Sedm moří III. - Volal mě někdo?

Mám tu menší novinku :DD jsem kopírka, protože jsem tohle našla na něčím blogu, ale přijde mi to jedním slovem boží mluvím o písničkách, který si můžete pustit ke čtení, vždycky šoupnu do textu odkaz a kdo se s tím bude chtít otravovat,mlže si to pustit

K první části

Seděla jsem ve vaně a pojídala misku Narutova domácího ramenu. Pořád někam spěchá. Všimla jsem si Hinaty, té nenápadné černovlásky, která ho očividně miluje. Ale ten baka pořád leze za Sakurou a na Hinu se ani nepodívá. Asi mu budu muset pomoct.
Jo. Jasně. Sobě pomož taky. Kakashi nebo Shikamaru? ozval se škodolibý vnitřní hlásek.
Sklapni! Oba! Ani jeden! Já nevím!
Vylezla jsem z vany a osušila se. Jenom v ručníku jsem si sedla na postel, když do pokoje vtrhl udýchaný Kakashi. Jashine, to jsou trapasy. Rychle jsem se zvedla a schovala se za záclonu.
„Klepat, prosím!“
„Promiň, Nanami,“ zrudnul a prohlížel si stěny. „Nějak jsem zapomněl. Máš se prý do tří minut dostavit k bráně. Přijela delegace ze Suny.“ Rychle vyběhl z pokoje a prásknul dveřmi. To tady nemám vůbec žádné soukromí?! Nejdřív Naruto, potom Kakashi... Provedla jsem svůj ranní rituál a sprintovala k bráně. Sice jsem měla tříminutové zpoždění, ale upřímně jsem na to kašlala. Nakonec jsem dorazila právě včas, protože se už k bráně blížily tři postavy.
To má být ta delegace, o které mluvil Kakashi?
Blonďatá kunoichi se čtyřmi culíky, Kazekage a kluk v mikině s ušima a zvláštně pomalovaným obličejem si mě zkoumavě prohlíželi. Vedle mě se záhadně objevil Shikamaru.
„Už je tady,“ vydechl a díval se na jednu ze tří postav.
„Kdo z nich?“ zeptala jsem se nevinně.
„Temari. Moje holka.“
„Coooo?!“
Ne, to ne! Shikamaru! To mi nemůžeš udělat!
Až si někdy ve slovníku vyhledáte slovo „šok“, „ohromení“ nebo „překvapení, nebo případně „vykloubená čelist“, pokud máte po ruce jenom encyklopedii lidského těla, najdete tam fotku s mým výrazem, když řekl moje holka. Takže Shikamaru je zadaný.
„Jak dlouho jsi ji neviděl?“ zeptala jsem se, když jsem přestala mít pocit, že roztřískám všechno v okruhu deseti metrů, jestli na mě někdo promluví.
„Asi dva měsíce,“ pokrčil rameny.
„Shikamaru!“ zavolala ta holka a rozběhla se. Dva kluci vedle ní se jenom ušklíbli.
„Temari!“ Padli si do náruče a já jsem udělala bleskovou inventuru svých zbraní, abych se na ně nemusela dívat. Snad nemá holku i Kakashi, protože to bych se asi šla utopit ve vlastním horkém rybníčku.
„Miluješ ho, viď?“ ozval se za mnou tichý hlas. Otočila jsem se. Tohle je... Hinata. Přikývla jsem. Hinata mě objala a pošeptala mi: „Takhle se cítím, když tvůj brácha balí Sakuru.“ Chápala jsem ji. Tak moc. Za chvíli jsme si povídaly a já jsem zjistila, že je Hinata hrozně fajn holka. Za tu půl hodinu se z nás staly nejlepší kamarádky.

Druhá
Večer. Hrajeme s Hinou flašku.
„Pravda nebo úkol?“
„Pravda,“ vybrala jsem si.
„Líbí se ti ještě někdo jiný než Shikamaru?“ otázala se zlomyslně a její světle fialové oči mi visely na rtech. „No taaak, řekni to,“ šťouchla do mě, když už jsem půl minuty jenom seděla na místě, hihňala se a rudla. Tři moje nejneobvyklejší činnosti najednou.
„Kakashi,“ zamumlala jsem tak potichu, že mě skoro nebylo slyšet.
