I válka má svou dobrou stránku (NaruHina)

Tohle není moje první povídky, jen první zveřejněná povídka . Nevím, jestli se vám bude líbit, je trochu zvláštní, jako ostatně všechno co můj chorý mozek stvoří. Za konstruktivní kritiku budu ráda.

„Hinato?“ ozvalo se za ní nervózně.
Neotočila se, byla unavená, lékařských ninjů bylo málo, tak se nabídla, že pomůže, sice celý den bojovala, ale nějaká čakra jí ještě zbyla a ona ovládala lékařské ninjutsu, a i první pomoc svedla.
„Co potřebujete?“
„Hinato, já, potřeboval bych s tebou chvíli mluvit.“
Ten hlas jí připadal povědomý, ale nějak ho nedokázala zařadit, její mozek byl příliš unavený, bylo po válce a ona tak dlouho nespala. „Tak mluvte,“ řekla tiše a začala obvazovat ránu na ruce. Za chvíli byla hotová a ani si neuvědomila, že hlas za ní stále nepromluvil. Bylo jí na omdlení, na chvíli zavřela oči.
„To se na mě ani nepodíváš?“ zeptal se ten hlas uraženě.
„Jsem strašně ospalá,“ šeptla a chtěla se otočit, ale nějak už neměla sílu, podlomily se jí kolena. Někdo ji podepřel. Bylo to příjemné, a pak už nic.
Ležela. Nebylo to moc měkké, ale neležela na zemi. Bylo jí teplíčko, chtěla se přetočit na druhý bok a spát dál, ale něco jí v přetočení zabránilo. Neochotně otevřela oči a zjistila, že ji někdo zezadu objímá.
Pootočila hlavu. Byl to Naruto, spal. Začervenala se, co tady vůbec dělá. Po chvíli jí to došlo, asi zkolabovala v léčitelském stanu, někdo po ní něco chtěl. Byl to Naruto? Asi ano, co by jinak dělala v jeho stanu. Nejdřív chtěla odejít, ale pak se pro sebe pousmála, proč nevyužít příležitosti být s Narutem? On ji sem přinesl, tak mu snad nebude vadit, když tu zůstane. Dodala si odvahy, otočila se mu v objetí a přehodila si přes něj jednu ruku. Za chvíli spala.
Když se probudila podruhé, byl už Naruto vzhůru, koukal se na ni a nezdálo se, že by měl v plánu ji pustit. Hinata se malinko začervenala, ale nic nenamítala.
„Chtěl jsi mi něco?“ pokračovala, jako by jejich rozhovor nebyl přerušen.
Naruta trochu zarazilo, že se vůbec neptá, kde je, co se stalo a další otázky na které se normálně lidé ptají, ale radši to moc nerozebíral. „Poslední dobou jsem hodně přemýšlel. Vždycky jsem si myslel, že miluju Sakuru, ale teď jsem si uvědomil, že to tak není. Sakura je krásná a tak, mám ji rád, ale je to moje kamarádka. Když jsi kvůli mně chtěla zastavit Peina, tak moc jsem se bál. Předtím jsem tě bral jako kamarádku, ale v tom momentě jsem si nedokázal představit život bez tebe. Já tě miluju, Hinato,“ po celou dobu toho dlouhého monologu se jí díval do očí, sice se bál odmítnutí, ale zároveň chtěl, aby to věděla, nechtěl, aby on nebo ona zemřeli, aniž by to věděli.
Usmála se. „Já tebe taky.“
Naklonil se k ní, nepřipadalo mu, že by jí to vadilo. Najednou byli tak blízko. Políbili se. V tu chvíli už se od sebe nikdy nechtěli vzdálit, chtěli zůstat navždycky u sebe. Miloval ji a ona milovala jeho, to jim ke štěstí stačilo.