IruIno aneb Chyť si gumičku!

Musela se usmát. Ráno přišla Sakura a koupila si malou bílou kytičku. Když se jí zeptala, pro koho je, vyplázla na ni jazyk a řekla, abych si hleděla svých kytek. Samozřejmě že byla pro Leeho. Ino není blbá, aby si toho nevšimla. Těch jejich letmých pohledů, tajných schůzek a všeho ostatního. A Lee právě rozrazil dveře elegantním kopnutím nohy a dožadoval se stejného narcisu pro Sakuru.
„Co je tady k smíchu?“ zeptal se podezřívavě. „I silní muži jako já mohou mít romantickou duši!“ To už se Ino neovládla a vyprskla smíchy, protože přesně tohle řekl včera Chouji. Ale u Choujiho nabírala tahle věta poněkud jiný význam.
„Ty ne,“ řekla. „Tobě bych se nesmála, i kdybych tě našla zahrabanýho v zemi a ozdobenýho jako vánoční stromeček. Znám tvoje chvaty a rozhodně bych si nepřála strávit týden v nemocnici.“ Lee se nafoukl. „Za koho mě máš, Ino?!“
„No, tos tomu moc nepomohla,“ zazubil se Naruto, která zrovna vešel do obchodu. A nebyl sám. Za ním poskakoval Konohamaru, drápal se mu na ramena a hlasitě se dožadoval tréninku. Nejspíš zase utekl ze školy. A to by mohl přijít, nebo spíš zoufale se přiřítit za řevu „Idioti, idioti“, i její oblíbenec. Iruka. A taky se zoufale přiřítil.
„Ko-no-ha-ma-ruuuu!“ vyrážel ze sebe mezi hlubokými nádechy. „Okamžitě – se – vrať – do školy!“
„Naruto mě bude trénovat,“ vyplázl na něj klouček jazyk a obrátil se k červenající se Moegi, která něco držela za zády a házela vděčné pohledy na Ino.
„Konohamaru-chan...“ řekla stydlivě a zkoumala špičky svých bot.
„No, Moegi? Nemáme celý den, musíme trénovat!“
„Musíte jít do školy,“ přerušil je nasupeně Iruka. „Trénovat můžete potom.“ Konohamaru se zamračil a znovu na svého učitele vyplázl jazyk.
„KONOHAMARUUUU!“ Takhle vytočeného Iruku ještě neviděl dokonce ani Naruto. Mezitím Moegi zrudla od hlavy k patě a roztřesenými prsty podala svému idolu růži.
„Moegi?“ zamrkal překvapeně Konohamaru, ale než stačil něco říct, popadl ho Kakashi. Ten tu ještě chyběl, pomyslela si Ino.
„Pusť mě, blbečku! Zatracenej Kakashi! Nech mě na pokoji!“ ječel Konohamaru vztekle a kopal nohama na všechny strany. Kakashi chytil ještě ostatní uprchlíky a ve dveřích ještě přes rameno prohodil: „Iruko, myslím, že támhle máš zbytek třídy.“ Ino ani nenapadlo, že by Iruka mohl vyšilovat ještě víc, ale stalo se. Kdyby Kakashi okamžitě nevystřelil ze dveří, utrpěl by Konohamaru a zbytek jeho gangu nejspíš vážná zranění. Naruto nabídl svému bývalému učiteli, že mu pomůže děti pochytat. Iruka naposledy zařval: „Ten idiot Konohamaru!“ a pak se uklidnil.
„Co s nima mám dělat?“ zavrčel. Naruto se koukal na nadšený houf dětí a zacukalo mu v koutcích úst. „Ty se moc nesměj,“ utrhl se na něj Iruka, „nebyl jsi o nic lepší! Co s nima mám sakra dělat?“ Teď je moje šance, napadlo Ino. Mohla bych se mu aspoň trochu zavděčit. Možná.
„A co třeba přepadové zkoušení? Nebo písemka?“
„To není špatný nápad. Ale možná to nechám být, jsou to děti...“
„Moc měkkej,“ zhodnotil to Naruto, když jeho bývalý učitel odešel. „Ale kdyby nebyl, už bych byl nejspíš po smrti.“
„Přesně tuhle vlastnost na něm miluju ze všeho nejvíc,“ přiznala se Ino a pak se zděšeně chytila za pusu. Tohle je přece Naruto, a ne pokladnice na tajemství! Co ji to sakra napadlo, plácat si, co jí přijde na jazyk?