„Nahlas,“ zamračila se Hinata.
„KAKASHIIII!“ zařvala jsem tak, že málem popraskalo sklo v oknech.
„Volal mě někdo?“ ozvalo se. Já jsem zrudla, Hinata dostala záchvat smíchu a ještě navíc mi na dveře zaklepal rozespalý bratr.
„Nanami! Já chci spát!“
„Jo, dobře,“ zamumlala jsem. Jeden trapas za druhým!
„No? Volala jsi mě, Nanami?“ otázal se mírně netrpělivě Kakashi. Vypadalo to, že se zrovna chystal jít spát, protože přišel jenom v černém tílku a kalhotách. Pro mě to bylo asi jako podívat se na hlavu Medusy. Zkameněla jsem a nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.
„Eee,“ vydala jsem ze sebe velmi inteligentně.
„Jo, chtěla...“
„Hinato!“ okřikla jsem ji.
„Chtěla se zeptat, jestli si nemůže půjčit...“ Sakra. Věděla jsem, k čemu se schyluje. Hinata mi hodlá zařídit Kakashiho Icha Icha. Ne! Jenom to ne! Zasténala jsem.
„...nějaké vaše kunaie, protože ztratila taštičku,“ dokončila větu Hinata. Duchapřítomně jsem se vrhla ke skříni a začala se v ní přehrabovat.
„Hinato, počkej,“ zamumlala jsem a dělala, že hledám taštičku. „Tady je!“ zvolala jsem nakonec vítězoslavně. Vyskočila jsem, ale zakopla jsem o Hinatinu nohu a spadla jsem.
Přímo na Kakashiho, který už se chystal k odchodu.
Dneska mám hodně velkou smůlu.
Chytil mě, abych se nerozplácla o podlahu, a já jsem zareagovala přesně jako Hinata, když se jí dotkl Naruto. Nejdřív se mi obličej zbarvil do odstínu mých vlasů a pak jsem omdlela.
Probrala jsem se asi o čtvrt hodiny později na své posteli se studeným obkladem na čele.
Teď se. Nesmíš. Sesypat.
„Už je ti líp?“ zeptal se Kakashi, který si mě starostlivě prohlížel.
„Jo,“ zamumlala jsem.
„Nejsi nemocná?“ zeptala se mě Hina, ale třásla se potlačovaným smíchem.
„Ne, jsem úplně v pohodě,“ prohlásila jsem a posadila se na posteli. Kakashi mě zkoumal pohledem a připadalo mi, že něco tuší. Chvíli seděl na posteli a koukal do stěny.
„Nanami, zítra máme sraz o hodinu dřív,“ řekl, zvedl se a vyskočil oknem. Když byl bezpečně z dohledu, a hlavně z doslechu, prohlásila jsem zasněně: „Jashine! Mně z něj hrabe! Vidělas ho v tom tílku?!“ Hinata se jenom ušklíbla.
„Viděla.“
„Všechno, co k tomu řekneš? Viděla? A co takhle podotknout něco o tom, jak je...“
„Vedle je Naruto-kun. Uslyší tě,“ zarazila mě Hinata a tím utnula debatu o božském Kakashim. Vážně, vykolejilo mě to. A ten pohled na konci... Jako by něco tajil. Je to prostě záhada.
„Jdeme spát?“ zeptala jsem se Hinaty. Přikývla a lehla si na postel.
„Asi bys tu měla radši Kakashiho,“ podotkla a málem ode mě schytala facku.
„Vlastně... Jo, bylo by to super, kdyby tu byl,“ přiznala jsem.
„To by dopadlo,“ poznamenala.
„Hino!“ zčervenala jsem. „Nejsem Jiraiya!“
„Nojo. Dobrou noc. Zítra už se nepotkáme, budu vstávat hodně brzo, abych mohla trénovat.“
„Dobrou.“

Jedna z mých oblíbených písniček , takže když si ji k tomu pustím, absolutně se nedokážu soustředit na čtení

„Nami,“ třásl se mnou někdo, „vstávej!“ Po hlase jsem okamžitě poznala Kakashiho.
„Proč mě nebudí Naruto?“ zeptala jsem se unaveně a zabořila hlavu do polštáře.
