Dívka, která mění dějiny 01

1.KAPITOLA – Jiný svět

Před několika lety v Konoze:
Jiraiya seděl ve stínu stromu a přemýšlel kam asi půjde. Mohl by třeba navštívit skrytou mlžnou nebo písečnou. Chvíli přemýšlel a pak si řekl, že by mohl zkusit mezi-dimenzionální přesun, před pár lety mu zvláštní chlápek dal nějaké pečetě pro přesun, ale Jiariya tomu nikdy nevěřil. Tak teda zkusil pár pečetí od onoho muže a najednou po něm zůstal jen obláček kouře.

Jiraiya se podíval kolem sebe, kde to je a zjistil že se přesunul jenom asi o dvacet metrů. Upřímně nikdy nedoufal že by se mu to mohlo podařit, ale dvacet metrů bylo fakt smutné.
Ale co, když už mám spoustu času, tak proč bych to nemohl zkoušet dál. Řekl si Jiraiya a pustil se do experimentů. Přibližně za hodinu už asi věděl, jak by mu to mohlo vyjít. A opravdu to vyšlo. Objevil se obláček a Jiraiya opět zmizel ale tentokrát ne o dvacet metrů ale úplně pryč.

Panebože, kde to jsem, opravdu se mi to povedlo nebo jsem se přemístil jen o pár metrů. Pomyslel si Jiraiya a šel se zeptat, jak se ta vesnice nebo rovnou země jmenuje.
„Co? O takovéhle zemi jsem v životě neslyšel, asi se mi to fakt povedlo.“
„Co se vám povedlo pane?“ Otázala se žena, které se zeptal.
„Ale n...nic to...to jenom si tak uvažuji. Děkuji a neshle.“ Řekl a opustil ženu.
Takže jak to oslavím, že se mi povedlo dostat na jiný svět. A co vlastně vůbec budu dělat? Pomyslel si Jiraiya a šel to oslavit do baru. Byl ještě mladý, takže začal nabalovat krásnou dívku a dělal co mu přišlo za dobré.
„Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Toki.“ Řekla dívenka a podívala se na muže. Docela se jí i líbil.
„No, já jsem Jiraiya. Toki? To je ale krásné jméno pro krásnou dívku.“ Řekl muž a dívka se začervenala. A tak dál pokračovali v rozhovoru.

Pár měsíců v tom novém světě zůstal, užíval si jak jen to šlo a také se zamiloval. Ano, správně, Jiraiya se opravdu zamiloval, byla to ta krásná dívka, kterou potkal první noc v baru na tomto, pro něho novém, světě. Dívce se taky zamlouval a jelikož neměl kde bydlet, tak se ubydlel na pár měsíců u ni.
Měla krásný dům. Sice nepatřil k nejvetším ale za to byl útulný. Ale čas plynul a Jiraiya se rozhodl vrátit.

„Promiň, ale musím se vrátit zpět domů.“ Řekl sklesle Jiraiya.
„Co... vrátit se zpět domů, ale... ale já jsem... No je to vlastně jedno když se vracíš domů." Řekla dívka a předstírala úsměv.
„Koukám, že úsměv se ti nikdy z tváře neztratí... Tak já tedy musím.“ Políbil naposledy dívku a odešel. Dívka se za ním dívala a pak se rozběhla s brekem do pokoje a ještě dlouho brečela.