Sedm moří II. - Kakashi a Shikamaru

DŮLEŽITÁ POZNÁMKA NA ZAČÁTEK: Už jsem to sice dopsala k minulýmu dílu, ale nacpu to ještě sem: Protože do mě jistá osoba celý dnešní den ryla, abych udělala Nanami trochu starší, že je to divný, že se jí líbí Kakashi, tak jsem se jí rozhodla vyhovět a Nami teď není 15, ale 18. :DD

Doskočit. Obrátit se. Hodit kunai. Výbuch. Přikrčit se. Pozor, genjutsu. Zrušit.
Jedna z mých nesčetných vodních technik. Vyhnout se. Odrazit shuriken. Jde po mně.
Ne nepřítel, aby bylo jasno, ale Kakashi. Trénujeme v neznámém lese s hodně vysokými stromy. Vyhýbám se pasti. Zhoupnu se na větvi a jen tak tak se stihnu vyškrábat nahoru. Technika horké sprchy. Trefa. Zvedá se. Schovává knížku. Už konečně pochopil, že aby mě dostal, nemůže si číst. Uskakuju. Odrazím útok. Skáču na další větev a ještě ve vzduchu se vyhýbám třem divoce řvoucím Narutům. Pozor, Sakura. Ale je to v pořádku - házet fakt neumí. Kolem ucha mi hvízdne Kakashiho shuriken a další mě škrábne do ramene. Zapotácím se. Musím seskočit, ale ve skoku ještě stihnu svého soupeře promočit až na kůži. Doskakuju… Merde!* Větev strašně klouže. Buď je jenom mokrá, nebo je to past. Padám a cestou si ještě narážím kostrč, to aby pád nebyl ani trochu příjemný.
U všech rozčílených Sakur vraždících mého mladšího bratra! Tohle je v háji!
Cestou se ještě pořádně omlátím o jiné větve. Nedokážu bezpečně dopadnout. Odhaduju výšku. Jestli spadnu, zlámu si všechny kosti v těle. Praštím se do hlavy a zatmí se mi před očima. Padám bezvládně jako loutka a pode mnou je ještě asi dvanáct metrů. Někdo mě chytá… je to Kakashi. Okamžitě se mi vrací vědomí a cuknu sebou. Podívám se na něj. Jeho černé oko se upřeně dívá do mých blankytných. Váhavě se usmívám. Přes masku to není moc poznat, ale vypadá, že se taky usmál. Posouvá si čelenku a já poprvé spatřím jeho druhé oko. Díky rudému Sharinganu je jeho pohled ještě intenzivnější než předtím. Ztrácím se v rudé duhovce a okolní svět přestává existovat. Padáme spolu z desetimetrové výšky do mokré lesní trávy. Nikdo jiný pro mě neexistuje. Kakashi natáhne ruku a položí ukazováček na okraj masky. Dopadáme do trávy. Postaví mě na nohy, ale nepouští mě. Je tak blízko. Třesu se jako osika, hlavně zimou. Všimne si toho a podá mi svoji zelenou vestu. Obléknu si ji a zima zmizí. Chvíli stojíme bez hnutí a ani jeden neví, co dělat. Nakonec je to on, kdo se rozhodne něco udělat, a jedním plynulým pohybem si stáhne masku z obličeje. Na tuhle chvíli jsem čekala. Snad ostatní ještě trénují a nikdo nás neuvidí…
„Nanami-chan! Co to děláš?“
„Naruto?! To nic… to jenom… To nebylo tak, že bysme se chtěli… no…“
„Co? Teď tomu nerozumím. Proč házíš po všem okolo imaginární zbraně?“ Otevřela jsem oči. Seděla jsem na posteli a otevřeným oknem mi do pokoje pronikaly sluneční paprsky.
„Cože?! Co- aha… To byl sen,“ pronesla jsem zklamaně. „Kdy máme sraz?“
„Za pět minut u brány, já jdu ještě na ramen, neboj se, Kakashi chodí vždycky pozdě,“ vychrlil na mě bratr a vyskočil oknem.
„Hej! Idiote! Zavři aspoň okno, když odcházíš!“ Moje nadávky byly zbytečné. Schoulila jsem se do klubíčka na posteli a chtělo se mi brečet, kvůli tomu snu. Teď už jsem vůbec ničemu nerozuměla, dokonce ani vlastním pocitům. Jestli jsem opravdu zamilovaná do někoho, kdo je o deset let starší. A u koho nemám vůbec žádnou šanci.
