Dítě moudrosti 008 Bitva

„Ano. Jinak se jmenuji Yasuo.“
„Yasuo? Víš, že to znamená: Milující mír?“ Ptám se ho.
Nejdřív se na mě podívá stylem: Myslíš to vážně? Ale pak se uklidní.
„Samozřejmě.“ Odpoví s klidem. Znovu si ho pořádně prohlédnu. Jeho naoranžovělé vlasy se lesknou v zapadajícím slunci. Paprsky se mu odrážejí v očích a vítr mu čechrá rozježené vlasy. Opravdu vypadá jako anděl. Pomyslím si.
„Je to pravda?“ Zeptám se.
„Co přesně?“
„Tvoje jméno.“
„Ano.“ Řekne a já se zatvářím překvapeně.
„Netvař se tak překvapeně.“
„Co bude teď?“ Zeptám se.
„Boj.“ Odpoví, skoro až lítostivě.
Vstanu a zaujmu bojoví postoj. Jestli chci vyhrát, tak na něj musím použít veškerou sílu. Sasuke odskočí k lesu, aby se nám nepletl pod nohy, ale stejně je připravený mě bránit. Vystartuji jako první. Použiju svůj kunai a zaútočím na něj. On jen zvedne prst a odrazí můj útok. Jenom prstem?!
„Co jsi čekala?“ Řekne posměšně. Rozběhne se proti mně a sekne mě do nohy, až se mi podlomí kolena. Znovu vyrazí a tentokrát mě zasáhne do ramene.
Vyrazím znova a tentokrát použiji svůj Kekkei Genkai.
„Ó vládce na nebesích, ve vodě, v ohni a v zemi. Slyš tisícům třepotajícím křídel, slyš tekoucí vodě, plápolajícím plamenům, slyš zvukům lesní zvěře! Tímto tě žádám: Dej mi svou sílu!“ Vykřiknu a přivolám svůj ohnivý meč. Švihnu s ním proti němu, ale tentokrát větší silou, takže musí Yasuo použít svůj vlastní meč, který měl zavěšený u pasu. Stejně se pořád usmívá. Udělám výpad ze strany, ale ten stejně odrazí. Vyskočím nad něj a máchnu mečem proti němu. Tentokrát mu uštědřím řeznou ránu do ramene. Odskočím a napřáhnu meč proti němu.
„Vzplaň, Akeno!“ Vykřiknu na můj meč, který jsem pojmenovala Akeno. Z meče vyletí jiskra na zem. V tom okamžiku se utvoří ohnivý kruh kolem démona. Pořád se usmívá, i když je zraněný. Vyskočím do vzduchu na mohutný strom.
„Utop, Nanami!“ Křiknu na meč, který se v mžiku změní na vodní. Namířím ho na Yasua a vypustím z meče obrovskou vlnu, která uhasí oheň, aby se nerozšířil. Seskočím dolů ze stromu a namířím Nanami na démona.
„Nami.“ Vyslovím jméno vodního útoku. Ze země vytryskne pramen a zaměří se na protivníka. Utvoří kolem jeho hlavy bublinu s vodou a nechává nepřítele, aby se topil na souši. Yasuo bojuje s vodní bublinou a křičí, i když není slyšet. Spadne na kolena a vypadá to jako by se vzdal. Pak si to uvědomím. Vždyť on se vůbec nebránil, ani nebojoval. Nechává se porážet, nebo ještě ani nezačal útočit. Sak*a! Přestanu útočit, zruším bublinu a vyčkávám. On se postaví a zase má na rtech úsměv.
„Už ti to došlo? Nic mi nemůžeš udělat.“ Zasměje se.
Co mám dělat?!
„Rozdrť, Riku!“ Křiknu už ve vzteku. Místo vodního meče, je tu meč země. Proč se chová tak arogantně? Máchnu mečem a vyslovím další útok.
„Ren!“ Kolem démona se začne zvedat zem do lotosového květu a přitom mačká Yasua vevnitř. Ozve se namyšlený smích.
„To není všechno.“ Zašeptám.
„Nikki!“ Všechny stromy v okolí se začnou stáčet kolem démona a pokouší se ho umačkat, větve ho škrtí a trny ho bodají. Sice se už nesměje, ale stejně typuji, že se usmívá. Rozhodnu se pro závěrečný útok.
„Udus, Yoshiko!“ Vykřiknu na meč, který se změní na vzdušný.
„Sora!“ Zavelím útok. Odeberu všechen kyslík z oblasti, kde je démon. Teď ho chvilku zdržím a můžu se připravit na poslední útok.
„Jako je prach na zemi, tak je i kapka vody v jezeře. Jako je jiskra v plameni, tak je i vítr na nebesích. Jako je život, tak je i smrt. Jako je radost, tak je i smutek. Jako je anděl, tak je i ďábel. Voda, oheň, země, vzduch. To jsou mí pomocníci, to jsou mí andělé!“ Odříkávám poslední útok. Po kterém mi nezůstane žádná čakra. V rukou se mi hromadí energi ze čtyř elementů. Podívám se směrem, kde by měl být démon. Tuhle techniku jsem se naučila jsko malá. Je to velice silná technika, proto je i hodně nebezpečná. Pokud démon ví všechno o mně, mohl by i podobně přemýšlet, tudíž by mohl na tuhle techniku zapomenout. Nadechnu se.
„Tanči, Mariko!“ Vykřiknu a vypustím z rukou nahromaděnou sílu. Obrovský příval světla zasáhne Yasua a utvoří kolem něj sloup ničivé energie.
„Musíme utéct!“ Křiknu na Sasukeho. Ten se otočí a vyskočí na strom. Já se pokusím jít za ním, ale s mojí poraněnou nohou to nezvládnu. Kolem vládne chaos a sloup energie mě dohání tím, jak se rozšiřuje. Zničí mě to! Někdo mě vezme do náruče a utíká se mnou pryč. Sasuke! Díky bohu! Skáčeme ze stromu na strom, co nejrychleji a za chvíli jsme dostatečně daleko od té katastrofy. Otočíme se a vidíme, jak moje technika zničila skoro celý les i s naším bojištěm. Pátrám zrakem po okolí, jestli tam někde neleží Yasuo. V tom se mi podlomí kolena a já ztrácím vědomí.

