pár rankami,“ obdivně řekl Kankurou.
„To nejsou jen ranky. To rameno bude potřebovat pořádně ošetřit!“ vyjela na něj Temari.
„I tak! Je to chunin!“ odporoval.
„Ho…,“ zachroptěla, ale nebylo jí vůbec rozumět.
„Nami! Koukej odpočívat!“ vyjela pro změnu na ni, Temari.
Nami to ale stejně zkusila znovu.
„Hodnost ANBU,“ řekla už srozumitelněji.
„Co je s ANBU?“ zeptal se nechápavě Kankurou.
„Já… Mám hodnost ANBU!“ podařilo se jí zavrčet podrážděně.
Teď se všichni zastavili. Upírali na ni nechápavé pohledy.
„Temari batoh, prosím,“ zašeptala a Temari ho na ni položila.
Nami ho stěží rozepnula a vytáhla masku.
„Má maska. Krycí jméno Liška,“ řekla smutně.
„T-To jako vážně?“ zeptal se nevěřícně Kankurou.
Přikývla.
„Bylo mi čtrnáct, když mě dalo by se říct, naverbovali,“ začala s pohledem upřeným na svoji masku.
„Když nám bylo třináct, potom, co utekl Sasuke jsme já a Naruto s Jiraiyou trénovali mimo vesnici. Jiraiya-sensei mě poslal na horu Myoboku, kde žijí žáby, se kterými mám smlouvu. Shima-bachan mě naučila Senjutsu, které jsem dokázala plně ovládnout okolo mých čtrnáctých narozenin. Ani Jiraiya-sensei ho neovládá dokonale, takže když ho používá, změní se trochu v žábu,“ pousmála se.
„No, každopádně, když jsem se to naučila, nemohli mě přeci trochu nevyužít, ne? Byla jsem silná a dcera dvou velkých ninjů, takže jsem měla vlohy proto být ANBU. Jiraiya–sensei mě přemluvil, protože nám hrozil útok od jedné skupiny ninjů a banditů, a tak mě nemohli postrádat. Já blbá souhlasila. Byla to moje vesnice, nemohla jsem ji nechat ve štychu.
Ovšem… Bylo mi čtrnáct…, když jsem byla vyslána na první assassinaci. Bylo to proti těm banditům, ale to neměnilo nic na tom, že jsem je všechny zabila ve spánku s pomocí mého týmu. Bylo mi čtrnáct, když jsem na svých rukou měla už tisíce litrů krve. A tou dobou už jsem ztratila všechny své emoce a city. Prostě mě opustily, jako bych je nikdy neměla. Byla jsem tam rok, dokud jsem na důsledek zranění nemusela být odvolána a tehdy jsem zjistila, kdo to ze mě udělal. Pátá mě tam mít ani moc nechtěla, ale Danzou, ano. S Radou ji donutili mě tam přidat. Chtěl mě dokonce do ROOTu, ale já už předtím city měla, takže by mu to nevyšlo. Když to zjistil i Jiraiya nechali mě ihned propustit ze služby a přidělili mi oficiálně hodnost chunina,“ sevřela svou masku, jak jen mohla.
Chuť s ní někam mrsknout byla na stupnici měřítek hodně, hodně vysoko. Měla pohled ANBU, což nikomu z poslouchajících nesedělo. Vždycky byla jako živel. Chvíli se mračila, ale většinou se jenom smála a dováděla.
„Danzou proti tomu protestoval, ale Jiraiya to už nedovolil. Prosil mě o odpuštění, a tak se i stalo. Nemůžete svádět vinu na člověka, který o tom nevěděl. No, a potom jsem se měla jako dřív vrátit mezi lidi, problém byl v tom, že když jste zabili tolik lidí tak… to prostě nejde… Když v tom byli obětováni vesničané pro vyšší dobro…ženy…děti…staří… nejde to a potom tam byl další problém. Naruto. Nikdy se to nedozvěděl. Stálo mě to hodně, ale povedlo se mi to před ním utajit,“ zašeptala a uložila masku zpět do batohu.