„Speciální schůzka. Vstávej.“
„Cože? A to na ni Naruto...“ Rozespale jsem na Kakashiho pohlédla a všimla jsem si něčeho zvláštního v jeho pohledu.
Tahle schůzka bude speciálnější, než jsem si myslela.
Vstala jsem a zamířila do koupelny. Když jsem se po pěti minutách vrátila zabalená do ručníku a s mokrými vlasy, Kakashi pořád ještě seděl na mojí posteli. Okamžitě jsem zaběhla zpátky do koupelny a hodila na sebe fialové triko a černé kalhoty.
„Tahle schůzka...“ nadhodila jsem. „Předpokládám správně, že na ni Naruto, Sasuke a Sakura nejdou?“
Moje úvaha na něj udělala dojem.
„Chytrá,“ usmál se.
„Takže buď mám průšvih, nebo jste přišel řešit to, co se stalo včera. Nemám pravdu?“
„Máš.“
„Tak?„ zvedla jsem obočí.
„Tak co?“
„Nechcete k tomu něco říct?“
„Ne,“ prohlásil. „Chci zariskovat, ale u toho není potřeba mluvit.“ Došlo mi to. Jeho prsty se pomalu blížily k okraji masky a já jsem se přistihla, že myslím na zbytek týmu 7. Co by za to dali! Spatřit aspoň zlomek jeho tváře, aspoň na vteřinu. Už měl masku v ruce. Zhluboka jsem se nadechla. Teď -
Dvěma prsty zatáhl za masku. Co pod ní asi bude?
Zalapala jsem po dechu. Proč schovává zrovna tenhle obličej pod maskou?! Usmál se na mě a mně se zase zatočila hlava. Kdo by řekl, že bude zrovna Kakashi tak hezký?
„No?“ zvedl obočí, když jsem na něj jenom civěla a nehýbala se. Vypravila jsem ze sebe nesrozumitelný překvapený zvuk.
„Už chápu, proč nosíte tu masku,“ vypravila jsem ze sebe nakonec.
„Proč?“ nadhodil.
„Protože by vám holky z Konohy nedaly pokoj,“ ušklíbla jsem se.
„Vážně? No, vždycky jsem se za svůj obličej trochu styděl.“
„Proč?“ Teď byla řada na mně.
„Zdálo se mi, že vypadám jako holka.“
Tak to je slavné odhalení Kakashiho obličeje! Celkem mě to pobavilo. Teda, možná by byl lepší výraz 'málem jsem umřela smíchy'. Ani ne proto, že by to bylo nějak vtipné, ale že jsem si myslela, že se za tím skrývá nějaký vážnější důvod. Jashine na nebesích! Jako holka!
„Ale houby,“ ušklíbla jsem se a chtěla jsem mu začít vyjmenovávat důvody, proč masku nosit nemusí, ale ještě než jsem stihla vyslovit první slovo, prohlásil: „A to je přesně ono. Kdybych si teď masku sundal, musel bych to vysvětlit a byl by z toho trapas na pět let.“
„Taky pravda.“
Chvíli jsme seděli na mojí posteli a se zájmem si prohlíželi stěny mého bytu, na kterých visel jeden jediný obrázek a to fotka mě a Dědy.
„Kdo to je?“ zeptal se Kakashi, jako by se před chvílí nic nestalo.
„Já a Děda.“
„Děda?“ zamračil se.
„Vychovával mě a já mu tak říkala.“
„A jak ses dostala do Mlžné?“
„Unesli mě jako malou. Nevím, kdo to byl, možná Akatsuki. Každopádně si mysleli, že jsem další Jinchuuriki, a když zjistili, že ne, už jsem je nezajímala. Nechali mě v lese a Děda mě našel.“
„A proč ses vydala do Konohy?“
„Když Děda umíral,“ trochu se mi zatřásl hlas, „řekl mi o mých rodičích. A že v Konoze mám... A to už nedopověděl, ale asi myslel Naruta. Každopádně jsem se to rozhodla zjistit.“
„Aha.“
Zase to trapné ticho. Tak. A teď zariskuju já.
„Kakashi-sensei,“ oslovila jsem osobu, která obdivovala ozdobné prvky na mém stropě, žádné. Upřel na mě pronikavý pohled, ze kterého mě zamrazilo.