„Nic jsi neslyšel,“ dodala výhrůžně. „A jestli se to dozví Iruka-sensei, tak tě...“
„Budu zbožňovat ještě víc než jeho?“ dokončil větu Naruto.
„VYPADNI!“
Nejvíc jí vadily ty Narutovy významné pohledy. Pitomeček jeden.
A pak se to stalo. Tsunade Ino požádala, aby všechny z Konohy naučila svoji hlavní zbraň. Dělala to nerada, ale nakonec to byl sám Iruka, kdo ji přemluvil. Naruto nabízel „přemožitelku perverzáků“, jak ji pojmenovala Hinata, se kterou samozřejmě chodí, ale to je jiný příběh, ale nesetkal se s úspěchem, takže se zavřel do pokoje a trucoval. Den bez významných pohledů. S Irukou. Na hřišti. Awwwww.
Ten den byl dokonalý. A když všichni odcházeli pryč, Ino zůstala na hřišti a pomáhala uklízet. A že toho bylo hodně. Chouji po sobě zanechal tunu pytlíků od chipsů a bonbonů, Akamaru se několikrát sám vyvenčil a Naruto, který nakonec, bohužel, přišel, rozšlapal pejskův dáreček v okruhu padesáti metrů od místa nálezu a to, co tu zbylo po partě ožralů, je lepší nepopisovat. Ino se pustila do sbírání Choujiho svačinek a po očku sledovala Iruku, který bojoval se zbylým humusem. A pak se stalo to druhé „to“. Její idol zrovna sesypal do koše sřepy z poslední lahve, když odněkud přiletěly dva shurikeny a kámen. Kámen se trefil Irukovi přímo do čelenky, jeden shuriken ho škrábl do ramene a druhý do boku přímo pod vestou. Kámen byl asi hozený opravdu silou, protože se Iruka po té ráně skácel na zem. Ino vykřikla a rozběhla se k bezvládné postavě. Když ho táhla někam, kde by ho někdo ošetřil, všimla si, že jsou dokonce i doktoři zabraní do boje. Musela ho dostat do bezpečí, protože rána hodně krvácela. Nejblíž byl její dům. Co nejrychleji se rozběhla do koupelny. Teď nesmíš ztratit hlavu, přikázala si a položila ho do vany. Během útěku praskla Irukovi gumička a tak mu teď dlouhé hnědé vlasy padaly na ramena. Ino si skousla spodní ret a sundala mu vestu. Bože, teď vypadám jako nějaká úchylačka, pomyslela si, když skládala černé triko. Sundala z police lékárničku a vytáhla z ní dezinfekci a obvazy. Naštěstí to byla jenom škrábnutí, která stačilo vyčistit a zavázat. Mnohem víc ji vykolejil pohled na Iruku bez vesty. A taky bez trika. Když mu obvazovala ránu na rameni, probral se. Otevřel černé oči a nechápavě si přejel rukou po obvazu na břiše. Pak si zajel rukou do vlasů. Ino mu podala gumičku.
„Ino?!“ vykřikl a začal se rozhlížet po koupelně. „Co tady dělám? Proč jsem polonahý ve tvojí vaně? A proč mám na břiše obvaz? Kde je moje triko a vesta?“ Pane Bože pane Bože pane Bože! Na tuhle chvíli Ino tak dlouho čekala!!
„Uklízeli jsme...“
„To si pamatuju až moc dobře, ale jak jsem se objevil tady?“
„V ulicích se bojuje a tohle,“ ukázala na jeho dvě rány, je od shurikenů. Nevím, kdo je hodil. Tak jsem ty rány obvázala u nás v koupelně.“
„Ino, díky. Ale teď musím jít.“ Zvedl se z vany, ale tak příšerně ho zabolela hlava, že se zapotácel a musel se chytit Ino, aby nespadl. Ta se zachvěla.
„Není ti zima?“
„Ne.“
„Proč se třeseš? Uvařím čaj, je mi taky trochu zima.“
„Ale mně není... Díky. Konvice je v kuchyni,“ řekla Ino. Když se na ni Iruka podíval, začervenala se a uhnula pohledem. Došlo mu to a obrátil se ve dveřích.