Když vyprávěla, dostali se znovu až do vesnice, kde rovnou zamířili do nemocnice. Nami byla zamlklá a ani nikdo jiný nepromluvil. Sami přemýšleli o tom, co jim řekla, ovšem jakmile zpozorovala cestu, jakou jdou, uvědomila si, že ji chtějí zase uklidit do toho pravidly posetého místa. Začala se vzpírat, i přes svoje zranění.
„Tam už mě nikdy nedostanete!“ křičela a začala se nehorázně vrtět a škrábat ven z Gaarova usilovného sevření.
„Nami do nemocnice půjdeš!“ zakřičela na ni Temari rázně.
„Mazej! Tak se o ni postarej. My jdeme za Botan a dětmi a nezapomeň ji tam dostat v pořádku,“ řekla Temari a táhla Kankuroua za sebou.
„Nikdy!“ vzpírala se Nami, že se jí skoro povedlo stoupnout si na vlastní nohy, ale jenom skoro.
Gaara si ji strhnul jemně zpět. Jen si povzdechl a nechal písek, aby ji trochu utěsnil, ale jenom trochu. Zůstala mu v náručí s nafouklými tvářemi a tvářila se uraženě, když jí svázal ruce a nohy.
„Nezapomeň dýchat,“ upozornil ji, ale to dělat neměl, protože tak spustil přímo vodopád jaderných nadávek.
Nami si odmítala uvědomit, že je to lehko rozčílitelný jinchuuriki a k tomu všemu ještě kazekage. Přísně se na ni podíval a tím ji překvapil. Koukala se na něj vyjeveně, než jí začaly cukat koutky. Opravdu málo měnil výraz v obličeji. Nami se začala rolničkově smát. Nechápavě na ni koukal. Asi otřes mozku?
„Co je?“ zeptal se.
Smála se dál, až nemohla nabrat dech.
„Právě teď jsem si uvědomila, že o mě má starost nejvýše postavený muž v Suně. Zvláštní a je to celkem i ironie, když o tobě kolujou takový povídačky,“ smála se, až ji to dohánělo k slzám.
Ani moc dobře nevěděla, proč se směje, ale nemohla to zastavit. Prostě nemohla. Něco uvnitř něj se pohnulo, ale nebyla to ta touha po krvi, ale… touha po tom, aby se smála víc. Aby se smála jen pro něj.

„Už zase ty?! Ale jsem na tebe pyšná, před chvilkou tady byla celá ta škola a naštěstí žádná vážná zranění, ale kdybys tam nebyla ty… No, nechme toho, teď se podíváme na tebe,“ začala ji Hitomi prohmatávat.
„To rameno bude potřebovat hlavně odpočinek, takže pro tebe mám návrh,“ začala Hitomi a zkoumavě se podívala na Nami, která seděla na lůžku v její ordinaci.
Ta čekala na ortel.
„Když mi tu zde odpřisáhneš, že budeš ležet a kazekage tě nepustí do akademie ani nikam jinam, i kdybys ho prosila sebevíc. Budeš moct být doma a ne v nemocnici. Budeš mít klidový režim, ale pokud i přes tyto podmínky budeš trajdat po celý Suně, pomažeš hezky sem k nám!“ vyslovila podmínky.
Gaara jenom kývnul, že s podmínkami souhlasí. Nami s horlivým přikyvováním následovala jeho příkladu.
Hitomi vzala Gaaru stranou tak, aby je Nami nemohla slyšet.
„Má v sobě ještě notnou dávku adrenalinu, a tak je ještě trochu hyperaktivní. Počítám, že až dorazíte domů, bude unavená. Gaaro, je ještě v prvotním bojovém postoji jak tělem, tak myslí. Začne se jí to vracet postupem času, tak na ni dej pozor…,“ šeptala Hitomi
Gaara přikývl a ustaraně pohlédl na Nami, která si je se zájmem v očích prohlížela. Tušil, kam to povede.
„Dobře…“ měřila si ji pohledem Hitomi.
„Tady máš nějaké masti na ty modřiny… a léky proti bolesti, kvůli ramenu. V pondělí přijdeš na kontrolu, ano?“ řekla rázně, podala ji věci a už odcházela z místnosti.
Nami si to nastrkala do batohu a už chtěla vstát, když ji Gaara vzal znovu do náruče.
„Hej!“ vyjekla Nami.
„Máš být v klidu,“ řekl prostě.
„To ale neznamená, že nemůžu jít domů sama!“ vzdorovala.
„Ale znamená!“ slyšela volat Hitomi z chodby.
Šla kolem dveří a věnovala Gaarovi pochvalný pohled. Nami si jen odfoukla vlasy z očí a protočila je v sloup. Nechala se nést. Na ulici se za nimi všichni otáčeli, protože vidět kazekageho, jak někoho nese, byl vskutku nevídané. Nami pozorovala jeho tvář nad sebou. Jeho pastelově zelené oči prozrazovaly, že je duchem nepřítomný. Usmála se. Vypadal klidně, ne tak jako v den oslavy. Luskla prsty, aby ho uvedla zpět do přítomnosti. Překvapeně na ni pohlédl.
„Haló! Jen tak pro informaci, přešel jsi odbočku,“ řekla a potutelně se usmívala.
Gaara se zamračil a vrátil se zpět, kde potom zabočil a za pár minut už byli v domě. Odnesl ji do jejího pokoje, kde ji položil na postel. Hitomi měla pravdu. Za těch pár minut z ní adrenalin vypršel a ona mu usnula v náručí. Podíval se na její klidnou tvář. Vypadala jako andílek, ale to, co viděl v poušti, svědčilo o její výchově. Přikryl ji a odešle z pokoje.