Pomalu jsem se zvedla z postele a unaveně jsem se doplazila do koupelny. Umýt, učesat, oblíknout, namalovat. Po svém ranním rituálu, tentokrát provedeném trochu ve spěchu, jsem vytáhla z ledničky kus koláče a rozběhla se k bráně. Cestou jsem do někoho málem vrazila. Chtěla jsem na tu osobu něco pěkně od plic zaječet, ale když jsem zjistila, že je to Tsunade, změnila jsem plán.
„Ups… Dobré ráno, Hokage-sama,“ vylezlo ze mě.
„Nanami, kdo byli tvoji rodiče?“
„Kushina a čtvrtý Hokage. Minato. Proč?“
„Myslela jsem si to. Už se mi donesla ta zpráva o sestře. Neříkej to Narutovi. Dělej, že to nevíš.“
„Ale-“
„Mám svoje důvody,“ zarazila mě ostře Tsunade. „A běž, neudělala bys dobrý první dojem, kdybys měla větší zpoždění než Kakashi.“ Kakashi. Aaagh.
„To asi ne,“ udělala jsem celkem zdařilou napodobeninu úsměvu. Tsunade se na mě zkoumavě zahleděla.
“Přijdu se podívat na váš trénink,“ zavolala na mě, když jsem vyrazila k bráně.
Fajn, teď si mě budou všichni prohlížet jako cvičenou opičku, protože nejsem odsud. No co. Když mě budou štvát, zmoknou.
Dorazila jsem na místo našeho srazu, kde mě přivítala Sakura. Jashine, ta byla otravná. Sasuke se na mě jenom podíval a pozdravil mě. Naruto mě Sakuře začal sáhodlouze představovat. Ta chvilku přikyvovala, pak se na něj začala naštvaně dívat a nakonec na něj zaječela, jestli by už nemohl zmlknout.Bráška se naštvaně otočil zády a začal trucovat.
„Dobré ránko,“ ozvalo se. „Omlouvám se, ale na cestě mě potkalo velké překvapení…“
„Výmluvy!“ Naruto a Sakura.
Sasuke jenom pozvedl obočí.
Já jsem se na něj snažila moc zamilovaně nekoukat. Tedy, na Kakashiho. Sasuke není moc můj typ. Ale víc než jounin v masce mě brzy zaujala skupinka za ním.
„Ale do háje,“ ucedila jsem. „Copak jsem cvičená opička, aby se na mě šla dívat celá vesnice? Hej! Lidi! Jsem naprosto nudná! Není na mně nic k vidění. Teď už to víte, tak se můžete vrátit domů!“
„Nepřišel jsem se dívat na tvoji hezkou tvářičku,“ ušklíbl se kluk, který stál vedle velkého bílého psa. „Přišel jsem tě vyzvat na souboj.“
„I já.“
„Já taky.“
Většina toho hloučku se mnou chtěla bojovat. Sakra.
„Jestli vám nevadí menší koupel…“ pronesla jsem sebevědomě. „Ale aspoň se mi představte.“ Ujal se toho kluk v zelené kombinéze.
„Tohle,“ ukázal na toho se psem, „je Inuzuka Kiba a jeho pes se jmenuje Akamaru. Tady je Ten-Ten,“ představil mi holku v kalhotách se zvláštním účesem. „Potom Hyuuga Neji, Hyuuga Hinata, Akimichi Chouji, Yamanaka Ino, Nara Shikamaru, Aburame Shino a já jsem Rock Lee.“
„Dobře. Kdo chce bojovat jako první?“
Chvíli bylo slyšet mumlání, občas zvýšení hlasu a nakonec se z hloučku oddělil Shikamaru.
„Takže ty?“
„Ne,“ ušklíbl se, „Ať se hádají sami. Bojování je otrava. A dneska je obloha dost zajímavá.“
„Mraky,“ pronesla jsem zamyšleně. „Co na nich vlastně vidíš?“
„Záleží na tom,“ odpověděl s úšklebkem.
„Na čem?“
„Na tom, jakou mám náladu, jaký mají tvar, jaké je počasí a taky na tom, s kým se zrovna bavím. Třeba když se bavím s nějakou hezkou kunoichi, snažím se z nich vyčíst, jestli to vyjde. A když se bavím s někým velice otravným, nevidím v nich vůbec nic, protože se nedokážu soustředit.“
Nevím, co to do mě vjelo, ale pozvedla jsem obočí a nadhodila: „A jsem hezká kunoichi, nebo někdo velice otravný?“
„Hele, tamten mrak vypadá jako prase,“ snažil se odvést řeč jinam.