„Chikako, Chikako, Chika-“ Odříkává Sasuke moje jméno, ale zarazí se, když si uvědomí, že jsem vzhůru. Rozespale se koukám po místnosti. Zase nemocnice a stejný pokoj. Vedle postele, na nočním stolku, stojí váza s růžemi a na nich nápis: Brzo se uzdrav! Sakura. To jako fakt? Nakonec moje oči spočinou na Sasukem.
„Jsi v pořádku?“ Zeptám se ho ochraptěle. Ten se na mě překvapeně podívá.
„Myslíš to vážně? Ty jsi ta zraněná, víš?“ Sdělí mi a něžně mě políbí, jako by se bál, že se rozsypu.
„Kde je?“ Ptám se ho.
„Pravda je, že nevím. Když si ztratila vědomí, tak jsem s tebou spěchal do nemocnice a potom jsem běžel na to místo, kde by měl být, ale tam už nebyl. Je mi opravdu líto.“ Pronese sklesle Sasuke.
Není tam? Zrovna teď by mohl být třeba ve Skryté kamenné. Panebože, panebože, panebože, panebože! Začínám panikařit. Srdce mi bije o poznání rychleji. Kapičky potu mi stékají po tváři.
Klid! Křikne někdo uvnitř mě.
Yasuo?!
No jo, sem tady.
Jak to?
Porazila jsi mě. Vrátil jsem se do tebe a teď mě můžeš použít v boji.
Aha. A jak to že nemusím mluvit?
Spojili jsme se. Sice jsme už byli spojení, ale tohle je i spojení duší. Něco jako spřízněné duše.
Spřízněné duše?
Jo.
Můžeš se zhmotnit?
Jen pokud mě povoláš.
A bude to bolet?
Teď už asi ne.
Otevřu oči a podívám se na Sasukeho.
„Je v pořádku ve mně. Mluvila jsem s ním.“
„Opravdu? To jsem rád. A teď si odpočiň.“ Řekne a já zavřu oči.

Probudím se, až když zapadá slunce. Nikdo v pokoji není. Posadím se a zjistím, že mě nic nebolí. Pomalu se došourám k oblečení a začnu se převlíkat. Na stole objevím hřeben a učísnu si svoje neposlušné lokny. Pomalými kroky dojdu ke dveřím a potichu se vyplížím z pokoje ven. Chodby jsou liduprázdné, takže není problém vyjít z nemocnice. Kráčím ulicemi a míjím šťastné a rozzářené lidi. Je tak krásné počasí!

Na malém paloučku za Konohou se rozhlédnu, jestli tu někdo není.
Pojď ven. Poručím mu. Zavřu oči a soustředím se. Za minutku je zase otevřu a vidím ho před sebou.
„To bylo rychlé.“ Poznamenám.
„O čem chceš mluvit?“ Zeptá se mě.
„Já ani nevím. Možná bys mi mohl říct o svých silách, nebo něco takového.“
„Dobře. Ve skutečnosti jsou na světě tři démoni. Já, moje sestra a bratr. Nevím, kde teď jsou. Ale všichni tři umíme něco jiného. Moje zaměření je hypnóza. Samozřejmě umím i jiné věci.“
„Proč jsi na mě nepoužil hypnózu?“
„Protože na naše pány můžeme využívat jen určité množství síly.“ Pronáší celkem ublíženě.
„A pak se všichni divý, že prohráváme.“ Dodává nabručeně. Zasměju se.
„Co je tu vtipnýho?“ Zeptá se ještě víc nabručeně. To už vyprsknu smíchy. Nečekala jsem, že s ním bude zábava. Taky se začne smát.
„Tak fajn. Někdy bychom měli jít trénovat, abychom si na sebe zvykli.“ Navrhnu.
„Dobře, ale ne teď. Teď, když jsem venku, se chci jít pobavit.“
„Pobavit? Kam?“
„Já nevím. Ty to tady znáš líp. Nevíš kam?“ Zeptá se mě. Já se zamyslím a za minutku mám návrh, na jedno super místo.

