Dítě moudrosti 007 klan Chika

„To snad ne!“

„Myslím, že víš, co to znamená.“ Řekne Kakashi.
„Ale je to jenom pověra, ne? Že jo?“ Ptám se s nadějemi. Nikdo nechce být vyvolené děcko, které v sobě nosí démona, a když ho chytí, budou na něm dělat experimenty. To fakt nikdo nechce.
„Samozřejmě.“ Řekne k mému údivu Kakashi.
„Takže to neexistuje? Nejsem vyvolená? Nemám v sobě démona?“
„To zatím nevíme. Je to jenom pověra, ale to neznamená, že nemůže být pravdivá. A bohužel, Orochimaru věří tomu, že to je pravda.“
„Ach jo! Proč sak*a já? Proč? Vždyť nejsem ničím zajímavá! Každá druhá je úplně stejná, jako já!“ Vztekám se.
„Chápu tě, ale teď se musíš uklidnit. Někdo musel nést tohle břemeno. Měla bys být poctěna.“
„No, to teda nejsem! Co mám dělat?!“ Rozhodím rukama.
„V této chvíli vyčkej. Uvidíme, jaký bude Orochimarův další tah.“ Rozhodne Kakashi a kráčí směrem zpátky k vesnici. Jdu za ním a celou cestu přemýšlím nad tím démonem. Jak tak přemýšlím, najednou do něčeho narazím. Podívám se a zjistím, že jsem narazila do Kakashiho zad.
„Co je? Nezastavuj tak najednou!“ Křiknu na něj.
„Jsi doma.“ Oznámí mi. Rozhlédnu se. Opravdu jsme došli před Sasukeho byt.
„Proč jsi šel se mnou?“ Ptám se ho.
„Protože, kdybych šel k sobě domů, šla bys za mnou, jak si byla ponořená v myšlenkách. Tak jsem tě dovedl k tobě domů.“ Oznamuje mi. Trochu se začervenám.
„Nejsem žádné mimino!“ Vynadám mu.
„No jo a už běž.“ Pobídne mě. Tak mu zamávám na pozdrav a vyběhnu schody k Sasukemu.

Otevřu dveře a zbystřím, protože něco cítím. Je to překrásná vůně. Rámen! Vběhnu do kuchyně, kde na mě na stole čeká čerstvý rámen. Rozhlédnu se, ale Sasukeho nikde nevidím. Asi šel někam na nákup. Pomyslím si a pustím se od rámenu. Je tak dobrý!
„Jsme rádi, že ti chutná!“ Řekne šťastný, známý, ženský hlas. Prudce se otočím a spatřím svou matku a adoptivního otce.
„Mami?!“ Vykřiknu. Přede mnou stojí vysoká, štíhlá žena. Černá vlasy, ostře řezané rysy, úplně stejně jako já. Moje matka, Kazumi.
„Ano, jsem to já, Chikako.“
„A jsme tady, abychom tě varovali.“ Řekne otec. Nemůžu tomu uvěřit! Oni jsou tady! Přede mnou! Pořádně se na ně podívám a všimnu si, že se tak trochu mihotají.
„Před čím?!“ Zeptám se jich.
„Před démonem a lidmi, kteří se ho pokusí získat.“ Řekne otec.
„Před Shodaiem?“
„Přesně tak.“
„Kdo to je? Co má v úmyslu?“ Ptám se.
„Je to zlý démon, který v tobě přebývá. Kdysi jsme byli mocný klan jménem Chika. Ovládali jsme různé pečetící techniky a měli jsme velmi mocný Kekkei Genkai. Žilo se nám všem dobře. Vystačili jsme si sami. Byli jsme něco jako kočovný lid. Ale před dávnými časy naši předkové stvořili zlo. Mocného démona Shodaie. Aby se zachránili před zkázou, rozhodli, že ho zapečetí v batoleti. Zkoušeli to na mnoha dětech, ale jen v jednom se dal démon zadržet. To dítě se jmenovalo Daichi. Byl to chlapec s černými vlasy a byl velice inteligentní, rozumný a čestný, když vyrostl, vedl klan. Jeho potomci pak po něm zdědili Shodaie a také klan. Ty jsi jeho poslední nástupce a máš na ramennou veliké břemeno, ale neměla bys ho, kdyby si předkové mysleli, že ho neuneseš.“ Vysvětlila matka.
„Já nejsem potomek klanu Chika, ale stejně tak, jako tvoje matka, i já tě miluji. Proto jsme tě přišli navštívit.“ Řekne můj adoptivní otec.
„Pořád to nechápu. Co se mnou bude?“ Ptám se.
„Musíš se naučit Shodaie ovládat. Bojujte spolu bok po boku.“ Navrhne matka.
„Jak?“
„Musíš ho donutit, aby se zhmotnil. Pak s ním bojuj a podrob si ho. Víme, že to zvládneš. V tom rámenu byly mocné byliny. Díky tomu jsme se mohli zhmotnit. Samozřejmě především díky tvojí fantazii.“ Dořekne otec a spolu s matkou začnou mizet. Natahuju k nim ruce.
„Počkejte!“ Vykřiknu.
„Milujeme tě, Chikako.“ Pronesou oba.
„Já vás taky!“ Křiknu na ně, než se úplně rozplynou jako mlha. Vůbec nechápu, co se teď stalo, ale mám před sebou úkol, který musím splnit. Vykročím z kuchyně, v tom přilítne Sasuke.
„Jsi v pořádku?“ Zeptá se mě.
„Jo, proč?“ Odpovím mu.
„Slyšel jsem tě křičet.“
„To se ti asi jen zdálo.“ Zalžu.
„Dobře.“
„A kam se chystáš?“ Zeptám se ho a dám mu pusu na tvář.
„Běžel jsem za tebou. Teď se nikam nechystám.“ Řekne překvapeně.
„Fajn. Půjdeš prosím se mnou?“