„Nanami,“ oplatil mi oslovení. Kopírka zatracená. Ani odpovědět neumí.
„Proč tady teď sedíme a koukáme do stropu?“
„Nevím.“
„Tak k čemu byla celá tahle schůzka? Abych se slavně dozvěděla, co má Hatake Kakashi pod maskou?! A kvůli tomu jste mě budil?“
„Možná,“ pokrčil rameny. Docela mě štval.
„Možná?!“ Docela mi tím připomněl Shikamara.
„Nami,“ položil mi ruku na rameno, „jsi o deset let...„
„No a co?!“ začala jsem na něj ječet. „Tak jsem mladší! Spousta lidí má mezi sebou větší věkový rozdíl! Takže tohle jste mi přišel říct? Ne, Nanami, na to jsi ještě malá?!“
„Uklidni se!“ zvýšil hlas Kakashi. Chvíli se mi zdálo, že jsem to přehnala a že mě asi za chvilku zabije. Pak se zhluboka nadechl a zamumlal: „Klid, Kakashi. Jenom klid.“
„Omlouvám se, Kakashi-sensei,“ povzdechla jsem si.
„Přijímá se. Měla jsi mě nechat domluvit. Jsi o deset let mladší, takže jestli se dáme dohromady, nikomu to neříkej. Vážně by to nevypadalo moc dobře.“
„Hai.“
„A teď se dostáváme k důvodu, proč jsem tě probudil tak brzo.“
Znovu si sundal masku, kterou si předtím z nervozity zase zahalil obličej. Přiblížil se ke mně a...
„Nanami-chan!“ Proč je to vždycky Naruto, kdo mi zkazí tenhle moment?
Polekaně jsme od sebe odskočili. Vzpamatovala jsem se první.
„Naruto, NAUČ SE KLEPAT! VŠICHNI SE SAKRA NAUČTE KLEPAT, NEŽ MI VRAZÍTE DO POKOJE!“
„Nojo, promiň. Hej, co tu dělá?“ ukázal na Kakashiho, který už byl zase začtený do své knížky.
„No.. on...“ Jediné, co mě v tu chvíli, nevím proč, napadlo, bylo „peče koláčky“, ale to by znělo dost blbě.
„Já vím,“ zašklebil se vědoucně Naruto.
A je to v kýblu.
„Přišel ti ukázat svůj obličej, ale jak jsi ho sakra donutila?!“ zalapal po dechu bratr.
Omdlela jsem mu v náručí, styl Hinata.
Ale to jsem Narutovi říct nemohla. Zděšeně jsem se podívala na Kakashiho. Naruto se zamračil.
„Vy jste...“ Shit! Merde! Kurňa! Naruto... prosím... Nemysli na to.
„Vy jste jedli! Beze mě!“ Úlevou jsem se rozesmála. Ještě že to Narutovi moc nepálí!
„Promiň, příště tě pozveme,“ ujistila jsem ho. On si ale zkoumavým pohledem prohlížel Kakashiho.
„Sasuke bude zklamaný,“ prohlásil a zmizel. Oknem. Po chvíli se vrátil a opatrně okno zavřel. Odcházel pozadu pryč, přiblble se na mě usmíval a mával, aby mě náhodou nenaštval. Nakonec přepadl přes okraj střechy.
„Bože, to je pako,“ ujelo mi. Kakashi jen kývl. A konečně tu nebyl Naruto.
„Dokončíme, co jsme začali, Kakashi-sen-“
To znělo... blbě. Ale on čte Icha Icha, takže by mu to vadit nemělo.
„Vzhledem k tomu, co se chystám udělat, tak jenom Kakashi. Kdybys chodila s Shikamarem, taky bys mu neříkala Shikamaru-san a nevykala mu, ne?“ zarazil mě.
„Jak to sakra víš?!“
„Tak je to lepší. A vím to, protože tvůj obličej, když ti představil Temari, se nedal přehlédnout.“ Položil mi ruce na ramena. Krátce jsem pohlédla do jeho černého oka a něco mě napadlo.
„Mám menší prosbu,“ prohlásila jsem.