„Ještě jednu misku, prosím.“ Křikne Yasuo na obsluhu.
„Jistě. A odkud vlastně jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl.“ Zeptá se ho Teuchi.
„Já nej-“
„On je můj kamarád z kamenné a přijel mě navštívit na misi. Že?“ Vysvětlím a podívám se na démona s pohledem: odsouhlas to, jinak ti jednu vrazím.
„Jistě.“ Vyhrkne Yasuo. Usměju se na něj.
„Hele…Chikako!“ Křikne za mnou někdo. Ani se nemusím otáčet, abych zjistila, že to je Naruto. To je celkem problém, ale mohlo mě napadnout, že tady bude. Otočím se a zjistím, že není sám. Je tu sním i Sakura a…Sasuke. Sak*a!
„Ehm… ahojky, všichni.“ Pronesu zvesela.
„Kdo je to?“ Zeptá se mě podezíravě Sakura.
„To je můj kamarád z kamenné a přijel se na mě podívat.“ Odpovím vyhýbavě. Sasuke jen nakrčí obočí, ale pak se usměje. Nebo spíš ušklíbne. /Aspoň, že to nebere vážně./ Oddechnu si.
„Jsem Yasuo.“ Představí se a podá každému ruku.
„Já jsem Naruto Uzumaki! Budoucí nejlepší ho-“ Nedořekne Naruto, protože mu Sakura jednu vrazí. Yasua to překvapí, ale pak se usměje.
„Promiň. On je tak trochu padlej na hlavu. Jsem Sakura Haruno.“ Představí se Sakura.
„Já jsem Uchiha Sasuke.“ Řekne Sasuke. Oběma se zablýskne v očích nepřátelství. Co jim je?
„No, tak mi asi půjdem.“ Navrhnu.
„A kde bydlíš, Yasuo?“ Zeptá se ho Sakura.
„On bydlí kousek od Sasukeho bytu, v jednom hotelu. Pojďme.“ Řeknu, protože tu nechci být dál s Narutem a Sakurou.

„Tak jo, Yasuo. Je čas jít do mě.“ Řeknu v Sasukeho bytě. Vím, že to vyznělo divně, ale to je to nejmenší, co mě teď zajímá. Yasuo si povzdechne a vykročí proti mně. Ve vteřině zmizí ve mně. Vyčerpáním padnu na postel. Sice jsem Sasukeho pokoji, ale to nevadí.
„Stalo se něco?“ Zeptá se mě Sasuke a posadí se vedle mě.
„Strašně jsi změknul, od té doby, co jsem tady.“ Řeknu a usměju se.
„Tss.“ Povzdechne si. Obrátím se na něj a dám mu pusu. On mi polibek oplácí. Sedíme tam trochu déle, než jsem chtěla. Odtáhnu se od něj.
„Když už jsme u té povahy. Taky jsi předtím byla jako ledová královna.“
„To je tím, že jsem potkala vás. Ve Skryté kamenné jsem neměla žádné přátele. Až tady je mám. Jsem tu šťastná.“ Pronesu.
„To jsem rád.“ Usměje se na mě.
„Půjdu se ještě projít, jo?“ Navrhnu.
„Jdu s tebou.“
„Ne půjdu sama.“
„Dobře. Ale proč?“
„Já nevím, asi chci být sama, promiň.“ Dodám omluvně a vstanu z postele. Naposledy políbím Sasukeho a vyrážím do temných ulic Konohy.

Před bránou se zastavím. Naslouchám nočním zvukům přírody. Stráže spí, jak předvídatelné.
„Takže jsi přišla.“ Pronese známý hlas nedaleko od brány.
„Cože?“
„Neříkej, že si se šla jenom tak projít.“ Řekne posměšně Orochimaru. Chtěla jsem se jen projít. Ale vypadá to, že mě sem nalákal. Podívám se znechuceně na něj.
„Co zas chceš? Odvedeš mě, připomeneme si staré dobré časy a potom mě pustíš?“ Zeptám se ho ironicky, přestože se celkem bojím. Musím vymyslet plán úniku.
„Ne, jistěže ne. Tentokrát pro tebe mám jiné využití. Ale abych byl přesný, využití mám spíše pro něj, než pro tebe.“ A jen co skončí s proslovem, mám před očima tmu.