„Ino?“ Usmál se. „Přijď si ke mně zítra pro gumičku.“
Ino okamžitě zavolala Sakuře. Bylo slyšet Leeho, jak jí vykládá něco o jeho zelené kombinéze, Sakuru, která ho okřikla, aby byl chvíli zticha, a třesknutí rozbitého nádobí.
„Sakra, Lee! To byl hrníček po babičce! Říkala jsem ti, abys machroval venku! No, Ino? Co je?“
„Musíš přijít. Hned. Bez Leeho,“ dodala, než se Sakura zmohla na protesty. Chvíli váhala, ale pak souhlasila. „Dobře. Jsem tam za pět minut.“ Těch pět minut věnovala Ino přemýšlení o tom, co jí řekne. Sakura rozrazila dveře.
„Doufám, že je to něco sakra důležitýho, protože mě cestou začal nabalovat Chouji,“ oznámila místo pozdravu.
„Jo, a sakra důležitýho. Víš, jsem zamilovaná do Iruky a...“
Ino skončila svůj dlouhý proslov. Sakura chvíli významně mlčela. „Víš, co to znamená? S tou gumičkou? Chce tě znovu vidět a promluvit si o tom. Nebyl by problém poslat ti tu gumičku třeba po Moegi. Jsi její idol, někdo, komu se chce podobat. Stejně by si s tebou šla povídat. Nebo by ti ji mohl nechat v obchodě. Ale neudělal to.“
„Přesně to si myslím,“ přerušila ji Ino. „Takže mě chce vidět. Zítra. Sakuro, kdy mám jít? Nechci, aby si myslel, že se snažím přiběhnout co nejdřív, ale taky nechci přijít moc pozdě... A co na sebe? Sakra! A já jsem měla přesný plán, co budu dělat, když se tohle stane, a zkomplikuje to jedna blbá gumička!“
„Klid!“ zařvala Sakura, když Ino těsně minula vázu s orchidejemi. „Jsi jako Lee, když mi chce ukázat nový bojový chvat! Máváš okolo sebe rukama, jsi duchem nepřítomná a ničíš vázy s kytkama!“
„Jo, to na něj sedí,“ zasmála se TenTen, která s hlasitým zacinkáním zvonku otvírala dveře do květinářství. „A co Ino tak rozrušilo?“
„Tajný,“ zavrčela Ino. „Top secret. To je mezi mnou, Sakurou a I... Nikým! Prostě je to tajný! Já kráva!“
„Klid!“
„Proč pořád říkáš 'Klid!' Tohle není klid! Sakra, já nejsem klidná! Blbý shurikeny, blbá gumička, blbej I... Do háje! Už zase!“ TenTen nic neřekla, ale hlava jí jela na plné obrátky. Kdo by mohl být ten záhadný I? Napadal ji Itachi, ale jak se tam objevila gumička a shurikeny? I.... I... Kdo další by to mohl být? Sakra, napadla ji ještě... ale ne, to přece nemůže být... Ne, musí to být Itachi. Ino a Iruka, to jí prostě nešlo dohromady. Ale rozhodla se zeptat.
„Itachi nebo Iruka?“
„Ani jeden! Nepleť se do toho!“ utrhla se na ni Ino a dál chodila sem a tam po obchodě. Sakura se ujala pokladny a prodala TenTen kytici.
Další den okolo 16:00
„Sakuro! To tahá! Dávej pozor!“
„Dělám, co můžu,“ ucedila Sakura a bojovala s Ininým účesem. „A neprohlížej tu skříň, nejlíp uděláš, když půjdeš v tom, co nosíš pořád. Věř mi.“
„Myslíš, že...“ Větu nedokončila, ale Sakura přesně věděla, na co se jí Ino ptala.
„Nevím. Ptáš se už podesáté. Tak,“ dokončila poslední tah řasenkou, „tam sakra vyraž,“ zasyčela, když malovala tenké černé linky, „a zjisti to! Hotovo, můžeš jít. Vypadáš skvěle. Nedívej se do toho zrcadla!“ Samozřejmě se podívala.
