Není světla bez stínů III.

„Povězte mi, Isokoru-san, jaký důvod bych tak mohl mít, abych se rozhodl navázat s vaší vesnicí diplomatický styk? Protože, jak jsem pochopil z vašeho vyprávění, tak Joshi-san se netěší zrovna dobré pověsti mezi feudálními pány.“
Odmítá ho titulovat Ryūkage, uvědomil si Isokoru. Asi má pocit, že by si zadal, kdyby někoho, kdo není „od nich“, nazval kagem.
Typické.
Gaara mezitím pokračoval.
„A kromě toho, váš pán v tuto chvíli čelí porážce. Řekněte, mělo by nějaký význam navazovat kontakty s politickou mrtvolou?“
Ty drzí fracku!
Navenek se ale Isokoru usmál. I když, nebyl to zrovna příjemný úsměv.
„Vaší reakcí jsem… poněkud zklamán. Hokage-sama o vás mluvila jen v tom nejlepším a tudíž jsem očekával, že pochopíte, v čem tkví výhoda silné vlády u Vašeho jižního souseda.“
Krátce se odmlčel a pokračoval.
„Jsem si jistý, že pokud by na Vašem místě nyní seděl Váš otec, pochopil by přínos naší nabídky.“ A teď to nejlepší. „Koneckonců, domnívám se, že nikdo jiný než Vy není lépe obeznámen s oněmi opatřeními, která musel Váš otec udělat po tom neblahém útoku klanu Harima na jižní hranici Země Větru.“
Gaara viditelně zbledl. Opravdu, byl si velice dobře vědom „oněch opatření“, která jeho otec provedl.
Isokoru přistoupil blíž ke stolu, za kterým Kazekage seděl.
„A já bych byl nerad,“ pokračoval téměř šeptem, „opravdu velice nerad, kdyby jste Vy byl někdy postaven do stejné situace, jako tehdy on. Možná by okolnosti mohly být ještě drastičtější. A to by samozřejmě vyžadovalo adekvátní protiopatření.“ Trochu poodstoupil a kochal se dopadem svých slov. Pak pokračoval normálním hlasem.
„Ovšem pokud je toto váš konečný názor, nemohu Vás do ničeho nutit. V takovém případě Vám ale nemůžeme dát žádné záruky. Nicméně, pokud by jste si to ještě rozmyslel, budu velice rád. Stejně teď ještě čekám na tým z Konohy.“ Olízl si rty. „Mimochodem, máte moc pěknou sekretářku. Určitě je vám… velice blízká.“
Opět se odporně usmál a uklonil se.
„Cestu najdu sám.“
Doufám, že jsi to pochopil. Protože jestli ne, tak nastane velký problém. Asi si to neuvědomuješ, ale mi vás opravdu zoufale potřebujeme. Když k nám vyšleš misi, snad to alespoň trochu sváže ruce ostatním velkým zemím. Jako by jsme už tak neměli dost nepřátel! Jestli se k nim přidáš, tak tu tvoji holku neuchrání ani všechen písek Země Větru!
Sotva odešel, dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupila Matsuri. Sotva uviděla zsinalého a klepajícího se Gaaru, přiběhla k němu a objala ho. Sotva schoval obličej do jejího oděvu, začal vzlykat.
„Ššš, ššš,“ těšila ho, „určitě se nestalo nic hrozného.“
Že ne? Tenhle fanatik mi právě vyhrožoval! A co víc, vyhrožoval tobě! A našim budoucím dětem! Gaara se otřásl a zabořil obličej hlouběji do jejího pláště. Ale tak daleko to dojít nenechám! Ať si feudální pán říká co chce, ale tady jde mnohem o víc než o nějakou jeho směšnou averzi vůči Akechimu Joshimu! A se skrytou Dračí do války nepůjdu, na to mají až moc schopně zabijáky. Takže mi zbývá jediná možnost.
Zvedl hlavu a pohlédl jí do očí.
„Zavolej mi Temari. Mám pro ní misi.“

„Tak, teď když jste se sem konečně dovlekly,“ prohlásil Isokoru a přejel pohledem skupinku unavených ninjů z Listové, „můžeme konečně vyrazit.“
„Cože?“ zeptal se nevěřícně Shikamaru.
