Sakura a její kluci 12. - Zase znovu

„Ne… Jak…? CO?! Měla jsi být nadobro pryč?“
Už jsi chtěla slavit? No tak Sakuro přiznej si, že jsem ti chyběla. Co bys beze mě tak dělala?
„Žila?“ Sakura seděla v rohu pokoje a připadala si jak blázen, který promlouvá sám k sobě. „Stala se divná věc, víš? Potkala jsem Itachiho, Sasukeho bratra… Ale nepoznala jsem ho.“
Jak bys taky mohla, Sasukeho jsi neviděla skoro deset let a jeho bratra taky ne.
„Začínám si říkat, co když už ho vážně nemiluju, víš, moje myšlenky se často vrací ke Gaarovi a k Narutovi a těm předchozím. Občas cítím záblesk bolesti a stesku.“
Ale po kom z nich je to nejvíc?
„Myslím, že…“ Najednou se Sakure v hlavě vynořil jiný obličej, díky kterému se jí rozbušilo srdce a tělem prolétlo vzrušení.
Jsi zvrácená Sakuro! Povídám ti, že jsi zvrácená. Nevím, kolik jich chceš vystřídat, ani jak chceš strávit zbytek života, ale měla by ses vzpamatovat.
„Ticho! Tohle není o tobě, je to o mě! A já si můžu toužit po kom chci. Ublížila jsem už tolika lidem, nech mě si užít s někým, komu neublížím.“
Jen si dávej pozor, Sakuro, protože i když si budeš myslet, že je to dokonalé, vždycky tady bude někdo, jako stín.
„Ticho!“ vykřikla Sakura. V tom momentě se otevřely dveře a v nich se objevil Itachi.
„Co tu křičíš jak na lesy? Děje se něco?“ zeptal se jí s nepříjemným podtónem.
„Nic.“ Sakura nevěděla, kam se dívat.
Itachi zůstal stát ve dveřích a dívku chvíli podezřívavě sledoval, pak vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Sakura se zamračila a zvedla se z podlahy, na které do teď seděla. Chtěla jít do své postele, ale když k ní ninja přistoupil, ustoupila dozadu a narazila do zdi za sebou. Jeho zkoumavý pohled se jí nelíbil, připadalo jí, jako by mohl číst její myšlenky i bez Sharinganu. Kdyby mohla, ještě víc by se v rohu místnosti schovala, ale víc už to nešlo. Dokonce zapomněla, že s ním chtěla mluvit. Najednou Sakuru přemohl ten nepříjemný pocit a ona se rozhodla přejít do ofenzivy, protáhla se kolem něj a vydala se k posteli.
„Co je s tebou?“ zeptal se jí, když k němu stála otočená zády.
„Nic… Nic, mi není, co by mi mělo být?“ Sakura se snažila nebýt nervózní, ale při tom, jak si ji prohlížel, jí to přišlo nemožné.
O co mu jde? Zamiloval se do tebe? Vyžeň ho konečně.
Ticho buď, však se o to snažím, ale v momentě, kdy se snažím utišit tebe, nemohu mluvit i s ním.
„Chci tě poprosit, abys odešel, chtěla bych jít spát.“ pronesla a snažila se, aby to znělo dostatečně důrazně.
„Samozřejmě.“ Itachi se otočil k odchodu, ale ve dveřích se znovu zastavil. „Dávej si na sebe pozor Sakuro.“
Dívka stála jako přiražená. Co mu bylo? Co viděl? Rozhodla se na to radši nemyslet a lehla si do postele. Ke svému překvapení na ni dolehla únava a konečně usnula.
Ráno v Akatsuki sídle bylo klidné. Sakura se probudila, umyla se, oblékla a šla si najít něco k jídlu. Její kroky vedly do jídelny. U stolu spatřila tři muže. Byl tam Itachi popíjející čaj a skoro až podivně živě se bavil s mužem, jehož jméno si Sakura nedokázala vybavit, ale věděla, že je to jeho parťák. A nakonec, ten milý ninja z minulého večera. Když si jí všiml, usmál se na ni a popřál jí dobré ráno.