„Vypadám stejně jako vždycky, Sakuro! Nudná a nezajímavá!“
„Proto jsem nechtěla, aby ses viděla,“ ucedila a dodala ještě: „Ino, nemusí z tebe vyzařovat očividná skutečnost, že ho chceš sbalit. On to ví a ostatní to vědět nemusí. Když se potáhneš k jeho domu nastrojená jako na ples, všem dojde, co tam asi chceš dělat. Chápeš? Ale když přijdeš normálně oblečená, jemně nalíčená a v podstatě úplně obyčejná a nudná, nikomu nic nedojde, a to je to, co chceš. Když bych měla použít přirovnání ke květině, budeš jako kopretina. Nenápadná, ale krásná. A už běž.“
„Díky,“ usmála se Ino. „Co myslíš, mám mu přinést kytku?“
„Ty budeš ta kytka. Kopretina. Jestli tě chce, bude mu to stačit.“
„A jestli mě nechce...?“
„Tak to kytkou nezachráníš,“ řekla bez obalu Sakura a vystrčila Ino ze dveří. „Běž, pohlídám obchod.“
„Díky.“
„Nemáš za co.“ Sakura se dívala směrem k Irukově domu, kde právě zmizela za rohem Ino, a přemýšlela o době, kdy se kvůli Sasukemu nemohly vystát. Musela se tomu usmát, protože se ukázalo, že Sasuke nestojí ani o jednu z nich, vlastně o žádnou holku. Když na Narutově narozeninové oslavě všem představil Gaaru jako svého nového partnera, mluvilo se o tom ještě půl roku. V Konoze i v Písečné. Ale ti dva spolu byli šťastní a Sakura měla Leeho. A Ino... Sakura si pohrávala s pramínkem vlasů a držela jí všechny čtyři palce.
Ino konečně dorazila k domu člověka, který měl její gumičku a k tomu jako dárek celé její srdce. Klepala se strachem a nervozitou, ale odhodlala se a zaklepala na dveře. Snad jí neotevře někdo jiný.
„Kakashi?! Kurenai?! Asuma?! Kde je sakra ten blbec Iruka?!“ běželo jí hlavou, ale naštěstí nic neřekla. Iruka se objevil hned za nimi a točil její gumičkou.
„Vidím, že už asi stejně musíte jít, tak zítra,“ vykouzlil široký úsměv a jemně vystrkoval ze dveří Kakashiho, kterého měl nejvíc po ruce.
„Nestrkej do mě, ze dveří umím vylézt sám,“ ohradil se. „A vůbec, myslel jsem, že jí chceš jenom vrátit gumičku. Tak proč jí ji nedáš rovnou tady ve dveřích a vystrkuješ nás, sotva jsme si vypili kafe?“ Konohamaru to řekl dobře. Zatracenej Kakashi. Ino se pokusila všechno vyžehlit.
„Chtěla jsem, aby mi Iruka-sensei vysvětlil jednu věc, kterou jsem úplně nepochopila...“ Asuma si to ovšem vzal osobně. „A to ti vedoucí tvého týmu není dost dobrý?“ Sakra! ječela v duchu Ino. To jsem to teda vylepšila! V duchu si načmárala do deníčku „zabít toho zatracenýho kakashiho“.
„Ne, jenom... No, prostě jde o soukromou záležitost...“
„...Chce si promluvit o Narutovi,“ dodal Iruka. „A já toho o něm vím hodně.“
„Ale to já taky,“ podíval se na něj podezřívavě Kakashi.
„To by ses divil, co všechno je ochotný prozradit nad miskou horkého ramenu,“ zasmál se Iruka. „A ona se ho ptala, jenomže jí řekl, aby šla za mnou, tak tady je. A navíc ta gumička.“ Vypadalo to, že se jim tu trojku podařilo přesvědčit. Iruka uvařil čaj a dal na stůl misku pečiva, které Ino znala. Občas ho prodávali v květinářství.
„Koláčky štěstí?“
„Bez nich neudělám ani krok,“ přikývl. Ino se pro jeden natáhla. Rozlomila ho a přečetla si věštbu.
Věř si jako nikdy dřív a vyjde to.
Tak jo. Bude si věřit.
„Tak? Co moje gumička?“ začala, aby se měli o čem bavit.
„Gumičku máš tady, chyť si ji,“ zamával jí Iruka gumičkou před nosem. Začínal ji štvát, blbec jeden. Ale miluje ho. Štve ji. Rozpaluje ji. Sakra. Vrhla se po gumičce a nechtěně do Iruky vrazila. Porazila ho na gauč, ale udělal obratný kotoul a vyhnul se ruce, která zuřivě chňapala po gumičce. Měl nějakou výdrž. Běhali po bytě nejmíň tři hodiny a jí už se nedostával dech, ale Iruka dál čile poskakoval po bytě. Nakonec zakopla o práh a letěla vzduchem asi tři metry. Než se stihla rozplácnout o protější stěnu, chytily ji dvě silné paže a Ino se málem roztekla štěstím.