„Teď, sotva jsme dorazili? A co nějákej odpočinek?“
Isokoru nezúčastněně pokrčil rameny.
„Odpočinete si v hrobě.“
„Tak hele, nevím kdo, nebo co si a co si osobě myslíš, ale takhle to u nás nechodí,“ vypěnil Naruto. „Jestli s náma chceš být v týmu, tak řekni kdo si a o co v téhle misi jde.“
Isokoru na něj chladně pohlédl.
„Nevidím důvod, proč bych vám měl cokoliv říkat nebo vysvětlovat. Vy jste v mém týmu a budete prostě poslouchat mé rozkazy. Oficiálně jsme požádali o misi a vaše Hokage ji přijala. Podmínky jí byly známy. Takže není co řešit.“
Naruto znovu otevřel pusu a vykročil k němu. Naštěstí rychle zasáhla duchapřítomná Hinata, která si všimla, jak Naruto zatíná ruce v pěst.
„Omluvte prosím Naruta-kun. On se jenom snažil říci, že u nás ve vesnici bývá zvykem, když se sejde nový tým, krátce se představit a říct si něco o sobě. A protože Vy jste četl naše spisy, možná by bylo vhodné kdyby jste se představil.“
Její klidný hlas očividně zafungoval. Skutečně mají takové pravidlo, že se členové týmu navzájem představují? Směšné. A neefektivní. Jak by to vypadalo, kdyby si k sobě měli vytvářet nějaká pouta? To by mohlo přinášet komplikace. Zamyšleně se na Hinatu podíval. Přes to, nějakou dobu s nimi budu pracovat, tak by možná bylo dobré přizpůsobit se jejich společenským standardům.
„Máme ještě chvíli času.“ Chci dát Gaarovi čas splnit můj požadavek. „Jmenuji se Nakamura Isokoru a jsem kapitánem Oddílu zvláštních operací Jeho Excelence Prvního Ryūkageho Akechiho Joshiho. Osobně si vás vyžádal pro tuhle akci. Byl jsem vyslán, abych k němu vás čtyři přivedl.“
„To nám jako nevěří?“ zaútočil znovu Naruto. Navzdory tomu, že jeho nový velitel trochu ustoupil ze své nepřístupnosti, Narutovi dál silně vadil. A to jsem si myslel, že nikdo nemůže být chladnější než Shino. Jo, a taky mi až moc připomíná Danzoa.
Isokoru ne něj znechuceně pohlédl. Tak silný, a tak tupý. Asi s ním budou problémy. „S důvěrou to nemá co dělat. A už mě neotravuj, musím si ještě něco zařídit.“
Načež odešel.
„Co?“ vykulil nevěřícně oči Naruto. „Měl jsem pravdu, ten člověk je naprostý pitomec. Jestli jsou tam u nich všichni takový, pak lituju, že jsem do toho šel.“
„Je hloupé něco takového říci, Naruto,“ prohlásil Shino. „Tsunade-sama nás přece varovala. Kromě toho, myslím, že tady nejde o to, jestli nám věří nebo ne. Spíše jde o to, abychom se tam vůbec dostali. Slyšel jsi přeci Hokage. V té zemi zuří občanská válka a situace je značně nepřehledná.“
No jo, to mě nenapadlo. Ale to by asi mělo, když chci být Hokage, ne? Možná bude lepší, když budu dělat, že jsem na to nezapomněl. Ale když ten člověk mě tak rozčiluje…
Nasadil zamyšlený výraz a pokýval hlavou. „Myslel jsem si, že v tom bude něco takového.“
Hinata se chápavě usmála. Nemusíš se stydět, Naruto-kun, že je ti ten člověk nesympatický. Mě také ne. Popravdě řečeno, zatím se projevoval dost hrozně. Ale jsem si jistá, že až ho lépe poznáme, pochopíme, proč se tak chová. A možná, že z nás nakonec budou i přátelé.
Shikamaru obrátil oči v sloup. Ten Naruto je fakt hlupák. I když, v týhle misi to asi jinak nejde. Bylo teplo a chtělo se mu spát. A navíc byl otrávený, že ani nemá čas jít za Temari. Ach jo, proč jsem jenom nezůstal doma? Mám snad tohle zapotřebí?
