Sedm moří I. - Modré oči

ÚVOD
K zemi se snášel list. Když byl pouhý centimetr od země, chňapla po něm bledá ruka se štíhlými prsty.
Nanami sevřela ruku v pěst a list zmuchlala do kuličky. Konoha už je jen den cesty od ní. A do Mlžné se v žádném případě vrátit nechce. Zaslechla prasknutí větvičky a bleskově se otočila. Byla to jen srnka. No, aspoň bude mít co jíst. Ani se neotočila a zasáhla ji kunaiem přímo do srdce. Vykuchala ji a zapálila oheň. Zaostřila klacek, který našla, a napíchla na něj pořádný kus masa. Čas na oběd.

(vyprávěno z pohledu Nanami)
Konečně. Po namáhavém skákání po stromech byla Konoha na dohled.
Vyčerpaně jsem sebou praštila na trávu a dívala jsem se na mraky. Nikdy mě moc nezajímaly, ale potřebovala jsem si odpočinout.
„Díváš se na ně často?“ ozvalo se nade mnou. Polekaně jsem nadskočila a všimla jsem si týpka v zelené vestě. Měl ten nejznuděnější výraz, jaký jsem kdy viděla, a to počítám i pohledy do zrcadla.
„Ne, proč?“
„Škoda, mohli jsme se dívat spolu,“ zašklebil se. Dokonce chvíli vypadal, že má zájem o okolní svět. Nebyl úplně ošklivý, ale nejsem tu proto, abych se snažila sbalit první osobu, kterou potkám.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ pokračovala ona osoba a se zájmem si mě prohlížela.
„Nanami. Ty?“
„Nara Shikamaru.“ Na moje příjmení očividně nečekal, ale kdyby se zeptal, asi bych mu řekla, ať strká nos do něčeho jiného. Chvíli jsem si ho prohlížela. Vlasy stažené do culíku, černé oči, vypadal chytře. Shikamaru. Budu si ho pamatovat.
„No, asi budu muset jít. Koukám, že jsi zdejší, takže se ještě uvidíme.“
„A kam máš namířeno? Nezdá se mi, že bys to tu znala.“
„Chci tady žít, kam mám mít namířeno?“ odpověděla jsem mu otázkou.
„Běž za Tsunade-sama. To je Hokage. Chceš tam odvést?“
„Tak fajn,“ souhlasila jsem. Běžela jsem za ním a brzy jsme dorazili k velkým dveřím. Shikamaru mi prozradil, že je tohle Tsunadina kancelář a že bych ji radši neměla moc štvát. Poděkovala jsem mu a zaklepala jsem na dveře.
„Dále,“ ozvalo se z kanceláře páté Hokage. Odhodlala jsem se a vstoupila jsem dovnitř. Vysvětlila jsem jí, že jsem kunoichi z Mlžné vesnice a že bych chtěla žít tady. Na víc se neptala, tak jsem jí víc neřekla.
„Dobře, budeš bydlet vedle Naruta. Třeba si budete rozumět. A jak že se vlastně jmenuješ?“
„Nanami.“
„Příjmení?“
„Není potřeba,“ bránila jsem se. Nakonec mě nechala na pokoji.
„ Zavolám ti někoho, kdo tě tam dovede, a tady máš nějaké peníze na jídlo.“ V tu chvíli se za dveřmi ozvalo: „Tsunade-samaaa?“
„Hodný kluk, už mě oslovuje správně,“ ucedila Tsunade. „Naruto, tahle holka se jmenuje Nanami a bude to tvoje sousedka.“
„Rád tě poznávám, Nami,“ řekl ten hyperaktivní blonďák v oranžové kombinéze a nabídl mi ruku. Chvíli jsem váhala, ale nakonec ve mně převládla ta milá společenská stránka. Navíc se mi celkem líbil, i když vypadal trochu praštěně. Chytila jsem ho za ruku a rozloučila jsem se s Hokage. Usmála jsem se na Naruta a zeptala se ho, kolik mu je.
„Šestnáct,“ prohlásil pyšně. Takže je o dva roky mladší. Brzo mě začal zasypávat fakty o sobě. Ale nejvíc mě šokovaly jeho oči.
„Naruto…“ lapala jsem po dechu. „Jak se jmenuješ příjmením?“
„Uzumaki Naruto,“ prohlásil ten kluk pyšně.
No do háje!