„Já – už – nemůžu,“ postěžovala si a svalila se na Irukovu postel.
„Tak to asi nedostaneš gumičku,“ posmíval se jí. Vypadalo to, že se dobře baví. „A ke gumičce dostaneš dáreček, když si ji chytíš?“
„A co?“
„Mě.“ Z Ino okamžitě spadla únava a skočila ladným obloukem po gumičce. Minula o centimetr. Nakonec ji napadlo změnit taktiku. Teď už se nsnažila chytit gumičku, ale rozesmátého Iruku. Pomalu k němu přišla a než stačil zareagovat, skočila mu na záda.
„Ino!“ okřikl ji se smíchem.
„Drž mě, nebo spadnu,“ pošeptala mu Ino a vklouzla do jeho mysli.
„Tak, a teď půjdu ke gauči, položím tam krásnou a úchvatnou Ino a dám jí její gumičku,“ odříkávala Irukovým hlasem. „A nebo ne. Položím ji na postel, protože tam se líp leží.“ Položila sama sebe na postel a lehla si vedle sebe. Pak se vrátila do vlastního těla, ale než se Iruka stačil vzpamatovat, vítězoslavně třímala v ruce gumičku. Oba zprudka oddechovali a byli úplně rudí v obličeji. Kdyby teď někdo vtrhnul do pokoje, hodně špatně by se to vysvětlovalo.
„Už jste skončili?“ ozval se za dveřmi povědomý hlas. Ino zděšeně vytřeštila oči. Co ten tady sakra chce?
„S čím zas?“
„No s tím kecáním o Narutovi!“
„Pojď dál.“
„Ale...“ protestovala Ino.
„Kdybych ho nepustil, bylo by to divný. Sedni si do křes...“ Pozdě. Kakashi rozrazil dveře a vtrhnul do pokoje jako velká voda. Zatracenej Kakashi! řvala v duchu Ino. 'Zatracenej Kakashi' teď koukal z Iruky na Ino a zpátky. Ino se snažila svůj zrychlený dech dostat pod kontrolu, ale nešlo to. „To vidím, jak jste si povídali o Narutovi,“ pronesl nebezpečně.
„Ale ne, ne tohle, ona mě jenom honila...“ snažil se zachránit situaci Iruka. Sabotérovo obočí se ztratilo pod čelenkou s listem.
„Ona tě co?!“
„Sakra, Kakashi, ne to, co myslíš!„
„Takže jsem úchyl?“
„Asi to tak bude! Učím malý děti, tak jsem se nechal trochu unést a, přestaň ve všem hledat dvojsmysly, řekl jsem jí, že si tu gumičku bude muset chytit...“
„Tak určitě. Ino je šestnáct a ty jsi učitel! Tohle je nemožnej vztah, smiř se s tím! A za toho úchyla se ti jednou pomstím!“
„Jste jak Naruto a Sasuke, když jim bylo deset! Nechte toho!“ snažila se je Ino uklidnit.
„A nebo jako ty a Sakura, než jste zjistily, že jsme já a Sasuke teplý?“
„Gaaro?! IRUKO, PŘÍŠTĚ LASKAVĚ ZAMKNI!“
„Bylo zamčeno, ale Kakashi má klíče a Gaara je Kazekage.“
„A navíc tam Gaarovi Kakashi ty klíče nechal,“ ušklíbl se Gaara.
„Já ho zabiju,“ soptil Iruka a Kakashimu klíče odebral. Nakonec se všichni, včetně Kakashiho! Třikrát sláva Ininým přesvědčovacím schopnostem, nechali přesvědčit, že opravdu k ničemu nedošlo, sedli si k jídelnímu stolu, pili čaj a plenili Irukovy zásoby koláčků štěstí.
…
...
Omlouvám se lidem, co otevřený konce milujou asi tak jako autobusy ujíždějící před nosem po vyčerpávajícím sprintu s desetikilovou taškou na zádech, ideálně taky do kopce a po desetivteřinovém bušení do dveří...