„Stejně všichni víme, že si úplně zapomněl na to, co nám Hokage říkala.“
„To není pravda,“ rozčiloval se Naruto. „Jenom nemám rád arogantní lidi, to je všechno. A Shikamaru, tobě nepřišel zvláštní? Protože jestli ne, tak si opravdu divnej.“
Shikamaru ho už ale neposlouchal. Jeho pozornost plně upoutala postava, která přicházela s vracejícím se Isokoruem.
Temari!

„Tak, tady se pro dnešek utáboříme,“ řekl Isokoru.
Ostatní se po sobě podezřívavě podívali. Bylo značně neobvyklé, že by kapitán vydal rozkaz zastavit dříve jak před osmou hodinou večerní.
V minulých dnech si téměř neodpočinuli. Poté co po celodenním běhu konečně mohli rozbít tábor, čekala je příprava večeře, a poté šli okamžitě spát. V noci samozřejmě drželi hlídky. Od devíti do jedenácti Shikamaru, potom Temari, která hlídala do půlnoci. Nejdřív proti tomu dost ostře protestovala, že přece vydrží tolik, co Shikamaru, ale pak musela dát Isokoruovi za pravdu, že po celodenním pochodu je lepší, když bude vzhůru jenom hodinu. Temari střídal Naruto, a jeho v jednu Hinata. To z důvodu, že v této části noci je největší tma, a tím pádem se uživatel Byakuganu jevil jako nejlepší volba. Po ní následoval do tří Shino a pak až do šesti držel hlídku sám Isokoru. O šesté vstali, nasnídali se, a pokračovali dál.
Naruto neměl z téhle cesty dobrý pocit. Nejenom, že je jejich velitel nemilosrdně hnal stále kupředu, ale také cítil z celého týmu zvláštní napětí. Všichni byli až neobvykle zamlklí. Jakoby se ztráceli v myšlenkách. A to Naruto neměl rád. Dokonce i Shikamaru a Temari se k sobě chovali, jako by se sotva znali. Jistě, zdvořile, ale přesto odtažitě.
Za to určitě může Iso, napadlo Naruta, všechny nás nakazil tou svojí pochmurnou náladou. Jeho nechuť k Nakamura Isokoruovi sice cestou mírně zeslábla, ale opravdu jen mírně. Přestože mu pořád vadila ta jeho železná necitlivost, začínal si uvědomovat, že to asi není tak úplně jeho chyba. Nebo spíš si to uvědomovala Hinata.
„Víš, Naruto-kun,“ řekla mu, když ho předvčírem v noci střídala na hlídce, „já si myslím, že on doopravdy není takový. Jenom prostě zapomněl, jak by se měl chovat jinak.“
Nacházeli se v jižní části Země Větru. Kromě Isokorua tu ještě nikdo z nich, dokonce ani Temari, nebyl.
Naruto si až do teď myslel, že celá Země Větru je jenom obrovská písečná pustina. Překvapilo ho, když teď zjistil, že to tak není.
Terén se začal mírně svažovat proti směru jejich postupu. Vzhledem ke kamenům, které byly všude kolem, se dalo usuzovat, že vstoupili na skalnaté podloží. Všude kolem rostli jehličnany. Vlastně, uvědomil si Naruto, už je to dost dlouho, co jsem vyděl nějaký listnáč.
A před nimi se tyčila temná masa Hraničních hor. Nebyly to nevyšší hory které Naruto do té doby vyděl, za to ale ještě nikdy nevyděl takovou souvislou řadu kamene a strmých svahů. Nezdálo se možné, že by jimi mohli projít, pokud ovšem nenajdou nějaký průsmyk.
„Pojďte sem,“ zavolal je Isokoru, který si klekl na jedno koleno a rozložil na zemi mapu.
„Asi bych vám měl říct náš cestovní plán pro nejbližší dny,“ zamumlal. Bylo na něm vidět, že by to radši nedělal, ale cítí, že asi nemá na výběr. Všichni se nad mapou sklonily.