„Dáš si kávu, krásko?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Nabídl Sakuře židli u stolu, přinesl jí šálek, nalil jí kávu a postavil před ni talíř s dvěma krajíci chleba a příborem. „Ber si, najez se. Naše skromná snídaně, protože někdo snědl všechny klobásky.“ jeho pohled padl na jí stále neznámého ninju, který se jen arogantně usmál, a bylo na něm vidět, že je mu očividně jedno, zda bude mít Sakura na snídani klobásky, nebo jen zeleninu, máslo, nějaký salám a sýr.
Sakura poděkovala a s úsměvem se pustila do jídla, snažila se při tom ignorovat Itachiho, který si jí znovu prohlížel, soustředila se na jídlo a na konverzaci se svým milým společníkem.
Během dalších dní poznala všechny ostatní členy sídla a s některými si padla do oka, s jinými ne. Postupně se zase začala cítit pohodlně a zvykla si i na to, brát ten dům jako svůj domov.
Sakura bydlela v sídle skoro dva týdny, když přišel první přelom v jejím poklidném bydlení. Byl podvečer, sídlo bylo prázdné a doma byla jen ona a…
„Ahoj, růžovko.“ pozdravil jí ninja a posadil se k ní na pohovku.
„Neříkej mi růžovko!“ zasmála se Sakura a bouchla ho do ramene. Odpovědí jí bylo uražené zakňučení. „Ale no tak, i když tak vypadáš, tak nejsi baba, ne?“ zasmála se.
„To si piš. Co to čteš?“ ninja se k ní přisunul blíž, aby nahlédl do knihy, kterou měla dívka položenou v klíně.
„Ani nevím, nějaký starý román, našla jsem to nahoře v knihovně.“ odpověděla a snažila se ignorovat vzrušení, které jí z jeho blízkosti proběhlo tělem.
„Tak romantika, jo? A nechceš něco zažít v reálu?“ mrknul na ni.
Sakuře zrůžověla líčka. „Nech toho.“ odsekla a sklonila hlavu ještě víc, aby její vlasy zakryly zrádnoučerveň.
Ale no tak, Sakuro, jsi jako děcko. Ale doufám, že zase nepřemýšlíš nad tím, že se s ním vyspíš.
Nech toho, až než jsi to řekla, jsem na to nemyslela.
Děkuji, takže to budeme zažívat znovu.
„Chci tě a jsme tu sami.“ slova, která jí zašeptal do ucha, jí rozproudila krev v žilách. Žasla sama nad sebou, že jednoduchá fráze s ní dělá takové věci. Když jí jen o chvilku později políbil na krk, ztratila nad sebou kontrolu úplně. Vyhledala jeho ústa a hladově se k nim přisála. Užívala si tu chvilkovou blízkost druhé osoby a přestala myslet na všechno ostatní. Mazlili se spolu na pohovce ve společenské místnosti, dokud ho nevyzvala, aby šli nahoru do pokoje.
Později ten večer, ležela Sakura nahá v jeho náruči a konečně začala přemýšlet. Do mysli se jí vetřely výčitky a strach. Rozhodně k němu nic necítila, snad jen kamarádství, a co když je to konec?
„Nikomu o tom, co se stalo, neřekneme, ano?“ zeptala se a prolomila tak ticho.
„Jak chceš.“ odpověděl jí.
Vidíš, vadí mu to, jsi hloupá, Sakuro a neumíš se ovládat.
„Zlobíš se?“
„Ne…“
„Já jen… Totiž, nechci aby mezi námi něco bylo, jsme kamarádi a já…“
„Ticho, nemusíš nic vysvětlovat. Budeme dělat, jako že se nic nestalo.“ přerušil její koktání.
„Děkuji, Deidaro, jsi vážně kamarád.“ usmála se.
„A budeme to tak dělat pokaždé, když se to stane.“ dodal.
„Cože?“ Sakura se posadila, aby na něj dobře viděla. Lišácký pohled v jeho očích jí naznačoval, že to myslí vážně, ale jen pokud ona chce. Sakura přimhouřila oči a sklonila se k němu. Měl pravdu, pokud je to mezi nimi, můžou si užívat.