„No tak, Shikamaru-kun,“ prudila jsem ho. „Jsem hezká kunoichi, nebo ne?“
„Možná,“ provokoval mě.
„Možná není odpověď. Jsem, nebo ne?“
„Nech toho!“ okřikl mě rozpačitě. „Když ti řeknu, že jsi nejkrásnější kunoichi pod sluncem, dáš mi pokoj?“ Byl červenější než moje vlasy, takže jsem se toho rozhodla nechat.
„Možná,“ opičila jsem se.
„Nami,“ zamumlal ublíženě a s ohromným zájmem si prohlížel svoje boty. Lehla jsem si vedle něj.
„Ten mrak vážně vypadá jako prase,“ prohodila jsem po chvíli rozpačitého mlčení.
„Jako Shizunino prase,“ upřesnil to Shikamaru.
„Kdo je Shizune?“
„Promiň, zapomněl jsem, že jsi tu nová. To je ta rázná černovlasá slečna, která dohlíží na to, aby Tsunade-sama taky někdy pracovala.“
„Aha, tahle. Nepředstavil bys mi i ostatní z Konohy?“
„Moc velká otrava. Popros třeba bráchu.“ Ach jo, to je vždycky tak líný?
„No dobře. Tak já ho asi půjdu poprosit. Měj se.“ Obrátila jsem se a zamířila za bratrem. Najednou jsem se nedokázala pohnout.
„SHIKAMARU! Okamžitě mě pusť!“ ječela jsem. „O téhle technice už jsem toho slyšela až dost! Pusť mě!“
„Nebo co?“
„Nebo tě…“
„Nemůžeš se hnout,“ posmíval se mi povýšeným tónem. „A já si s tebou chci povídat.“
„Povídání se neřadí mezi příliš otravné činnosti?“
„Ne. Většinou.“ Pustil mě a já jsem se otočila, abych si sedla do trávy vedle něj. Ale moje plány překazila ta dívka se zvláštním účesem, Ten-Ten.
„Jdu první, Nanami-san,“ oznámila mi.
„Jenom Nanami,“ řekla jsem. „Braň se.“ Začala jsem jenom menší horkou sprškou, která ji trochu vykolejila. Tohle jsou moje vlastní vodní techniky, které jsem vymyslela v Mlžné. A tyhle techniky se Orochimaru nenaučí ani za zlatý Shizunino prase v oblacích. Uskočila jsem jedné vlně jejích zbraní a poslala jsem za ní tři vodní dýky.
„Sakra!“ zařvala jsem zoufale, když se z nebe sneslo asi padesát kunaiů. Uskočila jsem. Ten-Ten zaútočila znovu. Shuriken se mi zapíchl do levého ramene. Teď jsem byla v nevýhodě já, protože za mnou moje naštvaná promočená soupeřka posílala jednu vlnu zbraní za druhou. Jen tak tak jsem stíhala uhýbat. Pak mě napadlo odrazit všechny zbraně zpátky k jejich majitelce. Ten-Ten musela uskočit a já už jsem na to čekala. Pod jejíma nohama se objevil menší rybníček a ona do něj spadla. Než se stihla vzpamatovat, trochu jsem vodu ohřála.
„Nechci tě spálit, takže to jenom ohřeju. Ale mohla bych tě uvařit.“
„Dobře používáš vodní techniky,“ zhodnotila moje ninjutsu Ten-Ten.
„Jenom se snažím dostát svému jménu. Znamená Sedm moří a zrovna pracuju na nové technice stejného jména," pokrčila jsem rameny. „Ještě někdo chce souboj?“
„Já,“ ozvalo se najednou z lavičky.
„Shikamaru?!“ spadla mi čelist. „Tak dobře. Začínáme!“ Okamžitě po mně vystřelil svým stínem. Poprvé jsem uskočila, ale podruhé mě dostal. Zvedl ruku a já musela zvednout svoji.
„Vzdej se,“ usmál se. Hodil po mně místo smrtící zbraně malý kamínek. „Propíchnutá. A protože jsem sáhl do jiné kapsy, ve které ty nic nemáš, mně by se nic nestalo.“ Opravdu jsem pohnula rukou, jako bych sahala do kapsy a něco házela. Jenže v té kapse nic nebylo, protože tam nebyla kapsa.
„Jsi mrtvá,“ ušklíbl se Shikamaru a pustil mě.
„To jsem si všimla. Zapíchnul jsi mě kamínkem. Dobrá práce.“ Nikdo už bojovat nechtěl, a tak jsme se s Narutem naobědvali v Ichiraku Ramen. A po obědě nás čekal opravdový trénink.