„My jsme teď tady,“ řekl Isokoru a zapíchl prst do jednoho místa. ,,A zítra začneme přechod přes hory.“
„Myslela jsem,“ ozvala se Temari, „že ty hory jsou prakticky neprostupné.“ Nikomu neuniklo, jak se mu vyhýbá pohledem. Skoro jako by se ho bála.
„Ne pro toho, kdo ví jak.“
Shikamaru zatím zkoumal mapu. „Podle toho, co je tu naznačené to vypadá, že jediná cesta je až tady, u moře,“ a přejel prstem na pobřeží.
Isokoru přikývl. „Ano, je to jediné místo, kde hory natolik klesnou, že se tam dá vybudovat silnice. Vlastně, je to jediná cesta z naší země na sever.“
„Takže to znamená, že…,“ tázavě pohlédl na velitele Shikamaru. Ten přikývl.
„Co, co?“ přejížděl Naruto pohledem z jednoho na druhého. Shikamaru si povzdechl.
„To znamená Naruto, že ta cesta je už pravděpodobně obsazena nepřítelem, který ji samozřejmě dobře hlídá.“
„Aha.“
A taky to znamená, pomyslel si Shikamaru, že už jsi tyhle hory jednou prošel, a nebo jsi prostě proklouzl po silnici, Iso?
Isokoru se zamyšleně díval na mapu. „Tohle je území klanu Harima,“ ukazoval na protáhlý pruh, který se táhl od hranic podél pobřeží, jehož středem procházela cesta. Temari sebou při těch slovech nepatrně trhla, což se sice snažila zamaskovat, ale Isokoru si toho i přes to všiml. Vzhlédl a na rtech mu zahrál drobný úsměv. Á, tak Gaara ti to řekl? Nevadí. Nemůže uškodit, když se mě budeš trošku bát. Konec konců, na téhle misi jsi jenom proto, že se mi podařilo zastrašit tvého bratra. Opět sklonil hlavu a pokračoval.
„Tohle je hlavní město klanu Harima.“ Ukázal na tečku u pobřeží v níž se Severní cesta rozdvojovala. Jedna pokračovala na jih a druhá na západ. „Zároveň je to náš největší východní přístav. Díky němu, a také díky tomu, že kontrolují Severní cestu, byly Harimové donedávna jedním z nejbohatších klanů. V současnosti ale ovládá jejich území klan Beppu,“ ukázal na západ od města.
„Jejich domovské území je zde. A toto je jejich hlavní město, Sindjiru.“ Tečka u levého kraje mapy, do které směřovala západní odbočka Severní cesty. Také jí procházela řeka, jejíž oba konce byly někde mimo mapu. „Celá země Beppu i jejich vazalů je z velké části pokrytá neprostupnými bažinami. Dá se sice skvěle bránit, ale není příliš bohatá.“
Shikamaru opět projevil rychlý postřeh. „A protože pod Ryūkageho vládou neměli šanci na získání lepšího území, předpokládám, že teď nestojí na naší straně.“
Isokoru se krátce podíval se do tváře každému z nich. „Klan Beppu býval kdysi mocným a i teď, zahnaný do bažin má značný vliv. Jsou to krutí a nelítostní nepřátelé a jejich vůdce, Beppu Geanzemon, je asi nejzavilejším odpůrcem Jeho Excelence. A také…ale nic.“ Stejně to brzy zjistíte sami.
„Takže náš plán. Za prvé, překročit tady hory,“ přejel na mapě prstem hory u místa, kde jim předtím řekl, žě je to jejich současná poloha, „poté přejdeme Zelené nížiny a pak vstoupíme do bažin Beppuů, těmi projdeme a dostaneme se do Sindjira. Tam vám vysvětlím náš další plán. Nemusím doufám připomínat, že se budeme pohybovat přes nepřátelské nebo okupované území, takže je třeba zachovávat nejvyšší utajení. Nějaké otázky?“
Opravdu měl vymyšlený plán, uvažoval Shikamaru. Ale to bude strašně nebezpečné. Celou dobu půjdeme po jejich území a skončíme v hlavním městě klanu, o kterém nám v podstatě řekl, že pokud by nás našli, bez okolků nás povraždí. A co mělo znamenat to zaváhání?
„Mně by zajímalo, zeptal se Naruto a ukazoval na Zelené nížiny, „který klan žije tady,“.
