Dítě modrosti 006 Démon jménem Shodai

„To si už nikdy nechtěla vidět svého pravého otce?“

„Můj otec je už dávno mrtvý!“ Křiknu, i když vím, že je to lež.
„To neříkej! I já mám city, víš? A navíc jsme spolu strávili spoustu času jako otec a dcera. Neříkej, že jsi zapomněla!“ Dodá s úsměvem.
„Jak bych mohla zapomenout? Prováděl jsi na mně nějaké experimenty!“ Řeknu naštvaně.
„To je od tebe kruté. Nebyly to experimenty. Jen jsem tě pozoroval. A buď taky trochu vděčná! Naučil jsem tě používat tvoje Kekkei Genkai.“ Pronese a já si vzpomenu, jak jsem kdysi strávila v jedné ze skrýší své mládí, když maminka a můj adoptivní otec zemřeli.

„Tati! Mně to nejde! Proč mi to nejde?“ Ptá se podrážděně malá holčička.
„Neboj se, určitě na to přijdeš.“ Uklidňuje ji její otec. Orochimaru. Oba jsou venku před skrýší a cvičí její vrozenou schopnost. Holčičce to nejde a je unavená, tak si sedá pod rozkvetlou sakuru. Orochimaru si sedá vedle ní a hladí ji po jejích hebkých, černých vlasech. Když usíná, šeptá ji: Miluji tě, Chikako.

Když si na tohle vzpomenu, vyhrknou mi do očí slzy. Podívám se na něj a zase na něj začnu myslet jako na otce. Mám sto chutí rozběhnout se za ním a vše mu odpustit. Co si to myslím? Vždyť provedl tolik hnusných věcí. Nezaslouží si odpuštění.
Rychle se vzpamatuju. Nasadím neutrální výraz.
„Co se mnou budeš dělat?“ Zeptám se ho.
„Mám pro tebe nabídku.“ Řekne zase s úsměvem.
„Jakou?“ Optám se a on zvážní.
„Chtěl bych, abys tu se mou zůstala.“ Říká. Vůbec nevím, co na to říct. Nejradši bych mu vběhla do náruče a s brekem bych souhlasila. Tolik let se mi po něm stýskalo.
„Ani nápad.“ Odpovím. Trochu mě to zaskočilo, ale nesmím jednat ukvapeně. A vypadá to, že ho to taky překvapilo. Pak se ale uklidní.
„Dobře. Je-li to tvé rozhodnutí, tak tě nechám jít. Nejsi mi k ničemu.“ Překvapí mě jeho slova. Nechá mě jít? A že mu nejsem k ničemu? Samozřejmě ta poslední slova nemyslel vážně. Dobře vím, jak mu na mně záleží. Možná má se mnou i jiné plány. Jak tk přemýšlím mihne se kolem mě stín a zaútočí n mě.Najednou mám tmu před očima.

Proberu se u velkých zdí. Asi patří Konoze. Rozhlédnu se a nevidím ani živáčka. Podepřu se a vstanu. Nejdřív mě bolí hlava, ale to se dá přežít. Začnu utíkat směrem, kterým by měla být hlavní brána. Doběhnu k ní s vypětím všech sil. Zastavím za bránou a padnu na kolena vyčerpáním. Hlídka mi hned běží na pomoc.
„Kdo jsi?“ Ptá se mě jeden z nich.
„Chikako ze Skryté kamenné. Byla jsem tu na misi, ale pak… no musím něco říct hokage-sama.“ Řeknu a začnu se zvedat. Dva mě podepřou a jdou se mnou ke kanceláři.
„Co se ti stalo?“ Ptá se mě jeden.
„Nic důležitého. Teď jen musím k hokage-sama.“

Klep-klep
„Dále.“ Ozve se z kanceláře. Jeden z hlídky otevře dveře a společně vstoupíme.
„Chikako!“ Vykřikne hokage a prudce vstane, čímž shodí židli.
„Jsi v pořádku? Kde si byla?“ Ptá se mě.
„Omlouvám se za potíže. Unesli mě do Orochimarova sídla.“ Říkám.
„K Orochimarovi? Jak si unikla?“
„Pustil mě.“ Pronesu s obavami o tom, co bude následovat.
„Pustil tě? Jakto?“
„No víte…slibte mi, že to nikomu neřeknete, ale Orochimaru je můj biologický otec.“ Oznámím všem přítomným a vidím, jak mají všichni překvapený výraz.
„Cože?“ Vykřikne hokage.
„Ano, je to pravda.“
„Panebože. To budu muset ještě pobrat. A jsi v pořádku? Odkdy to víš?“
„Já to vím od doby, co mi umřeli moji rodiče. Strávila jsem s ním v jedné skrýši snad rok. Možná dva.“ Připustím.
„Proč jsi nám to neřekla?“
„Snažila jsem se zapomenout. A navíc, nechával mě na pokoji tak jedenáct let. Proč přišel až teď?“ Ptám se popravdě.
„To netuším. Pochybuju, že se mu najednou začalo stýskat.“ Říká zamyšleně hokage. Najednou prudce zvedne hlavu.
„To snad ne!“ Vykřikne.
„Co se stalo?!“ Ptá se Shizune.
„Chikako, běž za Kakashim a připoj se k nim. Ale předtím běž do nemocnice, ať ti ošetří rány. Hlavně neopouštěj Konohu. Můžeš jít.“ Poručí mi.
„Ale, co se děje?“ Ptám se.
„Nic, jen mi něco došlo. Ještě si promluvíme.“ Odpoví a začne se věnovat Shizune. Otočím se a vyjdu před kancelář a zamířím si to do nemocnice.