„Proč tak zděšeně, Nami-chan?“ zašklebil se Naruto. „To ti moje jméno nahání strach?“ Podíval se na mě svýma modrýma očima a pokusil se o svůdný výraz. Musela jsem se zasmát. „Naruto, takhle mě nesbalíš.“
„A jak? Nechceš zajít třeba na ramen?“ Vážně se mi líbil. Klidně bych s ním šla. Svěsila jsem ramena a hlesla jsem: „Ráda bych, ale asi to nepůjde.“
„Proč ne?“ podíval se na mě podezřívavě. Sakra, první kluk, co mě kdy někam pozval, vlastně první, se kterým bych někam šla, a teď tohle.
„Jsou tvoji rodiče ještě naživu?“
„Ne, proč?“ Do dvou hájů.
„Sakra, Naruto. Já jsem asi tvoje starší sestra. Uzumaki Nanami.“ Blonďáček na mě chvíli zíral, neschopný slova. Otvíral a zavíral pusu a lapal po dechu jako ryba na suchu a pak s výkřikem: „Sakra!“ utekl pryč. Taky jsem měla tak trochu chuť zařvat „Sakra“ a utéct pryč, ale já jsem musela do svého bytu. Takže bratr. Mám mladšího bratříčka a chtěla jsem si s ním něco začít. To zní strašně. Odemkla jsem dveře a dala jídlo do ledničky. Pak jsem sebou plácla na postel. Po chvíli mě koukání do stropu přestalo bavit. Zvedla jsem se, že se půjdu projít.
Nakonec jsem si šla sednout na tátovu hlavu a prohlížela si Konohu. Myslela jsem na to, co se stalo, když jsem byla malé mimino. Unesli mě uprostřed noci a dlouhé tři roky mě schovávali v té mizerné mrňavé jeskyni. Potom přišel můj zachránce. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak se jmenoval, protože chtěl, abych mu říkala Dědo. Nikdy mi nic neřekli o rodičích, jenom to, že už umřeli. Pak ale Děda umíral a zavolal si mě k sobě. Vyprávěl mi, kdo byli rodiče, že jsem dcera Čtvrtého a že zemřeli při obraně Konohy. Jo a ještě něco, ve vesnici mám… A to nedopověděl. Už nemohl. Ale myslím si, že mi chtěl říct o Narutovi.
„Tak ty jsi ta nová?“ ozvalo se za mnou.
„Jo. Nanami. S kým mám tu čest?“
„Já jsem Hatake Kakashi, asi budeš v mém týmu se Sasukem, Narutem a Sakurou, takže nezapomeň zítra včas vstát.“
„Hm.“
Nevypadal, že by toho chtěl říct víc, protože se začetl do Icha Icha. Jednou jsem do té knížky nakoukla. Kdyby všechny ty prasárny najednou obživly, sežraly by zaživa Kakashiho a ještě by si jako zákusek dopřály půl Konohy. Pak ale zvedl oči a zkoumavě si mě prohlížel.
„Na Naruta máš asi dobrý vliv. Takle dobře nikdy kunaie neházel, ale před chvílí jsem ho potkal u cvičiště, jak se s šíleným výrazem strefuje do křížků, které si vyřezal, mimochodem všechny perfektně trefil, a opakuje ‘sakra‘, ‚sestra‘ a ‚Nanami‘,“ nadhodil.
„To ho to vážně tak sebralo?“ povzdechla jsem si.
„A co?“ zvedl obočí.
„Zjistil, že se pokusil pozvat na rande vlastní sestru.“
„Ty jsi Narutova sestra?“ zvedl obočí Kakashi. „A chtěla sis s ním někam vyrazit? Jsi nejspíš první.V obou ohledech. Dost ho to sebralo.“
„Mě taky. Ale já neházím kunaie, já sedím tátovi na hlavě a přemýšlím o minulosti.“
„Nechám tě přemýšlet, Nami. Zítra ráno,“ zamával mi a zabořil nos do svého prasáckého románu. Asi nemá holku. Už jsem o něm něco málo slyšela, ale byly to hlavně fámy, které ho popisovaly jako chladnokrevnou vraždící bestii. Uvidíme, možná je jiný. Pořád mi ale hlavou zněla věta Asi nemá holku.
„Čau kočko,“ ozvalo se za mnou. Jashine na nebesích, to mě nemůže nikdo nechat na pokoji? Teda, ne že bych uctívala Jashina.
„Čau Shikamaru,“ odvětila jsem. „Přišel jsi mi říct, jak Naruto najednou skvěle hází kunaie? Nemusíš se namáhat, už tu byl Kakashi.“
„Já ale nejsem Kakashi, takže by ti moje společnost měla být mnohem příjemnější,“ ušklíbl se a sedl si vedle mě.
„Co ty víš? Třeba ho tajně miluju,“ prohlásila jsem zasněně. Shikamaru se na mě zděšeně podíval.
„Neboj, to byl vtip,“ ujistila jsem ho.
A co když je na tom vtipu zrnko pravdy? otázal se mě škodolibě nějaký vnitřní hlásek.
Zmlkni a na Kakashiho zapomeň! vyjela jsem na něj v duchu. Ne, toho fakt nechci. Přistihla jsem se, že podobně uvažuju i o klukovi vedle mě. Jestli se mi líbí. Měla jsem chuť si dát facku. Nejsem tady přece proto, abych sbalila každého, koho uvidím. Ale Shikamaru byl celkem sympatický… A docela hezký…
„A proč Naruto najednou skvěle hází kunaie?“
„Chtěl mě pozvat na ramen,“ odvětila jsem.
„Takže zase trable s holkama.“
„Ale já bych s ním klidně šla, jenomže je…“
„Moc malej? Moc blonďatej? Moc otravnej?“
„To ne, to se mi na něm líbilo. Jenomže je…“
„Už to mám. Moc potrhlej?“ Vítězoslavně.
„Necháš mě laskavě domluvit?“
„Dobře. Tak naposledy. Moc posedlej ramenem?“
„Moc můj brácha,“ zasyčela jsem. „Mladší brácha.“ Shikamarovi spadla čelist.
„COOO?“
„Vajco. Brácha. Máme stejný oči, rodiče nás obou jsou mrtví, nikdy mě nepoznal, to všechno sedí.“ Shikamaru si lehl a díval se na mraky. Vypadal mírně překvapeně, ale nijak zvlášť to nedával najevo.
„Pojď se dívat se mnou, uklidní tě to. Mraky mám rád.“
„Tak dobře.“ Lehla jsem si vedle něj a pozorovala západ slunce. Obloha se zbarvila do ohnivé oranžové a už bylo celkem chladno. Ale pořád mi vrtal hlavou ten mizerný vnitřní hlásek.
Co když se mi opravdu líbí Kakashi?