„No?“
„Chtěla bych...“ Zčervenala jsem od hlavy k patě. „Chtěla bych vidět Sharingan.“ Nic neřekl a jen si posunul čelenku. Ten samý pohled jako ve snu, ten, ve kterém jsem se ztrácela. Chvíli jsme se na sebe jen dívali a pak jsem ucítila jeho rty na svých. Byla to jen chvilka, ale mně připadala jako sto let. Ještě teď mi běhal mráz po zádech a srdce mi bilo jako splašené. A tichý hlásek se probral z mého podvědomí.
Už není cesty zpět, Nanami. Po tomhle na něj nezapomeneš, i kdybys chtěla.
Jedna věc mě ale značně překvapila. Totiž, když čte tu věc od Jiraiyi, čekala bych... No, trochu něco jiného. Kdo ví, třeba ta knížka není tak prasácká, jak si myslím. Třeba jsem jen narazila na špatnou stránku.
Překryl si Sharingan čelenkou a já jsem mu položila hlavu na rameno.
„Tak co? Zkusíme to spolu?“ zeptal se po chvíli.
„Ne, nikdy v životě,“ prohlásila jsem sarkasticky. „Samozřejmě že jo. Takže tajný vztah?“
„Tajný vztah,“ souhlasil Kakashi. Roztržitě si nasadil masku a na můj tázavý pohled jen ukázal na hodiny.
„Zase přijdeš pozdě,“ ušklíbla jsem se a všimla jsem si, že má masku nasazenou dost špatně. Upravila jsem mu obrácené okraje a trochu jsem masku narovnala.
„Jdu napřed, aby to nevypadalo divně,“ oznámila jsem mu a vylezla oknem, jako to dělal Naruto. Po pár krocích jsem se ještě ohlédla. Seděl na posteli a sledoval mě. Rozběhla jsem se, abych dohnala zpoždění.

Tady , ten odkaz jsem předělávala asi padesátkrát, protože jsem na HTML úplně levá

„To je dost, že jdeš,“ přivítala mě Sakura. „Neviděla jsi...“
„Jo, docela by mě zajímalo, kdy hodlá dorazit,“ prohlásila jsem, i když jsem dobře věděla, že jsem sama důvodem jeho zpoždění. „Neviděla jsem ho od včerejších soubojů,“ dodala jsem s ošklivým pohledem na Naruta. Neznatelně kývl.Sasuke jako vždy jevil naprostý nezájem o svět. Najednou mnou Naruto třásl a ukazoval někam do dáli.
„Už jde!“
„Fajn, docela bych uvítala, kdybys se mnou přestal třepat,“ usadila jsem ho a sledovala jsem Kakashiho. Mával na nás a blížil se k bráně.
„Omlouvám se za menší zpoždění, ale po cestě jsem potkal jednu důležitou osobu,“ prohlásil a já jsem zrudla jako jeho Sharingan.
„Jsi nějak červená, Nanami,“ starala se Sakura.
„To je od toho běhu sem,“ vymlouvala jsem se. „A navíc je mi horko.“ Klepala jsem se zimou.
„Tak jdeme trénovat!“ prohlásil Naruto a rozběhl se. Po chvíli se otočil.
„Kam že to vlastně jdeme, Kakashi-sensei?“ Nemohla jsem si pomoct. Rozesmálo mě to. Podíval se na mě vražedným pohledem a následoval Kakashiho, který mířil do středu Konohy.
„Vy za mnou nechoďte,“ zarazil nás. „Až se ozve signál, pokusíte se mě najít. Když mě najdete, řeknu vám, co máte dělat. A,“ otočil se ještě, „buďte rychlí, protože poslednímu může zbytek vymyslet nějaký hodně těžký úkol.“ S těmi slovy zmizel. Po chvíli se ozvala odněkud ze středu Konohy rána a do vzduchu vyletěla ohňostrojová raketa. Naruto se rozběhl a Sasuke taky mířil pryč. Když si jich všimla Sakura, taky se rozběhla.
„Čekejte!“ zavolala jsem za nimi, ale už mě neslyšeli. Takže týmová práce se nekoná. A proto musím vyhrát.
Rozběhla jsem se do ulic Konohy. Zastavila jsem se před květinářstvím a přemýšlela jsem, kam by se mohl schovat Kakashi.
Někam, kde by se mu dobře četlo.