Viděla svou předešlou bitvu, ale ne jako vraždící, ale jako divák.
„Už ne! Já už nechci! Nechte mě být! J-já nechtěla jsem….“
Probudila se znovu s křikem, ale teď se nemohla zajímat, jestli jí někdo slyšel, ale musela rychle na záchod. Z té podívané se jí totiž chtělo zvracet. Doběhla jen tak tak na záchod. Po chvilce uslyšela klapnout dveře od jejího pokoje. Nevšímala si toho a dál se zajímala o svou novou potřebu. Ucítila, jak ji někdo jemně chytil vlasy, aby jí nepadaly. Letmým pohledem zaregistrovala zelený pohled. Co ten tady dělá? Byla mu vděčná za jeho přítomnost, i když ji zrovna nemusel vidět takhle. Když počáteční vlna skončila, vypláchla si pusu a znaveně se sesula na zem, kde už opřený o stěnu seděl Gaara. Ustaraně se na ni díval. Přisunula se k němu. Bylo jí špatně. Rozhodl se ji obejmout, ale zase ji musel pustit, protože přišla druhá vlna, a když ta taky pominula, už Nami čerpala teplo z jeho hrudi. Spokojeně mu podřimovala s hlavou položenou na místě, kde bylo nejzřetelněji slyšet jeho srdce. Gaara zaraženě seděl. Zavrtěla se mu v objetí a slastně zavrněla. Probíhalo to tak celou noc. Nami měla sice stále noční můry a zbytek noci pro zvracela, ale vždy když usínala, ležela na něm a vnímala jeho vůni a teplo. Voněl po zvláštní kořeněné vůni, která se jí líbila. Gaara proti tomu, že na něm ležela, nic nenamítal.
„Děkuju, že seš tu se mnou,“ zašeptala mu ospale do oblečení.
Jako odpověď si ji přitáhnul blíž, ale tak aby ji ty modřiny tolik nebolely. Cítil, jak z ní sálalo teplo. Zvedla k němu svůj nebeský ospalý pohled. Upřeně si hleděli do očí, dokud neuhnula pohledem. Nevěděla, co se to s ní stalo, když byla v jeho blízkosti. Zahnala tyto úvahy a ujala se vlády nad sny, které ji strašily.

Pomalu otevřela oči a první co spatřila, byla šedá vesta, která se trochu pozvedla při každém jeho nádechu. Nechtěla ještě vstávat. Chtěla si ještě užívat jeho prostou přítomnost, a kdyby vstala, dala by mu přímou cestu ke dveřím jejího pokoje. Snažila se, aby nepoznal, že je vzhůru, ale i tak ji to nepomohlo. Věděl, že je vzhůru, ale i on sám nechtěl pryč. V té době ještě nevěděli, jakou bolest jim osud připraví…
Vzdychla a pomalu se od něj po půl hodině odtáhla.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho.
„Dobré,“ opětoval.
Usmála se na něj a vstala.
„Budu už muset jít, a pokud jenom uslyším, že zbytečně trajdáš po domě…“ nechal větu vyset ve vzduchu.
Nami kývla na důkaz toho, že rozumí. Rozloučil se s ní a odešel do své kanceláře.