Isokoruovi ztvrdly rysy v obličeji.
„To není tvoje starost. Končím poradu.“
Zvedl se a odešel. Naruto byl tak překvapený, že ani nestihl protestovat.
Řekl jsem snad něco špatně?

„Shikamaru.“
Shikamaru otočil hlavu.
„Jak dlouho ještě budeme dělat, že osobě nevíme?“
„Tobě připadá, že dělám, jako bych o tobě nevěděl?“
Temari zaváhala. „Možná.“
Přišla k němu blíž.
„Můžu si přisednout?“
„Klidně.“
Posadila se vedle něj. Chvíli oba mlčeli. Pak promluvil Shikamaru.
„Proč jsi přišla, Temari?“
„Já… nevím. Asi jsem se chtěla omluvit.“
„Za co?“
„Že… že jsem tak chladná.“
Mluvila zvláštně, takhle ji ještě nikdy neslyšel.
Shikamaru se na ní podíval. V očích měla slzy. To mu vyrazilo dech. Ona, brečí? Co bys v takovéhle chvíli asi udělal ty, tati? Asi bych se jí měl pokusit nějak utěšit. Co má dělat? Tohle se mi ještě nikdy nestalo. To brečí kvůli mně? Co mám dělat?!
Trochu nesměle ji objal kolem ramen. K jeho překvapení si o něj opřela hlavu. Co se to děje? Nejdřív se tváří jako bych ani neexistoval a teďka mi tu brečí na rameni? Nahlas se zeptal: ,,Co se stalo?“
„Mě je to moc… moc líto. Tohle si nezasloužíš. Já vím, asi jsi mi na ty dopisy nemohl odpovídat. Umřel ti otec a ty ses stal vůdcem klanu. Zlobilo mě to, ale chápala jsem tě. Ale potom… ta záležitost s Gaarou.“
Cože, jaká záležitost s Gaarou? Myslel jsem, že se zlobí kvůli těm dopisům.
Chytil ji za ramena a pohlédl do jejích uslzených očí.
„Co se stalo s Gaarou?“
„On…ten člověk… Nakamura Isokoru…přišel za Gaarou a chtěl pomoct. Gaara nechtěl. A tak mu začal vyhrožovat. I Matsuri. A mluvil o útoku klanu Harima.“
Harimové, to jsou ti, jak žijí u pobřeží.
„Když má matka čekala Gaaru, vpadl klan Harima na jih Země Větru a poplenil ho. Feudální pán nutil mého otce k zárukám, že už se to nebude opakovat, jinak že ho odvolá. A tak můj otec musel zapečetit do Gaary Shukakua, a kvůli tomu má matka zemřela. To oni ji zabili, a způsobili, že Gaara byl takový, jaký byl!“ Opět začala silně vzlykat a přitulila se k Shikamarovi.
„No ták, no ták.“
Když se trochu vzpamatovala, pokračovala.
„Když jsem vás tam viděla s ním, strašně jsem se rozčílila. Myslela jsem si, že o tom víš, ale že jste mu stejně nabídli pomoc.“
„Co tě to napadlo? Jak bych o tom mohl vědět?“
„Já vím, Hinata mi to potvrdila hned ten večer. Ale pak mě rozčílilo, že jsi mi to neřekl ty.“
Ach jo. Koho by to napadlo?
„Byla jsem hloupá. Měla jsem ti to všechno říct.“
„A proč mi to říkáš teď?“
Neodpověděla. Tak tam seděli vedle sebe a dívali se na měsíc. Potom Temari našla jeho ruku a on ji stiskl.
Po chvíli Shikamaru řekl: „Je pozdě, měla bys jít spát. Za chvíli mě budeš střídat.“
Temari se váhavě zvedla a pomalu odcházela. Pak se ale otočila.
„V tomhle nejsem moc dobrá, ale chtěla jsem ti říct, že tě… že tě asi miluju,“ načež utekla do stanu, kde už spala Hinata.
Shikamaru ještě pořád cítil její ruku ve svojí. Opět se podíval na jasnou oblohu. Nebyly na ní žádné mraky.
Dneska je vlastně docela hezká noc.
„A víš co je nejhorší?“ zeptal se potom měsíce. „Že já tebe asi taky.“