Cesta za štěstím - 05 - Plány

Hinata se opírala o Naruta a pomalým krokem s propletenými prsty šli po hlavní ulici Konohy. Bylo čtvrt na tři ráno, není proto divu, že i většina ulic byly jako vymetené a větru nic nebránilo, aby se proháněl po Konoze.
Naruto i Hinata byli unavení. Měli za sebou perný den a skutečnost, že taktak zachránili Sasukemu život je oba vyčerpala. Kyuubi, který šel vedle nich, také nevypadal nejlépe. Připomínal náměsíčného nebo spíše opilého člověka; motaly se mu nohy a nejednou se zdálo, že do něčeho narazí. Naštěstí se všemu vždy na poslední chvíli vyhnul.
„Naruto-kun?“ zamumlala Hinata ospale a neubránila se zívnutí.
„Hmmm?“ vydal ze sebe podivný zvuk. Na víc se nezmohl.
„Já vím, že je na to asi ještě brzy, ale nemohla bych dneska přespat u tebe? Tvůj byt je blíž než dům Hyuuga,“ řekla a málem spadla, kdyby ji Naruto nepodržel.
„Asi jo,“ souhlasil a sotva vyšli schody k jeho bytu, ani se nepřezuli, jen skoply boty na zem a spali snad ještě dřív, než se jejich těla dotkla postele. Kyuubi si jen povzdechl. Zítřek nesliboval o mnoho větší naděje než dnešek. Z té rady prostě neměl dobrý pocit. A hlavou mu vrtalo, proč sakra Akatsuki udělala tu chybu a nechala na místě činu ten prstýnek. Něco tady nehrálo… Ale Kyuubi byl už moc ospalý, aby nad tím přemýšlel. Stočil se do klubíčka na kousek molitanu a usnul.

Slunce už bylo vysoko a vysmívalo se jim z čistě modré oblohy. Naruto vstal velmi nerad, protože pohled na Hinatu spící v jeho posteli byl k nezaplacení, povinnosti však volaly. Protáhl se, trochu se zkulturnil v koupelně, naškrábal rychlý vzkaz Kyuubimu a Hinatě a vydal se pomalým, ještě ospalým krokem k Tsunadině kanceláři. Cestou se stavil v obchodě, aby koupil si něco k jídlu, ale necítil žádnou chuť, klidně by mohl žvýkat karton a vyšlo by to na stejno.
Podíval se na nebe. Odhadem mohlo být tak jedenáct. Nebyl zvyklý spát takhle dlouho. Myslí mu probleskla myšlenka, kde asi přečkal noc Sasuke. Neměl o tom ani tušení a tak se rozhodl (a taky proto, že ona je jediná, kdo dokáže Tsunade zkrotit – alespoň trošičku) navštívit Haruno Sakuru.
Sakuřin domeček byl malý, ale útulný, laděný do bílé a pastelových barev. Stál asi pět metrů od laťkového plotu natřeného na barvu čistého sněhu. Kolem úzkého chodníčku se táhly záhony rudých růží a dalších květin, jaké Naruto v životě neviděl. Široká houpačka, na níž by se dokázal natáhnout i on, měla kovovou konstrukci a po jejích nohách se plazily šlahouny modře kvetoucí plazivé rostliny, jejíž květy připomínaly obrovské hrozny.
Zazvonil na zvonek u branky, pak si otevřel a šikovně se probalancoval až k domovním dveřím. Za chvíli už uslyšel kroky.
„Ahoj, Sakuro, já…“ Překvapením by se v něm krve nedořezali.
„Naruto? Potřebuješ něco?“ zeptal se ho Sasuke. Měl na sobě jen cosi na způsob kraťasů a taky vypadal překvapeně.
„Sasuke? Co ty tady děláš?“ Ale než mohl dotyčný odpovědět, z domu se vynořila Sakura v růžovém županu. Usmívala se, ale jen do doby než spatřila Narutovu blonďatou hlavu ve dvěřích.
„Nechala jsem Sasukeho přespat u sebe, protože při tom včerejším šílenství mu Tsunade zapomněla přidělit bydlení.“ Vysvětlila.
„Aha, tak to jo.“ Zmateně souhlasil Naruto a podezřele si měřil Sasukeho v jeho prostém oděvu.
„No,“ vyplnila ticho Haruno a nervózně se usmála. „Potřebuješ něco?“
„Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli bys se mnou nešla k Tsunade.“
„Jistě. Stejně bych měla pomoc Shizune s těmi papíry. Chudák, ani domů se nepodívá, a přitom vím, jak se Kakashimu stýská…“
„Kakashimu?“ zpozorněli oba přítomní.
„He? Já jsem to vážně řekla?“ Jako jeden muž přikývli a Sakura místo vysvětlení raději zmizela v koupelně.
„Tak Kakashi…“ nadhodil Naruto, když se z koupelny ozvala sprcha. „No, to je teda nečekané.“
„Mě o tom něco povídej. Vrátím se a všechno je úplně naruby… Ach jo,“ povzdechl si Sasuke s mučednickým výrazem, „že já jsem radši nezůstal mimo.“
„To neříkej ani ze srandy,“ usadil ho blonďák. „Nezaručil jsem se za tebe, abys zase mohl zmizet.“
Sasuke na to nic neřekl a ni nemusel. V tutéž chvíli se objevila majitelka domu.
„Tak, můžeme vyrazit,“ zahlaholila Sakura a ještě než odešla, vrazila Sasukemu do ruky nějaké peníze a seznam. „A ty jdi mezitím nakoupit. Díky. Tak pojď, Naruto, ať nepřijdeme pozdě!“
A zmizeli dřív, než Sasuke stihl něco namítnout.
S povzdechem za sebou zavřel dveře a šel se převléci do něčeho, co by normální občan mohl považovat za normální, aby v tom mohl jít mezi lidi. Řeknu vám, hledalo se to těžko.