Po deseti minutách, co jsem opustila nemocnici, narazím na Naruta, jak sedí v Ichiraku. Má smutnej výraz.
„Hoj, Naruto! Co ten výraz?“ Ptám se ho. On se překvapeně otočí, chvilku na mě zírá, jako by viděl ducha a běží mě obejmout.
„Kde ses tu vzala? Jsi v pořádku?“ Ptá se mě a otáčí mě ze strany na stranu.
„Jo, jo. Sem v pohodě.“ Odstrkuju ho.
„To jsem rád. A jak si utekla? Viděli jsme, jak tě zajali a potom zmizeli.“
„To je trochu delší. Povím ti to, až tu budou ostatní.“
„Tak dojdi pro Sakuru a já dojdu pro Sasukeho.“ Navrhne.
„Ne! Víš co? Bude to obráceně. Stejně musím jít domů se najíst.“ Zakecávám to.

Když vejdu do dveří, už našeho bytu, Sasuke mě málem umačká k smrti.
„Ani nevíš, jak jsem se bál!“ Křičí.
„Jo, klid. Povím ti všechno za chvíli. A nekřič tady tak, sousedi si budou stěžovat.“ Řeknu, načež si mě přitáhne k sobě a vášnivě políbí. Začnu mu polibek oplácet. I když mám nutkání zajít trochu dál, tak ještě musím udělat pár věcí. Odtrhnu se od něj.
„Musím se jít osprchovat.“ Řeknu a jdu do sprchy.
„Dobře.“ Slyším za sebou.

Za půl hodinky stojíme na jednom kopci na kraji Konohy.
„Tak vyprávěj.“ Pronese Kakashi a sedne si. Ostatní udělají totéž. Začnu jim vyprávět celý příběh, a když skončím, tak na mě zírají s otevřenou pusou. Nejdřív se ohlédnu na Sakuru a překvapí mě, že se tváří skoro provinile, až omluvně.
„Tvůj táta je Orochimaru?!“ Vyjekne Naruto.
„Jo, už to tak bude.“ Pronesu a kouknu na Kakashiho. Tváří se zamyšleně. Mohl by vědět něco, co ví i hokage-sama? Tvářila se divně, když jsem jí to vyprávěla.
„A…jsi v pořádku?“ Ptá se opatrně Sakura. Samozřejmě jsem tu část, kdy mě shodila, vynechala.
„Jo.“ Řeknu téměř překvapeně. Sasuke mi potají stiskne ruku.
„Tak jo, mládeži. Potřebuji si s Chikako trochu promluvit.“ Řekne najednou Kakashi, až všichni nadskočíme.
„Sejdeme se potom?“ Nabídne mi Naruto. Sasuke po něm vrhne nepřátelský pohled, ale pak se uklidní, když si uvědomí, že náš vztah je v utajení.
„Dobře.“ Souhlasím.
„Odcházím, ale můj duch zůstává s vámi!“ Vykřikne ještě Naruto. To mi trochu zvedne náladu. Kluci odcházejí, jen Sakura u mě zůstane.
„Ehm…Chikako… chci se ti za všechno omluvit a chci být tvoje kamarádka. Vím, že Sasuke-kun má právo být šťastný, tak se o něj dobře postarej.“ Řekne.
„Co to do tebe, tak najednou vjelo?“ Zeptám se.
„Já nevím. A není to jedno?“
„Asi jo.“ Přikývnu a obejmeme se. Pak ke mně přistoupí Kakashi.
„Mám pro tebe špatnou zprávu.“ Začne.
„Jakou?“ Zeptám se s obavami.
„Existuje démon jménem Shodai. Není to tak úplně démon, spíš něco jako ďábel. Je to mocné stvoření a kdo ho vyvolá, může ho ovládat. S ním lze ovládnout celý svět. Samozřejmě je to jen povídka, ale v poslední době se říká, že se někdo pokouší ho vyvolat a že klíčem k němu je dívka. Dívka s černými vlasy jako uhel, silná s výjimečnými schopnostmi a s čistým srdcem. Myslím, že víš, co to znamená.“ Dořekne a mě úplně zmrazí. Pomalu zpracovávám, co mi teď Kakashi řekl.
„To snad ne!“ Vykřiknu.