Někam, kde by se mu pohodlně sedělo.
Někam, kde by ho nikdo neviděl.
A někam, kde by ho nikdo nečekal.
Fajn. Takových míst je Konoha plná. Ale když se otáčel, něco v jeho pohledu mě zarazilo.
Můj byt. Ráno jsem nechala otevřené okno.
To je ono.
Proto tohle cvičení. Vidím ti až do žaludku, Kakashi.
Vystřelila jsem takovou rychlostí, že se za mnou zaprášilo. Skákala jsem po střechách ke svému útulnému bydleníčku.
„Nanami? Ty jdeš domů?“ podivil se Naruto. „Ty nejdeš trénovat?“
„Zapomněla jsem si doma svačinu.“
„Chceš moji?“
„Ne, díky, měl bys hlad. Běž radši hledat Kakashiho,“ usmála jsem se a zmizela.
To bylo těsný.
Otevřela jsem okno a skočila do bytu, ale Kakashi nikde. Jen na stole byl malý kus papíru.
Stálo na něm: Jsem na střeše nemocnice. Odnes tenhle lístek někam jinam. Kdo bude první, pozvu ho na ramen. Kakashi
Vzala jsem si chleba se salámem a lístek jsem strčila do kapsy. Tohle bude zajímavé. Protože kdo ten lístek najde, dá ho zase někam jinam. A ten další člověk bude Naruto, protože nevím, co se na té střeše nemocnice vlastně stane, jestli tam budeme sami. A Sakura se Sasukem jsou dost chytří na to, aby měli aspoň podezření. Takže jsem lístek pečlivě připíchla na stěnu v Ichiraku a rychle vyklidila prostor bratrovi. Řítila jsem se k nemocnici a na chodbě jsem málem porazila Shizune. Když jsem konečně stála na střeše, kde se sušilo prádlo, všimla jsem si nějaké postavy.
„Jsem tady, Ka...“ Zarazila jsem se v půlce věty. Kakashi nenosí plášť s mráčky. Ten člověk se otočil. Poznala jsem ho okamžitě.
Uchiha Itachi.
„Půjdeš se mnou,“ řekl a hodil po mně kunai.
„Vodní stěna!“ vykřikla jsem zoufale a zbraň se odrazila.
„Tak ty takhle? Nemám čas bojovat.“
„Kde je Kakashi?!“ Snažila jsem se nedívat se mu do očí.
„Tady má někdo starosti,“ ušklíbl se Itachi. „Tamhle.“ Moc pozdě jsem si uvědomila, že je to past, protože jsem se musela podívat, kam ukazuje.
„Tsukuyomi,“ pronesl. „Vážně nemám čas. Tvůj bratříček už sem běží.“

Všechno má nějaké divné barvy. Kde to vlastně jsem?
Stojím na střeše nemocnice a přichází Itachi. Kakashi se otáčí s úsměvem a místo mě spatří Itachiho. Okamžitě vyskakuje na nohy, ale je pozdě. Itachi hází kunai. Trefa. Kakashi se kácí k zemi. Zděšeně vykřiknu a vrhnu se k němu, ale moje ruce jeho tělem projdou, jako bych nebyla nic než vzduch. Čas se vrací zpátky. Kunai zasahuje Kakashiho podruhé, potřetí. Počtvrté se Kakashi otáčí, počtvrté se Itachi napřahuje k hodu. Vrhám se zbrani do cesty a ta mě zasahuje. Itachi se zasměje a hází znovu. Nedokážu se bránit. Trefuje mě arzenál zbraní a vypadám teď jako jehelníček. Ohlédnu se. Kakashi leží na zemi v kaluži vlastní krve.
„Nanami...“ natahuje ke mně ruku. Zoufale se ji snažím chytit, ale moje ruka jí projde jako vzduchem.
Další repríza à la Itachi. Celá scéna se opakuje podruhé, potřetí, podesáté. Zoufale křičím, ale nepomáhá to.
„Tři dny,“ šklebí se Uchiha zlomyslně. „Tři dny budeš sledovat, jak Kakashi umírá, tři dny budeš umírat sama. Uvidíme, jestli budeš chtít dokonce i po tom všem bojovat.“
Vzduch v iluzi prořízlo mé ostré zaječení.