Nerozuměl tomu. Když byl v její přítomnosti, často se mu stávalo, že ho začalo šimrat v břiše, jako by tam měl celé tisícovky motýlů. Nevšiml si ani, že mu do kanceláře vstoupil bratr, jak byl zamyšlený. Tedy byl kazekage a všiml by si nepřítele, ale tohle byl přeci jen jeho bratr.
„Brácha, posloucháš mě?“ zeptal se hlasitěji Kankurou.
Gaara sebou trhl a střelil pohledem po svém bratrovi.
„Co?“ zeptal se.
„Neposloucháš.“
„Kankurou,“ začal, protože začal mít menší tušení, ale nebyl si tím zcela jist.
„No?“
„Jak… …jak se pozná, že… …máš někoho moc rád, že… …někoho miluješ?“ zeptal se nakonec Gaara tiše, že mu Kankurou sotva rozuměl.
Kankurou překvapeně zamrkal. Čekal by všechno, ale tohle ne. Je s ním všechno v pořádku? Nakonec, když překročil počáteční šok, se usmál na svého brášku a začal mu vyjasňovat pojem zvaný láska…
„A která je ta šťastná?“ zeptal se ho nakonec s úsměvem.
Gaara se zarazil a vražedně na něj pohlédl. Prohlédnul ten trik z něj dostat informace, ale on žádné neměl.
„Jsi v tom až po uši,“ smál se mu Kankurou.
„Nejsem a teď k věci. Proč jsi tady?“ zeptal se ho.
„Hmm… Stavil jsem se u „uklízečů“ těch těl v poušti. Všichni to byli nukeninové z různých zemí, takže není důvod nikomu vyhlašovat válku. Byli tam tři i od nás. Byli vyškrtnuti z Bingo knihy a jejich rodiny obdrželi dopisy,“ informoval Kankurou Gaaru.
Přikývl.
„Tak kdo?“ zeptal se ještě.
„Nikdo!“
„Ale no ták…!“ zaúpěl s potutelným úsměvem.
„Řekl jsem nikdo, a když myslím nikdo, tak nikdo!“ říkal Gaara s upřeným pohledem na svého bratra.
Kankurouovi se ještě víc roztáhl úsměv na tváři.
„A přísahám, jestli jenom cekneš tak…“ nedokončil Gaara.
Kankurou před sebou zběsile mával rukama na svoji obranu.
„Ježíš… Já bych přeci nemohl zkazit bráškovi první poblouznění,“ uchechtl se.
Věnoval mu pohled, který se náramně podobal pohledu Shukakua na svou oběť a Kankurouovi sklaplo.

Zbytek dne probíhal celkem nudně. Gaara musel na další poradu, ohledně nukeninů a Nami dodržovala slib, takže nevylezla za celej den z postele, až na snídani oběd a nakonec večeři. V noci to probíhalo podobně jako včera, až na to, že místo pokojně spící Nami na něm ležela ta křehounká, která se snažila nebrečet z toho, co prožívala ve snech. Bylo to horší než včera, než kdy jindy. Přitiskla se mu na srdce a zaposlouchala se. Našla ho tam, kde mělo být. Našla tam jeho pravidelný rytmus, který tak moc potřebovala. Usnula až k ránu, kdy byla po celou dobu pečlivě hlídána jedním párem očí. Probíhalo to tak pár dní a nocí dokud…

Ten den začal jako každý jiný. Gaara seděl s Nami v náručí v koupelně, kam si už přenesli i polštáře, aby se jim odpočívalo lépe. Ta se probrala a ještě chvíli si povídali. Potom zase odešel a ještě předtím se ujistil, že zůstane nejlépe v posteli. V práci to probíhalo taky stejně s pár výjimkami, ale jinak všechno v pořádku. Ovšem u Nami to bylo zcela odlišné a zlé… dívka seděla u stolu a kreslila je. Seděli v koupelně. Na jedné straně Gaara na druhé ona. Ona se smála, zatím co Gaara se tvářil jako vždy. Neslyšela, že někdo potichu pootevřel dveře, že se k ní přiblížil na dosah ruky. Neznámý prudce převrátil stůl, až Nami vyjekla. Ucítila jen tupou bolest v zátylku. Potom už bylo jen ticho… ticho a tma.

Poznámky: 

Jéééj! Tak lidi vy jste, ale nedočkavý... Je to tu! No... takové sadistické, ale co už Jéžíš, já bych se tu vykecávala hodinu! Shrnem to: Nami a Gaara-už se to rozjíždí, Kurage-podle mě jako záporák je skvělej!, boj-ano vím, že to není určené pro slabší povahy, celkově-pořád doufám, že se to někomu líbí... Jé už se těším na vaše reakce v příštím dílu-to bude celkem sranda >.< Jo a budu docela zlá... Tak jako obvykle- KOMENTÍKY...KOMENTÍKY... A HODNOCENÍ-chtěla bych vědět, jestli to není takovej propadák, protože je to celkem smutný, když zjistíte, že polovina komentů je od vás samotných, když lidem odepisujete...

Malé upozornění na vzhled Nami

Já to zapomněla napsat, tak chci jenom zdělit, že Nami má stejné rýhy (nebo co to je) na tvářích, jako Naruto. Potom má vlasy dlouhé po zadek a je o půl hlavy menší než Naruto, Gaara atd. No já se totiž rozhodla ten průběh děje trochu změnit, tak aby jste to věděli... Sice nevim, jestli to tam budu ještě zmiňovat, ale pro jistotu... Dík za přečtení!