Naruto a Sakura kráčeli ulicemi s pohledy zabodnutými do země. Sakura přemýšlela, jestli jí Naruto uvěřil ohledně Sasukeho, a Narutovi v hlavě šrotovalo, aby vymyslel plán, jak vyklouznout z téhle situace. Byl si téměř jist, že Tsunade, Shikamaru a další vůdci klanů na něco přijdou, přesto však nedokázal ukrýt nervozitu dostatečně hluboko, aby si jí neuvědomoval.
„Naruto, já… víš… jsme se Sasukem jen kamarádi, takže…“ mumlala polohlasem. Překvapeně se na ní podíval a uvědomil si, že se červená. Pousmál se.
„Nepotřebuješ přece mé svolení.“
„Ne, ne,“ vyhrkla a uhnula pohledem. Znovu mu to vyrýsovalo úsměv na tváří. Byla opravdu roztomilá, když se červenala. Připomínala mu tak trochu Hinatu. „Já vím, že ne, ale... jen… jsem chtěla, abys věděl, že mezi námi nic není.“
„Dobře,“ zasmál se, „tak teď už to vím.“
Na což Sakura založila ruce a uraženě našpulila rty. Neodolal a využil její nepozornosti, aby jí pocuchal na temeni. Prudce se otočila a probodávala ho naštvaným pohledem. Rozesmál se.
„Tohle není vtipný!“
„Ne, to vůbec není,“ prohlásil mezi nádechy a jakž takž se mu podařilo potlačit úsměv. Praštila ho pěstí do ramene.
„Ts, tak jsi di za Tsunade sám, když chceš. Já jít s tebou nemusím!“ A rozběhla se.
„Počkej!“ vyrazil za ní. Šlo to těžko v záchvatu smíchu, ale nevzdával se. Nakonec oba dorazili k červené budově. Smích odvál vítr a úsměv jim zmrzl na tvářích. Podívali se na sebe, pak polkli a vystoupali schody do posledního patra.