Dojdeme na rozlehlou mýtinu nedaleko Konohy. Cestou sem jsem Sasukemu vypověděla celý příběh. Nakonec souhlasil, že mi s tím pomůže.
„Vůbec nevím, čím bych měla začít.“ Řeknu.
„Zkus se koncentrovat, soustředit.“ Poradí mi Sasuke.
„Fajn.“ Sednu si, zavřu oči a soustředím se. Na víčka mi dopadají paprsky zapadajícího slunce. Voláš mě? Ozve se hlas uvnitř mě. Trhnu sebou a prudce otevřu oči. Sasuke je hned u mě a objímá mě.
„Co se stalo?“ Ptá se.
„Slyšela jsem ho.“ Povím mu.
„Co říkal?“
„Nic důležitého.“
„Opravdu?“
„Jo.“
„Chceš pokračovat?“
„Určitě.“ Řeknu a zavřu oči. Stejně tomu pořád nemohu uvěřit. Opravdu tu sedím a snažím se spojit s démonem. Ještě dneska ráno jsem z toho byla vyděšená. Možná, že můj názor změnila Kazumi. Nesmím ji a otce zklamat. Musím se snažit ze všech sil, abych tuto nesmyslnou, malou válku ukončila. Pátrám v mysli, vědomím, jestli něco, nebo spíše někoho, nenajdu. V tom to uslyším. Slabí náznak života, nebo existence. Rychle ten vlásek pomyslně chytím a nechci ho pustit. Držím ho vší silou. Vzpírá se mi. V tom ho uslyším.
Co po mně chceš?
„Promluvit si.“
Chceš mě ovládnout, že?
„Možná.“
Fajn, ale o čem si chtěla mluvit?
„Jsi Shodai, že?“
Ne tak úplně.
„Jak to myslíš?“
Shodai. Tak mě pojmenovali potom, co mě zapečetili uvnitř Daichiho. Jmenuji se jinak.
„Opravdu? Řekneš mi to jméno?“
Teď ne.
„Kdy můžu začít?“
Až budeš připravená.
„Proč?“
Co, proč?
„Proč mi dáváš čas na přípravu?“
Když už mám možnost jít ven, chci, aby to bylo na co nejdelší dobu, a taky si chci pořádně zabojovat. Kdybych tě zabil už na začátku, nebyla by taková sranda.
„Já můžu začít hned.“
Jsi si jistá?
„Ano, jsem.“ Odpovím s jistotou, protože nemám už moc času. Orochimaru si pro mě přijde. Nechávám zavřené oči a najednou ucítím bodnutí. Bodání je intenzivnější. Začnu se klepat a trochu u toho vzlykám. Sasuke stojí opodál, protože ví, že nesmí přerušit rituál a přesto má v očích bolest, že mi nemůže jít na pomoc. Bolí mě to jako čert. Nikdy jsem necítila tak strašnou a nesnesitelnou bolest. Teď už křičím. Cítím, jak se ode mě něco uvolňuje, a začnu plivat krev. Bolí to čím dál víc a já si přeju, aby to skončilo. Začínám mít mžitky před očima, ale než stihnu omdlít, zjeví se přede mnou kluk. Bolest mizí. Ležím na zádech. Zvednu se, abych lépe viděla na cizince. Je to vysoký kluk se skoro až oranžovými vlasy. Andělská tvář, ostré rysy a na sobě má plášť s podivným znakem. Jsou to tři spirály spojené v jednu. Najednou si uvědomím, že stejný znak měla matka Kazumi na zádech jejího oblečení. Asi znak našeho klanu. Na ramenou ucítím něčí ruce, asi Sasukeho. Nemám na nic jiného čas, než se soustředit na toho kluka.
„Jsem Shodai.“ Prohlásí kluk.
„Ty jsi Shodai?“ Podivím se.
„Ano. Jinak se jmenuji Yasuo.“