„Když jsem říkala o půl sedmé, myslela jsem o půl sedmé,“ probodávala je vražedným pohledem a střídavě přesouvala pohled z jednoho na druhého.
„Sakuru jsem přemluvil, aby šla se mnou, ale chci si s tebou promluvit vlastně o samotě,“ ujal se slova Naruto a nevšímal si Sakury i Tsunade překvapených pohledů.
Pátá si odkašlala. „Dobře tedy, o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“
Naruto ji však gestem naznačil, že jí to řekne později a Sakura se tedy ujala slova. Tsunade jí poslala pomoc do nemocnice. Když osaměli, Naruto se posadil do křesla, složil obličej do dlaní a lokty se opřel o kolena. Uběhlo tak několik sekund, možná i minut, než spustil. A s každým jeho slovem Tsunade bledla víc a víc.
„Tušila jsem, že tě něco takového napadne,“ hlesla, v obličeji již bledá jako stěna.
„Jak’s to mohla tušit?“ zeptal se, v modrých očích se mu zaleskla zvědavost, ale Tsunade se odpovědi na jeho otázku vyhýbala.
„To je jedno. Jde tu o to, jestli skutečně víš, co děláš,“ a upřela na něj tvrdý pohled oříškových očí, který nepřipouštěl lži. Naruto s něčím takovým počítal. Bez váhání přikývl. Tsunadinou tváří proběhl spokojený úsměv, než se pohodlně opřela o opěrku vypolstrovaného křesla.
„Nepustím tě,“ řekla klidně a Narutovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že to není odpověď, jakou chtěl slyšet.
„Cože?“
„Slyšel’s,“ podívala se mu do očí. „Nenechám tě to udělat.“ Pozorně sledovala jeho reakci. Přimhouřil oči, zatnul zuby a sevřel ruce v pěst. Oči mu nabraly odstín bouřkového nebe.
„Proč?“ to slůvko z něj vystřelilo jako otrávený šíp. Tsunade však zachovala naprostý klid.
„Nejde o to proč, jde o to, že ti to nedovoluju.“
„Ale Tsuna-“ vzdoroval. V hlase mu znělo zoufalství a prosba.
Prudce se vztyčila a praštila pěstí do desky stolu, až nadskočila nádoba s tužkami i stoh papírů. Naruto poznal, že překročil hranici. Kruci, zanadával si v duchu, že jsem tu Sakuru posílal pryč. Ale jejímu pohledu přesto vzdoroval.
„Nemůžeš mě tu držet!“ vykřikl a rozmáchl se.
„Ale můžu!“ zvýšila hlas Tsunade.
Zbledl. „To neuděláš.“ Ale už v tu chvíli věděl, že udělá.
„Uzumaki Naruto, nařizuji ti, jako Hokage této vesnice, zůstat v ní a neopouštět ji bez mého výslovného svolení. V případě nedodržení tohoto nařízení, budeš exemplárně potrestán, což znamená-“
„Já vím, co to znamená!“ skočil jí do řeči a pak ji probodl zhnuseným pohledem. „Myslel jsem si, že jsi na mojí straně.“
S těmito slovy za sebou zavřel dveře tak prudce, až to prásklo a v okně se zatřásly skleněné tabulky.
„Ach,“ povzdechla si Tsunade, „vždyť já to dělám, jen pro tvé dobro!“
A vzápětí zaječela na Shizune, aby jí přinesla lahev řádně silného saké.

Už když Naruto přišel domů, Kyuubi poznal, že se něco děje. Něco opravdu zlého, protože Narutovi první kroky nemířily k polici s instantním ramenem, dokonce si ani nevšiml, že Hinata je pryč. Šel přímo k malé skříňce a vytáhl z ní sklenku saké a jeden celý šálek do sebe kopnul na ex.
Pak lahvičku uklidil zpět a posadil se na postel.
Nebyl si jistý, jestli je vhodné na Naruta mluvit. Poznal, že zuří. Tiše zuří. A to byl ten nejhorší vztek, který u něj znal.
Když viděl, jak tiskne rty k sobě, na okamžik měl pocit, že se dívá na jeho otce. Byli si v jistých věcech neuvěřitelně podobní, i když se vlastně nikdy nepotkali natolik, aby si Naruto mohl všimnout toho, co po něm zdědil - stejný starostlivý pohled a stejně pevně sevřené pěsti.
Jistě, byl podobný i Kushině - právě po ní měl svoji otravnou povahu. Po ní byl takové pako, což mu ale také dávalo jistou výhodu – všichni ho podceňovali. A když k tomu připočítal talent Čtvrtého, který v něm stále ještě dřímal, byl si téměř jist, že má před sebou silného ninju s velkou nadějí. Možná nejsilnějšího, jaký kdy žil od dob Sennina Šesti cest, a pokud ne, tak alespoň někoho, kdo by se mohl stát dalším Hokagem, který se zapíše do konožské kroniky jako hrdina.
Cítil napětí jeho těla, stahy svalů, touhu na všechno se vykašlat – na Akatsuki, na Tsunade, na všechny.
„Co se stalo?“ zeptal se bručivým hlasem a vyskočil na postel vedle něj, kde se stulil do klubíčka a nechal se od něj drbat za uchem. Naruto ho ale očividně příliš nevnímal.
„Kyuubi, co myslíš, že má Akatsuki v plánu?“
Kyuubi se napjal. Tak tohle mu celou dobu leží v hlavě! „Nevím, ale Naruto, ať máš na mysli cokoliv, neudělej žádnou hloupost.“
Naruto se na něj usmál a Kyuubimu se z jeho úsměvu zježily chlupy na hřbetě.
Ať má Naruto v plánu cokoliv, nebude to dobré, to rozhodně ne.